Už se to blíží

V týdnu jsme dohodli v hospůdce při fotbale čas odjezdu a místo prvního přenocování. Nechceme to táhnout až někam pod Thunersee kde  vybudujeme první tábor a tak přespíme někde v Kostnici ( Konstanz ) . Předal jsem samolepky, které nám velice rychle vytiskly a to i za super cenu – mockrát díky. Dojídám oříšky, fotbal u konce a tak je čas valit dom. Nepodlehnout cestovní horečce, kterou Lukáš už avizoval bude složité, ale nedám se :-). Ale to jsem ani netušil jak je ta horečka u Lukáše vysoká neb termín odjezdu je, jak víte  1.července. No a toto mi dnes přišlo mejlem . Nezbývá než Lukášovi držet palce aby mu ta teplota spadla na provozní.

…………………………………………………………………………………………………………..

Asi máme horečku všichni

No už i Jirka mi poslal nalepenou samolepku, zatím sice na kufu ale má. Tak abych nebyl pozadu šel jsem do garáže :-). Toto jsem vzal jako nutnost ” vylepit samolepku “, ale přichází mejl od Jiříka : Kluci nebojte se já na to balení mám stejně času jako vy, neb se v sobotu vrátím z jedné dovolené a v neděli ráno valím na šifru :-).

Príma, takže tím to úplně zazdil a já jsem teď v pokoji a snažím se najít vše potřebné na cestu. To je vzhledem k našemu stěhování nelehký úkol a tak si s Lukášem po icq vyměňuji pár poznatků. A aby toho nebylo málo, tak mi sděluje že má teplotu na bodu varu a každé ráno vstává v 5hodin ráno.

Jsem opravdu zvědavej co čeká mě a říkám si : nejsme náhodou ženský a nemáme tu takzvanou synchronizaci

…………………………………………………………………………………………………………..

A je to tady!

Přátelé, kamarádi,

je to neuvěřitelné, ale my jsme se konečně dočkali. Rok uběhl jako voda a my už zase pádíme poznávat nové kraje. Takže mám držte palce, ať nám vyjde tentokrát počasí a zažijeme zajímavé věci, ať vám máme co vyprávět. Pro naše věrné fanoušky je tady možnost jít nám zamávat na rozloučenou. Takže v šest ráno na Benzině u Rudný :-).

P.S.: Jiříku možná budeš rád, že jedeš později. My stále čekáme jestli se první den upečeme a nebo utopíme.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den první

Vážení a milý,

tak nám začala naše expedice Šifra. Začátek byl trošičku kostrbatý, jelikož se ráno budíme v čas, který jsme si určili a venku řádí peklo v podobě deště. Takže probíhá pár esemesek a posouváme čas odjezdu. Po uplynutí asi dvou hodin, zapínáme oba počítače a probíhá dohadování po ICQ. Po chvíli vzájemné komunikace velíme jedeme.

            Scházíme se na benzínce místo v šest až v devět. Tímto se chci omluvit hordám lidí, kteří se s námi přišli rozloučit. Honza mě po svém příjezdu odbourává tím, že má na válci přidělané plastové lyže. No co jedeme do Alp,ne.

            Takže počasí příznivé a jedeme. Na čáru v pohodě, zde doplňujeme pohonné hmoty a hurá do říše. Kilometry mizí a my se brodíme dál a dál německými silnicemi. Z ničeho nic se zatahuje a my se uchylujeme do benzínky. Jen co zhasneme motory, slejvák. Takže vyčkáváme a máme štěstí za chvíli je po všem. Tak hurá do sedel a pádíme dál.

            Honza po cestě hlásí, že to asi do původního cíle nedáme a tak sjíždíme s cesty do města Ulm a poohlížíme se po ubytku. Jo to by jsme nebyli mi, kdyby nezačalo pršet. No nic. Nacházíme hotel Ibis a Etap, ale zdá se to drahé a tak popojedeme o kousek dál. Jen co vytáhneme paty z města, ceďák ale monstrózní. Takže šup se schovat a do pláštěnek. Nebudu to natahovat. Než jsme našli nocleh, tak jsme pomokli jako psi. Ale nepromoky fungují. Našli jsme hotel a Honza uhádal cenu a tak bydlíme. Zítra další cesta, snad nám to počasí dovolí.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den druhý

Předem se musíme omluvit, že píšeme s jednodenním spožděním. Proč to zajisté pochopíte níže.

No ráno koukám z okna s velkými obavami a zároveň mi Honza hlásí, že v noci pěkně pršelo. Obloha hlásí zataženo a občas to potvrdí tím, že z těžkých olověných mraků popustí trochu vody. Takže po výborné a vydatné snídani skáčeme do pláštěnek. Válíme v docela pěkném dešti směr Švajc přes Kostnici.

