Povídání o cestě po Švýcarsku a okolí.Na foto tu.

Dovolte mi, abych vám podal poněkud podrobnější informace o naší letošní cestě. Jako již tradičně se myšlenky na další cestu formovali v našich hlavách hned, co vychladli motory po té minulé. Stále jsme nevěděli co a jak, až padla myšlenka trochu jiný typ dovolené.

Vždy jsme jezdili z místa na místo, ale letos jsme to chtěli změnit. Zůstat na dvou místech déle a podnikat výlety, na což se výborně hodí Švýcarsko a jeho Alpy. Dovolená měla být jiná i v tom, že nás mělo být víc, konkrétně tři. Měl se k nám připojit o chvíli později Jirka, ale to se nezdařilo, což pochopíte později. Takže 1.červenec odjezd směr expedice Šifra (Švýcarsko, Itálie, Francie, Rakousko).

1.den

 

            Čas odjezdu jsme stanovili na šestou hodinu ranní z první benzínky na Dé pětce. V noci je tropická noc a mi netrpělivě sledujeme počasí, které neslibuje nic dobrého. Ráno se ukazuje, že předpověď nelhala. Prší a je vskutku nevlídno. Vyměníme si s Honzou pár sms a odkládáme odjezd, s tím, že si dáme vědět. Další komunikace probíhá o dvě hodiny později po ICQ. Během konverzace se počasí umoudřuje a tak si stanovujeme odjezd na hodinu devátou.

Přijíždím na místo srazu tradičně dřív, ale Honza doráží o pár chvil po mé maličkosti a hned mě odbourává. Na svém cestovním válci má přidělané dětské lyže. No co, jede se do Alp, tak se bude lyžovat. Pár minut debatujeme o počasí. Pak zapínáme kombinézy, nasazujeme helmy a vyrážíme na Plzeň (bez Vávry). Za Plzní se odchylujeme od D5 směrem na Folmavu.

Na čáře tankujeme stroje a dáme první pauzu. Pak již opouštíme republiku a brázdíme německé okrsky. Počasí drží a tak se nám jede dobře. Kdesi v okolí Augsburgu zastavujeme na benzínce, za účelem občerstvení. Jen co sesedneme, tak je tu vydatná dešťová přeháňka. Tu zde přečkáváme a jen co oschne asfalt, zase vyrážíme. Dešťové kapky nás opět dohánějí před Ulmem. Zastavujeme pod mostem, kde je trochu toho sucha a dohadujeme se co dál. Najednou se k nám přihrnul cyklista a s úsměvem u nás zastavil. Lámanou angličtinou si vyměňujeme informace a dozvídáme se, že je z Bulharska, má na tachometru 2500 kilometrů a jede do Londýna na olympiádu. Neskutečné.

Jedeme do centra Ulmu s tím, že do cíle v Kostnici asi nedorazíme, jelikož jsme pozdě vyjeli. Pokoušíme se něco najít tady. Našli jsme Etap s Ibisem, ale cena hovoří pro další cestu. Ještě doplníme vyprázdněné bandy a jedeme dál. Jen co dorazíme na kraj města je tu parádní slejvák. Tak hned obracíme zpět na opuštěnou benzínku. Chvíli koukáme, jak leje a pak usuzujeme, že to jen tak nepřejde a navlékáme pláštěnky, návleky, no prostě vše co nás udrží v suchu.

Ani jeden z nás netuší, jak dlouho v tom dešti jedeme, ani kam jsme to vlastně dojeli, ale vjíždíme do tajuplného města a hledáme nocleh. Nacházíme v centru hotel, ale nemají zde internet a Honzovi se nezdá pokoj. Tak popojíždíme dál a vedoucí zájezdu vidí cedulku hotel, tak jedeme podle ní. Ta nás dovádí nad město k hotelu Panorama. Bendis vyráží a za okamžik pozoruji, jak debatuje s chlapíkem mezi dveřmi. Přináší zpět informace, že chce 80 eur za nocleh. Motorkářům dává deset procent slevu, protože je taky motorkář, a Honza ho ukecal na 55. Bereme a parkujeme v podzemní garáži. Majitel nás vede hned do převlékárny – sauny a tam nám pomáhá z mokrých nepromoků.

