Ráno sraz v devět na Rudné a pak několik desítek nudných kilometrů směr Plzeň. Překonáváme stovku ujetý kilometrů a krom zkoušky maximálky se nic neděje a tak mizíme z dálnice pryč. Sjíždíme na Kladruby a při průjezdu se kocháme místním klášterem a zápasem ve volejbale místních slečen. Pak se opět, z důvodu nedostatku cest, vracíme na dálnici a sjíždíme o kus dál na Tachov. Tady si dáváme větší pauzu s občerstvením.

            Z Tachova míříme naplánovanou cestou, která se nám ovšem někam ztratila, a my příjemnou cestou lesem dostáváme do Staré knížecí hutě. Tady se nám staví do cesty zákaz vjezdu. Povolení Lesů ČR nemáme a tak obracíme. Zkoušíme jinou cestu, ale se stejným výsledkem. Honza rasantně velí, že jedeme, že se z nějakého myslivce nepo… . No a tak brázdíme lesy Českého lesa bez povolení. Občas potkáme cyklisty s nechápavými pohledy, ale výlet je výlet. Ke konci cesty se nám staví do cesty lesní monstrum, které tady nakládá dřevo. Jelikož je rozprostřený přes celou cestu, tak to vypadá na náš konec. Lesník je však frajer a uhýbá nám. O kousek dál v nás hrkne, protože je tu závora a tak si říkáme, co by bylo, kdyby byla zavřená. Ale my máme štěstí a dokonce jsme našli i silnici, po které jezdí auta.

            Jsme na německých hranicích a tak jedeme na návštěvu. Jen co mineme čáru, vítá nás krásný asfalt, ale abychom se neradovali, dopadají nám na hlavu dešťové kapky. Návštěva trvala krátce a už jsme zase doma. Další kilometry nás vedou do Mariánských lázní. Tady mě Honza pozval na teplou lázeňskou oplatku a tak si dáváme pauzu na hlavní třídě a společně drobící pozorujeme okolní ruch.

            Pokračujeme v naší cestě přes Kladské rašeliny až do Sokolova. Zde další pauza s tankováním. Poté, navzdory názvu, se ubíráme na sever, a to konkrétně na Boží dar. To nám však nestačí a popojíždíme ještě výš do Vejprt. Jelikož jsme již dost na severu, tak je čas spadnout zase do našeho středočeského kraje. Děje se tak se zastávkou v Mostě, kde si dáváme hodně pozdní přesnídávkou u Meka. Cesta do Mostu se moc líbila, protože jsme si jí střihli v rychlejším tempu. Za to cesta z Mostu do Prahy byla už nudná a od Slaného dosti rozbitá. Zastavujeme ještě na letišti na pumpě a pak si dáváme sbohem a míříme ku domovu.

            Byla to výživně strávená neděle, se spoustou ujetých kilometrů (450). Budeme doufat, že se třeba letos ještě svezeme. Tak držte palce.

]]> http://www.jenblbni.net/archives/11764/feed 0 http://www.jenblbni.net/archives/9261 http://www.jenblbni.net/archives/9261#comments Mon, 10 Sep 2012 17:08:15 +0000 http://www.jenblbni.net/?p=9261              Již přes týden Honza hlásil plány na víkend. Sobotní den jsme strávili kulturně a pěšmo, o této události jistě přineseme reportáž, a neděli nám naplánoval v sedle motorky. Počasáři se tentokrát vytáhli a přinesli opravdu nádhernou sluncem zalitou neděli.

            Ráno si dáváme sraz v devět hodin na Hradčanské. Stala se neskutečná věc, protože Honza přijel v čas. Projíždíme přes naší matičku Prahu, na okraji nabíráme pohonné hmoty a pak už pádíme po dálnici na Mladou Boleslav.

            Dálnice nám utekla jako voda a my sjíždíme a pádíme na Jičín. Zastavujeme až v jakémsi městečku, kde Honza cosi zahlédl. Jak po chvíli zjišťujeme, jsme ve Valdicích a to co Honza zahlédl, byl vršek zámečku, který spadá do areálu věznice. Tak si to ofotíme a jedeme dál. Míříme na Lomnici nad Popelkou, ale než jí dosáhneme, tak se Honzovi staví do cesty tabule s nápisem rozhledna – hora Tábor a tak musíme uhnout z trasy. Chvilku stoupáme a už je před námi, krasavice. Oficiální název zní Tichánkova rozhledna, měří 35 metrů a cestou na její vrchol je potřeba zdolat 145 schodů. Vstupné činí 20 Kč a tak jdeme zdolávat. Po výstupu na vrchol, si kladu otázku proč sem lezeme, když se Honza plazí po zdi a hledí pouze do dálky. Kdyby se podíval dolů, tak ho tam odtud nesundám. Trocha adrenalinu musí být.

            Po přistání na zemi sedáme opět do sedel a jedeme o dům dál. Motáme se po naší krásné zemičce kamsi na sever, projíždíme si malebné severské vesničky, až dorážíme na Horní Mísečky, kde nám vystavuje stop úřední šiml. Prostě je tu závora a nahoru se smí pouze pěšmo. To Honzu neskutečně rozlítilo a dlouho po odjezdu mu to leželo v žaludku. No nic, tak obracíme, projíždíme Rokytnici nad Jizerou a poté si vybíráme na křižovatce špatnou stranu a jedeme se podívat na skok do Harrachova.

            Tak obracíme zpět a přes Desnou jedeme na vodní nádrž Souš. Míjíme nádrž a projíždíme chráněnou krajinou oblast, je to tu opravdu krásné. Jelikož hodina pokročila, tak se začínáme poohlížet po nějaké hospůdce. Někde je narváno, jinde se nám to nelíbí, teda spíš mě. Tak to pokračuje až do Hejnice. Tam míjíme Mysliveckou terasu, která vypadá opuštěně, ale já jsem na poslední chvíli zahlédl, že se nese polívka a tak obracíme k pozdnímu obědu.

             Takže zasedáme k hodokvasu. Jelikož je sváteční neděle, tak si Honza dává kachnu a já to odbývám domácí sekanou. Čekám, že se po jídle Honza ani nehne a on se hlásí, že by si něco dal. Takže slavnostní oběd zakončujeme palačinkami. Čas se posunul a je čas opět popojet.

