Povídání o mojí a Lukášově cestě do Itálie.Na fotky tudy.

Myšlenka na dlouhodobý pobyt v cizině padl již minulý rok na dovolené na Slovensku. První plány vypadali tak, že se pojede do Itálie zhruba na deset dní s tím, že pojede auto s Markétou a ještě s někým a s věcmi a asi čtyři motorky. Chyba lávky, začali odpadat lidé a najednou nebyl kdo by jel autem a samotnou Markétu jsme nechtěli nechat jet.Takže se začali spřádat jiné plány a to že se pojede jen na motorkách a bude se cestovat. Vypadalo to, že pojedeme ve čtyřech.Ale jak se říká „neříkej hop, dokud nepřeskočíš“

Odpadl Karel, který jel autem se svou partičkou lidí. A tak jsme zbyli tři,což byl ideální počet, ale zase hups, Víťa si nestihl udělat papíry a tak jsme zase zbyli jen já a Bednis. Tak abych to neprotahoval, plán byl definitivně stanoven tak, že chceme projet za deset dní devět států Evropy a to:Německo, Rakousko, Itálii, San Marino, Francii, Monako, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a naší matičku. Odjezd 4.července. Tak do sedel.

První den 4.července – sobota

Start: Praha
Cíl: Marebe – kemp Al Plane
Najeto: 700 km

Sraz byl stanoven na půl pátou ranní na benzínce na strakonické ulici. Kupodivu jsme se sešli v čas a k mému překvapení již Bendísek čekal. Natankoval jsem a šel pomoc uvázat Honzovi jeho batožiny, pak jsem ho donutil natankovat také, ať jsme na tom stejně. Už se chystáme k odjezdu, když na mě Honza kouká a říká: „nesvítí ti světlo“.Takže helmy dolů a jdu koupit žárovku. Oprava dořešena a tak vyrážíme vstříc nevšedním zážitkům.
Cesta vede z Prahy na Strakonice a pak na Strážný, kde zastavujeme a plníme nádrže za českou měnu.Poté vyrážíme na Německo na Passau a pak do dalšího státu a to Rakouska a to konkrétně do Salzburgu.Děláme nějaké foto, prohlížíme město ze sedel a začíná naše obvyklá činnost.Bloudíme. Vyrazili jsme na Zell am See, ale špatným směrem a udělali si asi 25 kilometrovou zajížďku, ale do cíle dorazili. Po průjezdu Zellu začíná poprchávat a tak Bendis velí jdem do pláštěnek.Kvůli dešti vzdáváme překonání horských štítů přes Grossglockner a uchylujeme se k myšlence projet tunelem. Nějak se nám povedlo odbočku přejet a tak zastavujeme na benzínce a doplňujeme nepromokavé oblečení, páč leje čím dál tím víc. Ptáme se obsluhy na tunel a ta nás posílá po cestě zpět. Odbočku nacházíme a za chvíli mizíme v útrobách hory.
Po zaplacení 8 euro za průjezd a sjezdu do údolí, přichází změna počasí na vedro a tak vyskakujeme ultra rychle z nepromoků. Pokračujeme do města Lienz, kde si dáváme pauzu. Po nasednuti upalujeme směr Itálie.Těsně před hranicemi tankujeme za levněji a přejíždíme hranici. Za ní míříme na městečko Valdaora, kde se klasicky ztrácíme. Ptáme se místního chlapce kudy do Marebe. Ten mě totálně odboural. Nedá se to popsat, ale on tu angličtinu zvracel.No nic. Jedeme kam nás vítr nese.
Trocha vzrušení po cestě. Hledali jsme cestu podle navigace a při odjezdu si Bendis zapomněl gps modul na batožině a jak se rozjel, tak mi spadla pod kolo. Tak troubím, ale mistr mi mizí za horizontem. Tak lezu z motorky, posbírám náhradní díly a jedu za ním. Po padesáti metrech mě míjí s vytřeštěnýma očima a slovy „já se lek, že jsem tě ztratil“. Vzrůšo musí být. Jedeme dál a překovánáme náš první průsmyk Passo Furcia (1789 m) a zanecháváme svou stopu v podobě naší samolepky. Klesáme dolů do údolí a hledáme kemp. Už je zavřená recepce a tak se ubytováváme sami. Vaříme večeři v podobě polívky a přemýšlíme jak ujet bez placení. Jdeme na kutě asi v deset.