Jdeme bydlet. Hotel hezký, čistý a prázdný. Vybalujeme nutné věci a jdeme se optat na jídlo. Majitel kroutí hlavou, že nevaří. Ale nemá problém a my najednou sedíme v jeho autě a on nás někam veze. Jsme z toho dost zmateni. Zastavuje u restaurace, ale je zavřeno z důvodu slavnosti. Opět nemá problém a točí to na město. Z toho úmyslu jej vysvobozujeme a otáčíme ho na hotel. Nemá večeři, tak sem dej aspoň pivo. Takže večeříme na pokoji a zhodnocujeme uplynulý den.

Najeto: 498km

2.den

      Když ráno promneme oči a pohlédneme ven, tak se dostáváme do depresí. Venku panují velké tmavé mraky, a co chvíli se z nich spouští provazy vody. No to bude zase den. Už je čas a tak vyrážíme na snídani.

Vítá nás usměvavý pan domácí a zve nás ke stolu. Na to, že je hotel prázdný, přichystal opravdu královskou krmi. Tak si poroučíme čaj a latté a hodujeme. Jídlo nám zvedá náladu, ale ta nám zase klesá, když se soukáme do pláštěnek. Jelikož se mi špatně řídí v návlekách na rukavice, hrdě hlásím, že jedu bez nich. Ujel deset metrů z garáže a už jsem si je navlékal.

Odjíždíme a jedeme do původně míněné Kostnice. Chvíli prší, chvíli ne. Občas nás provokuje sluníčko, když vykoukne malou dírkou v mracích. Navigace nás dovádí do Meersburgu, ale když se objevuje Bodamské jezero, zjišťuji, že dál cesta nevede. Je tu však náhradní řešení, se kterým navi počítala. Trajekt. Takže Honza u obsluhy zjišťuje, kolik pak to stojí. Vrací se s částkou 11,60 za oba. Není co řešit, odplouváme za pět minut a tak šup na palubu. Plavba je rychlá a tak se asi za 15 minut vyloďujeme na druhé straně jezera v Kostnici.

Projíždíme městem a dostáváme se na švýcarské území. Dáváme si pauzu u prvního supermarketu a poprvé platíme ve frankách. Občerstvujeme se a pozorujeme, jak se před námi začíná krajina jemně zvedat. Další cesta nás vede před město Will, za kterým máme krásné kopečky a tak fotíme a fotíme. Dál projíždíme přes Rapperswil-Jona, Schwyz, okolo jezer do Altdorfu a pak Adermattu. Cestou pozorujeme zřejmě potok, který teče podle trasy. Vody je spousta, je kalná a vaří se ve velkém stylu. Když se dostaneme na kopec, vidíme to zblízka na vlastní oči “video jak se to vali tu ” Asi jsme si vybrali období dešťů.

Cestou nás provázejí informační tabule s průjezdností pass v okolí. Jediná tabulka je červená. No to bychom nebyli my, aby se nás to netýkalo. Odbočujeme na kruhovém objezdu, jak si žádá navigace a dojíždíme do vesničky Realp. Na jejím konci nás čeká značka zákaz vjezdu. Jedeme dál a po dvou, třech kilometrech je tu značka další a tak to obracíme. Zastavujeme ve vesnici a přemýšlíme, co bude dál. Honza zkouší zastavit auto, které jede ze shora, ale on nerozumí nám o nic víc než my jemu. Za chvíli projíždí okolo dvě motorky a za nimi auto s libereckou značkou. Motorky jedou dál a Češi zastavují vedle nás. Jsou to dva mladí kluci, z nichž jeden jde rozpačitě k nám. Už se nadechuje, když mu vyrazíme dech pozdravem „ Čau“. Chudák prý přemýšlel, jak se s námi domluví. Tak se chvilku bavíme a zjišťujeme, že je pod námi železnice, na které jezdí auto vlak. Chlapec se jde zeptat a vrací se slovy, že to odjíždí za pět minut. My letíme dolů, ale je už pozdě. Nic se však neděje, kupujeme v klidu lístky, ono to tu pendluje po dvaceti minutách.

