Povídání o moto expedici po Balkáně 2.7-16.7.20010.Foto tu.
Dovolte seznámit Vás s naší letošní expedicí. Ta se nezrodila ze dne na den, nýbrž první myšlenky padaly již po návratu z loňského výletu do Itálie. Nejdříve jsme tedy, spíš já uvažoval o Francii, ale pak mistr Benda přišel s tím, co takhle jet do Řecka
Probíralo se co a jak, kudy a jak dlouho. Problémy nám dělali i naše dráhy, protože jsme uvažovali nad autovlakem do Splitu, ale ten nám zrušili. Bylo i myšleno, že se v Řecku setkáme s Markétou, která by tam trávila dovolenou s prckem, ale to také nevyšlo. Takže definitivní fárplán byl stanoven na cestu po ose do Řecka, s tím že projedeme všechny státy balkánského poloostrova a z Řecka trajektem do Itálie a domů. Takže trasa byla stanovena, problémy nastali i s datumem odjezdu, jelikož pan B. zapomněl, že má posledního června práci a tak se odjezd musel posunout o týden, tudíž nám z výpravy odpadl Karlos, který si posunout dovolenou nemohl. A tak jsme zůstali zase jen dva mušketýři. Málem bych opomněl říci, že jsem si na výpravu pořídil nový stroj, se kterým byli opravdu skvělé zážitky. To ale později. Vše připraveno, zaplaceno, naplánováno a můžeme vyrazit.
1.den – 2.července
Sraz byl stanoven na pátou hodinu ranní na naší oblíbené benzínce na začátku Dé jedničky. Kupodivu se opravdu scházíme na minutu přesně. Sdělujeme si jaké bylo vstávání. Já konstatuji, že jsem málem neodjel. Vysvětlení: k novému stroji byly i plastové kufry se kterými jsem ještě nejel a ty se staly důvodem mých obav. Po nabalení totálně změnili jízdní vlastnosti motorky, na což jsem si musel zvyknout, ale zvyk jsem si. No nic. Vyrážíme.
Jedeme směr Brno a následně Mikulov. První zážitek mi připravil Honza na dálnici, když mu z jeho bagáže vyklouzla plastová láhev s vodou, která mi začala tancovat před motorkou. V tu chvíli jsem se jen modlil, abych jí netrefil. Naštěstí netrefil, leknutí pominulo a tak jsme se tomu zasmáli. První zastávka Mikulov. Doplňujeme palivo a navštěvujeme supermarket a nakupujeme zásoby.
Poté překračujeme hranice s Rakouskem a pádíme po dálnici na Vídeň. Cesta ubíhá rychle a svižně. Míjíme Vídeň po obchvatu a po menší pauze na benzínce opouštíme nudnou dálnici směrem na Riegersburg, kde je cesta již zábavnější. V městečku Feldbach doplňujeme palivo. A to jak návštěvou benzínky, tak i nákupem v místním Plusu a následným malým piknikem v jeho stínu.
Další cíl je Slovinsko. Takže další překročení hranic. Slovinskem byl plánován jen průjezd, který nám komplikuje počasí. Pověsil se na nás mrak a nechtěl se nás pustit. Ze začátku pomáhalo zbabělé schovávání na benzínkách. Na jedné jsme zakotvili na delší čas a vyčkávali, jakým směrem se vydá bouřka, do které jsme neomylně mířili. Vše se v dobré obrátilo a my pokračovali již k třetímu hraničnímu přechodu. Tady už jsme byli nuceni vytáhnout pasy.
Tak a jsme v Chorvatsku. Místo přistání město Varaždin. Přistání se komplikuje, jelikož hledáme kemp, který by tu někde podle mapy měl být. Na dotazy směřované na domorodce dostáváme odpovědi ,které nás posílají od čerta k ďáblu. Je z toho hodinová prohlídka města a nakonec svištíme směr Záhřeb. Po cestě se dozvídáme na benzínce, že tu žádné kempy nejsou a tak hledáme jiné ubytko. To nacházíme ve vesnici Soblinec. Pokoj pro dva 40 euro. Je to sice drahé, ale je už pozdě a tak to bereme. Zabydlení, sprcha a už máme první pivo do sbírky a pak už dobrou noc.
Najeto: 722 km
2.den – 3.července
Ráno se vykopáváme brzo a už v devět jsme v sedlech. Míříme na Bosenské hranice do městečka Hrvatská Kostajnica. Cestu si chceme zpříjemnit přes jakýsi národní park. Nastavujeme navigaci a vyrážíme. Je nám sice divné, že nás navi protahuje městem, ale nevyznáme se tu a tak věříme a jedeme. Po asi hodině jízdy se dostáváme do vesničky Laz Stubički. Tady zastavujeme a zkoumáme mapu a nemůžeme se zorientovat. Tu pozvedá Honza ukazováček se slovy: „ už vím kde jsme“. Špatně! Místo parku na jih od Záhřebu jsme na od něj na sever. Takže na dopolední rozcvičku stodvacetikilometrová zajížďka – B: ale krásná příroda. No nic, sranda musí být.
