Cesta a den první

Odjezd stanoven na sobotu 11:00, tak se i děje, odjíždíme směr Černá Hora.

Cesta probíhala v poklidu a po 1450km, zaplacení několika poplatků, zahrání fotbálku na parkovišti, vystřídání několika řidičů a přestávkách dorážíme v neděli v 11:00 do městečka Ulcinj. Ubytování ok na místě jako loni. Vedro je úmorné a tak se jdeme trochu víc ( někteří ještě víc ) přismahnout k moři. Po návratu drink v podobě Cockta a Rum na balkoně a hurá do hajan.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den druhý

Ráno se budíme kolem 9 venku azuro – co jiného Posnídáme na balkóně,zabalíme a razíme na white beach.

Zde se líbí Lukášovi 2 když při příchodu vidí bar s názvem mochito. Takže usedáme k slunečníku a ve složení pivo, pivo, mochito usedáme. Večer jedeme do města do supermarketu a na trh. Vracíme se a jdeme do bufáče na žranici následná procházka městem s nutnou zastávkou na atrakcích pro Honzíka. Najeto 15km.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den třetí

neska zmněna neb razíme na kamínkovou pláž.

Dorážíme na pláž s názvem Valdanos kde se o proti loňsku hodně zmněnilo. Je tu bar a lehátka se slunkobrany. Někdo je rád v podobě šnorchlování a někdo ne a tak se šnorchluje a převážne odpočívá. Večer probíhá jako vždy až na to,že zde potkávám kamaráda Honzu Tůmu, to je náhoda Najeto 16km.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den čtvrtý

Dnes jsme se vykopali o něco později.

Odjezd na white beach cca kolem 11hod. Slunění, žranice v Lukášově baru, koupaná a házení frisbee. Trochu stavění z písku a koukání po okolí. Na nákup a na ubykaci, kde nás zase čekala malá nepříjemnost v podobě netekoucí vody. Pani domácí se prej 30 let nic nestalo ale to bychom nebyli my aby se něco nestalo. Takže čekáme na vodu a pak hurá do města nacpat si bachory. Najeto 10km ………………………………………………………………………………………………………….

Den pátý

Dnes trochu jinak.

Ráno se budím v 6hod. Jsem domluven s Lukášem 2, že půjdeme na pláž. Takže Lukáš malá koupačka a já se snažím něco vypípat detektorem. Krom zátek,aluminiových tácků jsem našel i 2 centík. Udělal mi radost. To mi připomíná že na Valdanosu jsem našel i starou nábojnici. Vracíme se po 2 hodinkách, zakupuji snídani, pani domácí dělá kávu  a tak budím Markét snídaní do postele. Kolem půl 11 odjezd na pláž Bez Lukáše 1. Ten zůstává neb má nějakou prokletou vyrážku ze slunka. Vracíme se kolem 18hod.Sprcha, trocha kultury a hurá na večeři. Jeník si přeje pizzu a tak jsem zvědav co si tam nacpu já Dobrou Najeto 14km PS: funíme jako prasata

…………………………………………………………………………………………………………..

Den šestý

Budíme se jako vždy,ale na white beach se dostáváme kolem 12hod. Lenost je lenost a dovolená je dovolená.

Předem musím říct, že se dnes událo něco zajímaveho a to , že jsme si na pláži nedali pivko :-). No nic, hupáme do vody která je dnes jako kafe a tipujem teplotu něco kolem 30°C. Drží nás to s balónem asi hodinku. Takže válení, koupání,válení, koupání, hraní s míčem a  prckem který jak říká už umí plavat. Neumí jen se drží nafukovací potvory a kope nohama – hurá. Vracíme se po 6 hod, rychlá sprcha  a šup do starého města na západ slunce. Jídlo v restauraci 3x pizza a 1x ryba. Musíme si odpočinout od masa :-). Prohlídka starého hradu, nákup, zmrzlina a zpět dom. Na pokoji kolem 23hod, na balkoně drink, karty a šup do postele.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den sedmý

Dnes povalečsky. Stáváme později než jindy a na pláž jedu jen já s rodinkou.

Na pláži trávíme cca 3 hodinky a přichází buřina od albánie. Blbneme ve vlnách. Moře teplé a tak trávíme čas skákáním, potápěním a blbnutím s Jendou. Začíná pršet a kolem půl 4 balíme a utíkáme před deštěm. Uvidíme co večer. Zatim zdar. Najeto 12km

…………………………………………………………………………………………………………..

Den osmý

Ještě dlužím včerejší dokumentaci večeře Stále poprchává a tak musíme na večeři autem.

Nutná zastávka na benzince kde plníme nádrž až po okraj. Pak už jen do města najít restauračku kde se dá zaparkovat.
Tak konečne další den. Po mokrém dni se budíme do azura. Je to neskutečné a tak tedy hurá na pláž. Jako vždy házení ve vodě, sezení v baru. Pak se na pláži rozjíždí velké stavění hradů kde jeden pán postaví nádherného draka.V tu chvíli se u baru dějí věci. Začíná se tancovat. Nejprve dva páry a najednou snad tancuje celá pláž. Video bude :-). Večer jako vždy, dobrou

…………………………………………………………………………………………………………..

