Povídání o cestě po zemích Frabenelu.Na foto sem.
Dovolte mi, abych Vás podrobně informoval o naší letošní expedici. Ta se jako vždy plánovala chvilku po návratu z Balkánu. No plány, tak nějak jsme si řekli co bychom mohli absolvovat a nechali to u ledu. Občas jsme se na toto téma pobavili, ale nějak jsme přípravy nepřeháněli To se projevilo poslední měsíc před odjezdem, kdy se nám najednou čas nedostával a tak honem honem dát to do kupy. Shodli jsme se na názvu Frabenel (France, Belgium, Nederland a Luxemburg). Odjezd 1.července. Tak hurá na to.
Den první
Čas odjezdu byl stanoven na půl šestou ráno od mého domova. Takže brzký budíček čekal spíš Honzu, ale i já se nepovaluji. Jen co vytáhnu stroj z garáže, telefon hlásí sms od pana B, který prý bude mít lehké zpoždění, jelikož ho ranní metabolismus nahnal zpět domů.
Takže odjíždíme v šest. Moc se nám nechce, jelikož venkovní teplota není vůbec příznivá, asi kolem osmi stupňů. Já si radši beru větrovku, Honza to prý zvládne ( no u baráku mi taková kláda nebyla). No už u Berouna začal přimrzat k motorce. Hodiny hlásí něco po sedmé a my si dáváme pauzu u Mc´Donalda na Rozvadově. Zima byla větší než to vypadalo a tak tu hodinu rozmrzáme pomocí čajíčku.
Pak doplňujeme pohonné hmoty a hurá na nudné německé dálnice. Nuda netrvala ani moc dlouho, jelikož u Norinberka, zimu vystřídal déšť. Já jsem na tom trochu líp než Honza s perforovanou kombinézou, ale vlhnu taky. Jako na potvoru je tu uzavírka a tak nemůžeme sjet. To se povedlo až o pár kilometrů dál a tak kvapíme na první benzínku, která nám stojí v cestě. Tady se sušíme a natahujeme kompletní nepromoky. Sice přestává pršet, ale my nic nenecháváme náhodně a děláme dobře. Po návratu na dálniční tah, se déšť vrací a přidává na intenzitě. To nám to hezky začíná.
Další pauzu s tankováním děláme v Heilbronnu. Jdu platit a zdravím, obsluha mi odpovídá česky, no nic češi jsou všude. Chvilku posedíme a když skočíme do sedel, tak se opět spouští voda z mraků. Naštěstí je to už jen přeháňka, která trvá jen chvilku a počasí se začíná umoudřovat. Menší pauzu dáváme v městečku Speyer a vyskakujeme z pláštěnek. Pak jedeme dál a v městečku Tholey nacházíme Lídl a tak si děláme pozdně odpolední piknik.
Po uspokojení žaludků začínáme hledat uspokojení pro naše znavené tělesné schránky. Přímo v Tholeyi jsme neuspěli, je tu drahé ubytování, a tak jedeme dále. Občas to zkusíme po cestě, ale stále neúspěšně. Opět se spouští déšť a tak začínáme být nervózní. U městečka či vesnice Schmelz zastavujeme na benzínce a Honza se jde optat, jestli o něčem nevědí. Vrací se zpět s očima na vrch hlavy a slovy, že „tý buchtě vůbec nerozuměl“, ale máme se prý vrátit kousek zpátky a tam je penzion. Vracíme se a opravdu nacházíme.
Na verandě je pár chlapíků popíjející pivko a madam, která vypadá, že přebrala a nebo že spíš nic nepobrala.Honza měl pravdu, když promluví tak je to neidentifikovatelný jazyk. Ale máme kde složit hlavy. Jdeme do sprchy, pak si koupíme u tý divný domácí pivko, chvilku pokecáme na verandě a s obavami o počasí jdeme na kutě. Hurá do hajan.
Najeto: 670 km
Den druhý
Ráno se budím v sedm hodin a pochvíli budím i Honzu. No to jsem si naběhl! Ten frfňal a frfňal, ale vstal. Trochu s obavami vykukujeme z okna, super modrá obloha s bílými mráčky dává známku toho, že by dnes počasí mohlo vydržet. Takže probíhá obvyklá ranní procedura a před devátou už frčíme směrem na Lucembursko. Po cestě si chrochtáme jak je tu levný benzín, kterého taky na okraji hlavního města nabíráme plné bandy (i do přepadové hadičky). Kde si asi blízko centru města parkujeme a fotíme okolí. Honza při té příležitosti ztrácí klíče od motorky. No to jsou věci. Tak si prochází cestu, kde všude coural a nic. Už už se chystá odmontovat válec, kde má někde náhradní, když je najednou nachází spadlé do nohavice kombinézy (bych se po…). První zádrhel překonán.
Při odjezdu přiděláváme na mojí motorku kameru, abychom si natočily průjezd městem. To se trochu nepovedlo, protože jsme byli za dva kilometry z centra a cesta nebyla nějak záživná. Živo bylo později, kdy se kamera odlepila od plexi a já jí jen taktak zachytil. S plnou levou rukou se blbě mačká páčka spojky a tak nechávám motorku na trojku chcípnout na zastávce. To bylo o chlup, to by jsme tu kameru dlouho neměli (kdyby jste to viděli v mém zpětném zrcátku to byla bžunda, ale nebudu se smát, neb….. to až později).
