Jak bylo za rovníkem 6.2.-19.2.2008.Foto zde.
Zdravím příznivce cestování.Tímto bych Vám chtěl přiblížit cestu do Egypta tedy na Mauritius.
Už kdysi padla myšlenka vyrazit v zimě na dovolenou do teplých krajin.Všelijak se přemýšlelo a vymýšlelo co, jak, kam a vůbec. Jednoho dne přišla mamka s nápadem vyrazit v dubnu do Egypta, že jsou tam krásné korály a to prý musíme vidět. No nic, začalo plánování a vymýšlení termínu odjezdu za těmi krásnými a barevnými korály. Abych nezapomněl to vše začalo probíhat někdy v prosinci roku 2007.
Čas utíkal jak voda a stále nebylo rozhodnuto zda ano nebo ne. Jednoho krásného dne, ani nevím jakého se rozhodlo, že Egypt ne. Proč? Je tam zima pouhých 22 stupňů. Toto rozhodnutí udělala Markéta a v tu chvíli moje myšlenky byly tu tam. Dobrá řekl jsem si, jsem naladěný někam vyrazit a tak musím vymyslet kam, aby se to naší madam líbilo. Začal jsem brouzdat po netu a koukat kde je teplo jak na souši tak ve vodě. Podmínkou bylo, že tam musí být korály pro mojí maminku, která se nepotápí, ale za to šnorchluje. Ptáte se proč se nepotápí? Vysvětlení je jednoduché no a nebo zeptejte se sami.:-)
Tak abych se vrátil k vybírání destinace, prst na mapě ukázal na ten malinký ostrov v Indickém oceánu. Ano, jmenuje se Mauritius. Teplota ukazuje : vzduch 30, voda 27 dodatek: korálový atol kolem ostrova. No ideální, a tak jsem začal plánovat termín a plán cesty. To už nastalo datum něco kolem 12. ledna. Najednou mne trknul měsíc únor, proč ani sám nevím, jen mě to tak napadlo – asi proto, že jsem chtěl už na dovolenou a to co nejdříve. To teprve začalo vymejšlení konkrétního data, abychom si mohli nahlásit v práci dovolenou.
Rozhodování zda-li s cestovkou nebo na blint padla varianta číslo dvě. Tudíž jsme začali dávat dohromady s kým, odkud a za kolik poletíme. Nejlépe se jevilo vybrat letenky přes nějaký rezervační systém. To se ukázalo s ohledem na cenu letenek nereálné a naprosto zbytečné. Přeplácet někoho v nadsázce řečeno o milióny je naprostý nesmysl. Mezi tím dohadování, že to nemá cenu a že je to drahé a že se teda na to vyprdneme. To se mě jakožto vedoucímu výpravy 
vůbec, ale vůbec nelíbilo. No nic začal jsem dál hledat a informovat se o cenách atd. Jednoho dne, což bylo cca 15.ledna jsem narazil na agenturu Etravel, která nabízí charterové lety z Německa. Začalo studování jejich rezervačního systému a ceny letenek se jevily jako uspokojivé, ale ne zdaleka tolik jak bychom si představovali. Nebudu rozvádět ceny, prostě byly někde kolem cca 20tis a to prostě ne. Řekli jsme si, že cena musí jít dolu, což bude reálné před odletem a tak jsme určili datum odletu na 4.2. s termínem na 14 dní. Uznejte sami, že na týden to nemá cenu. Cena letenek nespadla o tolik jak bychom si představovali, a to už bylo datum 28.1. No nic ještě počkáme. Co se nestalo – náš vybraný termín byl již vyprodán. Co teď, hrklo už v nás všech! Dobrá, bude náhradní termín a to s odletem 6.2. Vzniká panika jakpak to bude s dovolenou a zda termín na 14 dní projde „prošel“.
