Povídání o návštěvě Livigna a okolí. Na fotky hupněte sem.

            Bylo nebylo, tak začíná asi každý příběh či pohádka. Tak začal i náš příběh. Musíme se však vrátit o několik měsíců zpět. Je leden, venku bílo a zima až praští. Náš milý Jeník sedí doma za pecí a nemá co dělat. A zde začíná naše štrapáce s dovolenou, kterou odstartovala jedna nevinná věta pronesená z mých úst.

„Honzo, nemáš co na práci, tak co kdyby si dal nějak do kupy motorku.“ Opravdu jednoduchá věta, která měla dobrý úmysl. Než jsem se nadál, byla Honzova motorka rozebrána na prvočinitele  .

            V tom to stavu, s menšími změnami, byla i na konci května, což už taková sranda nebyla, jelikož plánovaná dovolená se blížila. No tak uvidíme, jak to dopadne. Plánovaný odjezd je stanoven na 15. června. Zbývá pět dní do odjezdu a kolotoč začíná. Od pondělka je Honza zapikolovaný v garáži a dohání, co za ten půl rok nestihl. V úterý, díky jeho aktivitě máme nalezen a zaplacen hotel a tak půl starostí je pryč. Takže v sobotu, snad, jedeme do Itálie, do provenience Livigno. Je čtvrtek a Jeník statečně stříká plasty. Marně! Nic se nedaří a barva nedrží. Vše se v dobré obrací, když v pátek  popolední Honza přijíždí ke mně do práce na složené a funkční motorce. Hurá, můžeme jet.

Den první

            Ranní sraz je stanoven na klasickou šestou hodinu na benzínce na Rudné. Všichni dva členové se schází v čas a první co se řeší je, že Honza si na dovolenou mimo věcí veze i jakýsi moribundus, který mu sedí v krku. Je vybaven širokou paletou léčebných prostředků, tak uvidíme, jak to dopadne. Takže hurá za dobrodružstvím.

            Vyrážíme směr německé hranice přes Domažlice. S menší pauzou pro zahřátí, protože teplo vypadá jinak, jsme coby dup na čáře. Loučíme se s domovinou a brázdíme německý asfalt. Další pauza je ve městě Cham, kde musíme natankovat naše holky. Pádíme dál a je před námi Mnichov a už z Prahy nenáviděný velký kus cesty po dálnici. Navigace nás protahuje městem s menší zácpou. Přežili jsme, ale hned za městem si dáváme menší pauzu, protože dálnice dala našim zadnicím opravdu zabrat a ještě je kus před námi.

            Zbytek rychlostní silnice však nebyl tak hrozný a s jedním tankováním v Oberau se už nacházíme v Gapa. Tady zastavujeme na delší dobu, protože holky mají ještě co jíst, ale nám s pokročilou hodinou taky slušně kručí v žaludkách. Po dalších ujetých kilometrech překonáváme znovu čáru, tentokrát rakouskou a míříme na městečko Landeck. Zde si dáváme malou občerstvovací pauzu před zbytkem cesty.

            Po opětovném nasednutí míříme, po námi z loňska známé cestě, do Zernezu. To už je coby kamenem od našeho místa pobytu. Ještě pár zatáček z města a stojíme u ústí do tunelu, který spojuje údolí Livigna s okolním světem ze severní strany. Máme červenou, protože tunelem se jezdí střídavým provozem a tak musíme počkat. Padá zelená a tak startujeme. A jejé, je tu problém. Motorka mi vyplivla a nejde natočit. Tak kousek couvám, abych nepřekážel na cestě, a zkouším to znovu. Nic, nic, nic a blaf, chytla. Tak jedeme. Tunel je dlouhý tři a půl kilometru a teploto v něm značně klesá. Již před cestou jsme zkoumali tento kus cesty a google opravdu nelhal, tunel končí pravotočivou zatáčkou a to bez varování. Zajímavé.