Lucemburkem jsme projeli hnedle a již brázdíme francouzský asfalt směrem ku Remeši. Po cestě narážíme u cesty na postavené tanky a tak neodoláváme a jdeme na obhlídku. Další cesta nám moc dlouho netrvala a tak o pár chvil později parkujeme u paty vyhlášené místní katedrály Notre-Dame de Reims. Patří mezi nejvýznamnější církevní stavby ve Francii a gotiky vůbec. Vyniká čistotou slohu a bohatou sochařskou výzdobou ze 13.století. Stavba je to obrovská a dech beroucí. Jdeme pořizovat fotky. Po chvíli se mi Bendis ztrácí a tak sedím a hlídám věci. Chlapec se objevuje za chvíli s tím, že se byl podívat ve vnitř. No já si to pak prohlídnu na fotkách, nemusím být všude.
Hodina pokročila a tak popojíždíme dále ku Paříži. Nacházíme market s názvem Super-U a tak si dáváme občerstvovací pauzu. Ale teď už by to chtělo něco najít. Jedeme po jakési Route de Champain, což znamená, že je na každém domě cedule, že se tu ochutnává víno, ale nebydlí se asi nikde (tuto cestu bude míti Lukáš ve své mysli dlouho – byla dlouhá J). Vidíme hotel u cesty a jdeme se zeptat zda by nebylo možné zde složit dvě unavená těla, ale když nás asi viděli, tak měli najednou plno. Takže pokračujeme dál. Přijíždíme do města Chateau-Thierry. Tady hledáme podle cedulí hotel Campanile. Ať hledáme jak hledáme, hotel nikde. Jezdíme křížem krážem a po půl hodině zjišťujeme, že pořád jezdíme okolo něj.
Jdeme to zkusit. Recepce nikde, je zde jen platební automat a ten se s námi odmítá bavit, tak jedeme zase dál. Po cestě z města nacházíme něco jako P+R pro karavany. Honza chce zaparkovat zde, ale nějakým místním týpkům se nelíbíme a tak jdeme zkusit ještě hotel, který byl kousek zpátky. Ten je pro změnu zavřený a tak jedeme ven z města. Po pár kilometrech je cedule kempink, tak plni naděje jedeme tam. S paní, která nás přišla přivítat se nedomluvíme a tak volá svého synátora, který nám anglicky vysvětlil, že tu mají velkou oslavu a že tu je riziko nevyspání. To nám bere vítr z plachet. Týpek nám dává kurz na další kemp, který je asi o deset kilometrů dál.
Po cestě ještě zkoušíme hotel, ale opět plno. Kemp nacházíme vysoko na kopci skoro za tmy, brána zavřená a kde nic tu nic. Pár lidí u karavanů, ale obsluha nikde. Jdeme prozkoumat terén a Honza velí, že se ubytujeme sami. Nachází plac, otevíráme bránu i závoru a stěhujeme se dovnitř (to je bojovka) . Bydlíme až po půl jedenácté. Dáváme polívku a pivko, co jsme zakoupili po cestě a pak do hajan. Já mám zlou noc, dostávám zimnici a z ničeho nic mi není dobře. Krizi jsem nějak překonal a usnul. Byl to těžký den.
Najeto: 422 km
Den třetí
Ráno procitáme kolem půl deváté. Moje maličkost se po předešlé noci moc nevyspala, ale je mi dobře. Kuchtíme snídani a Honza, při návratu ze sociálek, naráží na majitele kempu, který se připomíná o zaplacení slovy já jsem tu šéf. Takže platíme, spakujeme svoje věci a vyrážíme směr Paříž.
Po pár kilometrech dorážíme na předměstí Paříže kde zastavujeme a s námi vrozeným optimismem hledáme v navigaci, kde se asi tak ubytujeme.Honza v mezičase píše dopis dom malému Bendisovi a využívá vedle stojící poštovní schránku (ten měl radost) Něco jsme našli a tak vyrážíme do velkoměsta. No hledání se nám nějak nedaří, takže bloudíme ulicemi a hledáme jakékoliv ubytování. Lehce začínáme vyšilovat, ani né tak z hustoty provozu, ale ze semaforů, které jsou tu na každém rohu a vždy s rozsvícenou červenou barvou. Ani nevíme jak dlouho už tu jezdíme (dlouho). Něco jsme našli, ale bylo to drahé. Zoufalí nacházíme občerstvení Mc´Donald a tak zastavujeme, dáváme si něco na zub a využíváme volné wi-fi připojení a pátráme po ubytku na internetu. Moc jsme si nepomohli.
Takže zpět do sedel a cesta nás vede k Boloňskému lesíku, kde nacházíme kemp Camping de Paris. Kemp je to obrovský, ale obsazenost odpovídá jeho velikosti. Hlava na hlavě. Hned u brány propadá Honza depresi, protože první lidé, kteří vychází z kempu jsou Češi. Chvilku zevlujeme na recepci a pak jdeme ještě zkusit hotel, který jsem zahlédl po cestě. Ten zaprvé vypadá zavřeně a za druhé je opravdu drahý (drahý???). Tak se zase vracíme zpět do kempu, protože na recepci mají internet zdarma a tak si jde Honza vystát frontu a za čtvrt hodiny se vrací s dvěma adresami hotelů. První je hotel Ibis, kde jak se dočetl mají akci za 44 euro na noc. Takže adresa zadána do navigace a jedeme.