Denná výdaje: 72 euro

Druhý den 5. července – neděle

Start: Marebe
Cíl: Sirmione
Najeto: 347 km

Procitáme v půl sedmý, vaříme snídani a využíváme kempové sociální zařízení. Balíme a vyrážíme až půl desáté. Trochu jsme se trápili s upevněním bagáže, holt je to poprvé, ale ono se to zlepší. Mizíme hrdě bez placení přes recepci. Kdyby to tak šlo pořád. Hned po vyjetí z kempu nabíráme špatný směr a tak to hned po pár kilometrech otáčíme. Chtěli jsme projet přes Passo di Campolongo, ale chyba nastala záhy. Konal se zde cyklistický závod a tak nás místní carabinier žene zpět. Bendis se snaží projet přes jiný průsmyk a tak dvakrát stoupáme podle tohoto scénáře: uhne z hlavní, silnice vypadá normálně, po chvíli se začíná zužovat postupně 4 – 3 – 2 – 1 metr a pak už jen skoro stezka a na konci nějaké stavení. Na potřetí se daří a míříme na Passo di Erbe (…….. metrů).
Cesta znamenala nastoupat asi 12 kilometrů zatáček vzhůru a po překonání nás čekal 17 kilometrový sjezd zatáčkami do údolí na druhou stranu do vesničky Funes. Pak jsme najeli na rychlostní komunikaci směr Bolzano. Tady jsme si dali větší pauzu a první zmrzlinu v Itálii. Tady to Bendis zná, protože tu jednou s autem zůstal viset pět dní. Po vymotání z města nabíráme směr Trento a pak na Arco. Po telefonu se domlouváme s Karlem, že se sejdeme v Sirmione v kempu, jelikož jsou nedaleko. Po cestě podnikáme malý nákup v místím Penny marketu a zjišťujeme, že když nákup, tak v těchto zařízeních, jelikož to vyjde levněji. Cesta nás dál vede podle jezera Lago di Garda, která jak později konstatujeme neměla chybu, ale pro motorku, jelikož je neděle a provoz narůstá.
Přijíždíme do města Sirmione a hledáme kemp, kde Karlova partička ubytovala.Chvilku to trvá, ale podařilo se a tak se ubytováváme a stavíme stan. Naše první kroky míří pod sprchu a pak do místního marketu pro místní pivo, protože na něj máme hroznou chuť. Po celodenním hladovění to s námi pěkně mává. Jdeme se podívat k jezeru a pořizujeme nějaké noční fotky. Během toho probíhá záchranná akce, spadla mi do vody záložní SD karta, která naštěstí byla v pouzdře, takže vše dobře dopadlo. Asi v jedenáct jdeme na kutě s myšlenkami na další den.