            Cesta vede podle jezera, které se očividně plní tajícím sněhem, jelikož nyní je hladina hodně nízko. Nic méně na mapě vypadá velké, ale realita je jiná. Objíždíme ho opravdu dlouho, takže veliké je hodně. No a už nás vítá cedule LIVIGNO. Město je roztaženo po obou úbočích údolí. Řešíme menší problém a to že nevíme adresu. Tu jsme zjistili vzápětí, ale stejně to vlastně nic neřeší, protože se tu stejně nevyznáme. Řešení je jednoduché, jdeme se optat na benzínku. Obsluha ví a zná, a tak nás posílá jen o kousek výš, než stojíme, ke kostelu. Je to dobré hotel nalezen.

            Tak, jdeme se ubytovat. Recepční nám jde ukázat pokoj a pokládá otázku, zda chceme oddělené postele nebo manželskou, která je zde. Vybíráme první možnost a obsluha kyne, že to připraví. Jdeme si pro bagáž a hurá na pokoj. Týpek v recepci nám dává místo pokoje 22 ve druhém patře, klíč od osmičky v prvním. No nic, jdeme. Je to dobré, protože jsme díky postelím dostali větší pokoj se dvěma místnostmi. Tak aspoň bude místo na krámy. Probíhá rychlé zabydlení, sprcha a jdeme na průzkum okolí. Ještě musíme uklidit motorky do garáže. Opět problém, moje holka zase stávkuje. Asi rupla pojistka, tak sedlo dolů a hle, on se povolil plusový kontakt na baterce. Uff, závada odstraněna.

            Tak teď už jdeme na průzkum okolí. Krámky tu sice jsou, ale vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu jsou zavřené. Tak se pokorně vracíme zpět na ubikaci. Co dál, no co jiného jdeme na pivo. Čepují tu Calandii a tak okoušíme první doušky. Docela to jde. Najednou se zjevuje majitel, teda spíš asi provozní, a nese nám pizzu. Nic jsme si neobjednali a tak na sebe nechápavě koukáme, ale z jeho řeči a gestikulace usuzujeme, že je to pozornost podniku na uvítanou. Klobouk dolů. Tak si Honza pochutnává na pizze a já dojíždím kůrky. Honzík tam chrupnul ještě jednu zrzavou vodu a jde se na kutě. Platíme a zjišťujeme, že pivko za třipade není zrovna nejlevnější. No nic není tak hrozné, jak se zdá, protože třetí pivo nám zapomněli naúčtovat. Jsme Češi a tak mlčíme a jdeme spinkat.

Najeto: 650km

 Den druhý

            Ráno jako asi každý den, co jsme byli na dovolené, procitám první a odsunutím těžkého závěsu, který kryje vstupní dveře na balkon, zjišťuji, že venku je krásně modro. Ještě chvíli si užíváme teplo postele a pak nastává těžký úkol, vstát. Opláchneme si tlamy a hurá na snídani. Ta je hodobóžová a tak plníme naše těla palivem, aby nám energie vydržela dlouho. Fascinuje nás, jak je zde personál usměvavý a neskutečně milý.

            Tak je čas nasoukat se do našich druhých kůží a vyrazit někam na výlet. První kroky však vedou na benzínku a s radostí tankujeme, jelikož litr benzínu je za 1,1 eura a to je prostě paráda. Hrubý plán, kam jet je stanoven a tak opouštíme údolí východní stranou směrem na Bormio. Užíváme si první zatočené kilometry bez bagáže plnými doušky. V Bormiu jsme hnedle vedle.

            Tak a kam dál? Pereme to stále na jih, do města Tirano. Sluníčko hřeje a nám je blaze. Projíždíme město a točíme se na městečko Edolo a poté do města Ponte di Legno. Po cestě si s námi navigace hraje na schovávanou a tak trochu bloudíme. V Ponte se do ní i tak koukáme a Honza vidí nápis „passo“ a to je pro něj hlavní. Takže si dáváme výjezd na Passo del Tonale. Jelikož přes toto passo by nás cesta zavedla moc daleko, tak to na jeho vrcholu otáčíme a dáváme si cestu i z kopce dolů.

