DEN1.

Ráno sraz na šestou na benzínce na Strakonické ulici. Neuvěřitelné se stalo skutečností a my se potkáváme už ve Strahovském tunelu. Po malé poradě a ujištění, že teplo vypadá jinak, vyrážíme.

Dálnice na Příbram a pak okreskami až na čáru. Tady si dáváme pauzu a rozmrzáme. Další kus cesty je přes Německo. Tak trochu slepě věříme navigaci a ta nás vede i dost zastrčenými silničkami. Tím pádem máme dobrý směr, ale doba jízdy se prodlužuje. Máme po cestě malé problémy, spíš já, protože v jakémsi městě je uzávěra silnice, ale my se jí jali objet po chodníku a při výjezdu z podloubí jsem širší a narážím kufrem do sloupu. Málem jsem lehnul, ale napružil jsem svaly a tak to naštěstí odnesl jen kufr pár škrábanci.

Další cesta je na Innsbruck a pak přes Brenner do Itošky. Při cestě na nás všichni blikají a mávají. Někde budou kliftoni, ale nikde nikdo. Až po pár zatáčkách jsme našli toho parchanta, zašitej v lese na stráni a za další zatáčkou to sbírají. Smůla, my jeli pomalu, hihi.

Už se nám připozdívá a my míjíme Bolzano a pokračujeme na Trento. Už je opravdu pozdě a tak hledáme ubytko. Našli jsme hotýlek u silnice a tak jdeme bydlet. Ještě pivko a dobrou noc

Najeto: 720 km

————————————————————————————————-

DEN 2.

Budíček v šest, protože máme moc kilometrů před sebou. Snídaně probíhá na benzínce formou coca-coly a koblihy. Pak šup na dálnici, protože fakt sebou musíme hodit. Takže dvěstě do Verony, pak padesát na Miláno a pak stopade na Livorno. To míjíme a pak ještě stodvacet kilometrů mixlých dálnicí a okrskami do přístavu.

 Odjezd lodi je v půl třetí a mi dorážíme kolem druhé. Rychlé převléknutí, protože nebudeme přece trávit x hodin na palubě v kombinézách a už stojíme na molu. Během chvíle jsme v podpalubí a po zaparkování šup na palubu a najít místo na sezení. Odjíždíme na čas a po asi půl hodině nás dohnala italská dálnice a tak si dáváme na dvě hodiny ouško.

Po zbytek cesty se couráme po lodi z místa na místo a nervózně vyhlížíme ostrov. Je sedm hodin a mi teprve vidíme náznak pevniny. Mno, přistáváme až v devět. Což je super, protože před námi je ještě přes dvěstě kilometrů do hotelu. Trochu se ochladilo a během chvíle je tma. Naštěstí jsem s tím počítal a pořídil jsem si do helmy čiré brýle. Ale stejně jet s otevřenou helmou přes sto za hodinu a v né zrovna teplu je hustý.

Zhruba za více jak polovinou cesty nastává brutální zvrat. Někdo nevypnul klimatizaci, protože se najednou neskutečně ochladilo. Takže tma a hrozná zima, ideální kombinace. Zbývá nám asi padesát kilometrů a tak zatínáme zuby, což nám jde samo, a dorážíme to. Zastavujeme o půlnoci.

Hotel jsme našli hned a tak jdeme bydlet. Jelikož to máme za sebou, tak nám otrnulo a jdeme to oslavit pivem a kecáme s noční obsluhou, což je fajn týpek, až do půl třetí. Pak už jdeme na kutě.

Najeto: 740 km

————————————————————————————————-

DEN 3.

Máme za sebou dva náročné dny, takže dnes si ordinujeme jen klid na lůžku. Na snídani se sypeme až po deváté a po delší odmlce si vychutnáváme bohatší hodokvas.

Vracíme se na pokoj, kde opět upadáme do blaženého spánku. Ten nám kazí až pokojská, která buší na dveře a nereaguje na naší zápornou odpověď a zkouší to znovu. Pak ještě zvoní telefon. Ignorujeme. Za chvilku to drnčí zase, tak to zvednu a na druhé straně Monika recepce se ptá na úklid pokoje, tak jí ujišťuji že to stačí zítra.

Odpoledne usedáme na stroje a jedeme se poohlédnout po okolí. Nic jsme nenašli a tak zajíždíme ještě natankovat a na skok do krámu pro večeři. Pak máme piknik na pokoji, sprcha a dobrou.

Najeto: 20 km

————————————————————————————————-

DEN 4.

Ráno se hrneme na snídani dříve a vyrážíme na první výlet. Jedeme na jih směrem na město Cagliari. Bereme to objížďkou přes vnitrozemí.

Po cestě potkáváme krávy blokující silnici a tak se proplétáme mezi nimi. Jedna se na mě dívala opravdu zle. Po dojnicích, nám ještě, asi poprvé v cizině, kříží cestu policie. Zastavuje nás, ale jen tak a kladou nám na srdce, ať jedeme pomalu, že jsou tu zvířata. To víme. Nejdřív krávy a teď volové. Hahaha.

Dojíždíme na jižní cíp a kocháme se výhledem na moře. Pak se po pobřeží vracíme do hotelu. Spaření vyskakujeme na pokoji z kombinéz a letíme se smočit v bazénu. Prostě idylka. Ještě rychlý nákup v marketu a pak už jen pohodička na pokoji. No možná skočíme na jedno chlazené.

Najeto: 300 km

————————————————————————————————-

DEN 5.

Dnešní ráno se nese v duchu lenosti. Honzíkovi se nechce z postele a vypadá to jako bychom nikam nejeli. Nakonec ho hlad vyhání a jdeme na snídani.

Po návratu na pokoj, asi je něco ve vzduchu, ho opět přemáhá lenora, ale najednou se karta obrací a sedíme na motorkách.

Jedeme se podívat do vnitrozemí na jakési jezero, co jsme viděli na mapě. První pokus nevyšel, někdo nám ukradl asfalt. Tak to zkoušíme jinou cestou. Ta už vyšla, ale zase tam není nic vidět, protože jsme skončili u něčího baráku.

Čučíme do mapy a plánujeme si další trasu. Našli jsme krásný úsek zatáček a Honzík je ve svém živlu, co chvíli mi vypadne ze signálu. Projeli jsme se hezky, sice jedeme úplně na jinou stranu, ale to je u nás normální. Tak to zase otočíme a dáváme si toho zamotaného asfaltového hada znova.

Do přechodného domova přijíždíme značně zničení a svítí nám červené oko na našich tělesných nádržích. Jsme úplně vyprahlí. Takže rychlé občerstvení a šup na hotel do sprchy. Poté relax na pokoji.

Najeto: 220 km

————————————————————————————————-

DEN 6.

Otázka dne, co budeme dělat. Po snídani se tak nějak shodujeme, že půjdeme najít moře a vykoupat se. Jelikož tempo našeho odchodu se blíží šnečímu, přichází komplikace. Pohled z okna se nám moc nelíbí. Na západě je zataženo a postupuje to naším směrem.

Čučíme na radar a přemýšlíme, co z toho bude. Nakonec to jdeme risknout. Pláž jsme s jednou obrátkou našli. Je tu klid, jen jakási mateřská školka a pár lidí. Shazujeme svršky a hrneme se do vln. I když někteří z nás se noří velmi opatrně. Je to príma.

Odpoledne, po návratu na ubikaci, se nám Honzík mění v chameleona. S každou přibývající minutou, přechází z bílé na jasně červenou. Za hodinku je z něj krásný humřík. Mořský tvor si stěžuje na hlad a tak vyrážíme na večeři. Bohužel život tu začíná později a tak popojíždíme z místa na místo a čekáme, kde už konečně otevřou. Zasedli jsme a každý spucnul jednu pizzu. Pak jedeme vytrávit na pokoj.

Najeto: 15 k

————————————————————————————————-

DEN 7.

Dnešní ráno se nese v duchu očekávání, zda Honza bude moc fungovat po včerejším opékání. Tak tenhle problém nenastal, spíš je problém, že se mu nechce zase z postele. Na snídani se jde tudíž poněkud později.

Na motorky usedáme až po desáté a míříme kamsi do vnitrozemí. Při prvním přejezdu zdejších kopečků si kompletujeme sbírku u silnic se potulujících zvířat. Krom krav a koz, nacházíme i divoká prasata, ale proběhne i velmi osobní setkání s oslem.

Další kilometry přes kopečky, cestou necestou, se nesou v duchu pekelného vedra. Člověk jen     na chvilku zastaví a pot, který nám teče po zádech je velikosti Niagarských vodopádů. Útěchou nám je aspoň silnice, která tu kopíruje snad každý kámen.