Den devátý

Dnes se nic zvláštního nestalo. No posuďte sami.

Ale jedna věc přeci, jsme zase na white beach a odpoledne se  tu rozjelo stavění z písku které nebralo konce. Moře vyplavilo karetu obrovskou, po pláži běhal kůň, obří žraločí tlama nás chtěla sežrat a do toho  inkové chtěli bojovat se starým městem či co? Večer popisovat ani nebudu Zdarec

…………………………………………………………………………………………………………..

Den desátý

Dneska nás přepadla pěkná lenora a tak to tedy i vypadalo.

Na pláž dorážíme až po 12hod a to co vidíme nás nemile překvapilo, všude mraky lidí. Později se dovídáme že končí prázdniny a místní se jdou válet na pláž. No nic a tak objíždíme pláže a hledáme volné místečko to nacházíme na Copacabana a zde vydržíme cca 2 hod. Lukáš 2 je ze sluníčka nějakej unavenej a tak jedeme do apíku kde bude nabírat síly na poslední den.  Po cestě zakupujeme melouna 6kg a s rodinkou se vracím na white beach – je prostě boží. Koupání a pak tradiční stavění z písku. Snažíme se trumfnout sochaře, který dnes vyšvyhl nádherného nosorožce naší zmijí. Samo, že na něj nemáme Mrkneme na hymnu a stáhnutí vlajky. Najednou se přiblížila 19hod, tak tedy nutné foto pískových soch a šup na pokoj. Máme hroznej hlad,  rychlá sprcha a hurá na baštu.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den jedenáctý

den poslední.

Stáváme dříve a po 10 jsme na pláži. Moře je klidné, jak říkají vodáci jako volej. Takže koupačka, koupačka,koupačka, koupačka. K večeru stavění z písku. Jo abych nezapomněl byli jsme taky v baru na jídle :-). Blíží se 19hod, dostavujeme autíčko a balíme. Pobalit věci na pokoji skočit na poslední baštu a ráno cca kolem 9 valíme dom . V ČR ahoooj

Už se to blíží

V týdnu jsme dohodli v hospůdce při fotbale čas odjezdu a místo prvního přenocování. Nechceme to táhnout až někam pod Thunersee kde  vybudujeme první tábor a tak přespíme někde v Kostnici ( Konstanz ) . Předal jsem samolepky, které nám velice rychle vytiskly a to i za super cenu – mockrát díky. Dojídám oříšky, fotbal u konce a tak je čas valit dom. Nepodlehnout cestovní horečce, kterou Lukáš už avizoval bude složité, ale nedám se :-). Ale to jsem ani netušil jak je ta horečka u Lukáše vysoká neb termín odjezdu je, jak víte  1.července. No a toto mi dnes přišlo mejlem . Nezbývá než Lukášovi držet palce aby mu ta teplota spadla na provozní.

…………………………………………………………………………………………………………..

Asi máme horečku všichni

No už i Jirka mi poslal nalepenou samolepku, zatím sice na kufu ale má. Tak abych nebyl pozadu šel jsem do garáže :-). Toto jsem vzal jako nutnost ” vylepit samolepku “, ale přichází mejl od Jiříka : Kluci nebojte se já na to balení mám stejně času jako vy, neb se v sobotu vrátím z jedné dovolené a v neděli ráno valím na šifru :-).

Príma, takže tím to úplně zazdil a já jsem teď v pokoji a snažím se najít vše potřebné na cestu. To je vzhledem k našemu stěhování nelehký úkol a tak si s Lukášem po icq vyměňuji pár poznatků. A aby toho nebylo málo, tak mi sděluje že má teplotu na bodu varu a každé ráno vstává v 5hodin ráno.

Jsem opravdu zvědavej co čeká mě a říkám si : nejsme náhodou ženský a nemáme tu takzvanou synchronizaci

…………………………………………………………………………………………………………..

A je to tady!

Přátelé, kamarádi,

je to neuvěřitelné, ale my jsme se konečně dočkali. Rok uběhl jako voda a my už zase pádíme poznávat nové kraje. Takže mám držte palce, ať nám vyjde tentokrát počasí a zažijeme zajímavé věci, ať vám máme co vyprávět. Pro naše věrné fanoušky je tady možnost jít nám zamávat na rozloučenou. Takže v šest ráno na Benzině u Rudný :-).

P.S.: Jiříku možná budeš rád, že jedeš později. My stále čekáme jestli se první den upečeme a nebo utopíme.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den první

Vážení a milý,

tak nám začala naše expedice Šifra. Začátek byl trošičku kostrbatý, jelikož se ráno budíme v čas, který jsme si určili a venku řádí peklo v podobě deště. Takže probíhá pár esemesek a posouváme čas odjezdu. Po uplynutí asi dvou hodin, zapínáme oba počítače a probíhá dohadování po ICQ. Po chvíli vzájemné komunikace velíme jedeme.