            Je to nevídané, ale jsme opět v Ponte, ale tentokrát se vymotáváme z města severní cestou a míříme zpět na Livigno. V cestě nám opět stojí další výjezd, a to Passo Gavia. To by nebylo ani tak divného, když je to tu samý kopec, ale jaká cesta na něj vede. Zpočátku normální cesta, která se z ničeho nic zužuje na průjezd sotva osobního auta. A i to, jak později zjišťujeme, má problém, když se zpoza zatáčky objeví jiné. Ještě že máme motorky, ty projedou všude. Uprostřed výstupu se objevuje cedule občerstvení. Sesedáme a po seskákání pár kamenů se ocitáme u jakési vysokohorské boudy s restaurací. Je tu nádherně. Sluníčko nás hřeje do tváří a nám se, při pití lahodného nápoje, naskytuje pohled na údolí, ze kterého jsme před chvílí přijeli.

            No je tu krásně, ale pokračovat se musí. A tak opět stoupáme výš a je to tu. První schůzka letošní dovolené se sněhem. Je to paráda, sníh kam se člověk podívá a dokonce na dosah ruky z motorky. Prostě kouzlo alp. Po sklouznutí z Gavie dolů, jsme opět v Bormiu a nastupujeme cestu zpět do naší přechodné domoviny.

            Zaparkujeme v garáži, jdeme si dát sprchu a šup do města. Nacházíme samoobsluhu, která včera zůstala skryta našim zrakům, a nakupujeme večeři. Při pohledu na ceny, hlavně alkoholu, nám dochází, že tu zase úplně levno není, ale něco se najde. Pochutiny nakoupeny a tak jdeme na piknik na pokoj. Po dobré večeři, vstřebáváme zážitky dnešního dne a pak slastně usínáme.

Najeto: 250km

 Den třetí

            Ráno je, bohu dík, jako přes kopírák. No prostě paráda. Přes kopírák probíhají i naše ranní úkony, takže nebudu zdržovat a přejdeme ihned k jádru melita a to je dnešní heslo. STELVIO. Ano dnes máme v plánu dobýt tuto italskou meku motorkářů.

            Takže natankovat holky a opět, už známou cestou na Bormio, mizíme z Livigna. Těsně před dojezdem do města uhýbáme doleva do hor. Ještě nutná instalace kamer, protože tohle se musí zdokumentovat. Tak připraveno a vyrážíme do kopců. Z této strany hory je cesta pozvolnější a rychlejší a tak si cestu užíváme. Občas zastavujeme a pořizujeme dokumentační fota. Stále stoupáme výš a výš a najednou se nám před očima objevuje zasněžený vrchol hory. Sníh se začíná postupem vzhůru prokousávat až k silnici až se objevuje cedule s nápisem Passo dello Stelvio. Zastavujeme a zanecháváme zde svou stopu v podobě samolepky, jako vždy když je to kam nalepit. Chvilku tu pobýváme a fotíme a laškujeme se sněhem.

            Pak startujeme motorky a vyjíždíme na nejvyšší bod průjezdu silnicí. Tady se nacházejí stánky s nesmysly a občerstvení. No Václavák je proti tomu klidné a tiché místo. Lidí jak much a motorek ještě víc. Lidi se courají přes cestu a vůbec neberou ohled na to, že bychom rádi projeli. Když jsme se prohrnuli na druhou stranu, naskytl se nám pohled na druhou stranu hory. Impozantní pohled. Už jsme to viděli na fotkách, ale skutečnost je jiná, lepší. Prostě to se musí vidět, jak se silnice zakusuje do srázu. No cesta dolů je taky velmi zajímavá. Tomu se říká autoškola, vyjed si zatáčku, která je sakra úzká, a zůstat ve svém pruhu, chce hodně umu. V půlce sjezdu si dáváme oraz u místního hotýlku a kocháme se proudy ostatních motorek, které brázdí zdejší kopec. No abych nezapomněl, nejen motorky ale i náklaďák, který musí při každém průjezdu zatáčkou couvat aby se tam vešel – no nezávidíme mu to.