Hotel jsme našli v pohodě, ale člověk na recepci o akci nic neví. Cena pokoje je pevná, 66 euro. Takže zpátky na motorky a jdeme zkusit ten druhý, který je o kousek dál. Ten se nám však nepovedlo najít. Už jsme zoufalý a na malém kruháči Honza zkouší zastavit místní starší pár a ptá se na cestu. Hrozně hodní lidé,vysvětlují nám ochotně cestu, kreslí dokonce i plánek ale vše francouzsky což nám je na dvě věci. Tak to jdeme zkusit. Pán nám nakreslil tři kruhové objezdy za sebou a my po ujetí asi pěti kilometrů nenašli ani jeden. Za to jsme našli jakýsi hotel. S nadějí zastavujeme a jdeme se optat. Chtějí 44 euro a tak bereme a ubytováváme se. Málem bych zapomněl, že při hledání jsme našli ještě jeden hotel. Ale bylo to menší faux pas, protože nám obsluha sdělila, že jsou hotel ale sociální, tudíž pro chudé (no to mi jsme!). To jen tak mezi řečí.
Hotel není nějaká extra třída, ale je to střecha nad hlavou, motorky máme pod kamerami a tak se nám ulevilo. Bydlíme kolem deváté hodiny. Kuchtíme večeři i když někteří z nás i dvakrát, protože si to Honza vylil na podlahu, když si šlápl na ešus (brečel jsem neb to byla rajská a já na ní měl hroznou chuť a jiná nebyla). Po západu slunce jdeme ještě ven zjistit, jak bychom se dostali místní MHD do města, protože bydlíme relativně na periferii. Autobus máme přede dveřmi hotelu, ale moudrý moc nejsme. Jeden autobus asi jede někam na metro, ale Bůh suď. Ještě se ptáme recepčního, který nám nabízí dvě alternativy. Jeden autobus přímo někam na metro nebo jiný na příměstský vlak, zvaný RER (myslím že bychom se asi dostali do Prahy). My volíme variantu třetí a ráno vyrazíme do města na motorkách. Tak do hajan, ráno musíme vstát včas.
Najeto: 200 km
Den čtvrtý
Ráno si dáme budíček na půl osmou. Dnes nás čeká opravdu kulturní den, který jsme si plánovali již doma. Tak nasnídat a hurá do vřavy velkoměsta. Cesta nám netrvala ani nějak dlouho, za to jsme poznali co je to ranní špička na městském okruhu pařížském. Aut mraky, ale jsou neuvěřitelně ochotní, netroubí a uhýbají. Mezi pruhy se tvoří další, který je evidentně vyhrazený skútrům a motorkám.(myslet si, že v pravém pruhu to půjde mezi auty taky omyl a tak hurá do leva) Ty zde lítají neuvěřitelně rychle. Do teď jsme si mysleli, že jsme hodně drzí. Nejsme.
Asi po dvaceti minutách se nám zjevuje první bod naší trasy Eiffelova věž. Takže si nacházíme plac mezi skútry na zaparkování (kde se hodí). Honzovi se při této činnosti podařil nalézt někomu vypadnuvší mobil, leč bez baterky,ale tu nalézá posléze a zkouší telefon zapnout. Funguje a tak při pěším přesunu k věži volá Markétě. Jde to. Tak i já posléze využívám nabídnuté šance a volám domů taktéž. Češi jsou prostě mrchy.
Už stojíme u kovového monstra pana Eiffela. Věž byla postavena v letech 1887 až 1889. Původně měřila 300,65 metrů, dnes i s anténou 324. Věž má tři plošiny, první je ve výšce 57 metrů, druhá ve výšce 115 metrů a třetí ve výšce 276 metrů. Je tu spousta lidí, čemuž se není co divit, když jí ročně navštíví 6,5 miliónů lidí ročně. No jo, ale ta spousta lidí tvořící neskutečně dlouhou frontu na vstup – to je na celý den, takže jen okukujeme monumentální stavbu a přes park se šineme dál.
Přes ulice Rue de Babylone a bulvár Raspaill nás kroky přivedli až k Luxemburské zahradě, která se rozkládá na ploše 22 hektarů. Procházíme nádherným parkem a slyšíme hudbu. V místním lesním parčíku se nachází přírodní pódium, kde nějaké hudební těleso předvádí svůj um. Na chvíli dopřáváme nohám klid a posloucháme. Zrovna dali k dobru ústřední melodii z filmu Piráti z Karibiku. Je to hustý, slyšet to na živo, až mi naskakuje husí kůže. Když někdo umí, tak je to skvělý.