Jediné co víme je odlet z Německa a to Frankfurt „dále pouze Frank“ 6.2. 16.50 hod. Tak řešíme další dilema – jak, v kolik, čím a za kolik se dostaneme do Franku. První byl Student agency, cena tam zpět pro jednoho 1950,- Kč, takže nesmysl a dál? Že by letadlem? Cena pouze tam cca 6tis Kč, takže taky nesmysl. Ještě jezdí i vlak, tak šup najít cenu, naivně si myslím, že pro tři lidi by to mohlo být levnější než bus, ale omyl – cena za jednoho tam cca 4800,- Kč – nepochopil jsem paní na telefonu co tou cenou myslí. No nic, propadám panice i já. Spásný nápad přichází a to je mé krásné autíčko (Seat Toledo 1,8 LPG, r.v.1993). Dobrá, nápad prošel na schůzi a tím pádem můžu řešit co dál. Musím nakoupit potřebné věci, které jen tak v Praze nepotřebuji: žárovky, pojistky, lékárničku, trojůhelník atd. Autu věřím a nedávám na sobě znát že, vnitřní pocity mi říkají, co když nedojede – letadlo uletí, prachy fuč, dovolená fuč a já kdesi v Německu brrrrrrr. Tak prohlédnout auto, připadám si jak na závodech vše musí být ok.
Cesta a den první: 6.2.2008 + 7.2.2008
Tak vyrážíme!! Ráno cca v 5 hodin odjezd naším Toledem směr Frankfurt.
Tak jako obvykle – je to už taková naše tradice – vyrážíme na dovolenou a PRŠÍ. Prší celou cestu do Franku, ale to nás nemůže nijak rozházet – letíme přece na tropický ostrov :-). Cesta proběhla hladce, jen s malým zaváháním, kdy jsme nějak neodhadli kapacitu naší nádrže na LPG a jentaktak jsme se už doslova na výpary doplížili k benzínce.
Ve Franku jsme hladce (s pomocí navigace) našli na netu doporučované parkoviště P+R. No, řekněte sami, parkovné na 15 dní za pouhých 21 EUR jsme si nemohli nechat ujít. Na letiště je to odtud co by kamenem dohodil – místní MHD s jedním přestupem nějakých cca 30 minutek.
Tak a jsme tady! Obří Frankfurtské letiště. Je ale super značené a tak naše místo odbavení letecké společnosti Condor nacházíme hnedle. Máme nějakých necelých 5 hodin do odletu, hned si odbavujeme zavazadla (dostáváme i pěkná místečka u okýnka – hurá budeme moct fotit!!) a pak si už v klidu užíváme čekání na odlet. Prohlédli jsme si obří Boingy 747, dali si nějaké to plechovkové pivko a už se letí. 12ti hodinová noční cesta proběhla super, žádné turbolence, příjemný servis a už se pod námi rýsuje Mauritius.
Doba příletu je po ránu místního času a tak máme celý den na to vybrat kam vlastně na ostrově pojedeme a kde najdeme naše ubytování. Podle průvodce nejlépe na šanci najít vlastní ubytování v soukromí vychází severozápad ostrova a tak vyrážíme směr Trou aux Biches. Naléhání místních taxikářů odoláváme a vydáváme se místní MHD. Do cíle jsme dorazili během cca 2 hodinek s přestupem na nádraží Jana Palacha v místním vnitrozemním městečku Curepipe a dále s 2 přestupy v hlavním městě Port Luis. Na jízdném jsme utratili za nás všechny 3 dohromady 214 MR což je přepočteno na Kč cca 100,-. Nabízený taxik by nás pro srovnání vyšel na 30 EUR.