            Za chvilku se zvedáme a jdeme pokořit i zbytek kopce. Po pár kilometrech dorážíme do městečka Pratto allo Stelvio. Tady nacházíme Billu a dáváme si oddech s občerstvením a zakupujeme dva losy, co kdyby náhodou – nic. Teplo je velké a tak se nám ze stínu, kde vegetíme, nechce. Ale nedá se nic dělat, jdeme si to dát ještě jednou na druhou stranu. Vyjet prudší stranu Stelvia je, aspoň pro mě, fyzicky náročnější. Když vyjedeme nahoru, tak necítím zápěstí. Prostě se s tím moc peru v zatáčkách. Chce to cvik a lehkost. Pak už si zbytek cesty až domů do garáže dáváme na jeden zátah. Doma bohužel zjišťujeme, že nám jedna kamera nenahrávala, protože byla plná. Sakra!

            No nic se nedá dělat, život je potvora. Po koupačce, bereme mojí motorku a jedeme dolů do města, podívat se co tam mají. Krámů spousta, ale ceny nic moc. Jediný krám, který nás (mě víc) uspokojil, je stánek se zmrzlinou. Za jeden a půl éčka jsme dostali takovou nálož, že nevíme co s tím. Venku teplo a zmrzka taje hodně rychle, ale je výborná.  Holt Itálie. Po oblízání všech prstů ( B: každej svoje) se vracíme zpátky na hotel a jdeme na pořádnou večeři. Honza si dává obligátně pizzu a já testuji špagety. No pochutnali jsme si oba dva. Pak už nezbývá nic jiného než složit své unavené kosti do postele.

Najeto: 180 km

 Den čtvrtý

            I toto ráno počasí opět nezklamalo a tak mohu Honzu opět probudit prudkým rozhrnutím závěsu. Sluníčko je nejlepší budíček na tvrdošiné spáče. Po vytáhnutí našeho ospalého sluníčka z postele, ranní hygieně a snídani, jsme opět připraveni k akci. Cíl dnešního dne – Svatý Mořic.

            Zkoušíme dnes cestu směr Švýcarsko, kterou jsme ještě nejeli. Hodláme se dnes podívat do Mořice, kde jsme trávili loňskou dovolenou, zda-li se něco nezměnilo. Cestu údolím si užíváme v pohodové až hodně výletním tempu. Přejíždíme hranici autonomního území a hrneme se k přechodu se Švýcarskem. Hned pod kopcem vidíme stát pár motorkářů a motorku hozenou mimo silnici na stráni. Zastavujeme, jestli je vše v pohodě a dostáváme kladnou odpověď. Trochu nechápeme, jak se tam dostal, ale budiž.

            Už jsme ve Švajcu a cestou necestou se relativně rychle ocitáme na starých známých místech. Dáváme si pauzu, a koukáme do navigace kudy kam. Honza vidí o kus dál, jak se tam cesta kroutí a je rozhodnuto. Čeká nás Albulapass. Musím Honzu pochválit, protože to byl zase hezký kus cesty. Krásná cesta, klid a ticho.

            Klidná cesta se však změnila, když jsme se ocitli na úpatí cesty na Julierpass, kde jsme řádili minulý rok. Dopřáváme si trochu oddechu a vychystáváme techniku. Ani nevím, zda mám tento kus cesty popisovat, vzhledem k rodinným příslušníkům a policejním složkám. No udělali jsme si z toho tak trošku závodní okruh. Motory se točili ve velmi vysokých otáčkách a naše kolena se míhali jen těsně nad asfaltem. Dokonce tak nízko, že se Honza těsně pod úpatím Julieru podepsal do švýcarského asfaltu hned oběma koleny, z čeho měl nevýslovnou radost. Budíš mu to přáno.