Tak jde se dál a kroky nás vedou k Seině a chrámu Notre-Dam nebo-li katedrála Panny Marie. Jedná se o gotickou stavbu, která stojí na východní častí ostrova Íle de la Cité a slouží jako centrála pařížské římskokatolické arcidiecéze (fronta jakoby pokračovala od věže).Takže přes ní kráčíme k Centre Pompidou, kulturní centrum Paříže. Poté se motáme křivolakými uličkami až ke známému Louvru, které patří mezi největší muzea světa. Tady se opět koncentrace lidí srocuje do útvaru nekonečné fronty a tak opět obdivujeme jen okolí a nakukujeme skleněnou pyramidou dovnitř. Přes park se dostáváme na Palace de la Concorde, kde se tyčí egyptský obelisk. Ten pochází z chrámu Luxor v Egyptě. Jedná se o dar egyptského místokrále Muhammada Alího francouzskému králi Ludvíku Filipovi. Je to nejstarší stavba Paříže. Pak se podle řeky vracíme zpět k našemu začátku cesty, kde jsme zanechali naše stroje.
Po nasednutí se vydáváme k další památce a to Vítěznému oblouku, který nechal postavit Napoleon Bonaparte jako znak své moci v letech 1806 až 1836. Zde se nachází asi největší kruhový objezd, který jsme kdy viděli a doprava s chaotickými pravidly, které nám jsou poněkud cizí. Je to masakr. Zastavujeme u okraje a pořizujeme fotky. Dáváme se zde do řečí se starším slovenským občanem a od něho se dozvídáme, že byl včera vstup do Louvru zadarmo, což nás trochu naštvalo. Ptáme se jak je nabito ve Versailles. Prý dost a tak jej z plánů vypouštíme.
Pak se prodíráme, tentokrát odpolední špičkou, zpět k našemu bydlení. Po cestě plníme prázdná bříška našich holek a i my si pořizujeme nějaké ty dobroty na večerní piknik. Poté debužírujeme na pokoji a dopřáváme zasloužený odpočinek našim nohám, které mají našlapáno asi 15 kilometrů pařížského asfaltu. Povedený to den. Honza se kasá, jak brzo půjde do hajan a najednou se usazuje v okně(to to pivo nebo to pivo?) Bydlíme mezi dvěma letišti a tak skoro hodinu honí objektivem prolétající letadla na obloze. Kdo si hraje, nezlobí.
Najeto: 50 km
Den pátý
Ráno procitáme po osmé hodině. Zase to všechno odnést k motorkám, nabalit a pak už opouštíme Paříž. Ještě jednou ochutnáváme místní provoz a po půl hodině už volní upalujeme na západ. Cesta vede přes Dreux, Alencon, Mayenne až do cílového města Fougeres.
Cesta nám ubývá v poklidu. V Alenconu si dáváme větší pauzu a fotíme místní hrad. Popojíždíme dál do Mayennu, kde nacházíme market Bio a vyhlašujeme náš klasický piknik. Zklamáním pro nás bylo, že v tomto krámě, i když se nachází v zemi baget, nemají pečivo. Tak kupujeme co dům dá a rozkládáme se na parkovišti. Trochu s obavou vyhlížím zatahující se oblohu směrem, kterým míříme.
Moje obavy se naplnili a tak asi dvacet kilometrů před cílovým městem dostáváme sprchu. Hned na kraji města Fougeres nacházíme hotel, který se tváří zavřeně. Po chvíli se však objevuje správce, který nám říká, že otvírají až zítra, ale pokud bychom měli zájem, nechá nám pokoj a dokonce zaparkuje i motorky do garáže. Je to lákavá nabídka, ale zase tu budeme úplně sami a odříznuti. Necháváme si nabídku v záloze a jdeme najít hotel F1, který patří do sítě hotelů po celé Evropě. Mělo by to být levnější než normální hotely. Je to vlastně taková lepší ubytovna.
Hotel jsme našli a tak to jdeme zkusit. Asi dvacet minut blbneme venku s platebním automatem, který mi odmítá vzít kartu. Kolem jdoucí anglický motorkář nás informuje, že to zlobí a odkazuje nás na recepci uvnitř. Recepční nás ochotně ubytovává a vysvětluje, jak to tu chodí. Dostáváme kód, kterým se dostaneme na pokoj a i do hotelu jako takového. Všechno je tu automatizované, včetně sprch a toalet, které se po použití sami čistí.
Vybalujeme věci a jelikož neprší jdeme na nákup. Carefour, který jsme po cestě viděli, je trochu dál než se nám zdálo. Nesledujeme hodiny a tak když dorazíme na místo je zavřeno. Prostě padne osmá a nikde ani noha. Tak nic jdeme zpátky a klohníme si večeři na pokoji.
Najeto: 320 km
Den šestý
Večer probíhala debata, že asi opustíme své předešlé plány jet až na západní cíp Francie. Chtěly jsme dobýt Brest, ale shodli jsme, že jet tři sta kilometrů tam a skoro to samé zpátky je nesmysl. Hlavně když Honzova zadní pneumatika není zrovna v dobré kondici, ale to už předbíhám.