Máme štěstí, pár minutek po příjezdu narážíme na pláži na místní stánek s občerstvením a tam na chlapíka, který nám hned nabízí ubytování. Je z toho vilka s apartmánem v patře, ve veliké tropické zahradě. Apartmán je krásně zařízený ratanovým nábytkem a tak kýváme že to berem – cena 27 EUR/apt/noc. (jen pro představu, apartmán měl obývák s kuchyňským koutem, barovým pultem, koupelnu, WC a 2 ložnice, z každé z nich byl přístup na obrovskou terasu). Při pohledu z terasy objevujeme v zadní části zahrady bílá vrátka a tak je jdeme prozkoumat – vedou hned na krásnou bílou písčitou pláž! A tak program na zbytek prvního dne je celkem jasný
Den druhý: 8.2.2008
Dopoledne opět koupání, šnorchlování a zkoumání místní podmořské „korálové“ fauny a flory – jedním slovem nádhera, které ne a ne se dost nabažit
Po poledni alespoň krátký výlet přes Grand Baie na úplný sever ostrova do Pereybere Beach (cena jízdenek pro všechny 3 je neskutečných 48 MR). Odtud je super výhled na ostrovní přírodní rezervaci Coin de Mire. Děláme nějaké fotky a pak už přichází první místní tropický déšť. Ještě neznalí místních poměrů vyndaváme větrovky a okamžitě jsme od potu mokrý zevnitř a od deště zvenku. Jakmile déšť během několika minutek přestane, schne všechno včetně nás neskutečnou rychlostí. Pěšky se přesouváme do Grand Baie, místního „profláklého“ turistického střediska. Po cestě ještě ochutnáváme poprvé místní ananasy (25 MR za kus). Tak sladký a šťavnatý ananas ještě nikdo z nás nikdy nejedl. Ananasy se od této chvíle stávají naší hlavní poživatinou během horkých dnů. V Grand Baie trávíme zbytek dne a děláme spousty a spousty fotek západu slunce.
Den třetí: 9.2.2008
Ráno opravdu vedero, holky vykoupat, Jéňa na nákup. Potom jsme vyrazili autobusem, na který jsme šli pěšmo cca 1 km k autobusovému depu v naší vesnici. Autobus jel cca za 15 min. Po 15 min jsme dorazili do Pamplemousses, kousek od botanické zahrady (Sir Seewoosagur Ramgoolam Botanical Garden). Vystoupili jsme a šli kousek po směru jízdy, zahli doleva kolem kostelíčka po levé ruce a až na konci ulice se před námi objevila veliká bílá brána – vchod do zahrady. Vstupné je od PO do SO 100MR a v neděli je vstup zdarma – tak si každý rozmyslete kdy půjdete V každém případě ta jejich stovka za to stojí. Je to veliká tropická botanická zahrada pod širým nebem. Pokud chcete projít vše a v naprostém klidu, vyčleňte si na prohlídku určitě aspoň 5hod. Doporučujeme s sebou vodu a nějakou malou sváču. V zahradě není možnost si cokoliv koupit, pouze až po vylezení druhým vchodem na velké parkoviště. Zde se nachází pár stánků – voda 0,5l 40MR – jak myslíte. Opodál ve vesnici ve směru z parkoviště doleva najdete určitě nějaké jiné prodejce. Po silnici jsme došli zpět k hlavní bráně, odkud najdete cestu zpět na zasátvku. Po dalších 15min jízdy jsme zpět ve vesnici a hurá na pláž! Teda ještě před tím samozřejmě do obchodu milanovi pro pivko a nějaké ty dobroty. Šli jsme si trochu zašnorchlovat než se vzadu za atolem začaly dělat velké vlny – po asi půl hodině bylo po a to už holky staví různá zvířata z písku. Jéňa si trochu zdřímnul a pak si šel pro foťák, aby zachytil nádherný západ slunce. Večer na terase popíjíme místní drink TROPPO a zapíjíme to samotnou ledovou vodou s limetkou, kterou jsme utrhli na naší zahradě. Mamka dokouří, dopíší se SMS a hurá na kutě. Jo pardon ještě nastříkat Markétu proti komárům. V pokoji je někde jeden schovanej, na nikoho nejde, až na Markétu, která má asi 10 štípanců. No tak nic, dopíjíme a jdeme na to.