Správný směr byl nalezen a po nějaké době stojíme na hraničním přechodu. Jsme odbaveni a opět bereme lehce jiný směr než jsme původně plánovali. Ale nic se neděje. Chtěli jsme původně někam k Sarajevu, ale kvůli dopolednímu zdržení to zkracujeme. Nacházíme klidný kemp u města Jajce. Takže stavíme poprvé stan. Já zjišťuji další problém s motorkou. Od výfukových plynů se mi propálila dírka do kufru – B.dírka???. No nic, ráno na to koukneme, velí Bendis. Jedeme se podívat do blízkého parku, ve kterém je něco jako skanzen. A pak už rozšiřujeme sbírku piv v místní mini restauraci. Pak si ještě Honza uklohnil plechovku fazolí a pak hajdy na kutě.
Najeto: 370 km
3.den – 4.července
Ráno se budíme s nejistým pocitem, co nás čeká za den. S obavami otevíráme stan, jelikož v noci řádila pěkná bouřka. Ale obloha je vymetená a je sucho, takže pohodička. Pan Bé vyráží na obhlídku kempu a po chvíli přináší kovový typový štítek od čehosi a tak můžeme opravit můj propálený kufr. Klohníme snídani a balíme. Vše se to trošku protáhlo a tak začínáme zahřívat gumy až po desáté hodině.
Vyrážíme směr Sarajevo, ale chceme se vyhnout hlavním tahům a něco vidět a tak, po projetí Jajci a Travniku, odbočujeme v Kaoniku z hlavní. Viděli jsme to hodně. Hlavně to, že po cca 20 kilometrech končí v jakési vesnici silnice a do lesa vede jen šotolina. Zkoušíme to jinou cestou, ale tam jsme také neúspěšní a tak se potupně vracíme do Kaoniku a najíždíme zase na hlavní tah. Ten nás dovedl kousek na západ od Sarajeva. Tam se rozhodujeme, že z důvodu zajížďky a nedostatku času, vynecháme prohlídku města a radši se hrneme směr Mostar a pobřeží Chorvatska. Cestou míjíme Jablaničko jezero s nádhernou okolní krajinou. Už zase stojíme na hraničním přechodu. Sedí tam mladá celnice a chce být hrozně důležitá a tak chce vidět úplně všechno. Nakonec se v dokladech ztrácí, což nevydržel její kolega. Bere jí naše papíry a mi můžeme pokračovat dál.
Honza tvrdí, že tak 20 kilometrů a budeme na místě. Tak si pro jistotu dáváme další padesát kilásků, během nichž se zase vracíme do Bosny a zase do Chorvatska. Ale nic ve zlém. Už odbočujeme z přímořského tahu na poloostrov Pelješac a hledáme kemp. Ve Stonu uhýbáme špatně a po jakési hrázi se dostáváme do malebné vesničky na konci světa. Je to tu kouzelné, ale bydlení zde není. Místní, zřejmě rybář, nás posílá zpátky do Stonu a ještě asi 10 kilometrů za něj a zde nacházíme v městečku Prapratna kemp stejného jména.
Takže si nacházíme plac a stavíme stan. To jsme si vyzkoušeli asi třikrát, protože jsme ho vždy postavili na mraveništi. I na potřetí se moc nezdařilo, ale rezignujeme a jdeme se poprvé smočit v moři. Honzovi se tam nechce, páč je to studený ale ponořil se. Pak vyrážíme do restaurace dodat tělům opět trochu alkoholu. Už se nedivíme, že jsme se prali s mravenci. Ty mrchy se zrovna líhly a bylo jich všude spousty – B:zde jsem netušil, že létající mravence budu mít raději než komáry. Pak už jen obligátní fazole k večeři a už spokojeně chrupkáme.
Najeto: 445 km
4.den – 5.července
Ráno jsme se vykutali ze spacáku kupodivu včas, nasnídali se, vyklepali všechny hormidy(mravence) z bagáže a jali se krájet chorvatský asfalt směrem na Dubrovník – B:nemám rád slovo hormid. Zde jsme byli v cukuletu a již hledíme na jeho přístav. Opět se rozhodujeme vynechat prohlídku města vzhledem k teplotě a hustotě provozu a tak putujeme k dalšímu hraničnímu přechodu. Tentokrát s Černou horou. Celní kontrola tentokrát probíhá v pohodě a tak už ochutnáváme místní cesty. Již doma jsme plánovali zakotvit ve městě Budva a tak míříme do tohoto města. Před Budvou se nachází Tivatski záliv. Hned na jeho začátku narážíme na trajekt, který zkracuje cestu přes něj. My ho ale statečně míjíme a dáme si to okolo tak říkajíc po svých. No je to skutečně kus cesty, ale nelitujeme. Po okružní cestě dorážíme do města. Tady jen doplňujeme pohonné hmoty a dáváme obsluhujícímu mladíkovi, který nás chválí že jsme dobrý, naší samolepku. Ten jí hned vylepuje na námi obsazený stojan.
Jedeme tedy dál a po pár kilometrech odbočujeme na město Sveti Stefan. Tady hledáme ubytování. Kemp tu není a tak zkoušíme Zimmer frei. Zastavili jsme u lehce luxusního hotýlku a zde dostáváme informaci, ať to zkusíme o patro výše, že je to levnější. Levnější, za to větší výšlap, ale bereme to. Obligátních 30 euro za noc za oba. Tak zase šlapeme naše oblíbené schody do pokoje. Než jsme to všechno vynosili, tak z nás lilo jak za letní bouřky. Takže rychle do sprchy a pak opět hurá k moři. Já se tentokrát nekoupal, ale Honza se rozplýval nad teplým mořem. Následovala krátká procházka po okolí a pak zpět na ubykaci.