Tak jdeme do fronty. Vlak opravdu za chvíli přijíždí. Vyloží auta z druhé strany kopce a pak dostáváme pokyn k nástupu. Snaží se nás předběhnout machírek v Maserati, ale obsluha jej zadržuje. Motorky první. Moment to jako pojedeme na rampě, venku, tunelem? Né, projíždíme po celé délce vlaku a na konci je za lokomotivou jeden vagón a tam nás obsluha odkazuje. To je hustý. No tak si to drandíme s motorkami kdesi pod horským masivem. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale už jsme na druhé straně a probíhá vykládka. Všichni musíme z vagónu couvat, jenom Honza ne, protože si motorku po cestě obrátil na stojánku. Tak couvám, jako ostatní. Přes práh vagónu mi pomáhají nádražáci, ale trochu nešikovně, protože do mě strčil, když jsem to nečekal a málem jdu k zemi.

Na druhé straně je stejně blbé počasí jako předtím a tak se opět navlékáme a vyrážíme směr Sion. Cesta v dešti přes vesničky nám moc neubývá, ale nakonec těch necelých sto kilometrů překonáváme a vjíždíme do Sionu. Jezdíme po městě a hledáme ubytování. Nikde nic. Zastavujeme na benzínce a Honza jde zkusit štěstí. Vrací se smíšenými pocity a s tím, že tu mluví francouzsky. Dostáváme dva tipy. Zkoušíme první, což je takový hostinec u nádraží. Honza se jde podívat na pokoj. Je malý, ve čtvrtém patře a i se snídaní chce paní 110 franků. To se nám zdá dost a tak jedeme zkoušet dál. Druhý tip se nepovedl už vůbec a tak jedeme zkusit štěstí o vesnici dál.

To už se tedy docela připozdívá, ale neztrácíme víru. Když už padá tma, tak trochu propadáme panice. Zastavujeme v městečku a Bendis se jde zeptat do zdejší kavárny. Je pryč dost dlouho, ale vrátil se. Prý tam byl moc hodný pán, který ho odkázal na nějaký hotýlek, ale že neví, kolik to stojí, ale že nás tam odveze autem. To Honza s poděkováním odmítá a my se noříme do švýcarské tmy. Nakonec přijíždíme o půl jedenácté do města Martigny. První hotel, na který narážíme je náš. Cena je 105 franků za pokoj. To jsme si teda pomohli.

Jdeme se ubytovat, recepční nám ukazuje, že si motorky můžeme dát do prázdné garáže za hotelem, což vítáme a mají tu výtah, což po celodenní jízdě taky potěší. Velmi rychle se zabydlujeme a hurá do sprchy. Pak jen kecáme a v půl jedné padáme za vlast.

Najeto: 480km

3.den

Ráno se budíme rozlámáni po včerejším dni. Koukneme z okna a nad údolím sedí jednolitý mrak. Snad to bude dobré. Trochu se zkulturníme a jdeme na snídani. Píše nám Markéta, která večer sjížděla internet a hledala, kde bychom mohli složit hlavy. Dala nám tip na horské středisko La Tzoumaz. Probíhá snídaně a my pozorujeme, jak u vedlejšího stolu ordinuje jakýsi potulný doktor. Pánovi, který proti němu sedí, nacpal takových léků, že to sotva unese.

Jdeme si sbalit saky paky a pojedeme prověřit Markétin tip. Vracíme se kus cesty, kterou jsme absolvovali po tmě a pak ve vesničce Ridders odbočujeme kamsi do kopce. La Tzoumaz se nachází 13 kilometrů v kopcích. Přijíždíme na místo. Určený hotel nenacházíme a tak zkoušíme turistické středisko. Honza se noří v nu a za chvilku vychází s tím, že si ho nikdo nevšímá. Tak si děláme kolečko kolem střediska. Pak zkoušíme informace znovu a tentokrát úspěšněji. Dostáváme tip na hotel, který je hned pod námi. La Poste.

Zajíždíme na parkoviště a jdeme se optat. Vítá nás chlapík, řekl bych italského vzezření, a ptá se, jak může sloužit. Chceme ubytování na tři noci a on na nás vytahuje cifru 80 eur za noc. Takže smlouváme a stahujeme částku na 60. No později jsme si řekli, že to mělo jít na 50, ale vem to čert. Dostáváme pokoj ve druhém patře pro pět lidí a terasou. No aspoň tu máme místo na naše krámy.

Rychle vybalujeme, a jelikož si počasí venku dalo říct a svítí sluníčko, vyrážíme na průzkum okolí. Drandíme zase dolů a jedeme na protější stranu údolí. Ani nevíme, jak se nám to povedlo, ale udělali jsme si asi 20 kilometrový okruh přes spousty zatáček a jsme zase tam, odkud jsme vyjeli. Vracíme se na naší stranu údolí a jedeme někam na jídlo. Ve vedlejší vesnici si děláme klasický piknik u supermarketu. Po cestě Honza zahlédl jakýsi hrádek či hlásku a hned se tam chce podívat.