            Splavení jak psi v potoce zastavujeme opět v Mořici na náměstí a občerstvujeme se. Mno bylo to vydatné. Pak nastupujeme cestu zpět do našeho zeleného údolí, už v klidném tempu (z toho by měl i hajný Horyna radost). I když zbytek cesty byl na pohodu, upadneme zmoženi v garáži z motorek. Jdeme se zkulturnit do sprchy a vyrážíme si vyrazit koupit něco k večeři. Pak si dopřáváme odpočinek na pokoji a na dobrou noc si pouštíme film z počítače.

Najeto: 202 km

Den pátý

                 Dnešní ráno je trochu jiné než ty předešlé. Při pohledu z okna už není azuro, nýbrž se přes okolní vrcholky převalují mračna. Nic ale není tak hrozivé, jak vypadá, protože jakmile se mraky odpojí od bílého sněhu hor, jsou to už zase ty staré dobré bílé kopule. I internet hlásí maximálně přeháňky navečer.

            Po snídani se naše kroky řídí podle plánů stanovených Honzou, které vymyslel večer. Chce se podívat k jezerům, která leží kousek od Bormia, s názvem Lago di Cancano. Takže hurá do sedel. K úpatí, kde se cesta zvedá k vodním ploše, se dostáváme velmi rychle, protože cestu už máme nadrcenou. Instalujeme kamery a vyrážíme. No nebyla to daleká cesta, jelikož po ujetí ani ne kilometru před námi mizí asfalt a tak cesta končí (já to říkal, že mi navigace hlásí nezpevněnou vozovku). Takže otáčíme a přecházíme na plán B.

            Vracíme se na hlavní a míříme znovu na Passo Stelvio. Ovšem tentokrát si projíždíme jen severní pozvolnější výstup, na jehož vrcholu uhýbáme doleva a míříme opět na švýcarské území přes Umrallpass. Hned za jeho vrcholem Honza něco huláká do interkomu a začíná brzdit. A hele, místní svišť se povaluje na vyhřátém asfaltu. Sotva nás zmerčí, tak bere roha. Honza se snaží vytasit foťák, ale ta chlupatá potvora je rychlejší. Sjezd z passa nám nabídl asi vše, co se dá na silnici potkat. Kus cesty nám cvakají zuby, protože povrch připomíná valchu. Pak se objevují námi oblíbené cedule „Práce na silnici“, takže tu běhá pár maníků v oranžovém a ty parchanti nám někam schovali asfalt. Zbytek cesty dolů už je krásný zakroucený povrch. Dole v městečku si dáváme malou pauzu a jedeme dál.

              Teď nás čeká Ofenpass po cestě do Zernezu. Těchto pár kilometrů si opět dáváme v lehce závodním tempu, které nás drží až do doby než se silnice definitivně narovná do podoby nalinkované přímky. Mineme odbočku na Svatý Mořic, ne tam už opravdu letos po třetí nepojedeme a míříme jižní cestou domů. Po cestě nás zklamává opět technika, protože se nám ulomil držák kamery z Honzovi motorky a milá holka jde k zemi. Už víme, na co jsou ty bytelné obaly. Zastavujeme ještě u průjezdu přes víceméně hraniční přechod Itálie-Livigno. Z okolo projíždějící motorky se ozývá hláška „Čao kluci.“.  Řidič zastavuje a jde k nám. Je to starší člověk, který se hned napráší, že není Čech, ale Ital žijící v Čechách. Prý ho Italové štvou svou náturou a tak vzal roha. Chvilku debatujeme a pak se hrneme ku domovu.