            Scházíme se na benzínce místo v šest až v devět. Tímto se chci omluvit hordám lidí, kteří se s námi přišli rozloučit. Honza mě po svém příjezdu odbourává tím, že má na válci přidělané plastové lyže. No co jedeme do Alp,ne.

            Takže počasí příznivé a jedeme. Na čáru v pohodě, zde doplňujeme pohonné hmoty a hurá do říše. Kilometry mizí a my se brodíme dál a dál německými silnicemi. Z ničeho nic se zatahuje a my se uchylujeme do benzínky. Jen co zhasneme motory, slejvák. Takže vyčkáváme a máme štěstí za chvíli je po všem. Tak hurá do sedel a pádíme dál.

            Honza po cestě hlásí, že to asi do původního cíle nedáme a tak sjíždíme s cesty do města Ulm a poohlížíme se po ubytku. Jo to by jsme nebyli mi, kdyby nezačalo pršet. No nic. Nacházíme hotel Ibis a Etap, ale zdá se to drahé a tak popojedeme o kousek dál. Jen co vytáhneme paty z města, ceďák ale monstrózní. Takže šup se schovat a do pláštěnek. Nebudu to natahovat. Než jsme našli nocleh, tak jsme pomokli jako psi. Ale nepromoky fungují. Našli jsme hotel a Honza uhádal cenu a tak bydlíme. Zítra další cesta, snad nám to počasí dovolí.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den druhý

Předem se musíme omluvit, že píšeme s jednodenním spožděním. Proč to zajisté pochopíte níže.

No ráno koukám z okna s velkými obavami a zároveň mi Honza hlásí, že v noci pěkně pršelo. Obloha hlásí zataženo a občas to potvrdí tím, že z těžkých olověných mraků popustí trochu vody. Takže po výborné a vydatné snídani skáčeme do pláštěnek. Válíme v docela pěkném dešti směr Švajc přes Kostnici.

Tady nás čeká světlejší okamžik dnešního dne, jelikož nás navigace dovádí k Bodamskému jezeru, kde cesta končí a dál už je jen trajekt. Honza zjišťuje cenu, která činí 11,6 za oba a tak se s úsměvy naloďujeme. Trocha zpestření. Po vylodění se trochu příroda umoudřila a dokonce nás pohladili i sluneční paprsky. To však nemá dlouhého trvání.

Naše cesta míří krs Alpy přes průsmyk Furka. To by jsme nebyli my, aby nebyl uzavřen. Naštěstí je tu hned jiné řešení a tak se naše holky a naše pozadí umísťují na vlak, kterým se, když ne přes tak aspoň pod horou, přemísťujeme na druhou stranu.

Tam nás ovšem vítá ještě horší počasí než předtím a tak zabalení do nepromoků pádíme směr Sion. Tady hledáme ubytování. Avšak neúspěšně. Tak jezdíme od čerta k ďáblu a pátráme. Obsluha na benzínce nás posílá k nádraží do hotelu. Tam nás chtějí obrat o 116 franků za pokoj a dvě snídaně na den. To odmítáme a jedeme dál. No hodina pokročila a my se postupem času a za tmy přesunujeme do města Martigny. Jelikož je půl jedenácté, tak první hotel je náš a to za 105 franků. No to jsme my. Teď čekáme co nás ještě potká.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den třetí

Tak tu máme třetí den našeho plahočení po švýcarských pastvinách. Jen pro dopnění včerejšího dne, jak jsem psal ubytko jsme našli až v půl jedenácté a mozky jsme uložili k spánku až v půl jedné.

Ráno koukáme z okna s velkými rozpaky. Nad městem sedím obrovský mrak jako poklička na hrnci a teplo vypadá taky trochu jinak. Než naplníme žaludky při snídani, tak se to trochu protrhalo a tak se rozhodujeme, že pláštěnky tentokrát vynecháme. Cíl je jasný, najít ubytko.

Od Markétky nám přichází info, že na netu našla nějaké ubytování v městečku La Troumaz a tak jí věříme a jedeme tímto směrem. Psala nám, že se to na mapě kroutí kam si nějak do kopce, ale nedokáže si představit jak,  nám to dochází až pod úpatím hory a informací od navigace je že do cíle 13 kilomertů. Na místo dorážíme a hledáme, což se po nějaké době daří. (velké díky Markétě).

Hotel je prázdný a tak  se , po usmlouvání ceny, ubytováváme. Hned odhazujeme bagáž a jelikož je dost času vyrážíme na první výlet na lehko. Nejprve si děláme nechtěný ale krásný okruh na protější straně údolí (Jirko hodně a hodně zatáček). Pak se vydáváme dobýt jakýsi hrad, který po cestě vidíme. To končí asi o dvacet kilometrů výše a úplně jinde. Tam nás zastavuje nevyhovují silnice, prostě nám ukradli asfalt a tak se vracíme do údolí.