Odpoledne se vracíme na hotel, s přibrzděním v obchodě pro večeři, a pak už jen necháváme vychladnout naše přehřáté tělesné schránky.

Najeto:  230 km

————————————————————————————————-

DEN 8.

Dnešní den začal jako každý jiný. Ráno jsme se vykutali na snídani, doplnili paliva pro svá těla a vrátili se na pokoj. U mě však nastala velká změna.

Snídaně nezabrala spíš naopak. Nemůžu nic, jsem úplně mrtvej. Taky po chvíli v posteli usínám. Po probuzení recepční je to ještě horší a tak upadám opět do limbu.

Až skoro ve čtyři hodiny se odhodlávám k činu, balíme se a jdeme na pláž. Koupel v moři mě trochu probrala. Po návratu se ještě vyčvachtáme v bazénu a pak míříme do nedalekého kempu na večeři. Už vím, že když se číšník zeptá, jestli chci velkou nebo malou colu, mám říct malou. Velká znamená litrovou láhev, ale já jí zdolal

Najeto: 10 km

————————————————————————————————-

DEN 9.

Dnešní den je slavnostní a poslední. Poslední je jasný a slavnostní je z důvodu Honzových narozenin. Ráno se klasicky vysypeme na snídaní, a pak polehávající se na pokoji, se přemlouváme k nějaké akci.

Takže se před polednem nasoukáme do kombinéz a vyrážíme na poslední výlet. Dáme si pár kilometrů v okolí. Poklidná vyjížďka se mění v horor. Honza mi volá do sluchátek pomoc, brzdíc u krajnice. Přispěchávám na pomoc a po vhrnutí trika, mu odborným hmatem odstraňuji včelu zapíchnutou v jeho těle. Ufff, dopadlo to dobře.

Pak si ještě dáváme pauzu u moře s ledovou tříští a poté míříme do města na poslední nákup. Ještě dáme pár temp v hotelovém bazénu na rozloučenou a jdeme dát věci na cestu dohromady. Ještě pivko na dobrou noc a zítra valíme z ostrova. Takže na shledanou na pevnině.

Najeto: 110 km

————————————————————————————————-

DEN 10.

Poslední probuzení v Arbataxu, takže i jdeme na poslední snídani. Pak musíme sbalit ten náš ancábl, napakovat motorky a papa hotele. Míříme na Oblii a trajekt.

Jelikož odjezd lodi je až v deset večer, cestu do přístavu bereme oklikou přes vnitrozemí. I teď nacházíme krásnou přírodu a krásné silnice. Potkáváme spousta nákladních aut, naložených kůrou, prý místní vývozní artikl, špunty.

Do přístavního města dorážíme kolem třetí, takže moře času k odjezdu. Dáváme si pozdní oběd ze supermarketu  a vegetujeme ve stínu. Poté prohlídka přístavu, rychlý nákup na palubu a šup zpátky. Na nalodění jsme první, což je dobře, ale obsluha nás nechává přes hodinu vykysat na sluníčku. Super je že jsme i první na palubě a tak zabíráme místa na spaní.

Po zabydlení se k nám přidávají manželé ze Vsetína a tak si hlídáme věci a vyměňujeme si zážitky z cest. Po jedenácté zaujímáme polohu ležících cestujících a zkoušíme spát, což se s přestávkami daří.

Najeto: 250 km

————————————————————————————————-

DEN 11.

Kolem půl osmé nás vysypou nalačno z trajektu a tak zase do sedel a hurá na cesty. Z Livorna míříme na Florencii. Po cestě si dáváme výživnou snídani u Mekáče. Napapaní jedeme dál a cesta se nám krásně kroutí italskou krajinou.

Moc si to nevychutnáváme, jelikož nám hrozí, že nám dojede palivo. No bylo to o fous, teda spíš o kapky. Další cesta je na Boloňu, z nedostatku času se uchylujeme k dálnici, což znamená spoustu kilometrů nudného asfaltu.

Ten brázdíme až na rakouské hranice, kde platíme za to, že máme placaté gumy. Míříme na Villach, který dobýváme nechtěnou objížďkou přes Slovinsko, ale jen kousek. Vracíme se do Rakouska a míříme někam pod Salzburg. Dnes je to tradice, takže opět míjíme spousty benzínek a upalujeme územím bez čerpacích stanic. Já jsem v pohodě, ale Honza už to zase tlačí očima. Vše opět dopadlo dobře.

Už se připozdívá a tak se poohlížíme, kde bychom složili hlavy. Odbočujeme z hlavní do městečka St. Michael. Tady vcelku rychle nacházíme penzion s příjemnou paní a tak jdeme bydlet. Pivko a fotbal na dobrou noc a zítra Go Home.

Najeto: 660 km

————————————————————————————————-

DEN 12.

Ráno se probouzíme dobře vyspinkaní a jdeme na snídani. Čekali jsme všechno, ale tohle nám vyrazilo dech. Takovou snídani nedostanete snad ani v luxusním hotelu. Takový výběr, od pečiva až po čerstvé jahody či borůvky. No nedá se to popsat. Paráda.

Platíme, sice vyšší taxu, ale stálo to za to, a frčíme ku domovu. Hezky přes rakouské kopečky. Je tu krásně, člověk neví, kam dřív koukat. Najednou se na nás nebe zamračilo a před námi je jen bílá tma. To bude ceďák. Naštěstí se nám do cesty staví benzínka a my jsme zachráněni. Trávíme zde asi hodinu a přemýšlíme, co bude dál. Pláštěnka či ne. Tak vyhrálo NE a jedeme dál na Linz.

Risk vyšel a jsme na hranicích. Tady už se nedá svítit a navlékáme se. Mokro a vítr nejsou dobří spolucestující. Takže v nepromokách míříme přes České Budějovice do Prahy. Prší, ale jde to. Horší je kolona, která nás za Táborem, zastavuje. Probíjíme se přes nekončící frontu aut.

Celou dobu hledáme nehodu, která to tu brzdí. Marně. To celé je jen kvůli odbočujícím autům a skvělým českým řidičům. U Benešova máme ouha, protože Honzovi nejde řadit. Tak šup na bok a celý zkyslí vymýšlíme proč a jak. Jen malá technická závada, kvůli povolené tyčce řazení, takže hurá zpět do kolony, která naštěstí za Benešovem mizí. Už jen hop a skok a je tu Praha, tak si dáváme sbohem a míříme každý do svého hnízda.

Takže konec dovolené. Děkujeme všem za podporu a držení palců. Nebojte v co nejkratší době vás oblažíme bližším popisem a hlavně fotografiemi. Tak že Na shledanou.

Najeto: 560 km

TEXT

Rok nám utekl jako voda a je zase čas někam vyrazit. Ti, kteří sledují stránky, si již obrázek udělali, ale je potřeba to vzít lehce podrobněji. Už vám ani nepovím, jak se to celé upeklo. Přes zimu, když nebylo co dělat, tak se zkoušelo vymýšlet, kam se, až bude teplo vrtnout. Padaly tu návrhy, jako ostrov Elba, ale po podívání se na mapu, byla tato možnost ihned zavrhnuta. Ostrov však v myšlenkách utkvěl a tak jsme se posunuli po mapě trošku níže a zapíchli prst na kus země, která leží v moři kousek od Itálie a zve se Sardinie.

            Takže lokalita by byla a teď ty technické věci. Datum jsme si stanovili na polovinu června a kupodivu to tak i dopadlo. Pak bylo na pořadu bydlení. No Honzík by si dal asi trip okolo ostrova, ale já osoba líná jsem chtěl jako loni jedno místo a jezdit na výlety. Takže, byla zvolena alternativa číslo dvě a začalo hledání lokality. Řekli jsme si, že to bude východní strana, jelikož se tváří na mapě zeleněji a hornatěji. V tom jsme se trefili. No a hledáme ubytování. Můžu vám říct, že jsem do toho čučel asi měsíc a byl jsem z toho tumpachový. Tady dobrý, ale drahý. Tady zase levný, ale tohle špatně. Nakonec jsem zabodnul prst a řekl, jedeme sem. Sem je tedy přístavní město Arbatax, ležící zhruba v polovině východní straně ostrova.