Ráno vyrážíme v devět hodin a naše kroky či kola míří do středu města kde se nachází středověká tvrz z 12.století Castello di Fougeres, která je postavena na ostrůvku na řece Nancon. Stavba je to působivá. Objíždíme jí ze všech stran a fotíme okolí. Poté opouštíme město a míříme na sever k Mont-Saint-Michele nebo-li Hora svatého Michaela. Jedná se o 80 metrů vysoký poloostrov, na kterém je postaven gotický klášter a k němu přidružené budovy. Zvláštností je, že stojí na tekutých píscích a rozdíl hladiny moře mezi odlivem a přílivem činí skoro 15 metrů a voda zde ustupuje až 15 kilometrů od pevniny. Jako vždy je tu hromada turistů a my uznáváme, že je to výlet minimálně na půl dne. Tak jako vždy památku obdivujeme z uctivé vzdálenosti a kompletujeme fotodokumentaci.
Vydáváme se tedy na další cestu, která trvá asi tři kilometry, protože se opět spouští liják jako hrom a tak se schováváme u jakési stodoly. Co jsme komu udělali (no komu!!). Vyčkáváme až se počasí umoudří a pak cestou kopírujeme pobřeží dále na sever. V městečku Granville nakupujeme oběd a o kousek dál na pláži si děláme piknik, který si Honza spestřuje sběrem škeblí.
Stále kopírujeme pobřeží na nejsevernější část tohoto výběžku do městečka Auderville. Po cestě mě motorka upozorňuje na nízký stav paliva (mě taky J). Za nějakou dobu vidím benzínku a tak se hlásím o zastavení, ale Honza je proti, že to má ještě čas (myslím). Takže ujíždíme dál až dobýváme maják umístěn na severním výběžku. Honza na něj chce vylepit naší samolepku, na což se velmi těším, neboť je umístěn na moři asi kilometr od pevniny. Tak jej povzbuzuji, že to dá. Skončilo to jen lezením po skaliskách a lovením co nejlepších záběrů. Když jsme se dost vyblbli, startujeme stroje a jedeme do našeho cílového místa, města Cherbourg-Octeville. Po cestě mi palubní počítač motorky hlásí, že mám najeto 70 kilometrů. Vím, že na to ještě něco najedu, ale jsem lehce nervózní, protože tady benzínky nejsou. Byl jsem za sebe nervózní zbytečně, benzín došel Bendisovi. Bezva. Naštěstí v kufru mám láhev s Colou a Honza demontuje ze své motorky přepadovou hadičku a z těchto propriet sestavujeme provizorní čerpací stanici a sosáme zbytek mojí nádrže. Naštěstí navigace ukazuje čerpačku za pět kilometrů a my dojíždíme v pohodě.
Už se připozdívá a tak projíždíme městem a hledáme kemp. Ten jsme nalezli v klidu a tak se ubytováváme. Chtějí za noc 15 euro, ale nechtějí platit předem a tak stavíme stan a vracíme se kousek zpět do města na nákup večeře. Po jídle se jdeme projít k moři kde je vidět jakási pevnost a k ní vedoucí hráz. Po příchodu blíže je zjištění takové, že kus chybí ne asi zubem času, ale aby zde mohli proplout lodě.Konstatujeme, že teplo vypadá jinak a tak po chvíli a lovení pár fotek létajících racků a upalujeme zpět, šup do hajan.
Najeto: 300 km
Den sedmý
Ráno procitáme s obavami jak je venku, jelikož nás v noci budil vítr a déšť. Obloha je zatažena, ale neprší. Takže snídaně a balení probíhají rychleji, abychom to stihli za sucha. Jelikož jsme večer neplatili, tak činíme i ráno, protože je brána otevřena, tak mizíme po anglicku bez placení. Dnešní plán je projet pobřeží Normandie, kde se za druhé světové války událo vylodění spojenců.
První zastávka proběhla v Grandcamp-Maisy. Jsou zde bunkry a zem plná děr od dopadajících granátů. Moc dlouho prohlídka netrvala, neboť jakmile jsme opustili motorky, začalo pršet. Samozřejmě jen co se vrátíme kapky zmizeli. Pokračujeme do obce Colleville-sur-Mer, kde se nachází památník padlých amerických vojáků při operaci den D a následných operací. Areál se rozkládá na 173 akrech a je na něm 9.387 bílých křížů a na konci je půlkruhová zeď nesoucí dalších 1557 jmen padlých. Pohled na tento areál vám vezme dech a po zádech přeběhne mráz. Je to neuvěřitelné a člověku se vkrádá myšlenka, co se tu před lety muselo dít. Samozřejmě nás při prohlídce opět kropí provazy vody. Opravdu, proč my.
Popojíždíme dál po mokrém francouzském asfaltu a ve městečku Quistrehamu nacházíme naše oblíbené Super-U a tak zase piknikujeme. Pak už nás čeká jen kousek cesty do našeho cílového místa a to města Cabourg. Hledáme zde ubytování. Nacházíme hotel Etap na okraji města, což je to samé jako F1, ale zde poněkud dražší. Vracíme se zpět okolo kempu, který máme jako rezervu, protože já se přiznám, mě se dnes do kempu nechce. Míříme ještě o kus dál, kde je vlastně na opačném konci města hotel, který jsem viděl při příjezdu. Je to malý hotýlek a je o něco levnější než Etap. Honzovi se zde přebývat evidentně nechce, ale nechá se přemluvit a tak hostitelce kýváme.