Pak se přes benzínku vracíme na naší novou ubykaci, skákneme si něco koupit do zdejšího Coopu a pak už při pikniku na balkoně vymyšlíme tyto řádky. Pro zítřejší den nám přejte alespoň takové počasí jako dnes. Děkujeme za pozornost.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den čtvrtý

nešní ráno se nese v azurovém stylu. Na obloze se jen sem tam převaluje bílý mráček. To nás naplňuje optimismem. Avšak ten nám kazí snídaně, která je, na poměry které byly až doposud, velmi chudá. Co se ale dá dělat. A tak po chudokvasu navlékáme své druhé kůže a jedeme na výlet.

Náš cíl je dobytí našeho prvního passa. Konkrétně je to Colle di Gran San Bernardo, ležící ve ve výšce 2473 nad mořem. Takže sjíždíme do údolí a točíme v levo na Martigny a z něj postupně stoupáme vzhůru. Čím vyšší je nadmořská výška, tím se zatáčky stávají více utaženými. Po cca 40 kilometrech dobýváme vrchol. Konečně je tu sníh a co si myslíte, Honza má lyže na hotelu.

Za chvilku se dostáváme na italskou stranu, která je mnohem zábavnější. Co se týče povrchu, tak i profilem silnice. Během pár kilometrů spadneme do nějakých 1200 metrů, tady v jakési vesničce nacházíme kiosek a dáváme pauzu. Pak se otáčíme opět vzhůru a užíváme si cestu zpět.

Vracíme se do Martignu a naší velmi dobře známou cestou zpět k hotelu. Pod úpatím hory musíme udělat povinnou zastávku, jelikož je u cesty ovocný sad a my si chceme natrhat meruňky. Po sklizni míříme zpět na hotel. Skákneme si do krámu a kuchtíme na pokoji večeři. Vypadá to, že nás výlet zmohl a tak asi půjdeme velmi brzo spát.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den pátý

Tak tu máme pátý den naší expedice. Ráno procitáme v půl osmé a pohled z okna hlásí modro až jasno. Jdeme na snídani a čekáme jestli se polepší. Ani omylem. Pak se jdeme obléct a vyrážíme. Dnešní cíl Chamonix-Mont-Blanc.

Opět jedeme naší známo cestou do Martigny, ale tentokrát vyjíždíme jinou stranou. Cesta dobrá a za chvíli jsme na passu Forclas (1527 m.n.m). Pak sjedeme dolů a za pár chvil jsme na místě. Popojíždíme po měste až dorážíme na velké parkoviště u lanovky. Ta však nejezdí a tak se proplétáme na opačný konec města k jiné.

Zakupujeme jízdenky a vydáváme se vzhůru na první stanici, což je Planpraz ve výšce 2000 metrů. Jen co vlezeme do lanovky začíná poprchávat. Nahoře přestupujeme a dobýváme kvótu 2500 metrů a to Brévent. Tady se noříme do mraků, takže z panoramat máme prd. Samozřejmě, že jakmile opustíme toto místo mraky utečou.

Vsedáme do sedel a zpět domů. Opět začíná pršet a tak oblékáme nepromoky. Přesně na francouzsko-švýcarských hranicích upadl Honzovi výfuk a tak probíhá rychlý pit-stop. Dorážíme do Martignu a jdeme se podívat na jakousi vyhlídku. Tam vyhlížíme restauraci McDonald, máme totiž hlad. Zeshora vidět není a tak jej hledáme po ose. Našli jsme a nadlábli se. Pak už jen sprint nahoru na naší ubykaci a musíme balit. Zítra přesun.

NEUMĚTEL

Jednu věc nepochopíme. Jak může někdo jezdit na motorce když neumí ani chodit. Včera jsme dostali zprávu od Neumimchodit, že nedorazí neb si pochroumal kotník když šel na ryby.  Co k tomu dodat? – vůbec nic, jen ať se noha uzdraví a může jít zase na ryby

…………………………………………………………………………………………………………..

Den šestý

Dnešní den se nese ve stylu přesunu na jiné místo Švýcarska. Ráno budíček v šest hodin a pohled z okna hlásí zataženo, ale neprší. Tak pakujeme zbylé věci a jdeme napakovat motorky.

Neprodyšná ranní mlha nás táhne dál a dál a tak zastavujeme až po skoro 120 kilometrů před prvním dnešním passem. Ten se zve Nufenen pass a leží ve výšce 2475. Jelikož nám delší dobu mrznou pozadí, tak navlékáme pláštěnky. Vrchol zdoláváme vcelku rychle a vylepujeme samolepku.

Pak pádíme opět směrem dolů a začíná pršet. Děkujeme vynálezci motopláštěnek a proklínáme toho nahoře. Ani se nestačíme dotknout nulové nadmořské výšky a už zase stoupáme na Gottthardpass, který zdoláváme ve výšce 2108 a další samolepka má své místo. Zapoměl jsem oznámit, že  Honza při výstupu konečně použil lyže. Sice si hned nabil tlamu, ale bylo to tam.