            Další oříškem, o velikosti kokosu, nastává s dopravou. Že bude za potřebí trajekt, to bylo jasné. S motorkou na hrbu se špatně plave, ale Honza přišel s návrhem, co se takhle do přístavu dostat motovlakem. No hloupé to není. Sice nejbližší jede z Vídně, ale to je za humny a večer se tam naložit a ráno být vyspinkaný v přístavu je fajn. Tak jo. Ale ouha. První zádrhel je, že sice vlak je ráno v přístavu, ale trajekty už jsou hodinu pryč. To jako vymyslel kdo? První problém vyřešen, jelikož jsme našli odpolední loď, která odjíždí z přístavu, který je jen asi 80 kilometrů od původního. Takže lodní spojení tam a zpět zakoupeno a teď ten vlak. Ouha číslo dvě. V daný den se tak nějak nedá nalézt a objednat noční vlak. Motorky jsme našli a málem koupili, ale jak pojedeme my. Necháme to uležet, máme dost času.

            Času spousta, ale plyne, a stále nic. Když jsem to nevydržel a napsal email na drážní společnost, přišla mi odpověď, která ve slušné formě zněla:“ Blbečku, je to snad jasný, klikni tady a tady a je to, ne!“. Jasný to je, ale nefunguje. Ono to bylo ve výsledku jedno, protože jsme se záhadným způsobem proklikali na cenu a ta nám vyrazila dech, takže jedeme po ose, a ještě ušetříme skoro dva tisíce. No bude švanda, takže 18. června nashle.

                                                          Den první 

            Je brzké středeční ráno, skoro ještě noc, a naše dvojka vstává a míří do místa srazu, které je vypsáno na šestou hodinu na čerpací stanici na Strakonické ulici. Já si to mastím dolů po Plzeňské s takovým divným tušením, které se stává v tunelu Mrázovka, skutečností. Po prvé za naší historie nemusím čekat na místě srazu, jelikož jsme se srazili s úsměvem už po cestě.

            Na benzínce, ale přesto zastavujeme a sdělujeme si ranní zážitky a tak trochu probíráme cestu. Ta je momentálně naprosto jasná, musíme na čáru. Takže dálnice na Přibram, pak Strakonice a poslední vesnička u nás Strážný. Tady zastavujeme a dáváme si snídani a tankujeme i holky. Na jednom se shodujeme, jako každý rok, teplo vypadá jinak. Ale že nás to překvapuje, jedeme přeci na dovolenou. Opět do sedel a míříme na Passau a dál přes německé území. Cesta je fajn, ale opět se pereme s navigací, která sice nastavuje dobrý směr, ale neustále nám střídá hlavní tahy se skoro polními cestami. Zatím to jde, problém přijde později.

 Jiný problém či zádrhel, přišel trochu dřív. Nacházíme se kdesi v německém městečku a staví se nám do cesty zákaz vjezdu, z důvodu rekonstrukce vozovky. Žádná značená objížďka, i auta za námi jedoucí to obrací zpět. Honza nakukuje podle zátarasu, kde to vázne a hlásí, že je to kousek a že to objedeme po chodníku. No tak teda jo. Honza projel a tak se hrnu za ním. Už předem dostávám informaci do sluchátek, že je tam podloubí, ale dá se z něj v pohodě vyjet. To se dá, ale nesníte zapomínat, že momentálně máte zadek jako hodně korpulentní dáma, a musíte si nadjíždět. Já zapomněl, ale rychlost připomínky mě málem položila na zem. Zasekl jsem se kufrem o sloup podloubí a moje pravá noha se stává hrdinkou dne, protože ať se klepala jako laciný ratlík, dokázala mě vrátit do stabilní polohy a já můžu pokračovat v jízdě. Odřený kufr o fasádu je jen malinká daň a ani mě nemrzí.

Míjíme Innsbruck a začínají se nám ozývat na tělíčka o palivo. Takže zastavujeme u Billy a děláme si piknik na trávě. Během hostiny nám na hlavy spadlo pár kapiček, ale to bylo jen jako, že dávejte si pozor. Dál nás čeká další překročení hranice a to do Itálie. To činíme silnicí na Brennero. Jsou tu krásné zatáčky, ale taky stanovená čtyřicítka a auta a motorky, které jedou proti nám, nás nutí jí dodržovat, protože tu někde číhají flojdi. Jedeme, jedeme a nic a auta stále vydávají varovné signály. Až v jedné levotočivé zatáčce zahlédneme toho mimozemšťana, který je zašitý v lese nad silnicí a schovává se za křoví. A za dalším ohybem nacházíme jejich zaparkovaný talíř, o který se opírá zbytek posádky. Smůla chlapci, zrovna dneska soutěžíme, kdo projede tu či onu zatáčku nejpomaleji.

Tak už nám pod koly ubíhá italský asfalt a my jsme u Bolzana. Při pohledu na Časovův vynález zjišťujeme, že jsme na tom dost špatně. Už se blíží večer a my máme před sebou ještě hodně kilometrů. Co se dá dělat, ještě popojedeme. Přijíždíme na předměstí Trenta a už se poohlížíme po ubytování. To jsme našli rychle hned u silnice a tak jdeme bydlet. Levný to zrovna není, ale lepší než spát někde pod mostem. Dáváme si za odměnu pivko a dohadujeme se, jak zítra. Bohužel brzký budíček a ještě větší bohužel, musíme na dálnici. No nic jde se na kutě.

Najeto: 720 km

                                                       Den druhý

            Budík zvoní už v šest hodin. Musíme opravdu takhle brzo, takže šramotem budím i Honzu a po sedmé se sypeme z hotelu. Při nabalování motorek nám, asi matka majitelky, přináší dvě cappuccina, což nás přivádí do rozpaků, aby je nechtěla zaplatit. Já to nepiju a tak se Honza rád obětuje a jeden šálek v něm mizí.

            Po chvíli dorážíme do Trenta a zastavujeme na benzínce, abychom doplnili nádrže. Při té příležitosti si dáváme snídani, skládající se z koblihy a plechovky Coly. No nic, vztyk a jede se na dálnici. Čeká nás pět set kilometrů okolo Verony na Modenu, pak kousek na Miláno a v Parmě dolů na Livorno. Dáváme si dvě pauzy, protože zadnice nás fakt bolí a musíme na chvilku slézt. Celou dobu se dohadujeme, kolik nás ta útrpná cesta vyjde. To se dozvídáme záhy, jelikož kousek před Piombinem, nás zastavuje mýtnice. Cena 37 euro za jednoho, no pěkné. Nic jiného nezbývalo, protože jinak bychom lodičce asi jen zamávali.

            Je půl druhé a my se ocitáme v přístavu. Zajíždíme na nákladové molo a zmateně se rozhlížíme, kde a co. Radši se vracíme zpět před přístav, kde jsou prodejní okénka na lodní lístky. Tady dostáváme informace, že jestli máme rezervaci, tak rovnou na bránu jedna a přímo k lodi. Zajíždíme do kouta parkoviště a převlékáme se do normálních věcí a přivazujeme kombinézy k motorkám a jdeme se nalodit.

            Obsluha nás na chvíli staví na bok a nakládá zatím gesty auta, která tu stojí ve frontě. Za chvíli směřuje pozornost k nám, odpípává si čárové kódy z našich rezervačních listů, dostáváme samolepku a pokyn k nalodění. Uvnitř nás další maník posílá nahoru do patra, kde si nás přebírá další týpek v modrácích a ten nám striktně ukazuje, ty tady, ty tady a nacpěte to ke zdi a přivažte. Tak tak činíme a jdeme na palubu.

            Nacházíme si místo na přídi a zabydlujeme se. Padla půl třetí a loď se dává do pohybu. Opravdu na čas. Honza jde na průzkum a já bráním vlastním tělem naše místa. Po chvíli zjišťuju, že se nějak pohyb lodi nelíbí mému žaludku. Co to jako je, nic jdu to rozchodit a po zbytek cesty je klid. Asi po hodině to zalamujeme na lavicích, které jsme zabrali a doháníme ranní deficit. Čas se najednou posunul víc jak o dvě hodiny a my procitáme. Ještě chvíli sedíme a pak jdeme courat po lodi.

            Přibližuje se sedmá hodina a nás znepokojuje, že ještě nevidíme pevninu. Za chvilku už vidíme obrysy, ale to ještě není vyhráno. V osm jsme měli být v přístavu a my vyjíždíme z podpalubí až po deváté. Rychle si nacházíme místo na převléknutí, fučí to od moře pěkně frišně, skáčeme do kombošek a vyrážíme směr Arbatax. Jelikož jsem to čekal, že pojedeme za tmy a vzdát se tmavého plexi jsem se nehodlal, zakoupil jsem si průhledné brýle a hned v přístavu sice instaluji do helmy. Ještě vzít benzín a vyrážíme do tmy.