            Přes Frýdlant se dostáváme k polským sousedům. Trochu bloudíme v městě Bogatynia, ale po chvíli se zorientujeme a po pár kilometrech jsme už v německém Zittau. No, to bychom nebyli my, abychom i zde trochu nebloudili, ale opět se chytáme a pokračujeme zpět do vlasti. Těsně před hranicemi projíždíme městečko Oybin, což je něco jako Prašné skály a je to tu nádherné.

            Dál pádíme cestou necestou až do Mimoně, kde tankujeme a občerstvujeme se. Hodina značně pokročila a tak si musíme trošičku pospíšit. Takže se lehce závodním tempem ubíráme ku Praze přes Doksy, Dubou (vyšší závodní tempo), Mělník, Velvary a Slaný. Pak už jen ten kousek dálnice do Prahy. Tady se ještě zastavujeme na benzínce u letiště, kde chvilku debatujeme a při západu slunce se rozprcháváme do našich domovů.

Nápad předhazuji na páteční večerní radě  kde se rozhodne kam tedy vyrazíme. Chvilka přemýšlení a dohadování kam, se mění na závěr – prostě někam, kam dojedeme tam dojedeme a to vše na pohodu, tedy žádá honička.

Ráno sbalíme pár věcí na sebe jen to co se vejde pod sedačku, neb bágl odmítám a kolem 9 hodiny startuji – tedy nakopávám naší kentoyu slide 125. Proč nakopávám? Jsem škrt a nechci si koupit baterku za 400kč :-). Stroj vrčí a tak nasedáme a nabíráme směr, který jsme si zatím stanovili někam na jih. Hlavní tahy se snažíme vynechat jak jen to půjde, protože rychlost po rovince se dá vytáhnout i k 90km/h, ale jakmile přijde kopeček stává se z nás hlemížď upalujicí nezávratnou rychlostí někde kolem 40km/h. Jedeme tedy směr Točná,Dolní Břežany ( první tankování), Zvole přes Vrané nad Vltavou a dále na Březová-Oleško kde chceme někudy do Davle a  na jih. Zde se objevuje první závada v podobě uklepaného šroubku na držáku zrcátka. Jelikož mám s sebou spoustu nářadí tak když se chci podívat do zrcátka musím ho naklonit palcem levé ruky a přidržet ( celou cestu ). Proplétáme se Oleškem a říkáme si kudy tudy. Že by polem? Proč ne a tak se ubíráme přímou cestou. Narážíme na chatovou osadu v lese a po jejich příjezdové cestě míříme dál. Cesta se změnila na turistickou stezku z kopce dolu. Najednou není cesty zpět a po krásné cca 10minutové enduro vložce vjíždíme kolem Maškova mlýnu k občerstvení Libřice. Chvilku posedíme, dáme limo, cuc na kládě a přes starý silniční most, který je dnes určen jen pro pěší přejíždíme na druhou stranu a dále Štěchovice,Nový Knín,Sedlčany kde si chceme koupit něco malého do žaludku. Zastavuji u L kde na parkovišti na mě Markéta křičí zastav, zastav!!!! Leknu se co se stalo a ona tam potkala kamarádku, no a už drbou Svět je malej .

Popojíždíme a v nádherných kopcích zdejší krajiny děláme malý piknik. Markétka kouká do mapy a přemýšlí kudy tudy a tak tedy nasedáme a prostě jedeme.  Chvilku se motáme po místních vesničkách, někde kolem Mokřan a než se nadějeme musíme tankovat. To se daří na benzince v Milevsku kde jsme se dohodli, že pojedeme na Lipno Ani jeden jsme tam nebyli a tak byl ikdyž né plánovaně,  stanoven cíl cesty.  Tak tedy nasedat, čas letí a ještě pár km před námi.

Stroj vrčí a tak se ubíráme směr Temelín kde po cestě obdivujeme dokončení vltavské vodní cesty.Vyjedeme menší kopeček a už se před  námi tyčí chladící věže jaderné elektrárny Temelín. Pořizujeme nezbytné foto toho to né zrovna v srdci vítaného monumentu našich rakouských sousedů a pokračujeme do Českých budějovic. Zde je nutná zastávka v drogerii. Kde si Markét musí koupit roztok na čóči  a já hrdina který se nenamazal krém na opalování neb mé ruce začínají měnit barvu na rudou. Po nezbytném nákupu pádíme ve směru Lipno. Najednou se z ničeho nic zatahuje a obloha dává najevo, že se bude něco dít, ale to co se dělo nikdo nepředvídal. No nepředbíhejme , v jedné vesničce jménem Přísečná začalo pěkně pršet a tak bereme za vděk místní autobusovou zastávkou. Říkáme si, že to přestane a pofrčíme dál. Nebudu se zde dlouze rozepisovat, fotky napoví (článek o tom jak to bylo a ta první fotka je naše zastávka) A to že jsme v zastávce strávily cca 3 hodinky, musel jsem držet skůtr na hlavním stojánku nohou neb jsem nechtěl bejt v té ledárně,kroupy nás bičují i vevnitř (video), jak se auta i motorky brodí už dá se říct řekou, vesnice panikaří a někomu to rozbořilo dům, že v té ledárně bos nakopávám skůtr a málem jsem si urval palec u nohy, který mě bolí dodnes a to že polonahatý jedeme ještě kousek do Českého Krumlova to tu asi psát nebudu

V Krumlově hledáme ubytování a hned první penzion, dole s pěknou hospůdkou bereme. Paní že má plno, no to určitě čeká na nějakého cizince a takové mokré české ryby nechce. A ejhle vedle soukromé ubytování – bereme a už parkuji v garáži. Od pani domácí se dozvídám, že ta povodeň strhla v Přísečné most, měbylo divné že všichni jezdí sem a tam.No a aby toho nebylo málo tak i místní kemp u továrny vzala voda. Rychlou sprchu, převléci a hurá do města protože přestalo pršet Hlad říká honem do hospůdky a tak po chvilce usedáme v místní, fakt dobré pizzerii. Já pizzu, Markét salát který prý nechtěla. No chtěla či nechtěla to už se nedovíme, měla chuť na jinej a mluvila o jiném. No, prej byl dobrej. A tak po nasycení,vypití vínka a piva, které mě po tom dni pěkně zmohlo hurá na prozkoumání města.