Na vrcholu se opět mění počasí a vítá nás další déšt. Po pár kilometrech opět další passo, tentokrát Oberalppass 2044 metrů (Jirko to bylo zatáček). A je to další samolepka plácnutá na sloupek.  Pak nás čekala výborná cesta. Nuda a slejvák ve velkém stylu. Při dobývání posledního dnešního passa si dáváme s Honzou závod kdo dojede dál na nádrž. Já vyhrál, v kopci mu došel benzín. Takže já se měním na čerpací stanici a letím k benzínce pro béňo. Sakra tady nebere automat kartu. Tak zpět, info Honzovi a zase o pár kilometrů zpátky k větší benzínce. No sranda musí bejt, ale proč zase musí pršet.

Ujeli jsme pár kilometrů přes velmi pěkné passo a už jsme v Silvaplana, což je kousek od Svatého Mořice. Tady hledáme ubytko. Všude drahý káry a ješte dražší hotely. Máme ale kliku a dobrý čuch na směr a nacházíme hostel. Cena v celku příznivá a tak kotvíme. Dostali jsme mapku okolí a asi proběhne pár výletů, vše na počasí.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den sedmý

Ráno procitáme kolem půl osmé a pohled z okna je příznivý a tak se rozhodujeme zda jít na moto či na pěší výlet do okolí Mořice. Druhá možnost vítězí a tak v devět stojíme před hostelem a čekáme na autobus, který tu má zastávku.

První zastávka je v St.Morizt Dorf a zde se chystáme zubatkou a lanovkou zdolat první vrchol Piz nair ve výšce 3057 metrů. Nahoře se velmi ochlazuje a samozřejmě nám občas kazí mraky výhled. Pořizujeme fotky a pak se valíme opět do údolí. Nasedáme na další bus a míříme do Surleje, což se takový odstrčený kus světa od Mořice. Tam nasedáme na první lanovku, která jede do 2788 metrů, tam přesedáme a míříme ještě výš na Corvatsch ve výšce 3303 metrů. Panoramata naprosto dokonalá. Když zmizí mraky, je vidět opravdu daleko po alpských štítech. Opět spousta fotek (nevím kdo to bude třídit).

Pak dolů, kde si v mezipatře dáváme pivko a vegetíme na sluníčku. Horský vzduch nás opravdu zmáhá a tak se po cestě stavujeme na menší nákup a pak již jen odpočíváme na hotelu. Opravdu povedený den.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den osmý

Osmý den nám nezačíná moc hezky. Včerejší plány, že si dopoledne pojezdíme a odpoledne vyrazíme na výlet pěšmo, nám počasí decentně kazí. Zataženo a prší. Takže aktivity otáčíme vyrážíme do města za vytrvalého deště.

Jedeme na nádraží a chceme se nechat provést po okolí vlakem. Překvapuje nás cena a tak chvíli pobýváme v čekárně a pak nasedáme opět na bus směrem zpět. Zkoušíme po cestě nákupní středisko, což nám nevychází. Tady se v neděli prostě nepracuje. Vracíme se na ubykaci a relaxujeme.

Odpoledne se počasí umoudřilo a tak skáčeme do kombinéz a vyrážíme do okolí. Nejprve zkoušíme Malopass, ale zatáčky nejsou až tak moc na ježdění a je tu velký provoz a tak se stěhujeme na Julierpass, kterým jsme sem v pátek přijeli. To už je jiný kafe a tak sbíráme záběry do kamery a jezdíme nahoru a dolů jak zběsilý.

Pak si ještě uděláme malou projížďku po městě a příjemně unaveni se vracíme na hostel. Jelikož musíme opět srovnat vykrámované věci neb je zítra čas dalšího přesunu.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den devátý

ážení a milý,

omlouváme se,že píšeme se zpožděním, ale večer nějak nebyl čas, což pochopíte z dalších řádků. Ráno se budíme po sedmé hodině a pohled okna je zatím asi nejlepší co jsme doposud měli.No je to logické, odjíždíme. Takže snídaně a odstěhovat věci na motorky.

Vyrážíme směrem na Rakousko. Jedeme širokou, né však nudnou, silnicí překrásným údolím. Hory kam se jen podíváme. Cesta nás tak baví, že ani nevnímáme kilometry a najednou stojíme na švýcarsko-rakouských silnicích. Takže momentální plán najít ubytko v Rakousích. Jedeme kocháme se krajinou, občas zastavujeme. To víte přesnídávka, tankování.

A jéjé, máme tu hranice s Německem. No nic tak si najdeme ubytování zde. Tak jedeme, navigace nás vede hezkou cestou mezi vešničkami. Občas zastavíme a zkoušíme se ubytovat. Nikde nás asi nechtějí. Tak jedeme dál a dál a najednou zase hranice. Tentokrát je to hranice naší matičky vlasti.