            Jedeme po dálnici na Nuoro, kde odbočujeme na státovku, která míří na jih. Cesta probíhá bez komplikací, až na to že mě štve hvízdající otevřené hledí. To jsem málem taky ztratil a dvakrát se mi zaklaplo, ale pohodě. Noční kilometry mizí, ale někdo nás nemá rád. Kdesi v místních horách projíždíme tunel, který asi ústí na Sibiři, protože na druhé straně klesá teplota asi tak na pět stupňů. No šok je to velký a s přibývajícím časem i stále nepříjemnější. Už nám zbývá asi čtyřicet kilometrů a tak zatínáme, už tak zatnuté zuby, a jedeme dál. Ještě trochu bloudění a už jsme v cílovém městě.

            Ještě najít hotel a peklo je u konce. To nám naštěstí netrvá dlouho, vlastně to dáváme na první. Parkujeme a hrneme se dovnitř. Hodiny ukazují pět minut po půlnoci. Za pultem nás vítá mladý sympaťák, se kterým vyřizujeme potřebné formality a jdeme pro bagáž a hurá na pokoj. Ještě se mezi řečí ptáme po jídle, protože ta ranní kobliha byla jediná za celý den, ale dostáváme zápornou odpověď. Před chvílí prý kuchyně zavřela, ale on nám na baru něco vymyslí, tak kýváme a jdeme na pokoj vyskočit z výstroje. Vracíme se na recepci a na baru máme připravené dvě piva a misku s mixem tyčinek a oříšků. Týpek se evidentně nudí a tak tu s námi zabíjí čas. I s naší mizernou znalostí jazyků a malou slovní zásobou, tady kecáme až do tří do rána a probíráme věci od politiky až po jídlo. Opravdu super závěr místy krušného dne. No pak už je opravdu čas padnou do postele. Dobrou.

Najeto: 740 km

                                                        Den třetí

            Jelikož poslední dva dny byly opravdu namáhavé, tak si užíváme klidu postele a probouzíme se až po osmé hodině. Chvíli se válíme, ale pak nás hlad vytahuje z pelechů a tak se jdeme podívat, jak to tu probíhá. Snídaně vcelku bohatá a tak si plníme talíře a hrnky a jdeme si sednout ven, pěkně k bazénu, kde si to jídlo můžeme řádně vychutnat pohledem na hory.

            Napapaní se vracíme na pokoj a světe div se, zase usínáme. Ze spánku nás vytrhává klepání na dveře. Pokojská! No please, hlásí Honza, ale odpovědí mu je další zaklepání. No please, víc nahlas. Takže pokojský v hotelu nerozumí a jsou hluchý, protože ještě vtrhne dovnitř. Dobrý už pochopila, že tu jsme. Jdeme spát! Ne nejdeme, protože jsou tady pokojský jen hluchý a vlezlý, ale hlavně práskají, takže zvoní telefon. Trhněte si nohou, tady se spí. Už to drčí zase. Dobře zamávám svým majestátem a jdu to zvednout. „Hi, Monica from reception, půjdete jako ven z pokoje, my tam chceme poklidit?“. Co chcete poklízet, bydlíme tu asi šest hodin. „Ne, nikam nejdeme, zítra to stačí, díky.“ Už ale nespíme.

            Odpoledne jdeme ven, sedáme na motorky a jedeme se tu poohlídnout po okolí, abychom byli v obraze, kde a co. Nejdřív jedeme od hotelu doprava, směrem na přístav. Tam nic zajímavého, je tam přístav. Tak to zkoušíme jinou odbočkou, taky nic a tak se vracíme okolo hotelu a míříme do města. Nejdřív zastavujeme na benzínce pro šťávu a pak se jedeme podívat do zdejšího krámu. Nakupujeme si večeři a vracíme se na hotel. Zboucháme, co jsme nakoupili, opláchneme těžce zmožená těla a jdeme zase spát.

Najeto: 20 km

                                                        Den čtvrtý

            Po odpočinkovém dni, by to chtělo povyjet někam dál než za hotel. Takže se ráno v poměrně slušném čase hrneme na snídani. Tam jako každý den probíhá hodnocení místního osazenstva. No občas se i pobavíme. Dále se bavíme pohledem na kradoucí vosy. Na vysvětlení, Honza si dává míchaná vajíčka a ty pruhovaný potvory se objeví hned, jakmile člověk dobaští. Pak se vrhnou na talíř a zručný podhmatem si utrhnou nemalý kus vajíčka a jmou se ho odnést. To občas vypadá jako vzlet přetíženého dvojplošníku.

            Takže nechme přírodu na Discovery a jdeme se obléknout do sportovního. Jen tak mimochodem, já to říkal a na moje slova došlo. Honza se nám tak trošku nevejde do kombinézy a z toho důvodu byl nucen odložit páteřový chránič, aby se mohl aspoň trochu hýbat. Né, nic ve zlém, chyba je na straně materiálu. Tak navlečení v plné polní sedáme na motorky a jdeme naplno ochutnat zdejší silnice.

            Vyrážíme směrem na jih po státovce, kterou ale rychle opouštíme a odbočujeme do vnitrozemí na městečko Jerzu a dál pak na Perdasdefogu. Seznamujeme se záhy i s místními obyvateli. Značka: Pozor, krávy: tu má opravdu své místo. Není zde jako prevence, kdyby se zvíře náhodou zatoulalo, ne oni fakt courají po silnici. Je to sranda, když se člověk vyhrne ze zatáčky a najednou si koukáte z oka do oka. A že některý koukají fakt zle. Takže probíhá kličkovaná mezi sudokopytníky a tím, co po nich zůstává. Nechápu nejvíc toho je na mostech.

            No nic vlníme se dál na vesničku Dolianova a najednou Honza, který po většině jezdí vepředu, hlásí policii a jeho zastavení. Je to tak, dva Carabinieri, kteří dostali asi za trest hlídat tuhle pustinu, vystavují naší další cestě stopku. Zastavuji za Honzou a čekám, co bude. Starší z nich si bere na starosti Honzu a mlaďas se blíží ke mně. My už poučení od recepčního víme, že neumí jazyky a podle toho to taky vypadá. Příslušník dokráčí ku mě a první slova zní, zda mluvím italsky. Kde pak kluku, anglicky. Takže posunky a gesty, je mi naznačeno, ať jedeme pomalu, že tu běhají zvířata. Honza dopadá stejně. Carabiník se jej ptá na jméno: „Honza. Honza? . Honza !. Honza slowly, slowly, ok?“. Jasně kluku policajtská. Jedeme dál.

                        V Dolianově si dáváme na náměstí malou pauzu, protože teplo a žízeň dělá své. Po oddechu se zvedáme a míříme kola na nejjižnější městečko naší trasy, Villasimius. Tady vlastně po prvé, nebudeme-li počítat trajekt, se setkáváme s mořem. Pořizujeme fotky a popojíždíme dál. To už zase ručičku kompasu otáčíme na sever a podle pobřeží míříme do našeho přechodného bydliště. Honza zahlédl ceduli jakéhosi hradu a tak si děláme malou odbočku. Hrad to zrovna není, jen nad pláží, která se před námi objevuje, je pozůstatek majáku. Honzík neodolal, a i když zde není výškový bod, musí nalepit naší samolepku aspoň na svodidla, která oddělují parkoviště od pláže.

            Po cestě ještě nabíráme pár litrů pohonných hmot, máme je u hotelu totiž za lepší cenu, a jedeme směrem na hotel. Po cestě nás již nic zajímavého nepotkává a tak dorážíme do hotelu a vyskakujeme spaření z kombinéz. Jen drapneme ručníky a letíme zase dolů, do bazénu. Bože, to labůžo. Schladit rozpálené těla v příjemně teplé vodě bazénu je slast. Takže se tu asi hodinku rochníme. Dostavuje se však hlad a tak vyrážíme pěšky do supermarketu, který máme skoro za plotem. Pak už si děláme piknik na pokoji a příjemně unavení z prožitého dne se povalujeme na postelích. Na dobrou noc si pouštíme fotbal a postupně tuhneme.

Najeto: 300 km

                                                        Den pátý

            Ráno procitám až kolem osmé, včerejší výlet byl vydatný a začínám jako vždy dělat nenápadně šramot, abych vzbudil i spoluležníka. Ten sice otvírá oko, ale tím to tak nějak hasne. No lenora mu kouká ze zalepených očí. Ale vidina snídaně jej vytahuje z kanafasu a tak za chvíli hodujeme u bazénu. Vracíme se na pokoj a hoch zase zalézá do postele a nejeví známky aktivity. Hlásí suše, jsem línej.

            Najednou ho vidím zírat do mapy a po chvíli hlásí, vyrážíme. Tak zase do kůží, ještě se stavit na benzínce a můžeme. Na pumpě se potkáváme s Ostravákem s obytňákem a tak prohazujeme pár slov. No moc dobře jim to nezačíná, protože akorát míří do nemocnice, jelikož jejich malá holka má už třetí den horečky. Tak ať to dobře dopadne a my vyrážíme.