Mimochodem hostitelka byla sympatická slečna, která při placení na poznámku Honzy „hele Calvados“ (láhev totiž stála na baru), nám jej ochotně nalila něco jako welcome drink. Tak jsme ho tam kopli, vybalili a šli na procházku. Zamířili jsme na promenádu, která začínala kousek od místa kde jsme zakotvili. Byla to hodně dlouhá promenáda po břehu moře. Všude to ale vypadalo jako město duchů, drahé baráky zející prázdnotou. Cesta kolem moře byla tak dlouhá, že jsme v půlce uhnuli do města a přes něj se vraceli zpět k hotelu. A jako vždy nám dělali společnost dešťové kapky. Pak jsme si dali na baru každý dva točené Heinekeny a šli do hajan.
Najeto: 200 km
Den osmý
Ráno se budíme v našem obvyklém čase, tedy kolem půl deváté. Dnes ani nevaříme čaj, jen slupneme na sucho sušenku a hrneme se ven, kde počasí hlásí opět pod mrakem. Balíme motorky, které jsou zaparkované na štěrkovém dvoře za hotelem a už to začíná. Nejdřív Honzovi padá helma z motorky, čímž rozbil prázdný velký hliněný květináč, na který helma dopadla. Při popojíždění se mu podařilo šlápnout do jakési dřevěné bedny, která byla vedle motorky a rozšlápnul další (tentokrát plastový) květináč. Konečně odjíždíme, ale trable nekončí, protože se na mě zubí prázdná guma Honzovi motorky. Ihned mu to hlásím do sluchátek. Tato zpráva ho opravdu nenatchla. Takže se pomalým šourem vydáváme na benzínku, kde se pokusíme zjistit copak se stalo.
Stal se zaražený kámen v oslabeném běhounu zadní pneumatiky. Co teď? Honza jde koupit sprej na opravdu defektů. Obal hlásá na dojetí 10 až 15 kilometrů. No asi budeme shánět novou gumu.(nechci L) Chvíli čekáme, zda se sprej uchytí. Kolo drží a tak vyrážíme na cestu. První větší cíl je přístav Le Havre.
Přístav jsme viděli v dáli při večerní procházce. Cesta k němu je poněkud zajížďka, která nás přivádí k unikátnímu mostu. Takové stoupání, se kterým se most zvedá nad záliv, jsme ještě neviděli. Čekáme kolik zaplatíme za průjezd a jsme příjemně překvapeni, protože motorky to mají gratis (no něco takového jsem četl,ale stejně najíždíme k závoře.Paní za oknem mi asi říkala že motorky jezdí okolo a tak se lekám že když už jsme u závory budeme muset cvakat –nestalo se). Překonáváme tedy záliv a nastává malá chybka, jelikož špatně sjíždíme, o jednu odbočku dřív, pádíme opačným směrem. Po chvíli však obracíme a jedeme již správným směrem. Projíždíme přístavním městem a míříme na vrchol osady. Menší pauza, Honza mizí na útes ulovit nějaké fotky a pak už svištíme podle pobřeží stále na sever.
Cesta vede přes město Fécamp do cílového bodu města Dieppe. Silnice se vlní podle pobřeží krásnou krajinou. Občas si zatavíme u moře nebo na kopci, abychom si užili výhled. I počasí nám začíná přát a sluníčko na nás občas vykoukne spoza mraků. Dlouho mu to však nevydrželo. Opět těsně před dojezdem, se definitivně schovává a nějaké pošahané individum, tam nahoře, opět otvírá stavidla s vodou a kropí nám hlavy.
V dešti nacházíme hotel F1 a z výrazu Honzy mizí poslední zbytky sil a nastupuje totální deprese z počasí. Jdeme se ubytovat a pak pěšky vyrážíme do nedaleké nákupní zóny pro večeři. Když jsme si nakoupili jídlo do mikrovlnky s tím, že si to na hotelu ohřejeme, objevujeme v nákupáku restauraci, stylu naber si co chceš, za přijatelné ceny. No jo, máme se lépe dívat. A tak upalujeme na hotel kuchtit večeři. Pak slupnout jedno či dvě pivka a do postýlky, brou noc.
Najeto: 220 km
Den devátý
Budíček máme nastaven na půl osmou, protože Honza večer nadatloval cestu do navigace a čeká nás kus cesty, tak musíme hnout zadnicemi. Nabalujeme motorky, zapínám navigaci a vyrážíme. Cesta je naplánována cestou necestou okolo Lille a přes hranice do sousední Belgie do hlavního města Bruselu.
Kilometry ubíhají, občas dopadnou na naše helmy kapky, ale v tak malé míře, že už nás to ani nevyvádí z klidu. Už se nám blíží hranice státu. Po jejím přejetí nám někdo schoval kvalitní silnice, na které jsme byli dosud zvyklý a někdo ubral místním řidičů půl mozkové kapacity. Co ty kašpaři tady vyvádí nám bere dech. Ale co, nakonec se přizpůsobujeme a vyrážíme do hlavního města.