Den čtvrtý: 10.2.2008
Den čtvrtý aneb odpočinkový. Jak se ráno ukázalo, ten jediný komár si v celém apartmánu opět jako svou oběť v noci vybral Markétu. Množství štípanců na jejích nohách se pěkně zvětšilo. Jak je vidět český OFF na místní moskyty nezabírá 
Berte jako dobrou radu se místním přípravkem proti komárům vybavit hned před vaší první nocí. Proto jsme ráno nakoupili kromě snídaně i místní driák proti těm kousavým „sviním“. Ten už konečně zabíral. Jako kompenzaci Jéňa Markétě koupil i pěkné letní šatičky :-).
Po snídani se šlo na pláž a šnorchlovalo se a šnorchlovalo. Večer jsme šli prozkoumat místní vísku. Zjistili jsme že to není zrovna živé turistické středisko. Tak jsme jen udělali pár fotek pláže a nás samých a šli spát. Teda samozřejmě jsme poté ještě poseděli na naší terase a zchladili se místním pivkem Phoenix – mimochodem mimořádně podařeným.
Den pátý: 11.2.2008
Celodeňáček do hlavního města Port Luis. Vyrazili jsme hned po ránu. Město nás uvítalo neskutečným mumrajem ohromného množství lidí všech možných etnik, krámků, trhů,… Vyrazili jsme tedy podle doporučené trasy z průvodce. Nejprve jsme prošli místní hlavní obchodní třídou s vysokánskými palmami, došli k Parlamentu a minuli místní Městské divadlo. Dále jsme zamířili do místního Přírodopisného muzea (vstup zdarma). Je tu jakási vycpaná napodobenina místního, bohužel už vyhynulého ptáka Doda a dále popisy, vycpané exempláře, nebo kostry od místního ptactva, savců až po ryby. Při dalším proplétání se úzkýma uličkama jsme se opět občerstvili naším oblíbeným ananasem. Došli jsme až na poměrně veliké náměstí s dominantou pěkného křesťanského kostela. Nás ale zaujalo na opačné straně náměstí KFC – do této chvíle jsme totiž stále neměli odvahu ochutnat místní, vesměs Indické bufáče – což nás později velice mrzelo. Při posilňování se nějakým tím pikantním křidélkem a hranolkama jsme si všimli kopce tyčícího se nad městem s nějakou tvrzí na vrcholu. Všichni 3 jsme svorně podotkli, že v takovém hycu by nás tam nikdo nedostal. No, pouhou čtvrthodinku po zdolání poslední hranolky už jsme i my zdolávali kopec ke tvrzi – když už jsme tady tak si to přece nenecháme ujít, ne? I když si už v půlce kopce myslíte, že vypustíte duši – stojí to za to. Výhled je to prostě úžasný. Při dobré viditelnosti nevidíte jen pouhé město, ale dohlédnete až na samý sever ostrova. Na druhou stranu se tyčí místní, zvláštně tvarované a neskutečně zelené hory. Sestup z kopce už jde podstatně lehčeji :-). Sešli jsme přímo k dostihovému závodišti, vedle kterého se podle průvodce nachází původní domy z koloniální doby. Ať jsme koukali jak jsme koukali nikde jsme nic neviděli. Nezbývalo nic jiného než se zeptat. Narazili jsme na chlápka, který jak se později ukázalo byl správcem místní školky. Zavedl nás za vysokou zeď, kde se před námi konečně ukázaly hledané budovy. Je z nich udělaná místní školka a tak jsme to měli i s místní ratolestí . A hurá opět do mumraje tohoto města. Procházeli jsme místní ulicí látek – doopravdy je tu obchod na obchodu jen s látkama – teda na chodníku sem tam nějakej ten pouliční bufáč nebo občerstvovna s ananasama. Minuli jsme největší muslimskou mešitu a zamířili do čínské čtvrti. Zde jsme se moc nezdrželi, v tom strašném horku sušené ryby a vše další možné i nemožné fakt dost smrdělo…… A tak hurá do vyhlášeného tržiště. Jak se ukázalo ceny jsou dost nadsazené a i při sebevětším smlouvání se například u cen koření nedostanete na ceny jakéhokoliv supermarketu. Zamířili jsme proto radši do Poštovního muzea ulovit nějakého toho Modrého Mauricia. Po asi půlhodinovém smlouvání s místním prodavačem se nám podařilo nemožné – sáhl do šuplíku a vyndal kolekci asi 8 známek (kopie Modrého Mauricia), které jsou prý vydávány vždy jen k určitému výročí a které podle něj jsou už 2 roky vyprodané. Další emise prý má být zase asi za 3 roky. Tak nevím čí kouzlo osobnosti z nás třech na něj zapůsobilo :-). Po celodenním cabrtání po městě jsme si tedy ještě prošli a vyfotili přístav, posilnili se v kavárně dobrým presíčkem, koupili podvodní foťák a vyrazili k domovu.