            Směr je Béčkem stanoven na jezero Lado Bau Muggeris. Po cestě ke stanovenému bodu projíždíme místním přírodním parkem Parco naturale S.Barbara, narážíme na hezké úseky zatáček a jak jinak potkáme všude přítomné krávy a tentokrát i divoká prasata. Dostáváme se na rozcestí, kde je odbočka na jezero. Stoupáme po úzké asfaltce, při té příležitosti se potkáváme s divokými kozami, a rozhlížíme se po kraji. Bohužel po chvíli skončila silnice a přešla v rozbitou cestu. Vypadá to, že to bude jen kousek a tak pokračujeme. Jo, byl to jen kousek. O pár metrů dál je to ještě horší. Honza by to klidně dal, což na něm vidím, ale já si na tohle fakt se svým drobečkem netroufám. Ano i potupně slézám a nechávám si Honzou vyvést motorku na lepší povrch. Hrdost stranou, lepší než se tu válet. Při zpáteční cestě narážíme na bandu Němčourů, kteří stojí na úpatí rozbité cesty. Jelikož jedu první, tak se mě ptají, zda stojí cesta k jezeru za tu terénní vložku. Já blbec, jsem měl říct, že jo. Později jsem litoval.

            Takže se vracíme na rozcestí, s Bavoračkama v zádech, a jedeme stejnou cestou zpět do nedaleké vesničky, kde jsem si všiml jiné odbočky. Najednou, i když zastavovali a vypadali, že jedou jinam, se přes nás přesypala ta banda Němců stylem, že to Honzovi leželo až do večera v žaludku. Odbočku jsme našli a jezero taky. Bohužel to není takové, jak jsme si představovali, ani žádný výhled, protože stojíme někomu skoro na dvorku baráku. Tak nic, jedeme a najdeme si něco jiného.

            Našli odbočku na passo, což je pro Honzu jako rozsvícená lampa pro můru. Stoupáme krajinou a vedle nás se vlní železniční koleje. Vyjeli jsme vysoko a najednou se silnice bez varování láme zase do údolí. No tak nic, samolepku lepit nebudeme, ale byli jsme tu. Projíždíme přes vesničku Taquisara, kde jak později zjišťujeme, vybíráme špatný směr. Ale to nám vůbec nevadí, protože je to tu zatím nejhezčí úsek zakrouceného asfaltu, který jsme jeli. Shodujeme se, že silnice na tomhle ostrově projektoval motorkář. I v místě, kde by v klidu mohla být rovinka, jsou nacpané zatáčky. Po cestě si dáváme pauzu u místního pramene.

Když vyrazíme na další cestu, tak přicházíme na svůj omyl, co se týče směru. Projíždíme vesničkou Seui a ta už měla být za námi. Takže uděláme čelem vzad a pojedeme zpět. Ještě přiděláváme kamery, což je v tom vedru a s Honzou velká psina. Najednou slyšíme kravál a Honza v něm poznává bandu Bavoraček, já se zblázním už zase. Zastavují, protože to vypadá, že něco opravujeme a tak je posíláme definitivně do pryč a už je snad neuvidíme.

Nastupujeme cestu zpět a přes Lanusei a Ilbono se vracíme na základnu. Po cestě přibrzdíme v jiném nákupáku pro večeři a pak splavení a hladový přistáváme na pokoji. Když si trochu oddáchneme, jdeme ještě zaskočit na bar na jedno. Při té příležitosti a opuštěnosti hotelového bazénu blbneme s foťákem a sami se sebou. Pak už jdeme na kutě.

Najeto: 220 km

                                                        Den šestý

            Ráno se nese opět v duchu nechtějícího vstávání. Sypeme se na snídani později, ze snídaně jak by smet a pak na pokoji přemýšlíme, co budeme vyrábět. Tak se asi půjdeme vykoupat do moře.“ Jak půjdeme, ty chceš šlapat pěšky, seš normální?“, namítal Honzík. A jak se tak dohadujeme o všem možném a nemožném, kde se vzala, tu se vzala, od vnitrozemí se přihnala mračna a netvářila se zrovna přívětivě. No máme sebou techniku a tak sledujeme na internetu počasový radar a fakt se to hrne sem. Takže chvilku vyčkáváme a pak Honza velí, jedeme, je to kousek a vrátit se není problém.

               Moře máme vzdušnou čarou asi dva kilometry, ale po silnici jsme si to museli nastudovat, protože je tu spousta uliček. Stejně to nakonec na první nedáváme, ale jsme kluci šikovní, a když to otočíme, tak už se trefujeme, jelikož teď je vidět konečně cedule, která byla umístěná za rohem. Parkoviště prázdné a pláž, jak by smet. Akorát je tu jakási škola či hlídání dětí, ale ty jsou v pohodě. Jsou tu i evidentně placená lehátka, na které si házíme věci a jdeme se vrhnout do vln.

            Já se po chvíli osmělování vrhám, ale Honzík odolává dlouho, protože se mu to zdá studené. Ale nakonec i on překonává obavy a skáče do vln. Ty jsou tu docela slušné. Po smočení postáváme na břehu a sledujeme frajera, který tu má na starosti lehátkový sektor. Chceme jí na průzkum a bojíme se, že jakmile si dojdeme pro věci, bude chtít peníze. Tak stále stojíme, kecáme, Honza občas poodběhne podívat se po nějaké vyplavené sépiové kosti, a čekáme. Nakonec se odvažujeme, bereme věci a odcházíme jako by se nechumelilo. Dobrý, nehoní nás a tak jdeme prozkoumat nedaleký val z kamenů.

            Našli jsme za ním něco úžasného. Další pláž a další val, famózní. Co jiného jsme mohli čekat, že. Je tu stará přistávací drahá, která dle vzezření již nějaký pátek nefunguje. Ale mohlo to být príma, ležet na pláži a nechat nad sebou přistávat letadla. Vracíme se zpět od valu, Honza ještě skáče znovu do vln a poté bere fotoaparát a jal se fotit zde ležící vyplavený kmen. No máme hodně fotek. Už se připozdívá a tak je čas na návrat, sprchu a jít se někam najíst.

            Po osprchování zjišťujeme, co sluníčko udělalo s našimi těly. Já se mazal a schovával, ale Honzík nám mění každou chvílí barvu na stále víc a víc červenou. No jo, ráno bude prča. Ale teď je důležitější hlad a tak jedeme do města. Je před šestou a všude, mimo barů, je mrtvo a zavřeno. Jedeme se tedy podívat ještě směrem na přístav, kde posléze objevujeme kemp a ceduli restaurace. Vrátný nám však sděluje, že otvírají až v sedm. Tak sedláme oře a jedeme zpět do města, kde mezí tím už začínají stolky restaurací ožívat.

            Vybíráme si jednu z nich a začínáme studovat jídelní lístek. Dáváme si oba pizzu. Než nám jí přinesli, tak se zabavujeme sledováním fotbalu a okolního ruchu. Pizza je zde, tak dobrou chuť. No, zasvištěli do nás pěkně. Chvilka trávení a vracíme se na hotel. Honza se po odpoledním pobytu na slunci necítí úplně v pohodě a tak si bere paralen a zalehá. Já si skáču na recepci pro jedno chlazené a pak jako vždy čučíme na fotbal.

Najeto: 15 km

                                                         Den sedmý

Jakmile ráno Honza otevírá oči, tak se ptám, jak mu je. Prý v pohodě, nic nepálí, jen ta humří červeň zůstává. Problém je opět v tom, že se nedá vykopat z postele. Chápu, jsme na dovolený a já ho pořád někam tahám. Snídaně se tedy oddaluje a tím i náš odjezd za objevy zdejší krajiny.

Večer jsme si řekli, kam bychom jako mohli a tak se tohoto plánu držíme. Jedeme menší silničkou směrem na Talanu a pak po státní na Nuoro. Tady nás čekalo velmi zajímavé setkání. Překonáváme zdejší kopec a na jeho vrcholu vidíme volně se pasoucí osli. Honza se toho nebojí a jede blíž. Jeden z dvojice ušáků si ho ihned jde prohlédnout. Očuchává mu bublající motorku a nechává se hladit. Jeho oslovení se projevuje vzápětí, protože chceme pokračovat v cestě a on se nehodlá hnout. Takže Honza se nucen couvat a milého oslíka objet.   Po cestě si děláme odbočku, protože Honza viděl to svoje magické slovo PASSO, ale z toho nic není. Vlastně jen lehce vyvýšená křižovatka nad okolním terénem, a tak se vracíme zpět a kopírujeme hlavní tak směrem na Mamoidu.