Zastavujeme na  benzínce a rozmlouváme, jestli tedy domů či ne. Je to risk, jelikož já mám (no prostě machýrka) tmavé plexi a za pár chvil nic neuvidím. Risk vítězí a my vyrážíme. No je to sranda, já hledám silnici a Honza mi dělá slepeckého psa. Je to těžké pro oba. Já už se modlím, ať jsme na dálnici. Přežíváme okrsku a dálnice je vysvobození. Pruhy jsou dobře vidět i přes plexi a tak se lépe i rychleji jede. Máme každý jiný čas dojezdu domú, takže něco mezi půl a jednou.

Doufáme, že jsme tím naše fanoušky nezklamali a naše blízké potěšili, že nás mají doma. V blízké době se můžete těšit na fotky a podrobný cestopis. Videa z cest budou později.

Děkujeme všem co nám drželi palce.

Den první

Stala se neuvěřitelná věc a my jsme opravdu vyrazili na dovolenou. Hotel je zaplacen a tak ráno vyrážíme na jisto.

Počasí nás ráno vítá podmračenou oblohou a teplo vypadá taky jinak. Po přejetí do sousedního Německa se naštěstí situace mění, i když ne na dlouho, jelikož u Mnichova dostáváme sprchu. Spršku, místy vydatnější, dostáváme ještě dvakrát, ale dá se to přežít.

Po sedmé hodině večerní a po ujetí 650 kilometrů dorážíme do cíle naší cesty. Livigna. Nacházíme hotel, ubytováváme se a po zběžné prohlídce blízkého okolí a po ukojení naší žízně pivkem jdeme na kutě.

…………………………………………………………………………………………………………..

Den druhý

Po procitnutí a pohledu z okna máme hned dobrou náladu. Venku je azuro a teplo. Tak šup na snídani a kolem deváté už startujeme motorky a vyrážíme. Cestou necestou pádíme do Bormia.

Odtud trochu improvizujeme. Jedeme do Tirana a z něj na východ do Ponte di Legno. Z něj si dáváme cvičně výjezd tam a z zpět na Passo del Tonale. Potě se vydáváme na sever směrem do našeho momentálního bydliště.

Ani nevíme jak a kde jsme se vzali, ale stoupáme neuvěřitelně úzkou cestou (tak úzkou že dvě auta vedle sebe místy neprojedou) na Passo Gavia. Nejdřív nás fascinuje cesta a nahoře množství sněhu, který leží doslova na dosah ruky.

Po spadnutí opět do Bormia si dáváme cestu do Livigna v opačném gardu a jdeme bydlet. Jestli se nám bude dařit počasí jako dnes, tak tenhle výlet nebude mít chybu.

Najeto: 250 km

…………………………………………………………………………………………………………..

Den třetí

Dnešní ráno je ještě lepší než to včerejší. Modro nikde ani mráček. Heslo dne zní Stelvio. Jdeme se nasnídat, aby nám vydržela energie po celý den. Před desátou hodinou vyrážíme na cesty.

Od cesty čekáme všechno, ale to co vyjíždíme na passo se nedá popsat. Je to nádhera. Nahoře leží spousty sněhu a dokonce jsou tu i běžkaři.

Jestli se nedá popsat cesta nahoru, tak cesta na druhou stranu hory je neuvěřitelná. Ještě že fotíme, protože to se musí vidět.

Pro jistotu si cestu dáváme i opačně, abychom o něco nepřišli. No musím říct, že z druhé strany je to vydatnější, takže jsme poněkud utahaní. Ale dobrém slova smyslu.

Po návratu na hotel vyrážíme na obhlídku města. Třeba něco hezkého přivezeme domů. Držte palce ať vydrží počasí i nadále.

Najeto : 180 km

…………………………………………………………………………………………………………..

Den čtvrtý

Dnešní den se nese v duchu starých časů. Ráno po snídani usedáme na své oře a jedeme se podívat do Svatého Mořice, kde jsme strávili kus loňské dovolené.

Počasí nám opět přeje a tak jízda je naprosto pohodová. Objevujeme třetí cestu z našeho údolí. Ani jsme nemrkli a už projíždíme nám známé ulice města. Po krátké pauze si naplánujeme menší okruh v okolí.

Jestli ranní cesta byla na pohodu, tak teď se styl jízdy poněkud mění. I když ze začátku si cestu přes místní kopečky vychutnáváme, tak zbytek cesty se mění na závod, kdo z nás dojede víc gumy na hranu. Samozřejmě v rámci bezpečnosti. No prostě mazec.

Utahaní jak myši se vracíme na hotel a vyrážíme na nákup do místního konzumu. Poté si jen vychutnáváme chutné pochutiny, které jsme si přinesli a relaxujeme na pokoji.

Najeto: 202 km

…………………………………………………………………………………………………………..