Tak posilnění jsme a tak hurá na hrad. No ono to asi tak jednoduché nebude. Nejdřív nás cesta vede úplně někam jinam. Tak se vracíme a vidíme auto, které jsme minuli, jak je téměř u hlásky. Tak to zkoušíme jinou cestou. A sakra. Dojeli jsme do meruňkového sadu a tady cesta končí. Honza si aspoň přímo z motorky trhá jeden plod. Tak je čas to zkusit opět jinou cestou. Ta nás odvádí zase úplně mimo. Ale vypadá to jako cesta na malé passo. Tak jedeme.

Hezká cesta, sem tam je proložená endurovou vložkou (né, dělám si srandu, prostě občas chybí asfalt). Po ujetí asi 25 kilometrů nás zastavuje lesní cesta. Podle navigace tato situace bude trvat asi 2 kilometry. Na Honzovi vidím, že by klidně jel, ale já to riskovat nechci, protože mám rád asfalt a nehodlám se ho vzdát. Tak to obracíme a jedeme zpět.

V Riddersu doplňujeme benzín a stavujeme se v místním Coopu a zakupujeme piva. Jedeme zpět na hotel a jdeme ještě do místní sámošky pro něco k snědku. Pak si zařizujeme piknik na terase a kocháme se pohledem na hory kolem nás.

Najeto: 88km

4.den

            Ráno nás vítá ve slunečném duchu. Trochu se dáme do gala a jdeme na snídani. No to jsme to dopracovali. Hotel je prázdný a tak chlapci snídani odbývají chlebem, máslem a dvěma pikslami marmelády. Takže si trochu poškádlíme žaludky a jdeme se odít do cestovního a vyrážíme na výlet.

Náš cíl je přejezd do Itálie přes Colle di Gran San Bernardo, ležící ve výšce 2473 metrů nad mořem. Jedeme do našeho oblíbeného Martinigu a točíme se na jih. Široká silnice se vlní stále výš, až se dostáváme na rozcestí. Rovně vede tunel, který vynecháváme a odbočujeme na silničku, která vede přes vrchol. Připevňujeme kamery a vyrážíme. Silnička se kroutí mezi skalisky a za necelých deset minut dobýváme vrchol a vylepujeme samolepku na ceduli.

Přejíždíme hraniční čáru a padáme krásnými zatáčkami na italskou stranu. Ta je hezčí a už se těšíme, až to pojedeme nahoru. Urazili jsme asi třicet kilometrů taliánských silnic a zastavujeme v malé vesničce, kde si dáváme pauzu. Po odpočinutí nastupujeme cestu zpět.

Měli jsme pravdu, silnice z italské strany nám dopřává opravdu krásné svezení. Na vrcholu přenastavujeme kamery k získání akčních záběrů a vracíme se zpět do Švajcu. Po cestě zahlédl Honza skupinku motorek o pár zatáček pod námi a jal se je stíhat. Já si držím své tempo a tak dojíždím k ústí tunelu o chvilku později „ o minutku J „ PS: kdyby mi dali ještě kilometr , možná půl, dojel bych je.

Je odpoledne a nemáme další plány a tak se vracíme na hotel. Pod stoupáním, které vede k našemu přechodnému bydlišti, děláme zastávku. Ta je za účelem sklizně, u silnice pěstovaných meruněk. Honza oškubal asi kilo a my vyrážíme do kopce, užít si zatáčky v trochu rychlejším tempu. Po cestě je jedna pravotočivá zatáčka, která vyčnívá nad ostatní a tak si jí Honza dává ještě jednou a já se jej snažím zachytit na fotoaparát.

Dorážíme na hotel, opět jdeme navštívit místní samoobsluhu a opět vegetíme na pokoji. Honza projíždí maily a předčítá mi zprávu od Jirky, který se k nám má připojit. Zpráva je špatná. Mistr si při rybaření asi zlomil nohu. My asi do svého okolí vypouštíme nějaké negativní vibrace,to není možné!!. No tak si to zase dáme ve dvou. Ještě trocha komunikace s domovem a jdeme do hajan.