Ve městečku si dáváme pauzu a instalujeme kameru na speciální držák, kvůli akčním záběrům. Další kilometry vedou přes Olienu a po hlavní silnici směrem na Dorgali. Po cestě se nám staví do cesty zákaz vjezdu, ale vždy tak hloupě, že jej vidíme na poslední chvíli. A je to tu, zavřená silnice. Ale proti nám celou dobu jezdila auta? Aha, je tu objížďka, jako že. Je to prašná cesta, ale dáváme jí. Honza mi dělá předjezdce a hlásí mi průsery. Velmi rozklepaným hlasem, jeď vlevo je to tu sa..sa..samá díra. A už máme zase pod koly asfalt a míříme podle pobřeží na jih. Z Dorgali do Banuei je to opravdu krásný kus cesty s rychlými zatáčkami. Honza mi neustále ujíždí, já se zase bavím broušením špiček o silnici a najednou je to tady. Asi jediná cedule na celém ostrově, která označuje passo. Měli byste vidět, jak je ten kluk šťastný, když vylepuje samolepku. Radost nám kazí pohled na klips, kterým je pevněná kamera na Honzově motorce. Ten se sesunul a odhadem půlku cesty ho obrušoval řetěz. Odnesl to pěkně. Lepší držák než motorka. Co se dá dělat, jen jet dál.

V Banuei si dáváme pauzu a ledově vychlazené ovocné pivo. Pak už se po pár chvílích vyskytujeme v domovském městě a míříme do supermarketu pro večeři. Celý den nás provázelo dost nepříjemné vedro, takže jakýkoliv vychlazený nápoj do nás zasyčí jako nic. Honzu už druhý den otravuje kontrolka, která hlásí nedostatek oleje. Pořád se vyhýbá k jeho koupi, ale nic jiného nezbývá. Hned proti parkovišti kde stojíme, vidím olejářské reklamy a tak se tam jde zeptat. Chlapec je trochu zmatený a dává nám automobilový olej. Tak ten ne, ale nachází motorkový a tak jej bereme. Dvacet euro je drahá pomoc, ale nedá se svítit. Jsme zpátky na pokoji a konečně můžeme ven z kombinéz. Večeříme na pokoji a pak už jen ležíme a jsme natolik zmožení vedrem, že ani nemáme sílu jít do bazénu. Radši sprcha a relaxace na lůžku.

Najeto: 230 km

                                                        Den osmý

            Ráno, raníčko je stejné jako předešlé. Budím se, chvilku polehávám a pak jdu zase šramotit a budit Honzíka. Ten provádí svůj půl hodinový rituál vstávání a po něm sjíždíme výtahem na snídani. Ta provádí v obvyklém stylu, kdy Honza přemýšlí, zda sladkou či slanou krmi, většinou dojde na obé. Vracíme se na pokoj a na mě asi doléhá dění posledních dní. Ulehám na postel a za chvíli tuhnu jako kdybych tři dny nespal.

            Probouzí mě až drčící telefon. Zase otravují, že nemůžou uklidit. Nám to nevadí, jeden den se to nezblázní. Recepční se diví, ale má smůlu, protože já se dneska evidentně nehnu a hned to demonstruji, jelikož za chvíli zase tuhnu na další dvě hodiny. Tentokrát se probouzím samovolně, ale vyspání mi nepomohlo a ploužím se po pokoji jako mátoha. Honza se ptá, zda budeme něco dělat. Motorkový výlet odmítám, protože bych někde asi nepěkně vystoupil a tak se nechám ukecat na cestu na pláž. Koupel mě snad probere.

            Vlny jsou dnes ještě větší než minule a opravdu mě probírají a já začínám fungovat. Vyčvachtám se, Honza mezi koupáním a sluněním vyráží na lov kostí a musím říct, že úspěšný. Má jich dost. Ještě jednou se jde smočit a pak se vracíme do hotelu. Hned z motorek skáčeme do bazénu a ještě chvíli si užíváme chladivé vody modrého oka. Pak se definitivně vracíme na pokoj, dáváme se do kupy a razíme do objeveného kempu na večeři.

            Honza chce vjet dovnitř, ale mě se nechce. Určitě je to někde na kraji a tak se mi tam nechce na motce. Dobře jdeme pěšmo a po cestě se ptáme místního zaměstnance, kde že to je. On, že až na konci kempu a ať si tam dojedeme, protože vidí helmy v našich rukách. Nabízí nám, že nás hodí zpět k motorkám a já vím ten Honzův výraz: JÁ TI TO ŘÍKAL. Dobře příště poslechnu. Restaurace by byla a tak usedáme ke stolu.

            Obsluha se zdá příjemná, dostáváme jídelní lístky a dotaz na pití. Honza to riskne, protože má chuť na pivo. Já se držím nealka a říkám si o Coca-colu. Číšník se ptá, zda velkou či malou a tak říkám, že velkou. Dobře, velká znamená, že za minutu přede mnou stojí litrová pet láhev. Hustý, to vypiju a budu běhat na záchod jako koroptev. K jídlu si dáváme opět pizzu a dnes dochází i na desert. Honza si dává tiramissu a já konečně zmrzlinu. Budete se divit, ale jak si tak debužírujeme, tak k naší nelibosti slyšíme češtinu. Honza říká, že si to myslel, když viděl toho kluka. Prostě typický Čech. Otázka zní, jsme taky tak nápadní. No nic vracíme se na hotel a jdeme strávit večeři.

Najeto: 10 km

                                                        Den devátý

            Dnešní den má velké Dé. Honza má dnes narozeniny. Ale to na věcech nic nemění a my stereotypně jdeme na snídani. Zase pokukujeme po hostech, protože my jsme zde asi nejdéle a každé ráno nás překvapují nové a nové obličeje. Po návratu na pokoj nás opět přemáhá lenora a my se přemlouváme k nějaké akci. No je to poslední den, kromě zítřejšího přesunu, tak by to něco chtělo.

            Vyrážíme tedy v čase blížící se poledni. Jdeme zkusit najít zatáčky, kterými jsme sem před týdnem přijeli. Projedeme pár zatáček a Honza mi klasicky mizí z dohledu. Najednou slyším ve sluchátkách úpěnlivou žádost o pomoc. Vyjedu zpoza zatáčky a vidím jej, jak parkuje na krajnici. Stále mě popohání, ať dělám, že má v kombinéze něco bodavého. Přijíždím k němu s otevřeným stojánkem a spěchám na pomoc. Vyhrnu triko a hele jí potvoru, má jí zapíchlou v břiše. Chytám jí za křídla a vytahuji. Žihadlo však zůstává v těle a tak musím zakročit znovu. Vše je odstraněno a za chvilku se jed projevuje a tvoří se bolák. Ten Honzu trápí celý den. Vracíme se na hlavní a jedeme kousek na sever a uhýbáme z ní k moři k vesničce Santa Maria Navarrese. Tady nacházíme kiosek na pláži a jdeme se občerstvit. Tak né, nejdeme, protože Honza málem hodil motorku na zem. Někdo mu ukradl stojánek. Povolil se jeden ze šroubů, který jej drží a milá opora má teď rozsah 180 stupňů. Naštěstí šroub zůstal na svém místě, tak je za chvilku utažen a motorka stojí.

            Jdeme do kiosku a dáváme si ledovou tříšť. Sedíme si pod stromy a debatující sledujeme okolí. Je čas se zvednout a tak jdeme platit. To stojí za to, protože za dva kelímky ochuceného ledu chtějí šest euro. Já jim to snad načůrám zpátky, to je zlodějna. Jdeme pryč! Pokračujeme na sever a zkoušíme za Banuei trefit odbočku na Triei, což se nám však nedaří a po pár kilometrech děláme kolenotoč a po stejně trase vracíme domů.

Vracíme se do města a zastavujeme na nákup večeře a darů pro naše blízké. Dary jsou jednoduché, koupili jsme haldu plechovek místního piva. Tak teď bude sranda, jak to odvezeme. Jsme však kucí šikovní a dáváme to. Jdeme se najíst a Honza pak ještě dojíždí pro nějaké nealko, na které jsme v zápalu boje zapomněli. Vrací se a scházíme se u bazénu, který si chceme naposled užít. Chvíli se čvachtáme a pak polehávajíc na lehátkách, diskutujeme. Je tu živo a pobyt nám zde zpříjemňuje partička hotelových hostů. Dva chlapi se koupají a jejich kamarádka je najednou z ničeho nic začne koučovat jako akvabely. Během minuty jim vymyslí sestavu na deset kroků a chlapi jí statečně dávají, což baví nejen jich partičku, ale i ostatní u bazénu včetně nás. Když jsme zatleskali výbornému výkonu, tak se pozornost trenérky zaměřila na nás a prý teď my. Se smíchem odmítáme.