Před ním si děláme lehkou odbočku, jedeme se podívat do Waterloo. Zde se udála 18.června 1815 slavná bitva, ve které Napoleon utrpěl drtivou porážku od koaličních vojsk evropských panovníků. I my jsme chtěli vybojovat malou bitvu, protože to byla první památka, kde nebyla fronta. Pak jsme si to nechali projít hlavou a dospěli jsme k výsledku, že zaplatit devět éček, vyšlapat haldu schodů a vidět zelený pole je blbost. Takže jak velí naše tradice pořizujeme foto z uctivé vzdálenosti a jedeme dál.
Dorážíme do hlavního města a zde se vydáváme hledat hotel F1, abychom pak mohli vyrazit na obhlídku města. F1 zde není, je to už Etap (zřejmě je zkupují) a je drahý. Tak jedeme na druhou stranu města, kde má být další a ejhle taky Etap a ještě dražší. Honza si staví hlavu, že chce vidět Atomium, které stačil překřtít na Imodium, a tak se jej vydáváme najít.Tuto stavbu navrhl inženýr André Waterkeyn u příležitosti Expa 58. Je tvořena devíti koulemi o průměru 18 metrů, které jsou spojeny dvaceti chodbami o průměru 3 metrů. Výška stavby je 102 metrů. Stavba je to opravdu nevídaná (stojím pod ní a při pohledu na koule se mi motá hlava, zajímavé J). Parkujeme motorky a vyskakujeme z kombinéz, protože chceme jít dovnitř a v kůži to není zrovna pohodlné. Kráčíme od motorek k hlavnímu vstupu a Honzovi definitivně kamenní tvář. Je šest hodin a oni v půl zavírají. Je snad ještě víc zkyslí než včera z toho počasí. Takže pokračujeme v naší tradici a fotíme si vše pouze z venku.
Jdeme zpět k motorkám, navlíkáme mundůry a nastavujeme na navigaci směr kemp na severu. Ten nacházíme v poklidu. Recepční a asi zároveň majitel je bodrý chlapík, který nám vysvětluje, že je to klidný a čistý kemp a jestli budeme po desáté večerní túrovat motorky, tak budeme umývat záchody. Tak za chvíli stavíme stan, dopřáváme tělům palivo i očistu a probíráme zítřejší cestu. Dojedeno, dopito, dohodnuto, tak spát.
Najeto: 390 km
Den desátý
Ranní procitnutí se koná kolem půl deváté. Obloha se opět halí do zamračeného hávu, ale nevypadá to tak hrozně (zajímavé). Takže probíhá ranní rituál vaření snídaně a balení stanu. Dnes už tak záhy chceme opustit belgickou půdu.
Během dopolední cesty na nás dopadlo pár kapek, prý abychom si nemysleli, že nám to projde nějak lehce. Najednou zjišťujeme, že jsme někde ve vesnici překročili čáru, což ani jeden z nás nezaznamenal. Krajina se hodně rychle narovnala a zesílil vítr, neklamné to znamení, že se blíží moře. Zastavujeme před ústím tunelu, kterým se hodláme dostat na velké ostrůvky, které jsou součástí Nizozemí. Chceme natočit průjezd tunelem na kameru, ale ta má vybité baterky a tak složitě instalujeme kabeláž, aby Honza mohl natáčet z ruky. Po chvíli montáže se přesvědčujeme, že zapůjčená rozdvojka s dlouhým kabelem nefunguje, takže nabíjení bude fungovat jen na kratší USB kabel. Hotovo, připraveno a vyrážíme.
Na druhé straně platíme každý za průjezd pět euro a jede se dál. Jednotlivé ostrůvky jsou propojeny uměle vytvořenými hrázemi. Je to sice placka, ale za projetí to určitě stálo. Člověk je tvor neuvěřitelně vynalézavý. Cesta nás vede okolo Rotterdamu do Den Haagu. Do cíle dorážíme v brzkém čase a tak se na benzínce, kde doplňujeme benzín, dohadujeme, že to docvakneme až do Amsterdamu. No tak rychle to zase nepůjde, protože pohledem na Honzovu motorku zjišťuji, že tahá řetěz skoro po zemi (no jo jak mi někdo napsal sms cituji : Honzo napadlo mě pár P z té tvojí dovolené Promoklá pláštěnka,prasklá páčka,prodřená pneu,parádní počasí,pro….prachy, pa pako). Takže nastupuje rychlý pit-stop a dopnutí řetězu. Jo už delší dobu jsem se nezmínil, že Honza jede stále na píchlé gumě vycpané antipichem. To už máme skoro 800 kilometrů. To jen tak pro zajímavost.
Takže dorážíme do Amsterdamu a rovnou míříme do námi oblíbené ef jedničky. Vybalujeme a sedáme na mojí motorku, protože Honza musí šetřit gumu a frrrrrr do centra. Cestu nám komplikuje uzavřený tunel, ale mi si cestu nacházíme se zastávkou v místním přístavu a už parkujeme kde si v centru a vyrážíme na obchůzku. Jelikož padáme hlady, tak zapadáme do Burger Kingu a velmi zdravě večeříme. Po uspokojení vyrážíme na procházku městem. Co by mělo město specifikovat? Kola, kanály a coffee shopy. Je to tu jiné, ale hezké a klidné. Nikdo se nikam nežene.