Jelikož toto byl poslední večer v našem prvním působišti, vyrazili jsme si ještě do hospůdky, která se nacházela přes ulici od našeho sídla. Dali jsme si obalované cibulové kroužky v těstíčku z kukuřičné mouky, v tom samém těstíčku obalované krevety, nějaké ty závitky, vše jen tak na zobání k již řečenému místnímu, tentokrát točenému pivku. Jo, a nakonec se nám od obsluhy ještě podařilo na památku získat pulitr teda „čtyřku“ s logem Phoenixu .
Den šestý: 12.2.2008
Jelikož je na další noc náš apartmán již objednán někým jiným musíme o dům dál. Balíme tedy a vyrážíme dále na jih. Ještě děláme poslední fotky pláže zalité sluncem – prostě kýč :-). Bágly zase na záda a jedeme. Tak, jak nám místními bylo doporučeno míříme do Flic en Flac. Nasedáme opět do autobusu – taxikem přece nepojedeme – to je nuda….. a hurá do Port Luis. Místní nádraží už dobře známe, z jakého nástupiště pojede náš autobus již také víme a tak je ta pravá chvíle konečně ochutnat (když to jedí všichni ostatní, tak proč by zrovna nám po tom mělo něco být) jídlo z bufáče. Poprvé jsme neodolali místním plackám plněnýma mixem brambor a fazolí na kari. Chvíli nevíme co dalšího na nás prodavačka chce – prostě s místní rozdílnou výslovností angličtiny až po nějaké době chápeme to, že se nás ptá zda chceme přidat také chili. Kýveme tedy že jo – ať je to trošku pikantní :-). No, že to bude až tak pikantní jsme nečekali, ale budiž……. Markéta si musí jít koupit ještě jednu placku – tu svojí původní si šikovně hodila na zem – tak aby o nic nepřišla ! A už se jede. Do Flic en Flac jsme dorazili asi po 45 minutách jízdy. U místního obchodního centra se ptáme kolemjdoucích na ubytování. Ty nám ukazují alespoň směr, kde se nějaké ty apartmánky nacházejí. Po zabočení do vedlejších uliček narážíme hned na místního, který se sám ptá jestli nehledáme ubytování – podle těch báglů na zádech se tomu říká telepatie :-). Je to majitel hotýlku a dalších pár vil s apartmány. Hnedle nás vede do krásně vypadající vily opodál. Nabízí přízemní apartmán (obří obývák, ještě větší kuchyň, samostatná ložnice, a další 2 samostatné ložnice s vlastními koupelnami – prostě komfort pro minimálně 6 lidí) my jsme jen 3 a tak nám to stačí dvojnásob. Cena nějakých 32 EUR za celou tuto ratejnu na noc – BEREME! Platíme zatím jen na tři noci – na konec pobytu se ještě plánujeme přesunout na druhou stranu ostrova blíže k letišti. A hurá na pláž a prozkoumat místní městečko. Zdá se, že to byl dobrý tah. Opět nádherná pláž i s občerstvením a nějakým tím slunečníkem a městečko se zdá o poznání rušnější oproti Trou aux Biches. Supermarket, obchodní centrum a nespočet restaurací a kaváren všeho druhu v ulici podél pláže. Samozřejmě jdeme hned také zkontrolovat místní podmořskou faunu a floru jestli je také tak hojná jak na severu a s překvapením zjišťujeme že je ještě pestřejší. Po kukuřičných plackách z Port Luis nám zatím nic není a tak zkoušíme ještě plážový Kebab – i s majonézou – když už tak už. Také nás na této pláži odchytává beachboy Bangary, který vehementně