Město je nádherné a tak si ho dáváme křížem krážem a přemýšlíme o tom zda je hezčí ve dne a nebo v noci. Prolézáme uličkama, kocháme se pohledem z vyhlídek a pro velký úspěch nabíráme opačný směr k penzionu. No co alespoň jsem se pěkně prošly. No konečně, vycházíme schody u vchodu a těšíme se do postele kde přemýšlíme co zítra.

Ráno nás vítá zamračená obloha. Nu což, uvidíme za chvilku a tak usedáme k malé snídani. Po pár krajíčkách chleba a kafíčku jdeme balit. Dohodli jsme se, že si koupíme pláštěnky a holinky :-), sucho je sucho. Takže ještě procházka k větnamcovi a už jak dva gumáci razíme na Lipno.

Po cestě se to trochu vyjasňuje a mě začíná v tom igelitu bejt pěkně vedro, v té chvíly ani netuším, že si jí za pár km zase navlíknu. Ve Frymburku tankuji a dáváme se do řeči s dědou který na své staré krásné jawě 350 brázdí jižní čechy. Loučíme se a razíme dál. Mrkneme na pláž a přívoz. Markét chce vidět marinu, ale pro pokročilou hodinu to zamítáme a míříme podél nádrže směrem na Volary. Chtěl bych ještě překročit hranice ale ani tento nápad na úkor času neprošel a tak alespoň v rychlosti navštívíme dolní portál Schwarzenberského plavebního kanálu a hurá dál. Příjezd, příroda a i horní portál který vidíme pouze na obrázku je nádherný, chtělo by to více času.

Z Volar už nudnou cestou na chalupu kde musíme počochnit malého Jendu. Zde po cestě začíná pršet a objevuje se další závada v podobě upadlého šroubu na hlavním stojanu. V rychlosti svážu a zadrátuju tím vším co je po ruce a hurá dál. Najednou se mi zdá, že skůtr nějak netáhne, no co musí vydržet. Ještě jedno tankování, baketka,pití a už vidím naši chaloupku. Zde dávám rozborku a sborku, vše vyčistím poutahuju atd. Najednou je tma,spousta hodin a nás čeká ještě asi 80km dom. Rychle se rozloučit, nabalit něco teplého na sebe a hurá ku Praze. To bych nebyl já a tak si po cestě dáváme soutěž kdo dříve uvidí otevřenou benzínku neb ukazatel stavu paliva ukazuje nic. No co budu nalhávat, byl to zážitek, protože otevřená benzínka byla až před Berounem. S radostí jí vítám a dávám plnou 4litry :-), zajímave to tam musel ještě asi litr bejt hm. Malou sladkost a honem dom kam dorážíme něco pře půlnocí.

Co na závěr : myslím, že velice povedený výlet. Najeto 490km, 5x tankováno,spotřeba cca 3,2 l , 3 závady. Musím pochválit Markétu, že konečně semnou někam vyrazila a také čínské soudruhy, že tenhle kousek zatim drží.

Uvidíme co bude příště, ahoj a plazením vpřed

stala se neuvěřitelná věc. My jsme letos poprvé vyrazili na společný výlet. No už bylo na čase. Potřebovali jsme vyzkoušet jak motorky,tak i nové vybavení a vlastně i nového člena naší skupiny Jirku. Takže poslední květnová sobota byla proto jako stvořená.

Směr vyhráli jižní čechy a tak ráno vyrážíme ze Strakonickě ulice, kde máme sraz na čerpací stanici. Srazili jsme se vcelku v čas,dáme si jen pár informací co a jak  a vyrážíme směr Slapy. Jedeme přes Štěchovice, Chotislko a další vesnice do Kamýka nad Vltavou a pak dále přes Krásnou horu do Petrovic. Tady máme občerstvovací pauzu.

Další kilometry míří přes Milevsko do Bechyně, ve které blbneme na mostě přes údolí a čekáme na vlak, který přes tento silničně-železniční most co nevidět pojede. Popojíždíme přes Týn až do Hluboké nad Vltavou. Když už jsme tady, tak samozřejmě jedeme na prohlídku zámku. Zde si dáváme větší pauzu a zatím co Honza vyráží na obhlídku okolí s foťákem v ruce, Jirka míří na prohlídku fronty, která stojí před stánkem s kávou. Honza přináší úchvatné záběry a Jirka úžasnou kávu a ZADARMO. Já jsem během této doby sloužil jako atrakce pro turisty.

Už se nám naodpolednilo a tak se naše myšlenky ubírají ku pozdnímu obědu. V Hluboké to zavrhujeme a tak míříme zpět na Týn a hledáme nějakou tu hospůdku u cesty se zahrádkou. No co vám budu dlouze popisovat, hledali jsme tak dlouho až jsme skončili v Táboře u Mekáče. A to jsme si kvůli němu museli pět kilometrů zajet. No sranda musí bejt.

S plnými žaludky míříme na Benešov, který dobýváme objížkou přes Miličín (návštěva u Pepy),  Mladou Vožici, Kondrac (tam jsem málem položil motorku) a Vlašim. Pak si dáváme poslední pauzu ve Velkých Popovicích a pak už jen přes Břežany a po okruhu k domovu.

Jak to shrnout. Nakroutili jsme přes 450 kilometrů, což je na první výlet slušný. Počasí i trasa se povedli, sranda byla, takže super. Teď se naše myšlenky již ubírají ku dovolené.

Tak zase příště.