Pan Bé opravil tekoucí klimatizaci (když aspoň něco neopraví je nesvůj) a pak do města na nákup večeře. Po návratu si děláme piknik na balkóně ( B:2 litry jelena jsou dva litry ) a kocháme se krásným výhledem na moře a staré město, které leží v jeho objetí. Bohužel probíhala jeho rekonstrukce, čehož jsme moc litovali. Počkali jsme si na západ slunce a jak zaplulo za hory, jsme my zapluli do peřin.
Najeto: 185 km
5.den – 6.července
Ranní procitnutí je rozpačité. Vyspali jsme se dobře, ale několikrát jsme se v noci budili, jelikož se vypínala klimatizace a byl tu opravdu hic. No nic. Zase jsme odtahali bagáž na motorky a vyrazili po pobřeží dál. Po pár kilometrech jsme udělali pápá moři a zahnuli do vnitrozemí Montenegra směr na Podgoricu okolo Skadarského jezera. V Podgorice jsme nabrali špatný směr, ale hned se zorientovali,ale po chvíli zase špatně sjeli z hlavní, což jsme si hned uvědomili a hledali odbočku zpět na hlavní tah. Než jsme ho našli ozval se za námi klakson a objevil místní motorkář, který se kvůli nám otočil, a gestikulací nám ukazoval, že tudy ne a ať jedeme za ním. Protáhl nás uličkami a už jsme na hlavní. Tak jsme poděkovali a shodli se, že to by se u nás nestalo.
Okolní krajina se mění. Zelení se a zvedá se profil krajiny. Jedeme krásným úsekem lesů, hor a zatáček někam na sever k městu Bijelo polje. Při dobytí asi vrcholu místních kopečků si dáváme pauzu a kocháme se panoramatama. Pak už zase následuje klesání k městečku Kolašin, kde opouštíme hlavní černohorskou tepnu a na potřetí trefujeme vedlejší silnici, kterou jsme chtěli dobýt kosovské hranice. Po této cestě jsme projeli skoro čtyřmi desítkami delších či kratších tunelů.
Opět se kroutíme po silnici směrem vzhůru a dobýváme asi nejvyšší bod naší cesty (podle navi 1803 m.n.m.). Báli jsme se zda zde bude hraniční přechod,ale máme štěstí. Je tu. A je tu znovu i celní procedura a s ním související úřední šiml. Kluci, kteří tak trochu u hranic žebrali, na nás co si pokřikují, ale mi je ignorujeme s myšlenkou, že chtějí, abychom si vyměnili eura za jejich měnu v jakém si budníku u cesty. A tak popojíždíme přímo na čáru. Zde na nás celník požaduje předložení zelené karty. Kupodivu se mu naše karty nelíbí a ukazuje na ten budník u cesty z čehož usuzujeme, že ho budeme muset navštívit. Zde nám za úplatek 15 euro vystavují místní zelenou kartu. S tou už je celník spokojen a propouští nás na kosovské území.
Sjíždíme serpentýnami do údolí a do města Peć, kde odbočujeme na město Dakovica. Zde kvůli blížícímu se večeru hledáme ubytování. Město se neustále mění z luxusu do bídnější tváře. Rozhlížíme se a stále nevíme. Skoro na konci města zajíždíme na benzínku s tím, že se otočíme a projedeme to ještě jednou. No huba nám neupadne a tak se obsluhy ptáme, zda o něčem neví. Přichází jakýsi mladík, který kýve,že ví a že má padla a ukáže nám cestu. Chvilka čekání až si dojde pro auto či motorku. Hups, on šel pro kolo. Tak se s cyklistou jako předvojem motáme uličkami až před hotel jména Jakoba. Mladík s úsměvem ukazuje, že jako tady. Ptáme se zda nevím kolik to stojí. On krčí rameny a mizí dovnitř. Už se vrací s recepčním a částkou 30ti eur za noc. Souhlasíme a recepční nám ukazuje kam zaparkovat stroje a ujišťuje nás o jejich bezpečí, které zajistí noční hlídač.
Po zabydlení a pochybách o ceně za ubytování, protože jsme si nebyli jistí zda to bylo za oba, vyrážíme od města. Končíme v restauraci, kde si dáme konečně pořádné jídlo a další pivo do sbírky. Po návratu si pouštíme televizi a s blaženým pocitem usínáme u probíhajícího zápasu mistrovství světa ve fotbale.
Najeto: 360 km
6.den – 7.července
Brzké ranní probuzení po příjemném spánku. S pocitem očekávání, balíme a zaplňujeme žaludky sušenkami z předchozího nákupu. Popadáme naší bagáž. Sakra jak jsme to včera sem dostali!? Aha, pomáhal nám portýr. Sešli jsme na recepci a čekali kolik na nás vybalí. V pohodě. Padla dohodnutá cena a tak nabalujeme motky, za pozorování zvědavého číšníka, motorky a mizíme v prachu místních cest na hranice Makedonie.