No nic je večer a my musíme dát věci dohromady a pobalit se. Honza to činí tak zvanými přískoky, protože udělá jednu věc a padne do postele. Po delší době se nám zadařilo a jako odměnu jdeme na jedno chlazené na bar. Pak už jen dobrou noc a zítra valíme pryč.

Najeto: 110 km

                                                        Den desátý

Máme tu poslední ráno v našem provisorním domově. Nechce se nám, ale musíme. Jedeme na poslední snídani, naposled zhodnotíme obyvatele hotelu s tím, že jsme tu asi jediný, kdo tu byl tak dlouho. Cestou na pokoj vyrovnáme hotelový účet a po příchodu snažíme dát do kupy poslední věci, co nám tu zbyly.

Blíží se desátá hodina, což je čas opuštění pokoje a my se s vypětím všech sil snažíme odnést naší bagáž dolů k motorkám. Honzův bágl naplněný tekutými dary poněkud ztěžkl a tak s ním zápasí jako Frištenský v nejlepších letech. Zavazadla připevněna a tak dáváme poslední sbohem hotelu a upalujeme na sever do přístavu.

Času máme habakuk a tak si cestu prodlužujeme o vnitrozemí. Z Tortoli jedeme na Lanusei a pak si prohlížíme okolí hlavního tahu na Nuoro, jelikož jsme tuto trasu absolvovali v noci a viděli jen svodidla a hvězdy. Z Nuora míříme dál na sever na Bitti a dál na Budosso. Je tu klid, krásná silnice a po cestě potkáváme náklaďáky plně naložené kůrou, které nám vysvětlují stromy, které se vyskytují v hojném počtu okolo silnice a jsou zhruba do metru oholené od kůry. Prý hlavní vývozní artikl, korkové špunty.

Nad Budossem najíždíme na dálnici směrem na Olbii. Musíme tankovat a tak si při té příležitosti dáváme pauzu. Obsluha benzínky asi dlouho nikoho neviděla, protože i když jí na prstech ukazuji stojan číslo pět, tak mi chce mermomocí naúčtovat stojan tři. No nic, holky jsou trochu zmatený.

Jsou tři odpoledne a my brázdíme ulice Olbie. Nakonec se vymotáváme z města a končíme na okruhu okolo města na benzínce. Je tu klid, obchod je zavřený, a tak si dáváme pauzu. Využíváme situace a převlékáme se už tady do normálního oblečení a vážeme kombinézy na motorky. Honza vymyslel ze svých věcí slušnou haldu vystavěnou do výšky a za úhel při náklonu motorky by se nemusela stydět ani šikmá věž v Pise. Ale ta je víc stabilní a tak si musí dávat pozor na parkování, aby mu neudělala hají. Honzík si odskakuje udělat lidskou potřebu kamsi za budovu. Najednou se na opuštěné budově spouští alarm. Honza se vrací s vyděšeným výrazem. To byl on, protože vzal za kliku od WC a ony nebyly zamčené, ale čidlo alarmu aktivní bylo. Tak to tu řve a my čekáme, zda se něco bude dít. Ale vlastně děláme, že my nic. Nikdo se neobjevil a tak mizíme i my.

Zajíždíme do centra a zastavujeme u krámu a jdeme si zakoupit pozdní oběd. Baštíme a vegetujeme na parkovišti před obchodem. Čas se vleče a my nevíme, co s ním. Nakonec sedáme na motorky a jedeme se podívat do přístavu, abychom byli v obraze, jak to tam probíhá. Je to tu trochu chaotické, ale ptáme se obsluhy a ta nás směřuje na bránu jedna, ze které bychom měli vyplout. Tak bereme kurz zpět na město a jdeme si koupit zásoby na palubu. Přece to nebudeme platit dráž.

Obtěžkaní bagáží a nákupem se vracíme do přístavu. Předjíždíme zde stojící kolonu aut a kamiónů a Honza se jde optat jakéhosi vrátného, jestli jsme správně a v kolik začne program nakládky. Vrací se s informací, že bránu otevřou v šest, což je za pár minut. Motorek je okolo nás spousta a tak si tipujeme, jak moc bude na lodi narváno. Hle, brána se otvírá a tak startujeme stroje a míříme vnu. Zřízenec prohlíží papíry a uděluje pokyny, kdo a kam. K našemu překvapení jsme jediní, kdo míří k lodi do Livorna. Všechny ostatní motorky jedou do Janova jinou lodí.

Jsme tedy první na place před lodí. Čekáme, co bude. No tak tohle bude na dýl. Takže Honza naráží už druhou plechovku piva, jednu už vychrupnul před branou, a se slovy „ Pod vlivem jsem se ještě nenaloďoval“, vyprazdňuje její obsah. Trávíme na přímém sluníčku, které ohřívá plac před lodí asi hodinu a půl. Za tu dobu se prostranství slušně zaplnilo, tak bude boj o místa na spaní. Konečně dostáváme pokyn od obsluhy a vjíždíme do útrob lodi. Chlapci nás směřují tentokrát do spodního podlaží a uklízí nás až do nejzazšího kouta podpalubí. Super, už se na nás kupí další motorky, takže vyloďovat se asi budeme poslední. Mizíme a jdeme na palubu. Tak jsme opět první a tak intuitivně míříme na příď, kde při první cestě byly místa, kde se dá ležet. Tam odtud nás obsluha baru vykazuje, že tady se spát nebude. Tak si nacházíme flek uprostřed lodi. Je to fajn až na zde umístěný dětský koutek. Bude asi rachot.

Roztahujeme se po rohové polstrované lavici a smějeme se kolem pobíhajícím lidem, kteří hledají místa jako my. Po chvíli se u nás zastavuje manželský pár, ze kterého se klubou Češi. Zveme je k nám do klubu, aspoň bude s kým si povídat. Využíváme navzájem přítomnost spřízněných duší a vždy jedna dvojice jde na kukačku po lodi a druhá tělem brání spací místa. Pak se opět scházíme a vyměňujeme si zážitky s cest. Během povídání se zaplňuje u našeho bivaku ležící dětský koutek, takže hovor mezi námi přechází v křičení na sebe. Snad s přibývajícím časem se to zase vylidní.

Parchanti postupně mizí a my se jdeme ještě podívat na noční palubu a oblohu a pak se vracíme na své místa a steleme si a snažíme se usnout. To se nám v celku daří a tak upadáme s přestávkami do limbu.

Najeto: 250 km

                                                         Den jedenáctý

             Neustálým usínáním a buzením, se čas dosypal až do brzkých ranních hodin. Už se nám za okny míhá pevnina a jak to tak vypadá, že přistaneme. Lodivod udělal obrat, kterého jsme si ani nevšimli a už stojíme zaparkovaní na molu. Teď začíná mravenčení po lodi a všichni se hrnou do podpalubí. My si dáváme sbohem s novými přáteli ze Vsetína a míříme k východu taktéž. Ocitáme se v podpalubí a nevěříme vlastním očím, protože naše motorky jsou zasypané ostatními a ty zase zablokované haldou obytných vozů.

            Takže musíme čekat, až se to všechno vymotá ven. To by nebylo tak hrozné, nebýt šíleného horka a dusna, kterým je podpalubí zalito od motorů lodi. Už se to začalo hýbat a tak i my startujeme a vyjíždíme na čerstvý vzduch a pevninu. Mizíme z přístavu a trochu bloudíme po městě, ale po chvíli nacházíme správný směr a zastavujeme za městem na odpočívadle a převlékáme se.

            Další cesta nás vede směrem na Florencii, kterou dobýváme po státovce a těsně před ní sjíždíme a míříme na sever. Opět se trochu dohadujeme s navigací a zjišťujeme, že bez tištěné mapy to opravdu nejde. Ale bojovat se musí a tak okresními silničkami míříme na Boloňu. Po cestě narážíme na McDonalda a tak zastavujeme na pozdní snídani. Posilnění míříme dál a podle předchozí dohody se napojujeme na dálnici. Jedeme směrem na sever, tudíž  na Rakousko.

             Cesta nudná a útrpná. Honíme se po cestě s mračny, které nevěstí nic dobrého a také nás občas počastují pár kapkami. Bohužel nám po cestě docházejí pohonné hmoty a tak jsme nuceni tankovat nejdražší benzín za celou dovolenou. Bez centu za dvě eura. Opět nám dopadají na hlavu kapky a tak je čas ujet jim. Kousek za benzínkou pod mostem vidíme nějaké zoufalce, jak se montují do pláštěnek. Asi nějací změklouši, protože je to opravdu jen pár kapek, které za chvíli přestaly a udělalo se krásně a teplo. Když je vidím v zrcátkách, jak se na nich ty pláštěnky tetelí, musím se smát, protože jim musí být hrozné vedro.