Denní výdaje: 59 euro

Třetí den 6.července – pondělí

Start: Sirmione
Cíl: Riccione
Najeto: 380 km

Ráno nás budí podmračenou tváří i v noci trochu skráplo. Bendis straší, že půjdeme zase do pláštěnek.Já si myslím, že se to vybere. Děláme si snídani a jdeme se trochu zkulturnit. Během této procedury a balení, mi dává počasí za pravdu a ukazuje zase vlídnou tvář. Karel a jeho ansábl je sbalen dřív a odjíždějí s tím, že se večer sejdeme v kempu Riccione. Tak i my po pár minutách odjíždíme. Tentokrát musíme i zaplatit a to 32 euro za poskytnutí ubytování.
Ze Sirmione vyrážíme směrem na Veronu, kterou včera courali Kaďasovci. My ale volíme lepší způsob a to prohlídku ze sedla motorového oře. Poprvé se seznamujeme s provozem ve městě. Jsme z toho trochu vyděšení. Je to chaos, který ale kupodivu funguje. Začínáme se otrkávat a za chvíli jsme tu jako doma. Po projetí a záznamu obrázků míříme na Padovu. Zde dáváme větší pauzu a vedoucí výpravy odchází do místní Billy na nákup oběda (párky a housky). Děláme piknik přímo na ulici a po lehkém trávení vyrážíme směr Benátky. Bohužel kvůli urychlení cesty najíždíme na dálnici, který jsme se chtěli vyhnout. Urážíme asi 30 kilometrů rychlého italského asfaltu. Po sjetí z dálnice platíme za průjezd tohoto úseku 1,7 euro. Zastavujeme hned za mýtnicí a Honzík mi sděluje, že jsme najeli na dálnici špatně a tak jsme si neurychlili cestu do Benátek, ale do Rimini. Nu což, aspoň že jsme ještě v Itálii.
A tak pokračujeme tímto směrem a už očima pátráme když už uvidíme vytoužené moře. Projíždíme Rimini a jedeme ještě asi 20 kilometrů pod, do města Riccione. Zde hledáme kemp stejného jména, který si Bendis našel ještě doma na internetu. Reklamu jsme našli, ale kemp ne. Bohužel ani po konzultaci cesty s místními carabiniery. A tak najíždíme na místní promenádu a zajíždíme do kempu s názvem Fontanelle, který se nám líbí. Sdělujeme svou polohu Karlovi, který nám vzápětí volá, že jsou v kempu Riccione a už se skoro ubytovali. Tak se zase sebrali a jeli za námi. Hned na nás vytáhli kritiku, že ten kemp je hned za rohem a jak to, že jsme ho nenašli. To se jim to kecá, když mají navigaci, kterou můžou stále dobíjet a ještě jsou na to čtyři hlavy. My jsme našli zase kemp, který je jen kousek od moře na rozdíl od toho zamýšleného.
Bydlíme zhruba v půl osmé a hned se hrneme k moři na první vykoupání. Po návratu si dáváme sprchu, pivko a vyrážíme ještě na prohlídku promenády. Pak už jen na kutě. Brou

Denní výdaje: 66 euro

Čtvrtý den 7.července – úterý

Start: Riccione
Cíl: Riccione
Najeto: 90 km

Podle plánu zůstáváme na stejném místě a hodláme učinit výlet do San Marina a na místní atrakci Italiano de miniature, což je park kde jsou všechny italské památky ve zmenšené podobě. Bendis reje do Kaďase, že jsi měl vzít helmu sebou a mohl jet s námi. Dohadují se tak dlouho až se jde Karel zeptat na recepci jestli nemají nějaký ten kyblík na půjčení. Vrací se s nepořízenou, ale s informací, že asi půl kilometru odtud je půjčovna. Bere si Honzovu motorku a jede na průzkum. Za chvíli se vrací a světe div se, on má helmu. Prý chtěli 8 euro za půjčení, což odmítl a uhádal to na 4. No tak se oblékáme na lehko a vyrážíme nad Rimini na miniatury.
Ty nacházíme vcelku bez obtíží. Zajišťujeme motorky a helmy proti odcizení a jdeme k pokladně. Tam probíhá debata nad vstupným, které činí 19 éček. Ale nakonec kupujeme vstupenky a vcházíme do světa zmenšenin. Fotíme jak o život. Naštěstí v ceně vstupného jsou i jiné atrakce jako třeba pojížďka po umělém kanále malými Benátkami. Tím si vynahrazujeme trochu náš blouděním vynechaný cíl. Dále v parku nacházíme katapult, což je obrácený bungee jumping. Karel se hned zamiloval a přemlouvá nás, ať s ním někdo jdeme. My ale nejsme sebevrazi a tak zarputile odmítáme. Radši jdeme na vedlejší atrakci, což je mírumilovněji vyhlížející jízda na umělé kládě ve vodním korytě. A je to zadarmo, čehož chlapci využívají a jedou dvakrát. Po vyblbnutí si prohlížíme zbytek parku a jdeme na parkoviště.
Odjíždíme vstříc druhému cíly San Marinu. Projíždíme městem a stoupáme po silnici směrem k hradu. Kousek od něj parkujeme motorky a zbytek kopce dobýváme po svých. Po cestě se posilňujeme zmrzlinou a ledovou tříští. Po výšlapu k hradu, zjišťujeme, že vstup je placen a tak zůstáváme před branami a pořizujeme fotky. A zase šlapeme dolů k motorkám. Přicházíme k nim z druhé strany než se odešli a s vyděšenou tváří pozorujeme jak se kolem nich motají san marínští kliftóni. Tak se klidíme stranou a vyčkáváme. Když odešli tak, jsme se šli podívat blíž. Máme na gripy strčenou pokutu za špatné parkování ve výši 50 euro. Ty asi upadli. Stejně dopadli holandští motorkáři, kteří stáli před námi. Pohledy se jich ptáme co s tím a oni nám posunky odpovídají, že si s tím můžou vytřít pr….l. To nás pobavilo.Radši ale rychle mizíme než přijdou zpátky.
Po návratu do kempu míříme zase svlažit své těla moři. Po vyčvachtání vyrážíme na večeři, což z důvodu laxnosti místní obsluhy měníme na nákup v místním krámu a radši si děláme piknik v kempu. Dojídáme, dopíjíme a jdeme na kutě, zítra nás čekám zase další přesun.