Po ujetí pár kilometrů se dostáváme do města Prizren. Zde se odehrála nejhorší epizoda naší cesty. Ale pro mě. V polovině průjezdu městem končí cesta, tedy asfalt, a odbočuje se na promoklou, tankodromickou cestu. To je pro mě šok a dostávám se do schýzi, že sebou plácnu. V tu chvíli by mě asi Honza nejradši zabil B. ano, ale já se fakt bál. Mám krátký nohy, nevyváženou motorku a kdybych zastavil nad dírou, tak jsem jasný. Nechávám si radši odstup od aut, abych viděl kam jedu a držím se zuby nehty. Naštěstí to netrvalo tak dlouho a byl tu, v tu chvíli mnou milovaný asfalt. Víc si asi oddychl Honza, že už nemusel poslouchat mé nářky. Promiň.B: OK J
Tak pokračujeme průjezdem a lehce bloudíme. Vymotáváme se však zdárně a upalujeme vzhůru do hor a hledáme hraniční přechod. Ten, po hezké projížďce zdejší krajinou, také nacházíme. Probíhá obvyklá kontrola pasů a již stojíme na Makedonské půdě.
Nabíráme kurz po státní na Tetovo. Zde plníme naše stále hladové oře a dáváme menší oraz. Najednou u nás zastavuje octávka a hrne se k nám řidič se slovy: „čau kluci, já jsem Zigi“. Koukáme na sebe trochu vyjeveně. Brněnská značka a místní, jak jsme hned zjistili, domorodec. Prý že bydlí ve vedlejší „dědině“ vesnici. Využíváme situace a hned se vyptáváme na poměry a na cíl dnešního dne, tudíž Ohridské jezero. Zigi pěje chválu na zdejší krajinu a při otázce co s ubytováním, říká: „smlouvejte!“. Rozloučil se a jak se zjevil, tak zase zmizel. To jsou věci.
Tak se zvedáme a pokračujeme dál. Za chvíli nás zastavuje mýtnice na zdejší dálnici. Bendis jde zjistit jestli berou eura a prý není problém, tak jedeme vyzkoušet kvalitu zdejší dálnice. Po cestě platíme ještě jednou, což jsem trochu nechápal. Po skončení dálnice pokračujeme ještě kus po státní a za městem Gostivar odbočujeme na vyhlídnutou silnici v mapě, která slibovala hezkou cestu. Skutečně nelhala a my projíždíme hezkou krajinou a ukrajujeme kilometry po kvalitním asfaltu. Musím sem přihodit vtipný zážitek. Projížděli jsme okolo Debarského jezera na jehož konci byl most a vodní elektrárna. Zastavujeme a děláme fotky, když zaslechnu divný zvuk. Jakýsi podivný človíček stojí u svého budky na konci mostu a mlátí železnou tyčí a gestikulací nás vyhání z mostu. Ono se tu nesmí fotit! Tak bereme roha, aby nás nezabásli „ foto máme“ B: i toho pána.
Po ujetí několika kilometrů dojíždíme do města Struga, kde si hledáme ubytování. Projíždíme městem a dostáváme se na silnici, která přímo kopíruje jezero. Tady nacházíme hotel Princ. Jsme trochu vyplašení, protože to tu vypadá vymřele, ale po chvílí našeho okukování se objevuje jakási slečna a my se ptáme na ubytování. Dostáváme již klasickou odpověď. 30 euro. Tak si plácneme a už zase rveme bagáž kamsi po schodech vzhůru. Jak po sléze zjišťujeme, hotel je liduprázdný. Až tak, že nemáme ani funkční žárovku v koupelně, ale bereme to s humorem. Po zabydlení vyrážíme k jezeru, pořizujeme pár fotek a pak si přidáváme další druh piva do sbírky. Poté, jelikož se už přehnal malý deštík, jdeme ven a nacházíme malý krámek, kde učiníme lehký nákup a pádíme na pokoj klohnit večeři, protože v prázdném hotelu se nevaří. B: vše na balkóně na plynovém vařiči – když musíš tak musíš. Pak pan Bé provádí klasickou večerní činnost, něco opravuje. Tentokrát je to anténa a ladí televizi, protože dávají fotbal B: žárovka nejde vyšroubovat grr. Já za chvíli tuhnu jak malé dítě a po mě i Honzík.
Najeto: 305 km
7.den – 8.července
Honzovi se krutě nechce z pelechu, ale nakonec vstává. Dáváme si snídaní a balíme saky paky, které s velkým úsilím snášíme k motorkám. Hned se nás ujímá pan hoteliér a žádá smluvených třicet euro za ubytování a čtyři za zkonzumovaná piva. Tak mu vysvětlujeme, že piva grátis za nefunkční světlo a mizivý tlak vody. Nechce to chápat, tak mu vrážím stovku do ruky, což ho nepotěšilo ještě víc. Skáče do své limuzíny a mizí. Vrátí se? Vrátil a vrací mi 70 éček, takže i pochopil. Ale radši bereme roha.
Vracíme se do města a obligátně bloudíme. Dokonce se dostáváme do konfliktu s místními policisty, protože jsme vjeli do pěší zóny. Ti nás zastavují a po česky znějící otázce: „Odkud jste?“ nás směřují správným směrem. Oni fakt mluvili česky?!?