nabízí masáže a výlety všeho druhu. Bangaryho jsme překřtili na lépe se pamatující Margarín a nechali se zlákat na lodní výlet za delfínama (celodeňáček – plavání s delfínama, fish picnic na jednom malém ostrůvku + okružní plavba podél pobřeží), který se měl konat za dva dny. Nechali jsme se zlákat hlavně fotkama opravdových hejn delfínů, a to ne z jeho brožury, ale od lidí kteří se právě z tohoto výletu vrátili a vylodili se na pláži přímo u nás. Mezi těmito lidmi byla také sympatická Tuniská rodinka (mamka, taťka, 2 krásní malí černouškové a 2 sestřenky – jedna z nich správně střeštěná). Abychom si ukrátili dvoudenní čekání na delfíny domluvili jsme si s touto rodinkou na zítřejší den pronájem pěkného autíčka i se šoférem a vyrážíme na výlet po krásách jižního okraje ostrova.
Den sedmý: 13.2.2008
Tak jak bylo dohodnuto, vyzvedává nás před naší vilou se svým nafešákovaným Nissanem Urvan sympatický řidič a dále již společně vyzvedáváme ještě onu již zmíněnou Tuniskou rodinku. Jako první cíl je určen pro dnešní den vyhaslý vulkán Trou aux Cerfs – je to vlastně taková širší otevřenější a pravděpodobně mělčí zelená Macocha. Nachází se ve vnitrozemí blízko městečka Curepipe a je odtud překrásný výhled do okolní krajiny ostrova. Zde jsme pořídili první z nespočet následujících foto tohoto dne. Po krátké domluvě vyrážíme směr Grant Bassin – nejznámější hinduistické poutní místo. Po cestě však ještě zastavujeme u největšího rezervoáru pitné vody ostrova Mare aux Vacoas. Vzhledem k tomu, že leží ve vyšší nadmořské výšce, rázem si připadáme trošku jako na Šumavě, je zde chladněji a jezero obklopují krásné borovicové lesy – jen vyrazit na houby :-). Ale hurá dále. Po několika minutách na nás již kouká obrovská socha bohyně Šivy – je tak obrovská, že se nám stěží vejde na fotku. Odtud je to už jen kousek ke Grant Bassin. Je zde opravdu co fotit, různé sochy bohů, chrámy a místní ženy v překrásných barevných sárí. Ještě vylézt na místní vyhlídku (původně opět proběhla naše oblíbená hláška „tak tam nás v tom vedru nikdo nedostane“), vše vyfotit pěkně z výšky a hurá dál. Naše nejočekávanější zastávka – park La Vanille s obříma želvama. Jen škoda že na vše nemáme více času – želvy jsou tak fascinující, že se od tud nemůžeme odtrhnout. Roztomilí obrové, kteří vám klidně žerou z ruky zelený lupení :-). Zbytek zahrady s krokodýlama, opicema, chamelonama a tak bereme už doslova jako z rychlíku. Ještě přeci chceme stihnout vodopády a berevnou zemi Chamarel. To už se ale opravdu skoro stmívá a tak jako poslední návštěvníci tohoto dne fotíme vodopády a krásně barevnou zemi, která při západu slunce hraje všemi barvami. Na zpáteční cestě míjíme mangrovové močály a zastavujeme na vyhlídce u Le Morne, abychom si vyfotili západ slunce. S klidem můžu napsat, že kdyby tento den neměl 24 hodin, ale klidně čtyřikrát více, pořad by to nebylo dost na to vše pořádně prohlídnout a vychutnat. Zpět do Flic en Flac jsme dorazili pozdě večer a tak jsme si jen koupili k večeři bagetku, zapili jsme to Phoenixem a šli na kutě.