Denní výdaje: 61 euro

Pátý den 8.července – středa

Start: Riccione
Cíl: Viaréggio
Najeto: 320 km

Ráno jsme se probudili celkem brzo a už v devět hodin byli připraveni k odjezdu. Trochu potu obav mi připravila moje motorka, protože nechtěl běžet startér. Chvilku to trvalo,ale naskočila. Ještě několikrát to po ránu zopakovala, ale během dne fungovala jako hodinky. Za to Bendis se pral se spínačkou při každém startování. Zaplatili jsme za ubytování 59 euro a vyrazili.
Jeli směrem zpět na Rimini a potom nás plány stočili do vnitrozemí, jelikož jsme chtěli přejet na druhé pobřeží. Takže za Rimini jsme jeli na Cesenu a pak jsme nasměrovali oře na město Firenze. Po projetí malé vesničky Soci nás čekalo zatím nejlepší svezení. 70 kilometrů zatáčky na zatáčce. Bylo to opravdu super. Nadšení z jízdy z nás hodně rychle opadlo při dojetí do Firenze. Bohužel jsme se tam zamotali a vypadlo z toho asi dvaceti minutové bloudění městem, které nás fyzicky a duševně vyčerpalo. Naštěstí vše jednou končí a tak také dopadlo naše bloudění. Po vydýchání této stresující situace jsme nasměrovali řídítka na Pisu. Tu už jsme našli v pohodě. O to horší bylo hledání parkoviště, ale i to se nám povedlo(1 euro na hodinu). Zaopatřili jsme motorky a kombinézy a vyrazili si prohlédnou tu pokřivenou nádheru.
Václavák je proti tomu opuštěné místo. Lidu haldy. Všichni tvoří fotku ala „ koukej mami, já tu věž podpírám“. Bendis chtěl taky. Nebudu tady dělat trapku. Musím konstatovat, že ta věž je opravdu nakřivo. To jsou věci, oni nelhali. Udělali fotky ze všech stran a při návratu na parkoviště zakoupili zmrzku. Po posilnění,šup do kůže a jdeme hledat ubytko. Z Pisy jsme obligátně vyrazili špatným směrem, takže jsme si prohlédli dokonale místní zastrčené obydlí, ale jako vždy cestu našli a dorazili do Viaréggio.
Navštívili místní nákupní centrum a nakoupili něco k večeři, něco k pití (což byla naše oblíbená Coca-cola senza caffeina) a něco na posilněnou čili rum (jak říkal Bendis: „ za sedm éček,ten chutná“). Po chvíli ježdění a skoro vyprázdnění našich nádrží, jsme objevili kemp Europa. Hned na recepci Bendise naštvali, protože mu řekli ať si vezme kolo a jde si vybrat místo a nahlásit jim číslo placu. Ale i to nějak překous a lehce před desátou hodinou bydlíme.Dorazil i Karlospol a byla pokořena sedmiéčková láhev rumu. Je to naše poslední společná noc, ráno se naše cesty rozdělí.