Takže jedeme již správně a to okolo jezera k albánským hranicím. Ty se objevují po projetí opět pohodové cesty. Odbavení s nezbytnými špiónskými fotkami policejních aut, které Honza musí vždy pořídit, a zase jedeme dál. Krajina se rázem mění. Zelená mizí a nahrazuje jí červená a šedá barva místních kopečků, sem tam prošpikovaná vojenskými bunkry. Ten si Honza musí vyfotit a tak střílí za jízdy jednou fotku za druhou. Přechod byl položen ve větší nadmořské výšce a tak nyní sjíždíme do údolí ku městu Korce. Cesta v pohodě a najednou, kde je asfalt? Pryč! Promiň, děláme tu novou silnici. V pořádku. Je tu jakási uválcovaná šotolina, po které se dá jet. A už je tu zase náš černý kamarád. A tak zase ne. Teď už na delší dobu, ale zase jsme ho našli a už se ho nepustili.
Zdejší krajina a její obyvatelé se neustále mění z chudoby a oslích spřežení na zvyšující se životní úroveň zastupující hotely a kavárnami u cesty. Projeli jsme Korce s lehkým zablouděním a již se neomylně blížíme k řeckým hranicím. Hele velký bunkr u cesty, to chce fotku a tak zastavujeme. Bendis fotí a já koukám, jak se z protilehlého pole hrne místní zemědělec. Co se bude dít? Chlap přichází i se svým synem a hned okukují motorky a vyptávají se, odkud jsme a kam jedeme. Bavíme se rukama nohama, ale je to fajn. Dostávají od nás samolepku, ať jsou v obraze. Ještě najíždíme na téma ženský, ale o tom se rozšiřovat nebudu, bůhví jestli to čtete po desáté večerní. Hi.
Opouštíme domorodce a než se stačíme srovnat v sedle jsme na hranicích B: stavíme na benzínce těsně před čárou a já se pokouším urvat od obsluhy jejich měnu, tu ještě nemám. Dlouhá procedura, ale povedlo se a tak hurá na čáru. Opět nás válcuje úřední šiml, ale vysvobozujeme se a už krájíme první řecké kilometry. Hned po chvíli hlásí Honza, že to klouže. Nevěřím, jen do chvíle než mi utíkají kola taktéž. Od té chvíle jezdím s respektem. Projíždíme rozpálenou krajinou, cestu si urychlujeme dálnicí, která zde vyrostla a už se blížíme k našemu dnešnímu cíly. Meteoře.
Do Meteory dorážíme vcelku přijatelném čase a poohlížíme se po bydlení. Viděli jsme kemp, ale popojíždíme dál. Konec města se blíží a tak jedeme zpět. Zastavujeme u privátu s názvem Sofia rooms a ptáme se na ubytování. Je to divné, ale je to zase za tři pětky. Dohadujeme se s majitelkou, že se ještě podíváme. Vracíme se, abychom se zeptali v kempu, ale ten zmizel a my bloudíme ve městě. Nakonec to vzdáváme a vracíme se k Sofii. Konečně máme pokoj bez schodů, ale pan Bé zase remcá, že chce výš kvůli výhledu. Tomu klukovi se nezavděčíte.
Vyskakujeme z našich mundůrů a dopřáváme si sprchu. Čistý a voňaví razíme do města. Tady si konečně dáváme první gyros B: pan L. slintá blahem – without tzaziky. Procházíme městem a kocháme se výhledem na slavné skály. Ještě rychlý nákup a už sedíme na verandě a přidáváme do sbírky i žaludků další pivko.
Najeto: 315 km
8.den – 9.července
Dneska poprvé nuceně vstáváme a to v sedm hodin, jedeme na výlet do skal. Sedáme na Honzovu motorku a pádíme vzhůru. Jestli jsme včera potili krev, tak dneska fakt mrzneme. Naštěstí je to kousek a už jsme nahoře a ohříváme se zesilujícími se paprsky ranního sluníčka. Pohled na skály a do údolí je opravdu nádherný. Pořizujeme fotky a pak hledáme klášter, do kterého bychom mohli na prohlídku. To bude ten, kde je nejvíc turistů a autobusů. Tak parkujeme a jdeme na to. Ranní rozcvička na hojně se vyskytujících se schodech je moc fajn, ale stojí to za to. Po prohlídce sedáme na motku a pádíme zpět. Ještě se zastavujeme ve městě na snídani. Pak zabalit, zaplatit a už jedeme vstříc východnímu pobřeží Řecka.
Cesta ubíhala v poklidu. Kochání a focení. Jen Honza pořád brblal nad cenami benzínu. No nenaděláme nic. Míjíme město Trikala a v Lamii si vybíráme severní část zdejšího zálivu. Za městem Stylida nacházíme u hlavní velmi pěkný kemp a tak neváháme a kotvíme. Stavíme stan, samozřejmě s asistencí mravenců, a už mizíme k moři. Povalujeme se na trávě a chytáme bronz. Pak jdeme do místního obchodu, kupujeme si pečivo, pivo a jde se klohnit večeře v podobě polívky. Při příchodu ke stanu zjišťujeme, že nám motorky poněkud mizí v rozpáleném asfaltu. Tak vytahujeme zabořené stojánky a stavíme motorky na beton.