1.den-pátek

Sraz byl naplánován na čtvrtou hodinu odpolední na Suchodole. Kupodivu, i přes nějaké ty dohady o účasti, se všichni scházíme včas. Takže s lehkým zpožděním vyrážíme ve složení Bendis s Markétou, Víťa bez kafe (protože jsem mu ho nechtěně vylil), Karlos s batohem a já s válcem směr sever. Jedeme přes Kralupy a Velvary do Lovosic, kde si dáváme první pauzu a Víťa vytoužené kafe. Dále pak podle řeky do Děčína. Z Děčína nabíráme trochu jiný směr, než jsme chtěli, ale po jednom otočení se, cílovou vesnici Janov nacházíme. Pak nastává hledání pronajaté chaty. Honza volá paní domácí, ale kvůli špatnému signálu se dozvídá jen, že je tam nová asfaltka. Takže pomalu projíždíme Janovem a hledáme. Vesnici jsme projeli a tak se v lese otáčíme a jedeme zpátky. Na jedné křižovatce zastavujeme a pokoušíme se znovu telefonovat. Bez úspěchu a tak už se zoufalosti vyvoláme jméno paní domácí do éteru. A světe div se, po třetí zavolání u nás zastavuje auto a paní se ptá, zda nehledáme chatu Janov. Takže stačí jen dojet na konec silničky, u které stojíme a už jsme doma.

Parkujeme motorky a ubytováváme se. Rychlý průzkum chalupy, převléknutí do civilu a jdeme hledat nějakou hospodu. Jelikož je tma a k našemu bydlení nevede osvětlení, tak si bereme svítilnu, která se jistě bude hodit. Šlapeme skrz vesnici a koukáme, kde se najíst. Na jakémsi náměstí potkáváme dvě holky, na které Honza hlásí a zjišťuje, jak se jmenují. Odpověď od jedné zní Bobek a tak se ptáme Bobka, kde se tu dá najíst. Posílá nás dolů z kopce do Penzionu Pastis.

Takže zasedáme ke stolu a necháváme se obsluhovat ráznou paní hospodskou. Objednáváme si jídlo a na mou prosbu, že chci svíčkovou bez terče, nechápavě odpovídá: „Bez čeho?“. Tak jí to vysvětluji a ona svérázně odvětí „aha bez toho bordelu!“. Tak se všichni bavíme. Během jídla plánujeme sobotní pochod. Pak přichází na placení. Paní vrchní usedá k nám na volné místo s lístkem a dvěma kalkulačkami. Koukáme trochu nechápavě, ale hned dostáváme vysvětlení, že když je něčeho víc kusů, tak si to na té druhé vydělí. Ale zádrhel nastává záhy, protože druhý počítací stroj je na solární pohon a v restauraci tolik světla není. S pomocí přihází Bendis, protože se vytasí s půjčenou svítilnou a zajišťuje s její pomocí chod stroje. No sranda musí být. Ještě se během počítání dozvídáme, že Bobek, který nás jsem poslal, je ve skutečnosti její dcera. To jsou věci. S plnými žaludky se vracíme zpět na ubikaci, kde ještě chvilku kecáme a pak už hurá do hajan.

2.den-sobota

Ráno jako vždy jsem první na nohách a tak v osm hodin probouzím zbylé osazenstvo chalupy, abychom vyrazili včas. Takže probíhá snídaně a vyndavání ospalků. Světe div se, my opravdu v devět vyrážíme. První kroky vedou do místního konzumu, kde si kupujeme občerstvení na túru a zakupujeme buřty na večer. Ty si zde necháváme v úschově a vyzvedneme si je cestou zpátky. Takže teď začíná naše putování po Hřensku. Vyrážíme po žluté a cesta nás vede podél místního golfového hřiště. Kdyby jenom podél. Ona se po nějaké době stáčí a vede nás i přes něj. Takže se přes green na dvacáté jamce dostáváme do lesa, kde to už vypadá jako turistická cesta. Takže šlapeme a drbeme o blbostech. Cesta nás vede táhlým kopcem dolů do údolí, kudy teče řeka Kamenice. Odtud šlapeme pěkným kopcem nahoru do vesničky Mezná. Stále jdeme po žluté až k silnici a pak opět stoupáme, tentokrát po červené, směr Pravčická brána. Po pár ušlých kilometrech do kopce stojíme u tohoto přírodního úkazu. Ještě nám zbývá vyšlápnout metrů do prudkého kopce. Šlapeme s vidinou hospody a občerstvení.

Tato vidina se nám rychle rozplývá, jelikož vstup do prostoru brány je zpoplatněn 75 korunami, což by nám tolik nevadilo, ale hospody je tím pádem zpoplatněna též a to se nám opravdu platit nechce. Takže s kyselými obličeji scházíme opět dolů a pokračujeme dál po červené stezce. Odtud nám zbývá šest kilometrů k nejbližší civilizaci a snad i hospodě. A tak brázdíme místní terén s rychlostí blesku. Hurá už jsme tu. Jé, hospoda. S úlevou usedáme ke stolu a od číšnice dostáváme informaci, že si na jídlo počkáme hodinu až dvě. Proč my! Tak si dáváme jen pití a jdeme pryč. Lehké doplnění energie probíhá u stánku s hod dogy. Takže jedeme dupat do vedlejší vesnice Mezná. Hned za posledním domem vesnice slyším známý zvuk. Autobus jede! Super aspoň něco se podařilo a tak si přesun do Mezné usnadňujeme hromadou dopravou.

V Mezné jsme coby dup a hurá do hospody. Je tu taky rušno, ale už méně. Takže zasedáme ke stolu a začíná sranda, protože číšník, který nás obsluhuje, je opravdu šílený kolík. Nedá se to takhle popsat, to se musí zažít. Všem do všeho nabízí rum. Necháváme si poradit, co si dát abychom dlouho nečekali. Jídlo je tu opravdu rychle. Za chvilku je tu číšník zase a třímá černé pivo. „Nechcete někdo? Já ho musím udat“. Tak ho udal o dva stoly dál. Honza skoro vylízal talíř, což opět Kolík komentoval a Bendis mu odvětil, že rád líže. Markéty talíř opravdu vylízal a vrátil úplně čistý. „To je nechutný „ odvětil pikolík. Za chvíli je tu s talířem od ovocných knedlíků a nabízí Honzovi, jestli to nechce dojet. Místo malého piva, které si objednal Karel, dostává velké se slovy: „přece se nebudu obtěžovat s malým“. Markéta dostala místo kafe taky pivo, které nakonec pokořil Víťa. Když si Víťa objednal kafe, tak jej dostal se slovy: „trochu jsem ti to vylepšil, ale pšššt“. No dal mu tam rum. No prostě prča jako hrom. Museli jsme se s ním vyfotit. Klobouk dolů a náš obdiv mu patří po zásluze.