Najeto: 206km

5.den

            Budíček nám připravilo sluníčko na modré obloze. Jdeme na snídani s tím, jestli to dnes bude lepší. No, dostali jsme víc másla. Tak nic. Jdeme se obléct a vyrážíme na další výlet. Tentokrát do Chamonix-Mont-Blanc.

Takže jako vždy naše startovní město Martigny, ale na kruháči odbočujeme jinam než včera. Široká a rychlá cesta nás dovádí na Forclazpass v 1527 metrech. Pak klesáme do údolí a cestu nám lemují vrcholky pokryté sněhovou přikrývkou. Netrvá to dlouho a vítá nás Chamonix. Popojíždíme městem a dorážíme na velké parkoviště u lanovky. Ta ovšem nejezdí.

Na protějším kopci vidíme jinou a tak se prodíráme městem k ní. Dáme motorky na parkoviště, samozřejmě že je placené, ale my se protahujeme přes závory. Zabezpečujeme stroje a jdeme na průzkum. Lanovky na vrchol vedou dvě a cena za cestu tam i zpět činí 26 eur. Lanovkou jsme letos ještě nejeli a tak zakupujeme jízdenky a za chvíli jsme stanuli na Gares den Planpraz ve výšce 1.999 metrů. Začíná nám poprchávat, proč my. Chvilku čekáme na kabinu druhé lanovky, s kterou dobýváme vrchol Le Brevent a zapisujeme si výšku 2.525 metrů. Tady už nám prší slušně. Pořizujeme fotky ze všech stran a hlavně co nám mraky dovolí.

Pak nastupujeme na cestu dolů. O pár chvil později už stojíme u motorek a vracíme se zpět. Po cestě déšť zesiluje a tak zastavujeme na zastávce autobusu a nacpáváme se do pláštěnek. Než tak učiníme, tak déšť oslabuje. No nic. Prostě jedeme dál. Před francouzsko-švýcarskými hranicemi, koukám na Honzovu motorku a nezdá se mi poloha jeho výfuku, což mu ihned sděluji.

Na hranicích zastavujeme a jen co Honza zpomalí, výfuk mu definitivně padá na zadní kolo. Upadla mu matka z držáku tlumiče. Chvíli zkoumáme motorku, kde by se dala vzít jiná a pak nám padne do oka matka od plexi. Takže probíhá oprava, výfuk drží a my jedeme dál.

Už jsme zase v Martinigu a Honza nabírá kurs kamsi nahoru úzkou silničkou. Ta nás dovádí na vyhlídku nad městem. Zastavujeme a vyskakujeme z nepromoků. Jen co tak učiníme, dopadají nám na hlavy velké kapky. Ale z toho naštěstí nic nebylo a za chvilku už zase svítí, ten žlutý nesmysl. Kocháme se výhledem na město a Honza si vzpomíná, že mi navigace, když jsme byli na hotelu, našla McDonalds. Takže se notnou dobu bavíme tím, že z naší výšky hledáme zlaté M.

Nic nevidíme a tak jedeme na průzkum města. Projedeme pár ulic a světe div se, my jsme ho našli. Tak si dáváme pozdní oběd a sledujeme cvrkot na ulici. Chvilku posedíme a pak se vracíme na hotel, neb je třeba zkrotit ten bordel, co máme na pokoji, jelikož je zítra čas dalšího přesunu.Dobrou noc.

Najeto: 155km

6.den

            Ráno nám budík otvírá oči v šest hodin. Nechce se nám, ale vylézáme s kutlochů a dobalujeme zbytek věcí. Bereme bagáž a jdeme nabalovat motorky. Honzovi stroj nějak špatně chytá, že by nadmořská výška?  Naštěstí to máme od hotelu z kopce, takže se odrážíme a mizíme pryč. Po pár metrech motor naskočí, sice kucká ale jedeme.

Na jeden zátah jsme ujeli přes sto kilometrů a první zastávku máme až před dnešním prvním passem. I když nám počasí celkem přeje, i přesto se oblékáme do pláštěnek. Teplo vypadá jinak. Vyrážíme na Nufenenpass. Vrchol leží ve výšce 2478 metrů. Po cestě několikrát zastavujeme, protože okolí svádí k focení. Jedna zastávka je výjimečná, protože u silnice leží velký pás sněhu a tak se Honza může konečně vytasit se svými lyžemi. No přípravy na sportovní výkon trvají déle než výkon samotný. Jen co se lyžemi dotkl sněhu, už se válí na krovkách. Ale bylo to tam.