Denní výdaje: 86 euro

Šestý den 9.července – čvrtek

Start: Viaréggio
Cíl: La Vesima
Najeto: 230 km

Ranní plány zněli jasně vyrazit co nejdřív, jelikož jsme se chtěli dostat někam před Monako. Člověk míní, ale Bendis mění. První překážka byl Bendis. Hned jak se probudil proletěl kolem pták netahák a značně jej klovl. Nemohl jsem ho u ničeho donutit k rychlejší akci a tak odjíždíme až kolem dvanácté. Platíme kemp a naposledy máváme Karlově grupě.
Nabíráme kurz na Portovenere. Hned jak vytáhneme paty z kempu, už zase bloudíme. To bude den. Konečně cedule ukazuje správným směrem a my se blížíme ke skalnímu městu. Projíždíme a pořizujeme fotky. Poté zase začíná naše oblíbená zábava. Bloudění. Nějakým záhadným způsobem jsme se zamotali okolo městečka Levanto. Před Janovem zjišťujeme, že se blíží pátá hodina. Marně přemýšlíme, kde jsme se tak dlouho cajdali. Ale když to vezmu zpětně, tak se ani nedivím. Stále bloudění, k tomu neskutečný provoz po pobřeží a jako třešnička na dortu tunely. Ptáte se proč tunely? Ono když přijedete k tunelu, kde stojí, že zelená padá po deseti minutách, tak se podivíte. Důvod samozřejmě je, protože tunel je úzký jen na jedno auto a jejich více za sebou. To jsme projeli. Hups, další tunel a cedule hlásá: „ zelená padá v celou, čtvrt, půl a ve tři čtvrtě). Bylo těsně po půl když jsme přijeli. Takže neplánovaná pauza.
Tímto stylem jsme se dostali před brány Janova. Někdo se nad námi smiloval a my, teda Honza, trefil magistrálu skrz město. Je na pilířích, takže vidíme město z vyšší perspektivy a hlavně jeho ucpané uličky. Skoro na konci města si Bendis všiml cedule camping a jel podle ní. Mě tak napadá, že se těšil na koupání v moři a přitom upaluje do kopce na opačnou stranu. Ale zase našel bydlení a to se cenní. Neříkej však hop, dokud nepřeskočíš. Bydlení sice je, ale recepční nám sděluje, že motorky si necháme na parkovišti a tu těžkou bagáž potáhneme asi dvě stě metrů po schodech dolů. To Bendis rezolutně odmítá a tak nevíme co včíl. Jde se ještě jednou zeptat a dostává tip na kemp u silnice asi o patnáct kilometrů dál. Bereme a jedeme. Po cestě dolů jsem málem sejmul blba B., protože v zatáčce viděl růst na stromech pomeranče a musel si jeden utrhnout, což já málem neustál.(stejně nebyl zralý!!!).
Po ujetí předeslaných kilometrů opravdu nacházíme kemp Caravan park. Nic moc na pohled, ale bereme všechno. Recepční opět říká, že motorky máme dát na parkoviště. Co s tím všichni mají, do teď nebyl problém. Dohodneme se s ní, že si zajedeme na místo vybalíme a pak je odvezeme. Souhlasí. Takže stavíme stan a vybalujeme. Jdeme odvést motorky. Bendis stojí přede mou na vyvýšeném chodníčku. Vidím jak odjíždí a snaží se otočit motorku. Všiml jsem si, že má otevřený stojánek. Mé varování přišlo o vteřinu pozdě. Stojan se mu při sjezdu vzpříčil o chodník a pád byl nevyhnutelný. V první chvíli ve mě hrklo, ale hned mě přemohl smích. Ten jsem rychle zahnal při výhružném tónu Honzy, kterému pod motorkou zůstala noha. Zvedli jsme jí. Dobrý nic se nestalo. Trochu prasklin plastů a laku a odřené zrcátko víc než předtím. Nejhůř dopadl Bendisův palec na noze, na kterém mu zarůstá nehet a co čert nechtěl motorka mu spadla na něj. Jestli tohle bylo to nejhorší co nás mělo potkat, tak díky bohu.
Šli jsme s pajdou najít pláž, jelikož se nemohl dočkat koupele. Paráda. Černý písek a konečně vlny, už jsem si myslel, že je tu nemají. Mě se do vody nechce a tak koukám jak Bendis řádí ve vlnách. Pak se odebíráme do sprch a jdeme si uklohnit polívku k večeři. U té probíráme proběhlé události a následující den. Jdeme chrupkat.