Tady nás čeká světlejší okamžik dnešního dne, jelikož nás navigace dovádí k Bodamskému jezeru, kde cesta končí a dál už je jen trajekt. Honza zjišťuje cenu, která činí 11,6 za oba a tak se s úsměvy naloďujeme. Trocha zpestření. Po vylodění se trochu příroda umoudřila a dokonce nás pohladili i sluneční paprsky. To však nemá dlouhého trvání.

Naše cesta míří krs Alpy přes průsmyk Furka. To by jsme nebyli my, aby nebyl uzavřen. Naštěstí je tu hned jiné řešení a tak se naše holky a naše pozadí umísťují na vlak, kterým se, když ne přes tak aspoň pod horou, přemísťujeme na druhou stranu.

Tam nás ovšem vítá ještě horší počasí než předtím a tak zabalení do nepromoků pádíme směr Sion. Tady hledáme ubytování. Avšak neúspěšně. Tak jezdíme od čerta k ďáblu a pátráme. Obsluha na benzínce nás posílá k nádraží do hotelu. Tam nás chtějí obrat o 116 franků za pokoj a dvě snídaně na den. To odmítáme a jedeme dál. No hodina pokročila a my se postupem času a za tmy přesunujeme do města Martigny. Jelikož je půl jedenácté, tak první hotel je náš a to za 105 franků. No to jsme my. Teď čekáme co nás ještě potká.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den třetí

Tak tu máme třetí den našeho plahočení po švýcarských pastvinách. Jen pro dopnění včerejšího dne, jak jsem psal ubytko jsme našli až v půl jedenácté a mozky jsme uložili k spánku až v půl jedné.

Ráno koukáme z okna s velkými rozpaky. Nad městem sedím obrovský mrak jako poklička na hrnci a teplo vypadá taky trochu jinak. Než naplníme žaludky při snídani, tak se to trochu protrhalo a tak se rozhodujeme, že pláštěnky tentokrát vynecháme. Cíl je jasný, najít ubytko.

Od Markétky nám přichází info, že na netu našla nějaké ubytování v městečku La Troumaz a tak jí věříme a jedeme tímto směrem. Psala nám, že se to na mapě kroutí kam si nějak do kopce, ale nedokáže si představit jak,  nám to dochází až pod úpatím hory a informací od navigace je že do cíle 13 kilomertů. Na místo dorážíme a hledáme, což se po nějaké době daří. (velké díky Markétě).

Hotel je prázdný a tak  se , po usmlouvání ceny, ubytováváme. Hned odhazujeme bagáž a jelikož je dost času vyrážíme na první výlet na lehko. Nejprve si děláme nechtěný ale krásný okruh na protější straně údolí (Jirko hodně a hodně zatáček). Pak se vydáváme dobýt jakýsi hrad, který po cestě vidíme. To končí asi o dvacet kilometrů výše a úplně jinde. Tam nás zastavuje nevyhovují silnice, prostě nám ukradli asfalt a tak se vracíme do údolí.

Pak se přes benzínku vracíme na naší novou ubykaci, skákneme si něco koupit do zdejšího Coopu a pak už při pikniku na balkoně vymyšlíme tyto řádky. Pro zítřejší den nám přejte alespoň takové počasí jako dnes. Děkujeme za pozornost.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den čtvrtý

nešní ráno se nese v azurovém stylu. Na obloze se jen sem tam převaluje bílý mráček. To nás naplňuje optimismem. Avšak ten nám kazí snídaně, která je, na poměry které byly až doposud, velmi chudá. Co se ale dá dělat. A tak po chudokvasu navlékáme své druhé kůže a jedeme na výlet.

Náš cíl je dobytí našeho prvního passa. Konkrétně je to Colle di Gran San Bernardo, ležící ve ve výšce 2473 nad mořem. Takže sjíždíme do údolí a točíme v levo na Martigny a z něj postupně stoupáme vzhůru. Čím vyšší je nadmořská výška, tím se zatáčky stávají více utaženými. Po cca 40 kilometrech dobýváme vrchol. Konečně je tu sníh a co si myslíte, Honza má lyže na hotelu.

Za chvilku se dostáváme na italskou stranu, která je mnohem zábavnější. Co se týče povrchu, tak i profilem silnice. Během pár kilometrů spadneme do nějakých 1200 metrů, tady v jakési vesničce nacházíme kiosek a dáváme pauzu. Pak se otáčíme opět vzhůru a užíváme si cestu zpět.