Za pár okamžiků stojíme před cedulí určující výšku a vylepujeme naší další značku. Jen co se přehoupneme přes vrchol, jsme rádi, že máme na sobě pláštěnky. Projíždíme mraky, které se tu válí po kopcích, a nevidíme na krok. Když se mlha zvedne, tak začíná pršet. Sjíždíme dolů a zastavujeme u jakési usedlosti, kde si doplňujeme nepromokavé pomůcky. Za chvíli opět stoupáme na další přejezd. Tentokrát je to Passo San Gottardo, ve výšce 2106 metrů. Opět zde zanecháváme značku o své přítomnosti a znovu klesáme do údolí.

Projíždíme přes městečko Adermatt a opětovně stoupáme na dnešní třetí passo. Je to Oberalppass z výškou 2046 metrů. Tam nás opět obklopují mraky. Takže je čas udělat opět nějaké fotky a plácnout samolepku na sloup. Prodíráme se bílou tmou a ubíráme na výškových metrech. Pod kopcem se začíná spouštět slušný déšť a tak zastavujeme na malé benzínce a dáváme si oddech. Staví zde také dva týpci na hodně starých Harleyích, tankují a taky se při oblékají. Dozvídáme se, že jsou ze Švédska. Slušná práce.

Déšť neustává a nám nezbývá nic jiného, než vyrazit dál. Dostáváme se dolů z hor. Propršená cesta nás ubíjí a Honza mi do sluchátek hlásí, že začíná usínat. Přestává pršet a před námi je odbočka na Chur, ale my se stáčíme na opačnou stranu a míříme na jih. Ve městečku Sils, zastavujeme u supermarketu, jelikož je odpoledne a je čas si dát nějaké jídlo.

Než stačíme zdlábnout, to co jsme nakoupili, dává se opět do deště. Prostě máme pech. Opět v sedlech a to směr dnešního cíle Silvaplana. Cestu nám zpestřuje hra na dojezd na jednu nádrž. Honza s přehledem vyhrál, protože mu v jednom kopci dochází benzín. Takže koukám do navigace, která mi hlásí, že další benzínka je asi pět kilometrů před námi. Honza to otáčí zpět do vesnice, kterou jsme právě projeli, a já mažu kupředu pro benzín.

Benzínku jsem našel, ale problém na sebe nenechá dlouho čekat. Nebere mi to kartu a peníze nemám ani já ani Honza. Takže zase frčím zpět, předávám informace čekajícímu Honzovi a jedu cestou, kterou jsme sem přijeli, kde byly dvě velké benzínky. Tam už jsem úspěšnější. Bylo to o chlup. Mám nádrž na 19 litrů a tankuji 18,2 litru. Takže se vracím k sirotkovi s plnou nádrží a provádíme tankování na ulici. Když jsme hotovi, opět prší a my jedeme dál.

Těsně před městem Silvaplana překonáváme poslední passo dnešního dne. Julierpass s výškou přejezdu 2284 metrů. Spadneme do města dolů a začíná náš oblíbený čas, čas hledání ubytka. Popojíždíme sem a tam a rozhlížíme se. Všude hotely, již z venku draze vyhlížející. Jak si tak brouzdáme, dostáváme se do Svatého Mořice. Doplňujeme pohonné hmoty a hledáme dál. Cesta nás odvádí do slepé ulice, kde nacházíme hostel.

Jdeme se poptat dovnitř. Bodrý chlapík nám dělá nabídku na tři noci. První je dvoulůžkový pokoj s koupelnou za 468 franků. To je moc a tak ho popichujeme, ať to zkusí znova. Druhá možnost je 4 lůžkový pokoj se sociálkou na chodbě a snídaní za 255 franků. To už je lepší a tak si plácneme. Jako bonus dostáváme karty, které nás opravňují k využívání všech místních lanovek a hromadné dopravy zdarma. Tak to bereme.

Jdeme se zabydlet. Hostel je vybaven wi-fi sítí, ale ta bohužel na pokoji nefunguje a tak jsme nuceni uchýlit se do společenské místnosti, která je vedle recepce. Sjíždíme internet a odpočíváme, pak se jde na kutě.