No nic je čas seběhnout cestu, kterou jsme šlapali dopoledne a podle řeky se dostat do přístaviště lodiček, s jejíž pomocí se chceme dostat do Hřenska. Na loďku jsme čekali asi půl hodiny, jelikož zájem je veliký. Opravdu to stojí za to. Proplouváme mezi skalami za vtipného povídání lodivoda. Kdyby tu nebyli ostatní nebo byli všichni potichu, tak by tu byl opravdu božský klid. Po asi dvacetiminutové jízdě vystupujeme na břeh a pokračujeme podle řeky až do Hřenska. To už je vlastně skoro konec našeho putování. Teď nám zbývá je vyjít asi tří kilometrový kopec do Janova. Po té porci kilometrů co jsme doposud ušli, je to opravdu zabijácká cesta.

Asi po hodině dobýváme zcela dobití vrchol a jdeme si vyzvednout buřty a něco ještě pokoupit. Pak jen seběhnout kopec dolů k chatě a dát si zasloužený odpočinek. Markétka nám připravila buřty na oheň a tak již za tmy opékáme a relaxujeme v přístřešku za praskání ohně. Byl to opravdu povedený výlet.

3.den-neděle

Ráno čekáme, že bude horší. Všichni vstávají, nohy sice bolí, ale nic drastického se neděje. Obloha hlásí zataženo a poprchává, tudíž nás čeká cesta v pláštěnkách. Takže snídáme a začínáme balit. Úderem desáté se otevírají dveře a vchází muž se slovy, že manželka nemůže a jde nás tedy vyprovodit on. Takže za jeho dohlížení nabalujeme motorky a valíme domů.

Cestu vzhledem k počasí upravujeme na přímější trasu. Vracíme se směrem na Děčín a jedeme po pravém břehu řeky. Projíždíme přes vesničky až do Brandýsa nad Labem, kde na benzínce dáváme pauzu a přesnídávku. Pak už se vracíme po cestě, kudy jsme jeli v pátek a končíme u Lídlu v Horoměřicích, kde se naše cesty rozcházejí. Takže děláme společné foto a rozjíždíme se k domovům.

Co říci závěrem. Myslím si, že to byl velmi povedený víkend. Počasí se nám naštěstí ukázalo svou přívětivější tvář, takže i z tohoto hlediska se zadařilo. Najeli jsme 280 kilometrů a naťapali asi 25 km. No těšíme se, co se zase upeče příště.

Sobota

Takže sraz stanoven na osmou sobotní hodinu na první benzínce na dé jedenáctce. Já jsem zde obligátně dřív a tak netrpělivě vyhlížím další účastníky zájezdu. Po chvíli se objevují Bendisovci a za pár minut se přiřítil i Víťas. Ten kupodivu přijel sám, protože jeho drahá polovička nechtěla. Takže si předáváme informace, co a jak se bude dít a vyrážíme po dálnici na Hradec králové. Po dálnici nám cesta uběhla vcelku rychle. Doháníme mraky, které neslibují nic příjemného, což se potvrzuje na konci dálnice, která je mokrá. Nám to jako problém nepřipadá, ale je, jak po zastavení na benzínce zjišťujeme. Jelikož Markét dlouho nejela, tak nás ani nenapadlo, že bude mít úplně mokrá záda od vody, která lítá od zadního kola. Byla z toho chudinka celá špatná, tak jsme jí trochu osušili a navlékly do pláštěnky. No ještě že tak, protože následné kilometry ukázali naší prozíravost.

Z Hradce míříme směrem na Náchod. I když si Honza doma poctivě vypsal průjezdní body, tak zlehka bloudíme. Projíždíme Jaroměř, kde se koná hudební festival, tudíž jsou tu mraky lidí. Poté přes různé vesničky (když koukám do mapy, tak opravdu nevím kudy) se dostáváme do Olešnice v Orlických horách. Zde začínáme stoupat lesem na první větší kopec a taky konečně začíná nějaká zábava, protože najednou padla mlha, která by se skutečně dala krájet. Príma. Na kopci zastavujeme na parkovišti a usuzujeme, že konec hrdinství a navlékáme bundy. Při sjezdu do údolí mlha ustupuje a střídá jí lehké poprchávání. No to jsem zvědav, co bude dál.

Takže se hrneme k česko-polské hranici s cílem přejet čáru a pojezdit si trochu u severních sousedů. Přejíždíme hranici a jedeme po né zrovna skvělé silnici až po pár kilometrech dojíždíme na rozcestí, kde se opět ztrácíme. Chvilku marně koukáme do mapy a pak si vybíráme jednu z možných cest. Samozřejmě, že tu špatnou, což by až tak nevadilo, ale cesta jako taková. To po čem jsme jeli, se nedá definovat jako silnice.  Před takový povrchem by se i obrněné vozidlo rozklepalo jako malý ratlík. Opravdu marně jsme hledali aspoň jeden metr čtvereční souvislého asfaltu. No tankodrom hadr. Až už máme další rozcestí, tentokrát i místní mapou. Koukáme, dohadujeme se a opět vybíráme si nějaký směr a je to, kupodivu, zase špatně a tak se dostáváme na ten samý přechod, kudy jsme sem vjeli. No prostě prča.