Denní výdaje: 70 euro

Sedmý den 10.července – pátek

Start: La Vesima
Cíl: La Gaude
Najeto: 220 km

Ráno se vůbec nic nezměnilo, stále se budíme včas, ale vidět to na odjezdu není. Tentokrát je to způsobeno Bendisovým ranním koupáním v moři. Poté ještě v umývárkách dobít trochu baterky v aparátech, naházet věci na motorku a hurá do víru italských silnic. Dnes nás čekal na provoz ten nejhorší den.
Vyjeli jsme po pobřeží směrem na Monako přes město Sanova a San Remo. Nic moc se neděje, stále jen nekonečné šňůry aut. Občas uděláme nějaké to foto. V Remu zastavujeme a dáváme si oběd, každý pořádnou porci zmrzliny. Sedíme ve stínu a rozplýváme se nad drážděním našich chuťových pohárků místní skvělou zmrzlinou. Pak uděláme pár fotek v přístavu a už jen dál.Monako volá.
Už vidíme cedule, ale je nám to na dvě věci, protože se v nich neorientujeme a tak jedeme tam kam jsme nechtěli. Zastavuje nás mýtnice, která definitivně naznačuje, že jsme špatně. Otáčíme zpět a na po druhé trefujeme nájezd do města. Doprava začíná houstnou a já hledám známé místa, které znám ze závodu F1. A světe div se, už vidím střechu kasina. Přijíždíme k němu ze severní strany. Zastavujeme před ním a děláme nějaké fotečky. Potom sjíždíme serpentýnamy dolů k tunelu. Bendis zastavil před ním a fotí si lodě. Já jsem neodolal a vletěl do tunelu. Už jsem jich po cestě projel hodně, ale tenhle je opravdu jiný.Vytáčím trojku do vysokých otáček a vychutnávám si akustiku a rychlost průjezdu. Kdo to nezkusil neví. Za tunelem opět stavíme a fotíme místní hogo fogo přístav. Já chci taky.
Po nasednutí nás čeká nejzajímavější část dnešního dne. Bloudění v Monaku. To město je hotový labyrint. Objíždíme přístav po trase formule a vjíždíme do tunelu směr Nice. Po chvíli jedeme jiným tunelem dle našeho soudu směr Nice, ale ejhle. Vyjíždíme opravdu myší dírou zpět do přístavu. Tak zkusíme jiný směr. Proplétáme se mezi domy a najíždíme na odbočku, která už vypadá slibně. Už jsme zase v tunelu. Tady je to samý tunel. Město je podkopáno jako mraveniště. Je mi divné, že jsou na zemi zpomalovací pásy, ale jedem. A sakra, už vím proč tam byly. Vjeli jsme totiž do podzemních garáži nákupního centra a hotelu. Tento obrázek v nás vyvolává výbuchy smíchu. Až takové, že se Bendis válí po zemi. Po vychechtání to otáčíme a na potřetí to zvládáme.
Přijíždíme do Nice a jelikož se hodina nachyluje hledáme cedule s ubytováním. Průjezd městem je nekonečný. Jedeme po tří proudové silnici, která nemá konce. Po další hodině jízdy si Honza všiml cedule s kempem a tak jedeme. Směřujeme do vnitrozemí a skutečně po ujetí pár kilometrů nacházíme kemp. Velmi milá recepční (možná majitelka) nám vyráží dech cenou, v pozitivním smyslu. Chce 20 euro za oba. To je nejlevnější kemp kde jsme spali, krom toho z prvního dne. Stavíme stan a zjišťujeme, že vedle nás bydlí češi. Dáváme sprchu, já si dávám hranolky k večeři a probíráme další cestu na další dny. Vypadá to asi komicky, když si na trávě rozkládáme a skládáme k sobě stránky okopírované mapy, ale funguje to. Tak na kutě a spát.