Sluníčko už se chystá zapadnout a tak vyrážíme opět na pláž pořídit nějaké ty diapozitivy. U moře se koná druhá nečekaná večeře. Nedobrovolným chod je Honza, kterému komáři sežrali doslova kotník B: miluji létající mravence. Fotodokumentace pořízena a tak do hajan. Po cestě jsme zvládli ještě pivko na dobrou noc. Tak dobrou noc.
Najeto: 165 km
9.den – 10.červenec
Procitáme kolem osmé, ale než se vykutáme a pobalíme tak je po půl desáté, ale neděláme z toho vědu, jsme přece na dovolené. Vyrážíme zpět na Lamii a poté do středozemí směrem na Karpenissi. Cesta se začíná klikatit a stoupat vzhůru. Občas je cesta zpestřena nějakou tou vesničkou.
Dostáváme se na jaký si pomyslný vrchol, který přejíždíme a začínáme klesat. Tady se asi stala chyba, jak jsme se později shodli, a my nabíráme jiný směr, než je ten hlavní. Později toho nelitujeme, i když cesta byla místy docela krutá. Motali jsme se po strmých úbočích místní kopců. Zatáčka střídala zatáčku. Občas se stalo, že chyběla silnice kvůli sesuvu, ale jinak docela zajímavá cesta. Mě ji ještě vylepšuje místní hafan, který se mi z ničeho nic přebíhá před přední kolo. Brzdím vším co mám a čekám průser. Naštěstí to čokl v poslední chvíli obrací a mizí pryč ze silnice. No měl menší zástavu srdce.
Vymotáváme se z kopců opět do civilizace do města Agrinio, kde nacházíme Lídl a tak nastává náš oblíbený piknik na parkovišti. Poté pokračujeme dál a už vyhlížíme moře. A je to tu, vidíme moře. Za tím je to jen záliv, ale voda to je. Přejíždíme záliv přes malinké městečko Aitoliko, které vlastně tvoří most mezi břehy zálivu a pokračujeme dál mimo dohled moře přes jakýsi poloostrov nebo spíš výstupek pevniny. Už zase vidíme moře a jsme v městečku Astakos. Tady zkoušíme štěstí na ubytko, ale chcíp tu pes. Já zjišťuji, že mám v kufru zase větší díru a jsem z toho hodně zkyslý. Pokračujeme dál po pobřeží až do města Mytikas, kde se nám líbí.
Ptáme se po ubytování a posílají nás na takovou místní pěší zónu, kde jsou dva tak říkajíc hotely vedle sebe. Asi majitel, takový šedivý strejda, chce za noc 50 eur, což mu hned vymlouváme a tak snižuje na 40 a dvě frapé zdarma. Jdeme se ještě po něčem podívat a hned z vedlejšího hotelů přichází od majitelky nabídka, ale za stejnou cenu a tak jí odmítáme. Jak viděl dědoušek, že jsme byli vedle, tak nás opět táhá dovnitř a ptá se kolik říkala. Tak nám nabízí konečnou cenu 35 eura a 2 frapé. Jelikož už je dost hodin a my jsme fakt utahaní, tak to bereme.
Opět vláčíme propriety do schodů. Máme tu klímu, žárovky i telku. Vše funkční až na sprchu, která kropí vše jen ne zmožená těla. A tak nastupuje pan údržbář Honza a je to spraveno. Jedeme na obhlídku města a na nákup plechovek, kterými chceme opravit děravý kufr. Chceme si dát gyros, ale ten se ještě peče a tak sebou plácáme u moře a relaxujeme. Po cestě zpět bereme gyros a jdeme do restaurace a na slibovaná frapé. Obsluha o ničem neví a strejda je pryč a tak to platíme. Později na pokoji látáme díru v kufru a za zvuků televize usínáme. B: opravdu nádherná vesnička – klid a pohodička.
Najeto: 309 km
10.den – 11.července
Ráno procitáme již v klasickou dobu, vaříme snídani a balíme. Před desátou již upalujeme směr Lefkáda. Jedeme podle pobřeží a užíváme si výhled na moře. Sem tam se potkáváme s místními kozami, kterými jsou obsypány pláže místo turistů. Některé nám křižují cestu, ale opravdu nemá cenu troubit. Jsou už hodně zvyklé na provoz.
Asi po hodince docilujeme města Lefkády, kterou jen projíždíme a u zavřeného Lídlu si upřesňujeme další cestu. Ta vede na jih po pobřeží přes město Nydri a kousek přes vnitrozemí do města Vassiliki. Tady vyhazujeme kotvy a sháníme bydlení. Zkoušíme místní kemp, ale chtějí tři pětky za den a tak popojíždíme asi 300 metrů a zkoušíme soukromé ubytování. Pan domácí chce za dva dny 70 eur, ale Bendis ho ukecává a stahuje na 60. To je tak standart a tak si plácáme. Než jsme si nastěhovali věci do pokoje, tak nám za slevu vzali ovladač od klimatizace, ale nevadí v noci tu není takové horko“ dá se zapnout odklopením hlavního krytu – češi“.