Najeto: 335km

7.den

            Ráno roztahujeme závěsy a zdraví nás krásný den. Copak budeme vyvádět? V první řadě jdeme na snídani. Sláva, zase se vracíme k bohatému hodokvasu. Tak co teda? Jdeme na průzkum města a přilehlých kopců. V půl desáté stojíme před hostelem, kde má zastávku MHD. Vystupujeme v jakémsi centru města. Něco jako Pařížská ulice v Praze. Samé drahé obchody a tak. Ptáme se na cestu pána, který okolo nás prochází a ten nás odvádí ke stanici lanovky.

Jdeme dovnitř a jsme napnutí, zda čipové karty, které jsme dostali, fungují. Přistupujeme k terminálu a píp, jsme uvnitř. Bezva. Jdeme nejdřív jakousi zubatkou, něco jako na Petřín. Ta nás vyváží na Chantanellu (2005m), tam přesedáme na další, která nás posunuje na Corviglii (2486m). Tady čekáme na kabinovou lanovku, která nás vyváží na Piz Nair (3057m). Zde se citelně ochlazuje a my korzujeme po vrcholu a fotíme jak o život. Výhled nám trochu kazí mraky, ale i tak máme krásný výhled. No je čas jet zase dolů.

Dostáváme se opět do města a hodláme se přesunout na jiné místo. Trochu plaveme v místní dopravě, ale jsou tu ochotní řidiči a tak nás navádějí na správnou cestu. Jedeme do části Mořice, zvoucí se Surlej. Autobus nám zastavuje přímo u stanice lanovky. Tomu říkáme servis. Lanovka odjíždí za chvilku a tak nastupujeme. Kabina nás vyváží do mezi patra, Corvatsch Mittelstation Murtel (2702m), tam přesedáme na jinou kabinu a ta nás dopravuje na Corvatsch (3303m). Nejvyšší bod je dobyt. Lítáme z místa na místo, prodíráme se důchodci a japončíky, kterých jsou tu mraky, a snažíme se zachytit co nejlepší záběry.

Pak sjíždíme zpět do mezistanice, kupujeme si pivka a relaxujeme na sluníčku kochajíce se výhledem na hory. Vracíme se na autobus, který už na nás čeká a vracíme se do města. Bereme to přes nákupní středisko a kupujeme zásoby, jelikož je zítra neděle a tady se v neděli opravdu nepracuje. Vracíme se na hostel, hodujeme na pokoji a pak jdeme dolů, abychom se seznámili s novinkami, jak u  nás, tak  i ve světě.

Najeto: 0km

Nastoupáno: cca 2600m (to je bráno z výšky města, která je asi 1700m)

8.den

            Plány na dnešní den nám opět kazí počasí. Večer jsme se dohodli, že si dopoledne půjdeme zajezdit a odpoledne vyrazíme na výlet vlakem. Venku ale leje a tak plány obracíme. Jdeme si dát snídani a v devět stojíme na zastávce. Leje jako z konve. Vyrážíme na nádraží.

Po příjezdu jdeme na pokladnu zjistit co a jak. Kdy to pojede, jsme si vydedukovali, horší je to co nám oznamuje muž na okénku. Na kartách máme napsáno, teda jak jsme si mysleli, že máme Bus a RhB(vlak) v ceně, ale tento omyl nám týpek vyvrací. Takže jsme jezdili autobusem na černo. Tak se ptáme, kolik by stála cesta, kterou jsme si naplánovali, a je to drahé.

Tak sedíme ve vestibulu a jsme zkyslí. Pak se zvedáme a jdeme na malý šour městem a pak se vracíme na hostel. Tady se povalujeme a surfujeme na netu. Počasí se během té doby umoudřilo a tak vyrážíme na motorky.

Nejprve jedeme na západ na Malojapaas (1809m). Je to vlastně cesta po rovině, jelikož už jsme ve výšce 1700 metrů a pak se cesta láme prudce dolů. Z passa sjíždíme prudkými zatáčkami do údolí, čím jsme níž, tím se zatáčky více otevírají. Přijíždíme do vesničky Vicosoprano, kde se otáčíme a dáme si to zpět. Lítá tu jedna motorka za druhou. Opět jsme stanuli na vrcholu a pořizujeme fotky.