Denní výdaje: 65 euro

Osmý den 11.července – sobota

Start: La Gaude
Cíl: lago Maggiore – Angera
Najeto: 410 km

Ráno jsme se vybavili na cestu v našem obvyklém čase okolo desáté. První metry mířili hned na benzínku, protože jako už po několikáté jsme měli večer prázdné bandy, jelikož nás večer vždy zajímalo pouze hledání kempu a ne pohonné hmoty. Vrátili jsme se kousek po cestě kudy se večer ubírali naše kroky a přilepily oči na cedule ukazující směr Torino. Vše šlo hladce i směr jsme trefili správně. Projížděli jsme krásnou hornatou krajinou s našimi oblíbenými zatáčkami. Zádrhel přišel ve vesničce Sospel, kde byla zavřená tvz. Alpská dálnice. Objížďku se podařilo najít a tak kilometry ubíhali dál. I styl krajiny zůstával stejný, dokonce místy gradoval v krásné úseky, které by nenechali chladným žádného motorkáře. Tímto způsobem jsme se dostali na francouzsko-italské hranice.
Projeli jsme tunelem a už zase brázdí naše gumy italský asfalt. Krajina se silně zplošťuje a silnice narovnává, takže je po zábavě. K svačině si jdeme nakrást trochu kukuřice. Později nás hlad přemáhá a tak zastavujeme ve městě Mortara a navštěvujeme místní market. Jak je naší tradicí děláme si piknik přímo na hlavní třídě. Po posilnění uháníme dále k našemu cíly Lago Magiore, kde jak doufáme najdeme místo kde hlavu složit.
Jezero i kemp nacházíme bez větších problémů a tak se ubytováváme v kempu Okay Lido. Tváři se dobře, i když cena pro nás oba činí 30 euro, ale za takovou cenu plus mínus bydleli vždycky. Problém nastal když jsme sjeli k louce, kam nám řekli ať postavíme stan. Vydávám se k místu činu, ale pozdě jsem si všiml, že mi stojí v cestě blátivá plotna. Motorka se mi začíná plašit pod nohama a tak radši zastavuji. Když jsem se ohlédl tak zjišťuji, že Bendis stojí na svém místě, směje se mi a čeká jak se z toho vylížu. Sice s obtížemi, ale vylízal a ustál to. Ten parchantík si počkal a objel to přes improvizované fotbalové hřiště. No nic. Stavíme stan a Honza se hrne do plavek, že si jde svlažit tělo v jezeře. Já ne a tak jdu dělat fotodokumentaci. Hodně se chlapec vykoupal! Jen co tam strčil kotníky už byl zase venku. Že by to bylo studený?!
Skončilo to zase rozkládáním map a hledání ideální trasy na příští den. Pak už je bereme věci na hygienu a nabíječky na přístroje. Jedeme si dát očistu a hajdy na kutě.

Denní výdaje: 104 euro

Devátý den 12.července – neděle

Start: Angera
Cíl: Dorf
Najeto: 338 km

Vyhrabali jsme se v našem obvyklém čase a kolem desáté nabíráme směr na Švýcarsko a to konkrétně na Locarno. Jedeme podle jezera. Nebýt hojnosti aut byla by to super cesta. Kolem poledního dosahujeme italsko-švýcarských hranic. Ještě chvíli jedeme na Locarno a potom se stáčíme na východ na město Bellinzona. Po jeho projetí upalujeme směr Lichtenštejnsko a to konkrétně město Vaduz. Po této trase překonáváme asi poslední průsmyk San Bernardino (2066 m). Cesta byla sice krásná a Bendis z ní byl nadšen, ale já jeho nadšení nesdílím. Silnice typu schody do nebe nebo spíš do pekla, dává zabrat mým zápěstím, které už mají dost. Po překonání průsmyku najíždíme na rychlostní silnici, která vede překrásnou krajinou. Ve měste Thusis si dáváme oraz a dohadujeme se jak dál. Rychlostka vítězí a tak za nedlouho máme splněnou poslední předsevzatou zemi. Dosáhli jsme Vaduzu.
Jdeme na obhlídku hradu, který se tyčí jako majestátný klenot nad městem. Děláme fotečky a dáváme Vaduzu vale. Ujeli jsme asi ještě 60 kilometrů, tankujeme a zjišťujeme, že je čas poohlížet se po ubytování. Už jsme zase v Rakousku a kolem nás je samý nápis Zimmer frei. Začíná poprchávat a kemp je v nedohlednu. Domlouváme se, že na poslední noc, bychom mohli využít pohostinství některého z místních penzionů. Prší stále víc a tak výběr zrychlujeme a zastavujeme u jednoho z nich. Ani si to neuvědomujeme, ale už jsme v Německu.
Vítá nás usměvavý majitel a tak se ptáme na cenu na jednu noc. Nevím, prý jde zavolat ženu. Ta se vzápětí objevuje a informuje nás, že si účtují 25 euro za pokoj včetně snídaně. Neváháme ani chvilku a odstrojujeme motorky a ve chvíli se ocitáme v příjemně zařízeném pokoji s koupelnou a balkónem. Usazujeme se a přemýšlíme co s našimi stále více se ozývajícími žaludky. Že bychom si dali konečně pořádnou večeři? Majitelka nás zklamává tím,že oni nevaří a odkazuje nás do asi pět minut vzdálené vesnice. Jen co vytáhneme paty z domů, už zase prší. Hlad je však silnější a tak šlapeme. Ve vesnici jsou otevřeny jen čtyř hvězdičkové hotely s jejich restauracemi. Chvíli se rozhodujeme zda vejít či ne. Ale co, je to poslední večer tak se rozšoupneme. Vítá nás krásně zařízená restaurace. Po usazení nám ihned servírka klade otázku co si dáme k pití. My se dohadujeme, že si dáme asi pivo, když náš rozhovor přeruší věta servírky: „Vy jste češi?“. Jak je svět malý.V tomhle, podle slov servírky, zapadákově, jsme našli osobu slovenské národnosti. Takže obsluha byla super. Dali jsme každý dvě pivka a na doporučení řízek s hranolkami, zaplatili 36 euro a odpotáceli se do přechodného bydliště. Takže umýt a spát. Zítra nás čeká matička země.

