Tak to zase něco napadlo pana Bendise a jak si usmyslel, tak se i stalo. Myšlenka byla jasná, podniknout asi poslední letošní výlet. Volba padla na Krkonoše, jelikož zde má Honza své známé. Ale ve všem je zakopaný pes a ne všechno jde hladce. První volba byl Pepa a jeho Slovanka, ta bohužel nevyšla. Druhá byla Borůvka, kde žel bohu probíhá rekonstrukce. A tak na potřetí se Honzíkovi povedlo sehnat ubytování, s přispěním majitele Borůvky, na chatě Míla. Takže ubytování bylo a tak se jelo.

Dohady byli ohledně odjezdu. Zda-li jet už v pátek a nebo v sobotu ráno. Já byl pro odjezd v sobotu, ale vedoucí zájezdu mě ukecal na pátek, za což mu dík, jelikož to stálo za to. Sraz byl na první benzínce na hradecké dálnici, která je mimo provoz, což jsme netušili. Já jel rovnou z práce, takže můj odjezd byl  neupřesnitelný, ale dohodli jsme se cca na půl šestou. Pan Benda hrdě tvrdil, že tam bude už od čtvrt. Zajímavé bylo, že jsem tam byl první já a čekal tam ještě dvacet minut než chlapci dorazili. No a tak jsme jako tři mušketýři vyrazili směr Hradec.A kdo? Honza, Karel a moje maličkost.

Cesta ubíhala naprosto v pohodě. Projeli jsme Hradec a nabrali směr na Trutnov. První komplikace nastala u mé osoby, protože jsem se nechtěl vzdát svého modrého plexi a tak jsem po zapadnutí sluníčka začal trošku tápat a hledat silnici. Ale co sranda musí být. Po dalším uplynulém čase se do mě pustila zima a tak jsem chlapcům naznačil, aby zastavili na nejbližší benzínce, kde jsem se trochu přioděl. Kluci se mi trochu smáli, ale po ujetí asi 2 kilometrů, během niž se spustil déšť,jim humor došel a už se oblékali taky. Můžu říct, že takhle jsem ještě necestoval. Zima, tma a déšť. No síla. Po troše našeho obligátního bloudění jsme jako tři zmrzliny dorazili do cíle naší cesty, kde nás přivítali naši hostitelé Tomáš a Jana s úsměvem na rtech.

Takže jsme vyskákali z mokrých věcí a zasedli k rozehřátému krbu u kterého jsme sušili mokré věci a nabírali teplo do zkřehlých končetin. Na zahřátí jsme dostali ještě výbornou domácí zelňačku a pak už kluci přitápěli jen tekutými pajdulákami. Pilo se, kecalo se a do postelí jsme zapadli kolem jedné hodiny.

V sobotu jsme se vykopali v devět. Kluci si dali svou ranní rozcvičku na téma kdo komu vyčistí zuby a pak se šlo na snídani. Zajímavé bylo, že jsme si šli lehnout ve třech, ale na snídani nás šlo pět. No jo no chlapci si nesli menší opičky s následně přicházející kocovinou. Ale jsou to stateční chlapci a tak jsme se nasnídali a pod velením našeho šéfa zájezdu Bendíska vyrazili směr Sněžka. Cesta vypadala velmi slibně, protože pan Benda už funěl tři sta metrů od chalupy, ale šlapal. Po pár přestávkách jsme dorazili na Růžohorky, odkud jsme hodlali dobýt vrchol Sněžky lanovkou. Celou cestu svítilo sluníčko, bylo trochu chladněji, ale krásně azuro. Jen co jsme naskočili na lanovku nám ztvrdl úsměv, jelikož se nám naskytl pohled na vrchol přes který doslova letěli mraky. Vítr cestou nabíral na intenzitě a teplota jaksi směřovala směrem dolů. Po výstupu z lanovky nás nohy ihned zanesly do občerstvení, kde padl na zahřátí párek a polívka. Po gáblíku jsme vyšli ven na průzkum vrcholu. No musím říct, že zima byla pěkná. Dokonce jsem našli rampouch a omrzlou trávu. Po návštěvě místní nové poštovny, jsme se přestali divit.

Tabule hlásala tyto údaje:
teplota: -0.8
vlhkost: 100%
vítr: 9.8 m/s

No ideální počasí na výlet. Udělali jsme pár fotek a nasedli na lanovku směrem dolů a snad do tepla. V Růžohorkách jsme si dali čaj a kafe na zahřátí a nastoupili cestu zpět do chaty. Během cesty se vymýšlela nová terminologie chůze. Takže jsme začali chodit dokopec a skopec. No nic prostě jsme dělali po cestě kraviny a pěkně nám to ubíhalo. Ještě jsme se zaskočili kouknout jak se buduje na Borůvce, která leží nedaleko chaty Míla, kde jsme bydleli. Poněkud znaveni jsme dorazili do chaty. Dali pivko a něco k snědku. Snažili se trochu hrát kulečník,ale to nám nějak nešlo. Hlavně Karel vynikal svým kreacemi na barevné koule,no a tak jsme zase zasedli ke krbu a čučeli na telku a špekulovali co si ještě dát dobrého na zub. Chlapci nakonec ukecali Tomáše a dostali borůvkové knedlíky, po nichž se jim dělali boule za ušima, takže pochvala panu kuchaři. Do postelí jsme zapadli dost brzo, opravdu jsme byli utahaní. Tak dobrou noc.

A už tu máme nedělní ráno. Počasí nám dává tušit, že nám na motorkách umrznou prdele. Chlapci se nám probouzí a nedělní rozcvička začíná, tahání o peřinu a pak oblíbená hra, kdo komu udělá větší modřinu. No nic jde se na snídani. Je to tu, teploměr hlásí pět stupňů nad nulou a vítr jen trochu prudčeji pročechrává vršky stromů. Takže napapat, zabalit a nabalit naše cvičená těla do něčeho teplého a loučíme se s Mílou a vyrážíme domů. Už po pár metrech to vypadá, že to bude hodně zajímavá cesta. Kosa je pěkná! Ale my jsme velcí kluci a tak přijíždíme do Prahy s úsměvem na rtech a omrzlinami na prstech. To ne, dalo se to zvládnout.

Jak to shrnout? Byl to bláznivý studený hurá výlet, jak jinak když to vymyslel mistr Bendis, ale dík tomu klukovi. Bylo to super! Tak uvidíme co si na nás připraví příště.
Lukáš