Vracíme se do Martignu a naší velmi dobře známou cestou zpět k hotelu. Pod úpatím hory musíme udělat povinnou zastávku, jelikož je u cesty ovocný sad a my si chceme natrhat meruňky. Po sklizni míříme zpět na hotel. Skákneme si do krámu a kuchtíme na pokoji večeři. Vypadá to, že nás výlet zmohl a tak asi půjdeme velmi brzo spát.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den pátý

Tak tu máme pátý den naší expedice. Ráno procitáme v půl osmé a pohled z okna hlásí modro až jasno. Jdeme na snídani a čekáme jestli se polepší. Ani omylem. Pak se jdeme obléct a vyrážíme. Dnešní cíl Chamonix-Mont-Blanc.

Opět jedeme naší známo cestou do Martigny, ale tentokrát vyjíždíme jinou stranou. Cesta dobrá a za chvíli jsme na passu Forclas (1527 m.n.m). Pak sjedeme dolů a za pár chvil jsme na místě. Popojíždíme po měste až dorážíme na velké parkoviště u lanovky. Ta však nejezdí a tak se proplétáme na opačný konec města k jiné.

Zakupujeme jízdenky a vydáváme se vzhůru na první stanici, což je Planpraz ve výšce 2000 metrů. Jen co vlezeme do lanovky začíná poprchávat. Nahoře přestupujeme a dobýváme kvótu 2500 metrů a to Brévent. Tady se noříme do mraků, takže z panoramat máme prd. Samozřejmě, že jakmile opustíme toto místo mraky utečou.

Vsedáme do sedel a zpět domů. Opět začíná pršet a tak oblékáme nepromoky. Přesně na francouzsko-švýcarských hranicích upadl Honzovi výfuk a tak probíhá rychlý pit-stop. Dorážíme do Martignu a jdeme se podívat na jakousi vyhlídku. Tam vyhlížíme restauraci McDonald, máme totiž hlad. Zeshora vidět není a tak jej hledáme po ose. Našli jsme a nadlábli se. Pak už jen sprint nahoru na naší ubykaci a musíme balit. Zítra přesun.

NEUMĚTEL

Jednu věc nepochopíme. Jak může někdo jezdit na motorce když neumí ani chodit. Včera jsme dostali zprávu od Neumimchodit, že nedorazí neb si pochroumal kotník když šel na ryby.  Co k tomu dodat? – vůbec nic, jen ať se noha uzdraví a může jít zase na ryby

…………………………………………………………………………………………………………..

Den šestý

Dnešní den se nese ve stylu přesunu na jiné místo Švýcarska. Ráno budíček v šest hodin a pohled z okna hlásí zataženo, ale neprší. Tak pakujeme zbylé věci a jdeme napakovat motorky.

Neprodyšná ranní mlha nás táhne dál a dál a tak zastavujeme až po skoro 120 kilometrů před prvním dnešním passem. Ten se zve Nufenen pass a leží ve výšce 2475. Jelikož nám delší dobu mrznou pozadí, tak navlékáme pláštěnky. Vrchol zdoláváme vcelku rychle a vylepujeme samolepku.

Pak pádíme opět směrem dolů a začíná pršet. Děkujeme vynálezci motopláštěnek a proklínáme toho nahoře. Ani se nestačíme dotknout nulové nadmořské výšky a už zase stoupáme na Gottthardpass, který zdoláváme ve výšce 2108 a další samolepka má své místo. Zapoměl jsem oznámit, že  Honza při výstupu konečně použil lyže. Sice si hned nabil tlamu, ale bylo to tam.

Na vrcholu se opět mění počasí a vítá nás další déšt. Po pár kilometrech opět další passo, tentokrát Oberalppass 2044 metrů (Jirko to bylo zatáček). A je to další samolepka plácnutá na sloupek.  Pak nás čekala výborná cesta. Nuda a slejvák ve velkém stylu. Při dobývání posledního dnešního passa si dáváme s Honzou závod kdo dojede dál na nádrž. Já vyhrál, v kopci mu došel benzín. Takže já se měním na čerpací stanici a letím k benzínce pro béňo. Sakra tady nebere automat kartu. Tak zpět, info Honzovi a zase o pár kilometrů zpátky k větší benzínce. No sranda musí bejt, ale proč zase musí pršet.