Ještě skáknout do krámu pro pivka a do hotelu. Mimochodem. Honza si každý večer kupoval nějakou specialitu. Dnes se mu to opravdu povedlo. Každý večer se vypínal pivem o maximálním obsahu alkoholu cca 8,6, tady ukořistil 11,6. ten bude vypadat.(povedlo se) Takže jsme v hotelu, kecáme venku a Honza konzumuje své zabijáky. Pak vypnutý upadá do kómatu, kam jej také následuji.
Najeto: 360 km a po Amsterdamu 40 km
Den jedenáctý
Ráno nás budí nastavený budík v osm hodin. Opět cestu nastavoval mistr B, tak tu máme porci kilometrů před námi. Míříme z Amsterdamu na sever, kde si chceme projet asi největší hráz, co jsme kdy viděli. Při každém zastavení probíhá rituál modlení se u zadní pneumatiky a ptaní se zda to vydrží domů (adrenalin musí být).
Začátek hráze dobyt a tak se vydáváme na její překonání. Je to síla má skoro 30 kilometrů. Nalevo voda, napravo voda. Chvilku nám její překonání trvá. Na jejím konci nás čeká i představení zvedání mostu, aby mohla projet loď (lodička která má akorát obr stěžeň). Cesta opět volná a tak pokračujeme po okrskách na město Enschede, za kterým už opět vstupujeme do říše německé. Chtěli jsme dojet za město Monster a tam zakotvit. Jsme docela rychlý a tak cestu natahujeme až do města Kassel.
Mezi těmito body je město Paderborn, kde nabíráme palivo pro naše vždy hladové holky. Když mají plné bandy, jde Honza zaplatit a po návratu vyhlašuje přestávku a odjíždí od stojanu a plac u benzínky (bože). To co jsem potom viděl jsem nechápal. Expert měl na zrcátku pověšenou helmu, která se mu popojížděním svezla dolů. Tím nastal zkrat a milý Honza se jí jal zachraňovat. Ovšem udělal to velmi nešťastnou formou, pustil v tří kilometrové rychlosti řídítka, následoval nevyhnutelný pád a zaklínění se pod lehlou motorkou. Výbuch smíchu z obou stran je nevyhnutelný. Pomáhám mu z pod motorky a pokoušíme se jí postavit na kola. Jde to s přivázaným válcem z těžka, ale daří se. První obhlídka neshledává velké škody. Po chvíli si všímám brzdové páčky v divné poloze. Honza mě po mé připomínce, že má ohlou páčku ujišťuje, že je zlomená. A tak milého Honzíka čeká 80 kilometrů brždění jen zadní brzdou.
Vyrážíme doklepat poslední kilometry dnešního dne a Honza se učí ovládat motorku. Dojeli jsme v pořádku a ubytovali se jak jinak v F1. Je to zatím nejlevnější a nejlépe udržovaný ve kterém jsme byli. Vybalujeme a šviháme do krámu pro večeři. Po návratu pátráme po obchodě s moto-díly, abychom šikulovi koupily novou páčku. Zjišťujeme, že je to vlastně za rohem. Potom si vychutnáváme poslední večer na cestách a jdeme do hajan.
Najeto: 460 km
Den dvanáctý
Končí nám dovolená, tak po procitnutí a vykouknutí z okna nás vítá modrá a vymetená obloha. Super. Opět zboucháme sušenku na sucho a jdeme balit. Během balení mi Honza sděluje, že na páčku kašle a domů to dojede bez ní. No je to jeho boj. Ještě poprosit pneu, aby vydržela a pádíme směr matička naše stověžatá.
Cestu máme naplánovanou po okrskách s vynecháním dálnic. Jedem tedy přes Eisenach, Gothu, okolo Erfurt do Jeny, kde máme větší přestávku. Doplňujeme nádrže a nastavujeme další trasu. Pohledem na Honzovu pneumatiku se začínáme modlit čím dál tím víc, protože to vypadá, že na nás každou chvíli vykoukne plátno. Ale zatím je to OK.
Takže jedeme přes Zwickau k našim hranicím, které překonáváme přes Vejprty. Další pauzu dáváme na benzínce za Chomutovem. Teď už se nám jede lépe. Nejenom, že jsme doma, ale hlavně proto, že už to máme kousek do Prahy (kdyby to nevydržela guma).
Podle plánu brzdíme u mě před barákem, kde to všechno začalo, kolem sedmé hodiny. Já odstrojuji motorku a mezi tím kopíruji Honzovi naší fotografickou dokumentaci. Pak se naše cesty rozcházejí. A to je konec cesty.
Najeto: 470 km
Závěr
Ani nevím jak tu naší letošní expedici zhodnotit. Začneme údaji, najeli jsme cca 4100 kilometrů, navštívili jsme pět zemí a utratili do hromady tisíc euro. Počasí se nám povedlo asi tak na půl. Místy to bylo hektické, hlavně co se týká hledání ubytování. Ale za mě můžu říct, že jsem spokojen. Viděli jsme zase kus světa, i když trochu jinak než jsme plánovali, ale ano.
zadní guma brak, jelo se to TAK
No uvidíme, co bude příště. Nechte se překvapit.A na zápisky z cest se můžete podívat SEM.