Den pátý

Jako každé ráno, za což jsme vděční, nás vítá sluníčko a tak je tu zase šance se projet. Po obvyklé ranní proceduře, která se skládá z vykopání se z postele a snídaně, vyrážíme.

Máme v plánu dojet se podívat k nedalekým jezerům, ale plány nám hatí chybějící asfalt. Takže měníme trošku strategii a přecházíme na druhý cíl. Opět si dáváme Stelvio, ale v půli uhýbáme a míříme na švýcarskou stranu. Pěkná to vyjížďka.

Zbytek cesty ku domovu je ohraná písnička, protože jak zjišťujeme, tak jsme si všechno projeli. Ale nic není na škodu a můžeme najít zase něco nového.

Po návratu už jako tradičně, chápu že se opakuji, ale jinak to nejde, se ubíráme na nákup a po konzumaci nakoupených pochutin relaxujeme na pokoji.

Najeto: 180 km

…………………………………………………………………………………………………………..

Den šestý

Na dnešní den již meteorologové slibují nějaký ten mrak, ale venku je stále pěkně a tak by byl hřích někam nevyrazit. Odjíždíme sice poněkud později než obvykle, ale co, jsme na dovolené.

Míříme na jihu do Tirana a poté do městečka Sondrio, ve kterém uhýbáme a stoupáme kamsi do kopců. Začíná být pěkné vedro a tak kvitujeme, že s přibýváním nadmořské výšky, klesá i teplota.

Jedeme se podívat k jezerům, které Honza našel večer na mapě. Když se vyšplháme skoro z nulové výšky do dvou tisíc, zjišťujeme že nejde o jezera nýbrž o vodní přehradu zaklíněnou do skal. Je tu krásně.

Pak sjedeme zpět dolů a v ještě větším vedru pádíme zpět do Tirana na svačinu. Tu jsme do sebe naházeli opravdu rychle, jelikož se obloha nad námi zatáhla a to nevěstilo nic dobrého.

Začíná úprk domů před deštěm. Pár kapek po cestě schytáme, ale do hotelů přijíždíme sušší. Až po nějaké době na pokoji začíná venku bouřka. Bylo to o chlup.

Najeto: 215 km

…………………………………………………………………………………………………………..

Den sedmý

Dnešní den, který je mimochodem krásný jako předešlé, se nese v duchu nabírání sil na cestu domů. Po pozdní snídani bereme motorky a jedeme k místní lanovce.

Ta nás vyveze jeden z místních vrcholů a nabídne nám pohled na skoro celé údolí. Po menší procházce a lenošení na vysokohorském sluníčku se vracíme zpět.

Musíme nakrmit holky na cestu domů a musíme zaskočit do krámku zakoupit dary rodinám. Pak se vracíme na pokoj, chvilku se poflakujeme a pak jdeme na poslední večeři dovolené. Pak už jen dobrou poslední noc.

Najeto: 28 km

…………………………………………………………………………………………………………..

Den osmý

Návrat, to asi vystihuje téma tohoto dne. Ráno málem bez snídaně, jelikož se servíruje později než jsme čekali, opouštíme definitivně údolí. No teplo vypadá jinak.

Cesta nás vede přes území Švýcarska, Rakouska a Německa. V Německu, za Garmischem, se obloha a místní kopce halí do mraků a začíná mrholit. Při zastávce na pumpě, pozorujeme projíždějící motorky a všichni mají pláštěnky a tak do nich skáčeme taky. Dobrý nápad.

U Michova při tankování už je zase můžeme odložit a říct, že jsme neprohloupili. Pak nás čekal nudný kus dálnice a ani jsme se nenadáli a stanuli jsme na rodné půdě. Teď už je přežít ten kus cesty domů a můžeme být spokojeni.

Kolem půl osmé si dáváme sbohem na dálnici za Rudnou a míříme ke svým domovům.

…svou rajčatovou omáčkou! Jediným neblahým následkem jeho pasování na rajčatového krále je akutní nedostatek plynu ve vařiči. Zítra tedy musíme sehnat novou plynovou bombu, jinak nás čekají kořínky a bobule. Při cestě jsme se také zastavili v korzárském městě Saint Malo, z něhož jsme poté zamířili do Rennes, kde jsme obdivovali křivolaké hrázděné domy. Teď se válíme v kempu v Carnacu na pobřeží Atlantiku, kam se půjdem zítra koupat.

…asi to bude pravda, protože dneska jsme toho moc nedělali. Ráno jsme se něják nemohli vykopat a tak jsme odjíždšli z kempu až v poledne. Byli jsme se podívat na Americký vojenský hřbitov a potom jsme jeli k Le Mont Saint Michel, kde dnes kempujem a zítra se půjdeme podívat přímo tam. Veškeré dění dnešního dne smázla večeře, kde jsme si udělali na grilu hamburgery, které jsme pak nacpali do francouzské bagety.