            Zaparkujeme holky do jejich budoáru, jdeme se zkulturnit a vyrážíme na nákupy. Večer pak probíhá v obvyklém stylu. To znamená, že se nabaštíme, poválíme a jdeme dolů na pivko, které si zpestřujeme hraním stolního fotbálku. Pak už jen film na dobrou noc a tuhneme.

Najeto: 180km

 Den šestý

                  Ráno koukáme na internet, jak se to bude počasí vyvíjet během dne a vypadá to dobře, až možná na večer by se mohlo něco přihnat. Jdeme na snídani a po návratu jsme, teda spíš Honzík, poněkud línější a nemůžu ho donutit k nějaké akci. Nakonec se to povedlo a my vyrážíme na další výlet.

            Plán opět stanovil pan Bé, který si na googlu vyhlédl další jezera. Prostě chce vidět nějakou vodní plochu. Takže opět míříme jižní cestou od Livigna, ale s tím rozdílem že na švýcarském přechodu odbočujeme doleva a míříme přes jejich území zpět do Itálie, a to na město Tirano. Po cestě míjíme Lago di Poschiavo, ale to Honzu opravdu neuspokojuje. Je moc snadno dosažitelné. Dorážíme do Tirana. Zde nás udivuje, že trans alpský vlak Bernina expres, který nás provází skoro každý výlet, se zde z ničeho nic objevuje v centru města a projíždí mezi domy jako tramvaje v Praze. Zajímavé.

            Z Tirana míříme na západ do městečka Sondrio. Bohužel se držíme navigace, kterou jsem si zapomněl zkontrolovat, a ta potvora nás tahá nahoru a dolů okolo hlavní silnice. Úplně nesmyslně. Aspoň jsme se podívali na místní sady, a jak se tu těm Taliánům žije. Město však i přes zajížďky dobýváme. Začíná pěkně připalovat a tak zahazujeme přebytečné svršky a frajersky si rozepínáme kombinézy.

            V Sondriu odbočujeme kamsi nahoru do hor. Cesta je zpočátku rychlá, ale postupem času se silnice začíná kroutit víc a zužuje se. Stoupáme opravdu statečně. Výchozí bod byl podle navigace 356 m.n.m.. Cestu nám zpříjemňují průjezdy tunely, kde je aspoň trochu nižší teplota. Pod vrcholem se silnička zamotává statečně a zatáčky se utahují. Pohled do údolí, ze kterého jsme vyrazili je impozantní. Ještě dva tři tunely a jsme nahoře.

            Po levé ruce míjíme Bacino di Campo Moro a jedeme dál. Tady bohužel cesta končí a dál již vede jen polňačka. To však Honzíka nezastavuje a mizí mi v prachu cesty. Vlastně to musím upřesnit, jelikož se nejedná o jezera, ale o uměle vytvořené přehrady. První zmíněná působí jako jezero, protože se tu voda válí mezi skalami zcela přirozeně, ale druhá nádrž teda přehrada, ke které se vydal Honza a která je na mapě uvedena pod jménem Bacino di Alpe Gera, se mohutně tyčí nad okolím, zakousnutá svými betonovými výztuhami do okolních skal. Tato stavba působí v této výšce zvláštně. Když je řeč o výšce, tak musím poznamenat, že jsme zhruba za dvacet kilometrů vystoupali do dvou tisíc metrů nad mořem.

            Honza se mi vrací ze soukromého výletu, ještě se zchladíme v potoku, který padá ze skály vedle silnice, a vyrážíme zpět do údolí. Po cestě pořizujeme fotky a ještě zastavujeme v půli cesty u jakéhosi muzea, které dokumentuje těžbu minerálů v okolí. Mají ale zavřeno. Po pár chvílích se vracíme do vedra města a míříme zpět do Tirana. Horko je spalující a tak zastavujeme v Tiranu u Lídla, abychom se občerstvili.