            Chtěli jsme někde za Udine z dálnice sjet, ale měníme plány a míříme po ní až na hranice s Rakouskem. Ještě před koncem sjíždíme na odpočívadlo a dáváme vydechnout nám i našim zadnicím. Stojí tu kamion s českou espézetkou a tak na něj pokřikujeme, ať nám to naloží a odveze domů. Odpovědí je nám pokynutí, ať jdeme k němu a k našemu údivu dostáváme meloun, kterými je naložen. Má toho 28 tun, tak se jeden ztratí. Celý nedáme a tak dostáváme každý po kousku a dáváme si svačinku.

            Původně jsme se chtěli zastavit v Kaprunu, kde má Honza známého v hotelu, ale plány měníme a míříme kamsi do středu Rakouska. Hned za hranicemi špatně uhýbáme a děláme si zajížďku přes Slovinsko. Při cestě zpět si zapisujeme další rekord do našich análů, protože značka u silnice hlásí kopec se sklonem 18 stupňů. Šílený padák.

            Při brázdění rakouského asfaltu se dostáváme do kopců. To by tady nebylo nic divného, nebýt však okolnosti, kterou jsou prázdné nádrže naši holek. Já jsem ještě v klidu, ale Honzovi už svítí žebravé očičko už nějakou chvíli a dochází i na situaci, že to z kopce chcípá. Ouha, zase to jede nahoru, tak to zase navrkni, ale vše se v dobré obrací a v malé vesničce nacházíme spásu, teda benzínku. Plníme nádrže a zjišťujeme, že to bylo o fous a Honza do své bandy o obsahu 17 litrů, tankuje 16 a půl. No nic sranda musí být.

            Jedeme dál cestou necestou a dostáváme se z kopců na rovinatější část Rakous. Když tak koukám zpětně na mapu, vůbec netuším, kde že jsme se to toulali. Důležité je, že nastává opět situace, že se Honza kochá cenami benzínu tak dlouho, že se mu znovu objevuje na palubce červená výstraha docházejícího benzínu a benzínky nikde. Takže na další opět přijíždíme prázdní a ještě při odpolední svačině zjišťujeme, že mu někde z motorky teče olej, protože má od něj špinavé plasty. No príma, snad to bude v pohodě.

            Už se blíží večerní hodiny a tak je čas, poohlédnou se po nějakém asylu na noc. Projíždíme krásným údolím okolo říčky a dokonce překonáváme další místní kopec, po jehož sjezdu se dostáváme do údolí k městečku St.Michael im Lungau. Uhýbáme a hledáme, kam hlavy složíme. Nacházíme vcelku rychle. Je to sice trochu dražší, ale peníze jsme vyšetřili a tak se můžeme rozšoupnout. Vítá nás příjemná paní domu a ubytování vypadá skvěle. Jdeme vyskočit z hadrů a jdeme si dát pivko. Paní říkala, ale mi tomu moc nevěříme, protože jsme v hodovní místnosti a před námi je narvaná lednice a nikde nikdo, ale máme si vzít, co chceme. A tak si bereme a zapisujeme na papír, co jsme spucli. Koukáme na fotbal, kecáme a přiblížil se čas jít do hajan. Dobrou

Najeto: 660 km

                                                        Den dvanáctý

            Ráno se probouzíme vyspinkaní do růžova. Fakt se nám tu skvěle spalo, ještě je to umocněno ze spánkového deficitu z trajektu. Dáváme si ranní sprchu na osvěžení a jdeme na snídani. Jestli nás překvapilo ubytování, tak snídaně nám vyráží dech. Paní domu nás zve do vedlejší místnosti, kterou večer zakrýval paravan a tam se nachází hody. Člověk neví, kam se dřív vrtnout. Jsou tu uzeniny, pečivo, ovoce, zelenina, džemy, no prostě haldy. Nakládáme si talíře a jdeme hodovat. Honza si dává hned tři chody. Ani se nám odtud nechce, ale musíme dál. Jdeme sbalit saky a paky a jdeme nabalit motorky. Honza na mě významně kývá, ale já netuším, o co mu jde. Oslovuje dívčinu, co tu kmitá a dostává se nám české odpověď. Zase Slovenka, která tu pracuje. Ptáme se, kde byla včera a ona, že hodinu odtud na koncertě. Škoda, mohla být sranda.

            Platíme a pokračujeme dál do naší domoviny. Projíždíme přes místní kopečky krásnými údolími směrem na Lienz. Počasí se zatím drží, ale kdesi v rakouské pustině, před námi objevuje bílá stěna. Ty vado, to bude slejvák. A jako na potvoru nikde nic. Naštěstí přijíždíme do městečka a tak mizíme na benzínku. Bylo to o fous, už je to tu. Takže si dáváme oraz, tankujeme a čekáme, jak se situace vyvrbí. Jsme tu asi hodinu a déšť ustává. Chvilku na sebe hledíme a snažíme se dohodnout, zda polezeme do pláštěnek nebo ne. Vyhrává varianta dvě a tak jedeme.

            Zdá se, že jsme se rozhodli dobře. Sice občas na nás dopadají kapky, ale to není nic hrozného. Takže se ubíráme směrem na Linz a pak už vyhlížíme čáru oddělující naší republiku od rakouské. Ta se objevuje docela rychle a tak si můžeme pogratulovat, do Čech jsme dorazili. Zastavujeme na benzínce v Loučovicích, zaprvé proto, abychom si dali pauzu a za druhé se otočili, protože jedeme špatně. Bohužel během našeho pobytu na pumpě se počasí mění. Začíná foukat, což by nevadilo, ale začíná hlavně pršet. Takže už není zbytí, musíme do pláštěnek. Já se vzdávám návleků na boty, nemám je rád, Honza do nich jde, situaci s rukavicemi si otáčíme, jelikož on je má roztrhaný a tak s ním držím basu.

            Otáčíme to na České Budějovice a pak na Tábor. Ten objíždíme po dálnici a šmakujeme si, jak nám cesta ubíhá. Ale to nám moc dlouho netrvá. S koncem dálnice, skončila i naše cesta. Asi bouračka, protože je tu štrůdl aut, která se sotva vlečou. Takže se dáváme do předjíždění. Lidi jsou docela v pohodě a uhýbají nám. Za každý úhybný manévr od nás dostávají palec nahoru, aby věděli, že činí dobrý skutek. Probíjíme se dál a dál. Občas se to rozjede, ale důvod kolony se stále neukazuje.

            U Benešova nastává problém, neb Honza hlásí, že mu přestala motorka řadit a krom jedničky mu tam nejde nic. Tak se klidíme z cesty a zkoumáme příčinu. Nic a nic. Olej tam je a už tam nejde ani ta jednička. Najednou tam jednička opět skočí a tak Honza velí, že to na ní doskáče. Už skoro odjíždíme a najednou se příčina ukazuje. Povolila se mu tyčka řazení. Hurá, můžeme pokračovat. Takže zpátky na E55 a i provoz se hýbe. Žádná bouračka, prostě čeští řidiči. Pouštějí auta z bočních ulic a tím se to celý špuntuje. To je síla. Tak se plahočíme po Dé jednočce ku Praze. Ještě zastavujeme v Průhonicích, protože si nejsme jistí, zda doskáčeme na zbytek paliva domů. Na Zlíchově si dáváme sbohem a každý míříme ke svým domovům.

                                                          Závěr

            Co říci závěrem aneb jak to shrnout. Dovolená se vcelku povedla, počasí až na poslední extempore se také vyvedlo a zážitky jsou také. Mohlo to být asi o trochu lepší, ale stále se učíme. Hlavně poznali jsme zase další kus naší planety a to je nejdůležitější. Tak snad příští rok zase někam.

            Zdar a motu zvlášť

FOTO a ZÁPISKY

11. května 1889 vyznačil čerstvě založený Klub českých turistů ze Štěchovic ke Svatojánským proudům svou první českou turistickou značenou trasu. Ve 20. století se oblast stala vyhledávanou turistickou lokalitou, vznikaly zde trampské osady (např. Ztracená naděje) a zařízení pro cestovní ruch, provozovaly se turistické plavby po řece.

Svatojánské proudy byly zatopeny po výstavbě štěchovického vodního díla, menší zbylá část byla o několik let později zatopena nádrží Slapy. Dnes jsou Svatojánské proudy stezkou, která spojuje Třebenice a Štěchovice.

Text v úvodu je převzat z Wikipedie