Zítra máme naplánovánu prohlídku dalšího města a to Bayeux. Já z toho mám už dnes osypky, protože řídit ve Francouzkejch městech je za trest. Neustále čekáte odkud se přiřítí vaše smrt. A ona se přiřítí, jen jde o to odkud… Skrátka jezděj jak dobytci. Zítra máme taky naplánovánu prohlídku vyloďovacích pláží a památníku.

Zatím jsou všichni živi a daří se jim dobře. Zítra podáme další zprávy.

První den jsme vyrazili okolo deváté ráno z Prahy abychom dorazili o deset hodin později do Petite Foret, kde jsme měli zabookovaný hotel na přespání. Druhý den jsme vyrazili do našeho prvního cíle a to do Calais, kde jsme našli kemp a vrhli se na koupání v La Manche. Akorát byl zrovna odliv, tak jsem se cestou k vodě docela prošli.

Dnes ráno jsme se ještě vykoupali a zamířili jsme trošku do vnitrozemí do Rouen, kde byla popravna Johanka z Arku. Rouen jsme trochu proběhli a sehnali kemp v Roumare.

Zítra ráno vyrazíme zase do Rouen a potom na vyloďovací pláže, kde se zase ubytujem.

Prvních několik dnů nebo týdnů je to zajímavé. Člověk stále oběvuje indickou kuchyni. Poté už člověku příde, že je másala snad i na klice od dveří.

Chcete nějákou změnu, tak si dáte třeba hranolky. Stojej pár rupek a jsou udělaný přímo z brambor. Žádný zmrazky. Jsou krásně do zlatova opečený. Ale jen je místo soli posypali másalou!

Další pokus, pizza => másala.

McDonald, to je kapitola sama pro sebe. Krávy nežerou protože hinduisti. Prasata neveřej aby neurazili muslimy. Takže jedou na kuřatech a zelenině. Místo BicMac mají Chicken Maharaja Mac (s másalou). Místo Chease mají Tikka burger, což je směs zeleniny, která je obalená a osmažená. Radši jsme to ani nezkoušeli. Jediné jakštakš normální jídlo bylo Chicken McNugets. Akorát neměli sladkokyselou omáčku, ale dávali BBQ, hořčici, kečup, chilli.

KFC jsme taky vyzkoušeli a to bylo peklo. Nejdřív jsme se strašně dohadovali při placeni, protože jsem se snažil udat natrženou tisíci rupku, což se jim vůbec nelíbilo. Dali jsem si Zinger menu. Očekávali jsme kus dobrýho masa. V tom mojem Zingerovi bylo asi stehno ze kterého usekli jen pařátek. Kačka měla asi kus trupu s krkem. Vše úhledně obaleno, osmaženo a dáno do housky.

Takže vlastně rychle do indické restaurace na Dal a Chapati.

Po příletu domu jsme měli hned večer zarezervovaný stůl v steak house a dali jsme si pěkný kus krávy. Po měsíci bezkráví jsme se na tohle pár posledních dnů těšili snad nejvíc.

Z Manali jsme vyjeli temer podle planu s asi jen 3 hodinovym zpozdenim. Motorka mela byt rano pripravena, ale kdyz jsme se v pujcovne v 9 objevili, tak motorku teprve zacali pripravovat.

Po poledni jsme tedy vyrazili a prvni cesta vedla na Rothang pass (coz znamena hromada mrtvych tel) ve vysce 3979 m.n.m. Cesta byla pekelna, rozbita, uzka, ZKUBA.

Z Rothangu uz vedla trosku lepsi cesta do Keylongu (3080 m.n.m) kde jsme nocovali.

Rano jsme vyrazili smerem Sarchu, kde jsme pote nocovali. V ceste mezi Keylongem a Sarchu stal prusmyk Bara-lacha s vyskou 4890 m.n.m. Karlovi se uz po ceste zacalo delat blbe v dusledku vysokohorske nemoci a v Sarchu byl zcela napouzitelny.

Sarchu lezi ve vysce 4290 m.n.m, takze pro zotavovani z vysokohorske nemoci to neni zrovna idealni misto. Nicmene cesta dolu neexistovala, Sarchu je v sedle a vzdy se musi nahoru do nektereho z 5000 prusmyku.

Druhy den zacala vysokohorska nemoc dohanet i Kachnu, takze jsme bojovali spolecne. Dalsi rano jsme uz vyrazili zpet smer Keylong, kde jsme jeden cely den odpocivali.

Dnes rano jsme vyrazili zpet do Manali. Zase Rothang, pekelna cesta, ZKUBA… Nakonec nam jeste prasklo lanko ke spojce a to uz Karel nadaval hezky cesky.

Motorku mame jeste tri dny, tak budeme delat vylety po okoli.

Co znamena ZKUBA? Zkurveny bahno. Jak to vypada? Jeto uplne normalni bahno, kteryho je ale pokolena, zastupuje silnici a vy v tom mate jezdit na motorce. Je to neprijemny? Ano, nakladaky, ktery jezdi proti vam a vypadaji, ze jim to taky nejde uridit vam zvednou tep.