Den osmý: 14.2.2008
Osmý den jsme se rozhodli strávit povalováním na pláži, šnorchlováním a čekáním na zítřejší výlet za delfínama. Jen večer jsme se sešli s naší známou Tuniskou rodinkou. Byli jsme v jedné restauraci na přímořské promenádě. Porovnali jsme si fotky ze včerejška a navzájem postahovali jedni od druhých to co se nestihlo vyfotit. Vypili jsme nějaký ten koktejl nebo kafíčko, potěšili jsme se s malýma černouškama a zamířili do apartmánu. Prostě pohodový den. Jen SMS od „Margarína“ nebyla zrovna vítána – oznamoval nám, že se bohužel blíží hurikán Ivan (přišel nečekán, nezván) a tak se delfíni nekonají – musí se počkat na lepší počasí. Dali jsme tedy hlavy dohromady a rozhodli se, že se už nikam na druhou stranu ostrova přesouvat na konec pobytu nebudeme a až do odletu vydržíme ve Flic an Flac a budeme si držet palce, že se počasí umoudří.
Den devátý: 15.2.2008
A tak tedy čekáme. Rozhodli jsme se dopoledne strávit nějakým tím nakupováním. Odjeli jsme do nedalekého městečka Tamarin, do místního nákupního centra, abychom tu nakoupili suvenýry a dárky pro známé. V košíku se nám postupně objevovalo několik lahví místního bílého rumu s ptákem Dodo, a samozřejmě nemohlo chybět nějaké to koření a také pivo Phoenix – po tom se bude opravdu stýskat. Po návratu do Flic an Flac jsme ještě nákupy doladili v místních buticích a každý jsme si odtud odnesli nějakou tu maličkost – tričko, kraťasy a tak. V rámci oběda jsme nemohli minout náš Indický bufáček a nakoupit zásobu plněných kukuřičných placek, lilku , brambor a krevet v těstíčku a výborných rybích kuliček. To všechno za neskutečně nízké ceny. Doma jsme rychle vyložili nákup, snědli oběd a zase hurá na pláž. Je pravda že vlny s blížícím se hurykánem opravdu trošku zvedaly, ale to nás od šnorchlování neodradilo. Na pláži jsme si ještě dali naše oblíbené ananasy a večer hurá sledovat v telce předpověď počasí. Bohužel nebyla příznivá, druhý den se měl Ivan přiblížit k Mauriciu a to zrovna z naší strany ostrova – no uvidíme co nás čeká. Náladu nám alespoň trochu zvednul nový díl Doktora Hause na AXN – sice francouzsky, ale aspoň něco
Den desátý: 16.2.2008
Ráno se budíme a hned poznáváme, že se hurikán opravdu nějak přiblížil, je zataženo, poprchává no prostě nic moc. To nám ale nevadí a vyrážíme na pláž kouknout jak vypadá moře. Foťák kvůli deštíčku ani nebereme. I když prší, je stále teplo. Vlny jsou opravdu obří. S neskutečným hlukem se lámou o korálový útes v pozadí. K pláži už dorážejí jen trošku slabší – asi jako v Bulharsku při nějaké té černější vlajce. Šnorchlovat tedy nejde – vše je úplně zčeřený, viditelnost skoro žádná a tak alespoň blbneme ve vlnách a pokoušíme se ustát dost silný proud, který má tendenci unášet na moře. Zase začalo pršet a Jéňa si užívá chladivý deštík vyvalený na pláži (a nenamazaný) – je přece úplně pod mrakem. Ženy zatím probírají a sbírají moře vyvrhnutých úlomků korálů a mušliček. Samozřejmě nemůže chybět plážový kebab a ananas. Také jsme zkusili koupit místní ovoce – nevíme jak se jmenuje – prý se jí s čili – no zkoušíme ho ale nic moc – je hodně trpké. Na večer Jéňa zjišťuje, že místní slunce opaluje i přes husté mraky……..