Pak se vracíme do Silvaplany a točíme Jublierpass, kterým jsme sem předevčírem přijeli. Tam už to známe a víme, že jsou tam dobré zatáčky. Sjíždíme si to několikrát nahoru a dolů a točíme akční záběry na kamery. Pak ještě zastavujeme u cedule a fotíme si motorky. Necháváme se vyfotit od Japončíků, kterých jsou tu dva autobusy. Dokonce si fotí i oni nás. Honza vylepuje samolepku. Moc dlouho tam však nevydržela. Nějaký akční domorodec se vyhrnul z místního kiosku a sloupnul jí. Blbec.

Vracíme se do města, trochu si ho projíždíme a pak se vracíme na hotel. Musíme zase udělat pořádek a zabalit věci, neb se zítra stěhujeme. Pak ještě internet a pak brou noc.

Najeto: 112 km

 

 

 

9.den

            A máme tu další den přesunů. Obloha za oknem hlásí modrou, tak doufáme, že nám to vydrží. Jdeme si naplnit břicha snídaní a pak odstěhovat ten ansámbl k motorkám. Vyrážíme směr východ, směr Rakousko. Je to hezká cesta údolím alpských štítů. V jedné vesničce upozorňuji Honzu na Coop a připomínám nákupy pro blízké. Mává rukou, že ještě na něco narazíme. No měl pravdu, cesta nás tak bavila, až jsme narazili na rakouské hranice. Hups. Ano přiznáváme se dobrovolně. Vše co jsme přivezli, jsme nakoupili v krámu na hranicích. Není však důležité kde, ale že jsme na vás nezapomněli.

Takže vyrážíme na rakouský asfalt. Máme zhruba vytyčenou cestu na Innsbruck a pak někam do hor, kde si najít ubytování. Takže drandíme cestou necestou, až dorážíme do Innsu. Projíždíme městem a pak dál a dál. Kopírujeme řeku a dálnici. Zastavujeme si na malý oběd a zase frčíme dál. Jak si tak jedeme a najednou se ocitáme na hranicích s Německem. To jsme jako nechtěli.

No nic, tak si ochutnáme zase německý asfalt a najdeme ubytování tady. Navigace nás vede mimo hlavní tahy. Cesta je to příjemná a klidná. Občas narazíme na Gasthaus a tak zkoušíme štěstí. Nikde nemají volno, což je nám divný. Jak si tak jedeme, tak zjišťujeme, že jsme kousek od českých hranic. Tak motorky pouštíme na dálnici a přibližujeme se k nim. Zkusíme to u hranic. Zkoušíme to tak moc, až zastavujeme na benzínce v Železné rudě.

Co teď, je skoro půl devátý a domů je to 160 kilometrů. Vzdálenost by nebyl problém. Zádrhel je v mojí maličkosti, konkrétně mé helmě s tmavým plexi. Já za pár minut nebudu nic vidět. Ale sranda musí být a tak informujeme rodiny, že se hrneme domů a v devět hodin večerních vyrážíme, směr Praha.

No to bude fakt sranda. Už při odjezdu vidím, teda spíš nevidím silnici a bude hůř. Honza mi dělá slepeckého psa a všemi možnými signály upozorňuje na komplikace na silnici. Už jsme v Klatovech, půl cesty je za námi. Při dalších kilometrech se modlím, ať už je tu dálnice. Dočkal jsem se. Zastavujeme na první benzínce, dáváme si něco pro zahřátí a trochu si odpočinout. Byl to náročný kus cesty, ale teď to bude lepší. Říkám Honzovi, ať jede za mnou. Najíždíme zpět na dálnici a pádíme ku Praze. Jede se docela dobře. Pruhy krásně svítí a tak nabíráme relativně normální rychlost od 110 po 130 kilometrů za hodinu.

Do Prahy přijíždíme celý a za Rudnou si dáváme sbohem a vydáváme se ke svým domovům. Já to mám blíž a tak je to spravedlivé, protože kdyby to bylo obráceně, tak by musel jet Honza se mnou, abych se někde nepřerazil. Nevím jak Honza, ale já jsem doma v půl jedné. A mám toho plné kecky, ale usnout nemůžu.

Najeto: 726km

Závěr

            No jak to shrnout. Plány byly velkolepé. Né vše nám však vyšlo. Těšili jsme se na výlety, což nám zkazilo počasí. Těšili jsme se, že nás bude víc, což nám překazila Jirkova nešikovnost. Ale viděli jsme zase kus světa a příště budeme snad chytřejší, dědečku.

Motu zdar a zápisky z cesty jsou ZDE

FOTO