Denní výdaje: 86 euro

Desátý den 13.července – pondělí

Start: Dorf
Cíl: Praha
Najeto: 470-570 km

Ráno se vyhrabáváme s postele už ve čtvrt na osm. Provedli jsme nutnou ranní očistu, něco pobalili a šli na snídani. Ta byla luxusní, takže naše žaludky hned po ránu zaplesali.To bylo ale jediné co to ráno plesalo. Honza šel srovnat účet za nocleh a vrátil s naštvaným výrazem a slovy, že si řekli za pokoj 50 euro. Jdeme si o tom ještě promluvit s paní domácí, ale ta nám odpovídá slovy: „It is a normal price“. A tak bereme batožiny a bez rozloučení mizíme pryč.
Po pár kilometrech ujetých po okrskách,najíždíme na dálnici a valíme k našem hranicím. Cesta ubíhá v poklidu.Občas zastavíme, abychom si odpočinuly. A tak to pokračujeme dál. Kousek od našich hranic mi motorka začíná vyluzovat podivné zvuky. Holka musíš vydržet a dojet domů. Ukazuji na Honzu, ať to někam ohne a zastaví. Nechávám motorku vychladnout a Bendis čte z mé tváře lehkou naštvanost. Olej je v pořádku a tak startuji a zjišťuji, že se uvolnili šrouby na svodech výfuku. Uff. Vybalujeme, trochu krkolomě, imbusy z Bendisových zavazadel a odstraňujeme závadu. Frčíme dál. Už vidím ceduli k našemu přechodu. Po přejetí zajíždíme k Mcáči, aby jsme si dali typické české jídlo.Haha. Po nášupu pokrčujeme k matičce Praze.
Ujeli jsme asi 40 kilometrů a já cítím hrozný smrad. Podívám se do zrcátka jaká je dopravní situace za mnou, jelikož jedu v levém pruhu. Zjišťuji, že nevidím nic jen kouř. Podívám se pod sebe a vidím, že mám nahozenou levou nohu od špičky ke kolenu olejem. Bezva, olej v trapu. Troubím a blikám na Bendise, ale ten vesele upaluje dál. Řadím neutrál a zhasínám motor. Naštěstí je to na kopci a tak ještě kus cesty dokloužu odstavákem. Pod kopcem nacházím vyděšeného Honzu, který mě vítá slovy: „tebe změřili?“. Koukám do zrcátka a objevuji blikající policejní estéčko. Tak mu hned objasňuji situaci. Vystoupivší policista na nás hned, ať odjedeme na nedalekou benzínku a tak radši než se s ním dohadovat, startuji motorku a opatrně mizím na čerpačku.
Co teď? První záchrana je táta, volám mu ať splaší vozík a přijede. Za chvíli volá, že vozík má, ale nejde na naše auto a ono je to stejně jedno, je tam nějaké ohnuté tažné. Takže druhá šance je Honza z práce. Naštěstí si zrovna půjči v práci dodávku a ochotně přislibuje pomoc. Doráží kolem půl osmé. Nakládáme motorku a valíme domů. Jsme tu. Živí a zdraví.

Denní výdaje: 60 euro

Shrnutí: Najeto celkem: 3600 kilometrů
Projeto: 9 zemí Evropy
Útrata: asi 750 euro (denní výdaje jsou přibližné)

Co dodat, až nějaké problémy, které jsou normální to byla super dovolená. Tímto velké díky vedoucímu a hlavnímu agitátorovi naší výpravy Honzovi. Jsem zvědavý co upeče na příště.
Dálkám zdar

FOTO