            No svačinka probíhá v hodně rychlém tempu, jelikož i přes neustávající vedro, se obloha nad městem neuvěřitelně rychle zatáhla, což nevěstí nic dobrého. Takže skáčeme na oře a upalujeme pryč. Schytáme sice pár kapek, docela velkých, ale ujet se nám podařilo. Dokonce mám štěstí, že po trase potkáváme zmiňovaný vlak, jak se protahuje jednou myší dírou mezi domy. Honzovi se dokonce málem povedlo plácnout si s týpkem, který kouká z okna z posledního vagónu. Škoda, mohl to být efektní záběr na kameře.

            Cestou zpět domů, se nic zvláštního neudálo, jen po návratu do údolí zjišťujeme, že nás bouřka předběhla a už tu sprchlo, z čeho mi sušší máme radost. Na uvítanou si dáváme pivko, aniž bychom vyskočili z kombinéz. Jak tak postáváme na terase restaurace, tak se Honza rozhlíží po prknech, ze kterých je terasa udělána a začíná studovat škvíry mezi nimi. To bych se na to podíval, kdyby někomu neupadli peníze. Začíná lov na bohatství. No chvilku se komicky motáme mezi stoly a ten kluk měl pravdu. Po nějaké době třímáme skoro tři eura a dokonce jsem našli 700 lir, kterými se tu  notný čas  již neplatí.. Jsme doma asi hodinku a venku se opět pěkně rozpršelo. Na to se za oknem dívá dobře. Takže zalovíme nějaké zajímavosti na internetu a jdeme na kutě.

Najeto: 215km

 Den sedmý

                  Ráno obloha opět vymetená, modro až oči bolí. Co se bude dnes odehrávat? Bude tak zvaný aktivní odpočinek. To znamená, že po pozdní snídani se jen s obtížemi vykopáváme z hotelu, bereme motorky a jedeme na druhou stranu údolí ke kabinkové lanovce.

            Zakupujeme za jedenáct éček obousměrnou jízdu a necháváme se vyvézt na jeden z místních kopců. Sluníčko sice hřeje, ale intenzitě paprsků, zdatně sekunduje svou vytrvalostí vítr. Uděláme si malou, ale opravdu jen malou procházku po okolí (Honzovi nedělá řídký vzduch dobře). Pořídíme pár fotek a pak se vyhříváme na lavičce u stanice lanovky a pozorujeme okolo nás projíždějící cyklisty, kteří tu mají postavenou pěknou sjezdovou dráhu ( Motolino ).

            No vyslunění jsme dost a tak nastupujeme cestu dolů. Usedáme do sedel a vracíme se do města. Musíme natankovat na zítřejší cestu domů. Zní to jednoduše, ale v naše provedení to tak jednoduché není. Dvě pumpy, které máme hned u nosu, vyhlásili maňánu a mají pouze samoobsluhu, kde mi však nefunguje karta. Takže si dáváme cvičně ještě jednou kolečko kolem města a tankujeme na druhé straně u Shellky. Pak se vracíme zpět a připravujeme motorky na odjezd. Poté se vydáváme na nákup dárečků pro rodinné příslušníky. Chodíme krámem sem a tam a vybíráme a přebíráme. No ve výsledku tu necháváme pěknou sumu, ale jsme neskutečně překvapeni, když nám obsluha kasy jen tak dá slevu asi tři eura. Není to moc, ale ten zájem o zákazníka potěší.

            Vracíme se s nákupem na hotel, chvíli se povalujeme a surfujeme na internetu a pak jdeme na poslední večeři. Dáváme si každý po pizze a po dvou kouscích piva. Honzík se nechává ukecat servírkou a dává si navrch tiramisu. No a tak dobře najedení a napití, jdeme na pokoj zpacifikovat ten náš élent, co tam máme a trochu se pobalit. Pak už jen dobrou noc, jelikož ráno brzo vstáváme.