Ujeli jsme pár kilometrů přes velmi pěkné passo a už jsme v Silvaplana, což je kousek od Svatého Mořice. Tady hledáme ubytko. Všude drahý káry a ješte dražší hotely. Máme ale kliku a dobrý čuch na směr a nacházíme hostel. Cena v celku příznivá a tak kotvíme. Dostali jsme mapku okolí a asi proběhne pár výletů, vše na počasí.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den sedmý

Ráno procitáme kolem půl osmé a pohled z okna je příznivý a tak se rozhodujeme zda jít na moto či na pěší výlet do okolí Mořice. Druhá možnost vítězí a tak v devět stojíme před hostelem a čekáme na autobus, který tu má zastávku.

První zastávka je v St.Morizt Dorf a zde se chystáme zubatkou a lanovkou zdolat první vrchol Piz nair ve výšce 3057 metrů. Nahoře se velmi ochlazuje a samozřejmě nám občas kazí mraky výhled. Pořizujeme fotky a pak se valíme opět do údolí. Nasedáme na další bus a míříme do Surleje, což se takový odstrčený kus světa od Mořice. Tam nasedáme na první lanovku, která jede do 2788 metrů, tam přesedáme a míříme ještě výš na Corvatsch ve výšce 3303 metrů. Panoramata naprosto dokonalá. Když zmizí mraky, je vidět opravdu daleko po alpských štítech. Opět spousta fotek (nevím kdo to bude třídit).

Pak dolů, kde si v mezipatře dáváme pivko a vegetíme na sluníčku. Horský vzduch nás opravdu zmáhá a tak se po cestě stavujeme na menší nákup a pak již jen odpočíváme na hotelu. Opravdu povedený den.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den osmý

Osmý den nám nezačíná moc hezky. Včerejší plány, že si dopoledne pojezdíme a odpoledne vyrazíme na výlet pěšmo, nám počasí decentně kazí. Zataženo a prší. Takže aktivity otáčíme vyrážíme do města za vytrvalého deště.

Jedeme na nádraží a chceme se nechat provést po okolí vlakem. Překvapuje nás cena a tak chvíli pobýváme v čekárně a pak nasedáme opět na bus směrem zpět. Zkoušíme po cestě nákupní středisko, což nám nevychází. Tady se v neděli prostě nepracuje. Vracíme se na ubykaci a relaxujeme.

Odpoledne se počasí umoudřilo a tak skáčeme do kombinéz a vyrážíme do okolí. Nejprve zkoušíme Malopass, ale zatáčky nejsou až tak moc na ježdění a je tu velký provoz a tak se stěhujeme na Julierpass, kterým jsme sem v pátek přijeli. To už je jiný kafe a tak sbíráme záběry do kamery a jezdíme nahoru a dolů jak zběsilý.

Pak si ještě uděláme malou projížďku po městě a příjemně unaveni se vracíme na hostel. Jelikož musíme opět srovnat vykrámované věci neb je zítra čas dalšího přesunu.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den devátý

ážení a milý,

omlouváme se,že píšeme se zpožděním, ale večer nějak nebyl čas, což pochopíte z dalších řádků. Ráno se budíme po sedmé hodině a pohled okna je zatím asi nejlepší co jsme doposud měli.No je to logické, odjíždíme. Takže snídaně a odstěhovat věci na motorky.

Vyrážíme směrem na Rakousko. Jedeme širokou, né však nudnou, silnicí překrásným údolím. Hory kam se jen podíváme. Cesta nás tak baví, že ani nevnímáme kilometry a najednou stojíme na švýcarsko-rakouských silnicích. Takže momentální plán najít ubytko v Rakousích. Jedeme kocháme se krajinou, občas zastavujeme. To víte přesnídávka, tankování.

A jéjé, máme tu hranice s Německem. No nic tak si najdeme ubytování zde. Tak jedeme, navigace nás vede hezkou cestou mezi vešničkami. Občas zastavíme a zkoušíme se ubytovat. Nikde nás asi nechtějí. Tak jedeme dál a dál a najednou zase hranice. Tentokrát je to hranice naší matičky vlasti.

Zastavujeme na  benzínce a rozmlouváme, jestli tedy domů či ne. Je to risk, jelikož já mám (no prostě machýrka) tmavé plexi a za pár chvil nic neuvidím. Risk vítězí a my vyrážíme. No je to sranda, já hledám silnici a Honza mi dělá slepeckého psa. Je to těžké pro oba. Já už se modlím, ať jsme na dálnici. Přežíváme okrsku a dálnice je vysvobození. Pruhy jsou dobře vidět i přes plexi a tak se lépe i rychleji jede. Máme každý jiný čas dojezdu domú, takže něco mezi půl a jednou.

Doufáme, že jsme tím naše fanoušky nezklamali a naše blízké potěšili, že nás mají doma. V blízké době se můžete těšit na fotky a podrobný cestopis. Videa z cest budou později.

Děkujeme všem co nám drželi palce.