No takže pokračujeme dál po cestě, kterou jsme opustili, a kopírujeme dál hranice, po české straně. Silnice se zlepšila asi o tisíc procent, ale o co lepší cesta, o to horší počasí. No prostě slejvák neuvěřitelný a samozřejmě všude les a nedá se kde zastavit. Takže zakousnutý do motorek jedeme dál. Pak nastala situace, které se všichni snaží vyhnout. Honza předjel na rovince dvě auta, Víťa jen jedno, a když se silnice trochu narovnala, jal se předjíždět i to druhé. Při tomto manévru projel velkou louži, která mu na stabilitě moc nepřidala, ale ustál to. Horší to bylo v následné zatáčce, do které nalítl moc rychle a byl vynesen na protější vyvýšený lesní břeh. Pád byl nevyhnutelný. Vzduchem letěla motorka i Víťa. Naštěstí než zastavím, tak je chlapec na nohách a zdá se v pohodě. Sesbíráme motorku a klidíme se ze silnice a během té doby přijíždí i Honza, který nám samozřejmě ujel. Motorka je dolámaná slušně, Víťa naštěstí míň. Takže děláme nutné úpravy, aby se na motorce dalo jet, a zkoušíme jí navrčet. Je to dobrý, vrčí. I déšť ustal a tak jedeme dál a hledáme benzínku s wapkou, protože na téhle kouli bahna se nedá moc dobře jet.

Benzínku jsme našli, ale v téhle části republiky neví, co je wapova mycí pumpa. Tak se hoch musel spokojit jen s kýblem vody. Takže omyto a tak můžeme pokračovat dál. Vzhledem k těmto událostem jsme nabrali směr na Lipovou lázeň, kde máme dohodnuté bydlení. Po cestě dostáváme opět trochu spršku, ale vzhledem k tomu, že jsme mokrý jak myši (kromě Markéty, která má pláštěnku), tak je nám to jedno. Ještě zkoušíme v Jeseníku najít benzínku s wapem, ale ani tady ne a tak jdeme hledat ubytko a to doslova, ale nacházíme.

Honza jde zjistit situaci a přichází s úsměvem: „je to taková ubytovna čtvrtý cenový a paní říkala, že to máme bez snídaně, protože nesehnala pekaře“. Nevadí, hlavně že máme kde složit hlavy. Tak si jdeme ubytovat, motorky do ohrady a sebe na pokoje. Rozložit mokré věci a hurá na jídlo. No jo, když není pekař, tak padá otázka „ vaříte večeře? „ dostáváme další nečekanou odpověď „ omlouvám se ale nevaříme“Super a tak se jdeme projít někam do restaurace. Po večeři zase zpátky na ubykaci a dokud je světlo, tak dokončit úpravy Víťovi motorky. Poté jdeme ještě na jedno do výčepu a u té příležitosti si dáváme partičku karet a hru v kostky,pan Bé vyhrál. Pak už jen do hajan.

Neděle

Ráno nás vítá svou lepší stránkou, tudíž svítí sluníčko, no, a když se vyvalíme ven, je i teplo. Takže nás snad dnes čekají jen samá pozitiva. Tak šup do sedel a na první benzínku na snídani. Pak nás Honza vede na vyhlídku na Čertovy kameny. Cesta nás z města vede lesem stále výš, až se před námi objevilo parkoviště u horské chaty. Parkujeme motorky a okolo chaty míříme na inzerované Kameny. Nějak jsem si je neuměl představit, když to vidím, tak se divím. Je to normální skála, kam vede upravená cesta. To znamená, že se v kombinézách škrábeme po kamenech za přidržování se okolo přidělaných řetězů. Pohled na nás je asi komický, protože se stáváme objekty focení ostatních turistů. Ale vrchol jsme dobili. Stálo to za to, výhled nádherný.

Takže přežít přesun dolů a šup na motorky a pádíme dál. A to směr na Šumperk přes Velké Losiny na Červenohorské sedlo do Karlovy Studánky (hezké to městečko). Tady si dáváme další větší pauzu a hodnotíme ujeté kilometry, které se pyšnily hezkými zatáčkami. Další kilometry vedou přes Rýmařov, Mohelnici, Moravskou Třebovou, Svitavy, Poličku a dále na Humpolec. Chtěli jsme se vyhnout D1, kvůli provozu a policejním hlídkám, protože se o tomto víkendu konala Velká cena v Brně. To nám nevyšlo, protože nás trochu tlačí čas a tak na dálnici najíždíme. Provoz je opravdu hustý, mraky aut a motorek. Každý most přes dálnici je obsypán lidmi, kteří se přišli podívat na průjezd motorek. Tak si hrajeme, že jedeme tam odtud a máváme. Dáváme si pauzu na benzínce a při té příležitosti utahujeme Bendisovi řetěz. Pokukujeme po ostatních motorkách a pak valíme na Vlašim, kde uhýbáme pryč z dálnice směr Benešov.

V Benešově zastavujeme naposledy a loučíme se s Víťou, který jede dolů na Tábor a pak na Příbram, zatím co my přes Velké Popovice na okruh a k domovu. Já se s Bendisovými loučím na odbočce na Stodůlky a pak už jedeme každý svou cestou. Měli jsme to o chlup, protože za hodinu po příjezdu se spustil liják.

No výlet to byl vskutku vyvedený. Potkalo nás asi všechno, co mohlo. Ale jak se říká, když nejde o život, tak jde o h…. . Takže velký dík za naplánování panu Bé a budeme se těšit, co nám připraví příště. Snad to bude o lepším počasí a šťastnějším návratem.

Za dva dny najeto 900 zajímavých kilometrů, takže motu zdar počasí zvlášť.

Jak již Honza dopředu naznačil mapou na webu, míříme na sever naší republiky. Takže nabíráme směr na Velvary. Kousek za nimi nám hatí plány zákaz vjezdu z důvodu opravy vozovky za obcí Bříza. Chvilku váháme, ale pan Bendis velí, že motorky projedou všude. Měl chlapec pravdu, projeli jsme. Takže za chvíli už pádíme po dálnici směr Lovosice. Dálnice se evidentně líbí panu Karlovi, protože zalehá na nádrž a bere za plyn. Chvíle lehce svižné jízdy a už je tu konec dálnice a Honza pátrá ve svém itineráři kam dál.

Takže dle jeho instrukcí uhýbáme ve Velemíně z hlavní a po malé okrsce objíždíme horu Milešovku a dál přes další vesničky směr Duchcov. Za Duchcovem lehce bloudíme a hledáme kudy tudy do Oseka. Uhýbáme na městečko Lom, což jak jsme později zjistili, bylo trochu mylné. Jedeme dál a jsme v Háji. Bystrý čtenář si všimne, že je napsáno s velkým H, tudíž jsme se neztratili, ale projeli jsme vesničku Háj a hurá je tu Osek.