Najeto: 28 km

 Den osmý

            Bohužel dnešním dnem nám končí dovolená v alpském ráji. Ráno si dáváme budíka na půl sedmou, abychom vypadli včas. Plány nám hatí obsluha hotelu, protože jsme počítali s tím, že je snídaně od sedmi. Když se vykutálíme z pokoje, jsou dveře do restaurace ještě zavřené. No a co teď, přece nepojedeme s prázdnými žaludky. Honza jde v půl osmý na průzkum a hlásí, že už je to dobrý. Tak hurá, poslední snídaně a jede se.

            Jdeme odtáhnout s velkou nevolí bagáž k motorkám a vyrážíme. Dáváme městu vale a podél jezera míříme k tunelu. Pak už se ubíráme známou cestou do Garmische. Trochu se nám po cestě nedaří a nechtěně najíždíme v Rakousku na dálnici. To už naše taková tradice. Modlíme se, abychom nepotkali kliftóny a po chvíli sjíždíme jako by nic na normální cestu. První dvěstěkilometrový úsek si dáváme na jeden vrz a první pauzu je kousek za Garmischem. Po cestě se nad námi honí mraky a teplo se taky tváří jinak. Zastavujeme na benzínce a chvilku pozorujeme proti nám projíždějící motorky, jelikož nám na hlavu dopadají drobné kapky.

            No chlapci jezdí v pláštěnkách a tak i mi volíme tuto možnost. Hrdinství stranou, sucho a teplo je důležité. No rozhodně jsme neprohloupili. Další zastávku máme po pár kilometrech a lovíme v navigaci kudy tudy domů. Zkoušíme to nějak vymyslet, ale nakonec se podvolujeme umělé inteligenci a jedeme podle navi. Takže nás čeká hodně nudných kilometrů po dálnici okolo Mnichova a ještě dál do vnitrozemí. Uprostřed obchvatu uhýbáme, protože Honzovu legu svítí žebravé oko a už moc daleko nedojede. Takže hledáme pumpu, což se po chvíli daří a my můžeme zůstat v klidu. No musíme konstatovat, že italský benzín holkám chutná, protože jsme najeli 330 kilometrů a aspoň já bych ještě notný kus ujel. Občerstvujeme se a vyskakujeme z pláštěnek, snad už nás kapky deště minou.

            Po odjezdu z pumpy, si chvíli užíváme okrsek a pak opět najíždíme na dálnici a musíme přetrpět ještě 80 kilometrů do Deggendorfu. Honza si užívá cestu v poloze ležmo s hlavou na nádrži a nohama na stupačkách spolujezdce. Já si vystačuji s občasným poposedáváním po celé délce sedla motorky. No přežili jsme to a míříme k našim hranicím přes Regen na Železnou Rudu.

            A je to tu, překračujeme hranice naší vlasti a jsme skoro doma. Zastavujeme na první benzínce a dáváme si delší oraz. Po troše válení se na trávě, opět nasedáme a podstupujeme poslední díl cesty k domovu. Musíme ještě jednou doplnit palivo, kousek za Klatovy, a pak si zbytek cesty dáváme na jeden zátah. No a už jsme před naší matičkou Prahou a tak si za Rudnou dáváme sbohem a rozjíždíme se k domovům. Přežili jsme.

Najeto: 698 km

            No co dodat závěrem. Jelikož přípravy na tuto dovolenou byly poněkud hektické a ani počasí předchozích měsíců nevypadalo zrovna vábně, moc jsme od toho nečekali. Ale realita byla naštěstí naprosto jiná. Počasí vyšlo na jedničku, bydlení (díky Honzovi) bylo taky dobré a my jsme si na horských silnicích parádně zajezdili, takže jak by řekli na televizi Noha „Borec na konec – dáváme palec nahoru“.

             Tak sportu zdar a motu zvlášť

 ZÁPISKYz cesty

FOTO