Den jedenáctý: 17.2.2008
Do rána se Jéňovo opálení vylouplo do obřích puchýřů skoro po celém těle. Markéty první cesta tedy vede do supermarketu pro litrovku jogurtu a do lékárny pro Panthenol. Ještě že máme s sebou notes – Honza může v tichosti trpět alespoň při nějakém tom filmu. Markéta a mamina opět na pláž, vlny už jsou menší, ale místní průvodce ve společnosti, která organizuje výlety za delfínama nám vysvětluje, že už sice není problém vyjet lodičkou na moře, ale dokud se moře úplně neumírní, stejně bychom delfíny ani neviděli. Proto s výletama vyčkají ještě tak 3 dny – to je pro nás bohužel trošku pozdě, to už budeme zase sedět v Praze a makat…… No nic – musíme se sem zase někdy vrátit
Den dvanáctý: 18.2.2008
Tak a je tady náš poslední den. Viděli jsme skoro všechno, co jsme měli v plánu – jen těch delfínů jsme se nedočkali – no nic, jdeme si tedy užít posledního dne na pláž. Markéta a mamina vyrážejí už dopoledne, spálený Jéňa se přidává až odpoledne. Ještě doznívá ošklivé počasí, které nám přinesl Ivan, ale to nám nevadí. Snažíme se nabažit moře co nejvíce. Voda je sice ještě hodně zčeřená, ale každou hodinou se více a více uklidňuje a tak se nám zase vracejí hejna našich známých rybiček. Snažíme se ještě na poslední chvíli udělat nějaké podvodní foto, tak uvidíme jak to vyjde. Odpoledne ještě na chvíli začíná pršet a Markéta letí z vody jako splašená, že se žene tornádo – no na obloze se skutečně něco takového zformovalo, ale naštěstí se to také během pár minutek rozplynulo. Větrné nebezpečí je zažehnáno, a my si jdeme vychutnat poslední ananasy a kokosové mléko v našem pískovém lehátku. Na večer se smutkem balíme bágly a vydáváme se na naší poslední véču. Mamina a Markéta si dávají oblíbené chobotničky a Jéňa obřího hamburgra s ještě většíma hranolama. Do poslete jsme se dostali až kolem půlnoci a tak vstávání ve 3 ráno asi nebude nic moc……
Den třináctý: 19.2.2008
3.00 – budíček a hurá na letiště – tentokrát v těchto ranních hodinách využíváme místo MHD předem objednaného taxíka. Na letišti jsme docela brzo a tak utrácíme ještě naše poslední rupie – nějaké ty dárečky a pořádnou snídani. V 8.00 startujeme a smutní, že jsme tu nemohli zůstat déle koukáme naposledy na ostrov z výšky. Cesta nazpět byla klidná, stále jasno a tak i z letadla bylo co fotit – Afrika se nám měnila před očima – z červených hor na jihu až po saharu na severu. Co ale nejvíce překvapilo Markétu, a proto to také náležitě vyfotila, byla zasněžená Kréta :-). Ve Frankfurtu jsme přistáli na čas, který jsme rázem trošku ztratili naším zakufrováním na přestupu v metru, ale do prahy jsme se i s večeří u McDonalda na Rozvadově dostali docela podle původního plánu.
Tak snad někdy příště, zase v Egyptě