Zde zastavujeme a dle informací, které nám poskytuje nabyflovaný Honza, že je před námi zajímavý úsek silnic, montujeme kameru na mojí motorku. Tak zapínám kameru a vyrážíme. Chlapec nelhal. Silnice nás vyvádí lesem do větší nadmořské výšky a po chvíli již brázdíme Krušnohorské vršky. Motáme se mezi cyklisty a horskou krajinou a neomylně míříme k našemu cíli a to vodní nádrži Fláje.

Zastavujeme u vodní plochy a jdeme na obhlídku. Po malé procházce a fotodokumentaci, sedáme opět do sedel a míříme k čáře. Máme sice trochu obavy, jelikož nás již od Oseka doprovází cedule, že je přechod uzavřen. Neztrácíme však optimismus. Po pár kilometrech nás vítá cedule Český Jiřetín. Obhlídkou zjišťujeme, že přechod je sice uzavřen a doprava je tu čilá, tak to půjde. Karel už nějakou dobu kňučí, že má hlad a tak obracíme a jdeme se nadlábnout.

Po dobrém obídku startujeme mašiny a hurá do Rajchu. Kopírujeme naše hranice přes Neuhausen, Olbernhau, a Annaberg. Jízdu si opravdu užíváme. Až na určité úseky je tu opravdu kvalitní silnice a to i co se týče profilu. No prostě musíme pochválit našeho hlavního plánovače Bendíska, opět nezklamal. Z Annabergu míříme zpátky na hranice směr Vejprty. Chyba lávky, teda spíš navigace a mě, který v ní už zase neumí číst a tak se trochu motáme. Přehodnocujeme tedy směr na přechod u Hory svatého Šebestiána. No ale, aby toho nebylo málo, tak se zase za chvíli motáme u Johstadtu. Trochu víc špačkuju nad navigací a mám jí chuť rozšlapat. Aspoň jsme našli krásné údolí, kde každý víkend jezdí parní vlak, který uchvátil Honzu. B: Pokud Vás to zajímá našel jsem o tom nějaké info ZDE

Vše se ale v dobré obrátilo a již si dáváme pauzu na benzínce v naší krásné vlasti. I když po chvíli váháme, zda jsme skutečně u nás, protože je to tu samá německá espézetka. Po doplnění tekutin už pádíme po přímce ku Praze. Po cestě nás provází hodně nepříjemný vítr. Holt placka je placka. Ještě po cestě tankujeme, což bylo vzrůšo pro Karla, protože nějak nezvládl odbočku z hlavní a přejel. Ale chlapec to zvládl a tak to dobře dopadlo. Za chvíli míjíme Kladno a tak náš výlet končí a my se u letiště rozdělujeme a míříme k domovům každý zvlášť.

No byl to opravdu povedený výlet s krásným počasím, za což ještě jeden velký dík Honzovi, který to jako vždy celé spískal.

Tak zase příště.

S Honzou jsme se již v pátek dohadovali, jako že by to v neděli šlo. Jediný otazník visel nad Honzovou motorkou, zda-li po zimě chytne. Domluvili jsme se na druhou nedělní hodinu s tím, že mi dá vědět, jak to s ním vypadá. V jednu hodinu přichází zpráva, že holka chytla jako za mlada a tak usedám na svůj stroj a razím směr Suchdol.

Honza již netrpělivě čeká a tak po chvíli vyrážíme a vlastně ani nevím kam. Nakonec, již obligátně, jedeme směr Kralupy a pak dále na sever. Dále pak na Velvary a Šlapanice, kde narážíme na ceduli Terezín. Tam jsme ještě nebyli a tak míříme tímto směrem. Nacházíme benzínku a tak má  Honza možnost doplnit prázdnou nádrž, neboť jako již obvykle jezdí na výpary. Po chvilce další jízdy již stojíme u Terezínských zdí. Zastavujeme a pořizujeme nějaké foto. Chvilku přemýšlíme o prohlídce, ale jen projíždíme městem, protože přece nebudeme platit parkovné za motorku.

Takže pádíme dál a v Litoměřicích stáčíme řídítka směrem na Českou Lípu. Cesta v poklidu, to víte státovka s pěkným asfaltem, ale to na nás moc rovné tudíž i nudné. Ale co, jsou to první kilometry a tak musíme opatrně. Honza už je úplně hotový z proti jezdících motorek. Všichni zdraví a jemu už se opravdu ruka zvedat nechce. Už nás po cestě zdraví cedule Dubá, což znamená, že motorek přibývá. I my se na Dubou stáčíme. Když vidíme nával na benzínce, která trůní nad městem, jen kroutíme hlavou. Je to tu jak na Václaváku. V následných zatáčkách to bude vypadat jak na závodní dráze. V Dubé vidíme odbočku na Kokořín a tak to radši obracíme a jedeme tímto směrem, páč tudy jsme ještě nejeli.

Krásné údolí. Je tu sice horší povrch, ale je tu klid. Bendis se snaží udělat nějaké fotky za jízdy, ale brání mu v tom fakt, že se mu vybil foťák. Po chvíli jízdy dorážíme do vesničky Ráj, nad kterou se nachází hrad Kokořín. Vidíme směrovku ku hradu a tak odbočujeme. Hned za odbočkou je plac a cedule hlásající poslední parkoviště. Ve sluchátkách slyším Bendisovu hlášku: „nejsem idiot, abych šlapal pěšky“ a tak razíme nahoru s pomocí spalovacího procesu. Motáme se po zatočené úzké cestě lemovanou blbými pěšími turisty. Už se dostáváme na kopec a hups. Stromy pryč, všude pole a hrad v čudu. Kde nastala chyba? Záhy jsme pochopili, že se k hradu dá opravdu dostat jen po svých. Tak jsme se pobavili a jedeme zase dál.

Už se nachyluje čas a tak se naše kroky či kola ubírají ku Praze přes větší či menší vesnice. Ještě si děláme zastávku v Klecanech, kde se chce Honza podívat na motorku, kterou si zakoupil jeho známý. Tak zde chvíli kecáme a pak se definitivně rozjíždíme ku domovu. Na Letné si dáváme vale a pádíme každý zvlášť domů.