Jelikož se žaludky hlásí ke slovu, jdeme na menší nákup a děláme oběd v podobě instantní polévky. Oběd nás zmohl a tak se Honza svaluje na postel a během chvíle tuhne. Já jsem si trochu schrupnul v židli na balkoně. Po odpolední chrupce jdeme na pláž. Málo lidí, teplé moře a spousta surfařů, tak to tu vypadá. Když jsme se dostatečně okoupali a počkali až zmizí sluníčko, vyrazili jsme do města na véču. Co jiného si dát než gyros B: hoďo hoďo porce a pan L. pěkně funí, no jsem rád, že mu chutná – without tzaziky . Ještě menší procházka po městě a vracíme se domů. Po cestě se dáváme do řeči s holkou, která proti našemu domu pracuje v půjčovně skútrů. Dozvídáme se, že je to vysokoškolačka z Třebíče a je tu na brigádě. Ještě nezbytné balkónové pivečko na dobrou noc a šup do postýlek.
Najeto: 106 km
11.den – 12.červenec
Dnešní ráno je zvláštní. My nikam nejedeme a tudíž nemusíme balit, to je paráda. Tak se povalujeme. Po snídani se jdeme, k nové známé, zeptat zda-li je možné si půjčit čtyřkolku jen na pár hodin a ne na celý den. Jsme neúspěšní a tak ještě chvíli klábosíme a pak jdeme do města na oběd. Po o si dáváme náš oblíbený ležing na pokoji a pak vyrážíme k vodě.
Po cestě zpět se zastavujeme na menší nákup a pak už jen lenošení na balkoně. Dokonce si dáváme partičku karet a kostek (pozn.ve všem jsem Honzu porazil) a pak už jen sledujeme okolí a popíjíme.
Najeto: 0 km
12.den – 13.července
Ráno se probouzíme až kolem deváté, což nám ale nevadí, protože máme před sebou jen pár kilometrů. Tak v klidu balíme a vyrážíme. Plán je popojet blíže k přístavu, odkud nám jede patnáctého trajekt.
Dokončujeme okružní jízdu po Lefkádě a míříme na město Preveza. Navigace mi hlásí trasu o vzdálenosti 320 kilometrů, což je totální nesmysl a tak jí zadávám, ať se nevyhýbá všemu placenému a ejhle ono je to je padesát. Cestu nám totiž zkracuje tunel, který se platí. Takže platíme 0.70 eura za motorku a po ujetí kilometru a půl se vynořujeme na druhé straně.
Plán, že se přiblížíme ku přístavu se poněkud změnil, protože jsme to docvakli nějak rychle a už jsme tu. Tak toho využíváme k obhlédnutí situace a vyzvednutí lístku. To zas tak lehká věc není. Lodní společnost tu má x kanceláří a oni nás posílají od čerta k ďáblu, což Honza velmi kvituje, protože po informaci je to za rohem, při šel splavený a s informací ještě dál. Na potřetí se trefujeme a již třímáme lístky.
Vracíme se asi deset kilometrů po cestě, kterou jsme přijeli, jelikož jsme si všimli kempu. Tady chtějí třicet euro za dva dny, což je super. Nacházíme si plac a hned se hrneme do moře smočit upocená těla. Moře je tu klidné a plné mořských potvor, což se Honzovi velmi líbí. Ujeli jsme sice jen pár kilometrů, ale jen co lehneme na pláž tak spíme.
Poté se vracíme ke stanu, dáváme si sprchu a večeři v místní restauraci a pak už jen relaxujeme. Když vlezeme do stanu, chtíc spát, je tu hrozné vedro, ale spánek je naštěstí silnější a my nakonec usínáme.
Najeto: 176 km
13.den – 14.července
A opět je tu flákací den. Ráno se budíme v klidu ničím nehoněni. Po snídani a menším poflakování se jde k moři. Bendis hned vyráží na pěší obhlídku útesů a dokonce se vrací s úlovky. Našel dva kraby a nějaké mušle, ale prostě se chce potápět a tak vyrážíme do zdejšího krámku, jestli nemají šnorchl, protože má jen brýle. Mají a levný a tak za chvíli Honza mizí ve vlnách.
Po dokonalém vydovádění se soukáme na jednu motorku a jedeme do města nakupovat dárečky pro příbuzné. Už chápeme, proč tu všichni jezdí jen v kraťasech. I v nich je za jízdy hrozné vedro a my v tom jezdíme v kombinézách. Ale my se máme rádi. Po návštěvě dvou supermarketů máme vše, co jsme chtěli a tak ještě skákneme na poslední řecký gyros B: no jaký asi že?? J a mažeme zpátky do kempu.
Zde jsme zase úspěšně prolenošili zbytek dne. Večer jsme se zabalili a připravili na ranní odjezd na trajekt. Vše sbaleno, ráno jen stan a zbytek. Nastavujeme budík a můžeme na kutě. Dnes je ještě větší vedro než včera a tak usnout je problém, ale přece jenom usínáme.
Najeto: 22 km
14.den – 15.července
Budík je nastaven na půl sedmou, ale my se budíme samovolně. I když úplně ne. Může za to komár, který nám bzučel okolo hlav. Jak posléze zjišťuji, není jen jeden. V noci se mi chtělo na malou a když jsem se vrátil, tak jsem nedovřel zip až do konce a tou malou dírou se k nám nastěhovalo asi deset bzučilů. Ten vražedný pohled Honzy byl výmluvný. Stane se B: doufám, že už ne!