Takže máme za sebou první letošní kilometry zajeté příjemnou projížďkou a již se těšíme na další, které jak doufáme, na sebe nenechají dlouho čekat.

Takže je sobotní slunečné dopoledne a já vyrážím k Honzovi domů. Poprvé povezu na nové motorce spolujezdce a tak mám trochu obavy jak se bude holka chovat. Nabírám Honzu a valíme směr dálnice na Příbram. Jeník se uvelebil na zadní přičně a jako bych o něm nevěděl. Holt v tom umí chlapec chodit. Takže cesta ubíhá v klidu a za chvíli zastavujeme před jeho chatou.

Na chvíli usedáme na zahrádce a koukáme do mapy (ještě ČSSR) kam bychom se mohli jet podívat. Směr jsme si tak nějak vybrali a tak vytahujeme motorku z garáže. Musím Honzu prásknout, teda jestli už se nenaprášil sám, že když se snažil s motorkou vyhnout mámině autu tak jí ulomil zrcátko.(Promiň mami). Tak jsem se zasmál a pádili jsme ku Příbrami.

Tam jsme nabrali jižní směr. Rožmitál pod Třemšínem. Ten sice máme na očích na směrových cedulích, ale stejně se trochu zamotáváme. Ale nám to nevadí, kecáme přes interkomy a kocháme se. Nakonec jedeme správně a švindíme dále na jih. V Lnářích vidíme zámeček a tak zastavujeme k odpočinku a pořizujeme fotodokumentaci.

Poté opět usedáme na stroje a jedeme směr Blatná. Už u zámečku nám, jelikož už bylo po poledni, kručelo v bříškách a tak po cestě hledáme nějaké občerstvení. V obci Tchořovice je pouť a nějaké mecheche, tak zastavujeme a jdeme okouknout situaci. Narážíme na stánek s klobásami, tak zakupujeme a děláme si piknik na schodech místního konzumu pozorujíce šustot okolo. Máme tu jako na dlani taneční vystoupení tanečníků v dobovém oblečení. Na pódiu se objevuje Valerie Zawadská, kterou usadili do komise taneční soutěže. Obyvatelstvo přibývá a tak zvedáme kotvy a pádíme dál.

V Blatné točíme směr sever a Orlík. Jedeme okresními silničkami a tak nevíme kde nás to vyhodí. Nakonec se opravdu dostáváme k vodě, ale je to slepé rameno Orlíka. Jak bylo slepé rameno, tak i cesta. Ptáme se kolemjdoucího a ten nás posílá zpět do první vesnice, prý doleva u kapličky. Tak se vracíme a u kapličky zahýbáme doleva. Moc se nám to nezdá a tak si cestu potvrzujeme u paní, která se provokativně povaluje v bazénu u jednoho z baráčků. Prý jedeme správně.

Cesta pokračuje dál, ale opět zádrhel. Odbočujeme za před námi jedoucími auty. Mě se to moc nezdá, jelikož silnice je nevalné kvality a vede mezi loukami. Honza mi tvrdí, že když tudy jedou auta, tak to někam vede. Náhle se silnice rozdělila a každé z aut jelo na jinou stranu. To Honza ohodnotil slovy “tak mi polibte pr..!”, zastavil a šel si ulevit. A tak obracíme zpět ke křižovatce a zkoušíme jiný směr.

Ten už je správný a po chvíli již stojíme na Žďákovském mostě. Chvíli se kocháme. Pak si ještě zkusíme maximálku přes most před zraky přihlížejících výletníků a jedeme zpět na Příbram. Před ní zastavujeme na občerstvení u restaurace U čápů. Chvilku kecáme a pak se naše cesty rozdělují. Honza míří zpět na chalupu a já do Prahy.

Sraz byl stanoven na desátou na Suchdole kde mají chlapci ustájené stroje. Před desátou dorážím a před garáží už je čilý ruch. Ještě poslední úpravy a vyrážíme na první nutnou zastávku a to Černý most. Zde si chlapci musí odbýt povinnou kontrolu na STK. První jde pan Karel a poté mistr Bendis. Karel prošel v pořádku, ale Honza se po chvíli vrací s kyselým výrazem. Musí si vyměnit oranžové žárovky v parkovačkách za standardní bílé. Takže chvilku zručné práce a už jede na druhý pokus. Teď už je vše v pořádku. Ještě vyměnit žárovky do původního stavu a již odjíždíme pryč z Prahy.

Tak trochu nevíme kudy kam, ale nakonec jedeme směr Mělník. S Honzou žvatláme přes bluetooth jak diví a pochvalujeme si funkčnost tohoto zařízení. Samozřejmě jak je naším zvykem po cestě trošilinku bloudíme, ale tentokrát to není naše vina. Cestu nám zkřížila oprava mostu a tak jsme nuceni se otočit a pokračovat jinou cestou. Za chvíli už brousíme všemi dobře známou cestu na Dubou. Klasicky zastavujeme na benzínce nad městem a hledíme kam dál.

Tak opět dáváme do pohybu a přes Doksy, Mimoň a Stráž pod Ralskem dojíždíme do Českého dubu, kde zastavujeme k odpočinku a pořizujeme nějaké to foto. Pak opět vyskakujeme do sedel a pádíme dál. Po chvíli jízdy se před námi objevuje městečko či vesnice (nechci urazit) Svijany a místní hostinec. Zde parkujme, jelikož se čas nachýlil a už nám kručí žaludky hladem. Takže usedáme k hodokvasu. Jelikož je krásné počasí, tak se to tu jen hemží cyklisty. Po chutném obědě opět nadchází námi neoblíbený útlum. B: Probíráme zda místní mok v podobě nealkoholického piva je dobrý či ne, mě chutná – je to studené. No nic musíme se přemoci a vyškrábat zpět do sedel.

Dorážíme do Mladé Boleslavi, kde opět parkujeme u benzínky na malý oddech. Chlapci se rozhodují, že pojedou navštívit osazenstvo na chalupu v Chlebých. Mě se nechce a tak se naše cesty rozdělují a já pádím po dálnici do Prahy.