Balíme, bouráme stan a vyrážíme do přístavu. Jdeme do odbavovací haly, kde nám vydávají palubní lístky a instrukce, že loď bude na desítce. Tak čekáme venku a sledujeme zdejší cvrkot. Loď přijíždí opravdu na čas a tak si jdeme stoupnout do fronty. Po chvíli vidíme, že všechny motorky stojí vepředu a tak se tam vydáváme taky, ale to už začínají najíždět. Obsluha nám trhá lístky jako v kině a posílá nás do útrob. Ty už jsou zpola zaplněny kamiony. Zde nás navigují a cpou nás mezi ně. Jsme tu namačkaný jak sardinky. Rychle sebrat věci sebou a už nás vyhánějí, protože sem najíždějí další náklaďáky.
Původně jsme si mysleli, že trajekt jede přímo odsud, ale on vyrážel z Patrasu. Takže při průchodu lodí vidíme všude se povalující a spící lidi. Taky si hledáme místo kde zakotvíme, jelikož spíme taktéž na palubě. Nacházíme místo na sedmé palubě přímo u schodů. Už tu sice dvě igelitky jsou, ale místa je dost a tak si značkujeme plac a jdeme na palubu podívat se na odjezd.
Odjíždíme na čas a tak sledujeme pomalu se pohybující krajinu okolo nás. Koukání z lodi nám vydrželo až do okamžiku, kdy jsme minuly Korfu. Poté mizíme do útrob a zjišťujeme, že během naší nepřítomnosti se vedle nás objevily dvě nafukovačky a s nimi dvě postarší dámy. I my si rozkládáme postele. Já doznávám svůj omyl, jelikož jsem si zabalil všechny věci na loď do jedné brašny a v tom fofru dole jsem si samozřejmě vzal tu druhou, což velmi baví pana Bé a zbytek cesty do mě rejpe. Blbost holt bolí. B: stane se.
Jak jsme si ustlali, tak jsme usnuli. Po procitnutí jdeme na průzkum lodi a pak opět na palubu. Zde se odehrává něco jako bílá tma. Je vidět jak se přes loď valí něco jako mlha a není vidět dál než na padesát metrů. Tento jev trval asi půl hodiny a pak zase azůro. Stylem povalování a chození jsme to dotáhli až do večerních hodin, kdy byl zase čas zalehnout. Jen co jsme usnuli, tak spustila diskotéka. Výborný. Honza to jde okouknout a já zmožen nudou usínám i přes hlučnou hudbu.
Najeto: 10 km a neznám kolik po moři
15.den – 16.července
Probouzíme se kolem sedmé a kolem je klid, všichni ještě chrupkají. Jdu se podívat jaká je situace venku. Pevnina nikde, bezva. Zbývá nám teda ještě kus cesty. Po osmé procitá i zbytek lodi a lidi zase začínají courat sem tam. Balíme věci a jdeme na horní palubu vyhlížet Benátky.
Už je na obzoru něco znát a země se začíná blížit. To co však netušíme, že musíme projet šnečí rychlostí prakticky celé Benátky k přístavu. To lodivodům zabírá dost času a my přistáváme s hodinovým zpožděním. Bereme věci a pádíme do podpalubí. Musíme počkat až odjedou kamióny, které nás blokují a pak můžeme i my vyrazit na pevnou zem.
V přístavu se navlíkáme do kombinéz a vyrážíme směr italské vnitrozemí. Bereme to směrem na Treviso po dálnici a pak okolo Belluna a dál na Cortinu di Ampezzo. Cesta je rychlá a tak kilometry rychle přibývají. Z Cortiny projíždíme krásnými horskými průsmyky a míříme na rakouské území a to konkrétně na Lienz. Před ním v Mittewaldu zastavujeme u Billy a dáváme oběd.
Počítáme peníze a zjišťujeme, že na průjezd přes Glosglockner nemáme a tak bereme za vděk vedlejším průjezdem tunelem. I ten je dražší než jsme čekali a tak musíme při doplnění benzínu platit kartou. Při cestě k tunelu potkáváme spoustu VW Té jedniček. Někde se koná zřejmě sraz. Jsou mezi ni opravdový krasavci.
Po průjezdu tunelem nabíráme kurz na Kitzbuhel a pak na Salzurg. Před ním uhýbáme a míříme silnicí na Passau. Je to široká silnice a tak volíme svižnou jízdu a předjíždíme jak o život. V Passau trochu bloudíme a tak tentokrát nám pomáhá navigace a vymotává nás ven. Pak už je pár kilometrů na hranice. Po cestě se opět rozzáří červené očíčko nádrže pana Bendy a tak ten ubohý chlapec dělá co může, aby na tu čáru dojel. Ten kluk to dokázal a to doslova o chlup. V nádrži mu zůstal podle natankovaného množství jen půl litr.
Takže jsme konečně zase doma a mažeme dál. Cesta ubíhá a za hodinku jsme u Příbrami. Zde se naše cesty rozdělují, protože Honza míří na chalupu. Tak se loučíme. Mě čeká ještě zábavná cesta domů za tmy s tmavým plexi. Ale i já před desátou zastavuji před barákem.
Konečná, vystupovat!
Najeto: 792 km
Celkem: najeto cca 4300km
Útrata : cca 17.000 kč na hlavu
Co říci závěrem? Ano. Byla to fajn dovolená s novými zážitky. Splnilo se vše, co jsme asi čekali a chtěli. No uvidíme, kam nás to zavede příště.