Rok nám utekl jako voda a je zase čas někam vyrazit. Ti, kteří sledují stránky, si již obrázek udělali, ale je potřeba to vzít lehce podrobněji. Už vám ani nepovím, jak se to celé upeklo. Přes zimu, když nebylo co dělat, tak se zkoušelo vymýšlet, kam se, až bude teplo vrtnout. Padaly tu návrhy, jako ostrov Elba, ale po podívání se na mapu, byla tato možnost ihned zavrhnuta. Ostrov však v myšlenkách utkvěl a tak jsme se posunuli po mapě trošku níže a zapíchli prst na kus země, která leží v moři kousek od Itálie a zve se Sardinie.

            Takže lokalita by byla a teď ty technické věci. Datum jsme si stanovili na polovinu června a kupodivu to tak i dopadlo. Pak bylo na pořadu bydlení. No Honzík by si dal asi trip okolo ostrova, ale já osoba líná jsem chtěl jako loni jedno místo a jezdit na výlety. Takže, byla zvolena alternativa číslo dvě a začalo hledání lokality. Řekli jsme si, že to bude východní strana, jelikož se tváří na mapě zeleněji a hornatěji. V tom jsme se trefili. No a hledáme ubytování. Můžu vám říct, že jsem do toho čučel asi měsíc a byl jsem z toho tumpachový. Tady dobrý, ale drahý. Tady zase levný, ale tohle špatně. Nakonec jsem zabodnul prst a řekl, jedeme sem. Sem je tedy přístavní město Arbatax, ležící zhruba v polovině východní straně ostrova.

            Další oříškem, o velikosti kokosu, nastává s dopravou. Že bude za potřebí trajekt, to bylo jasné. S motorkou na hrbu se špatně plave, ale Honza přišel s návrhem, co se takhle do přístavu dostat motovlakem. No hloupé to není. Sice nejbližší jede z Vídně, ale to je za humny a večer se tam naložit a ráno být vyspinkaný v přístavu je fajn. Tak jo. Ale ouha. První zádrhel je, že sice vlak je ráno v přístavu, ale trajekty už jsou hodinu pryč. To jako vymyslel kdo? První problém vyřešen, jelikož jsme našli odpolední loď, která odjíždí z přístavu, který je jen asi 80 kilometrů od původního. Takže lodní spojení tam a zpět zakoupeno a teď ten vlak. Ouha číslo dvě. V daný den se tak nějak nedá nalézt a objednat noční vlak. Motorky jsme našli a málem koupili, ale jak pojedeme my. Necháme to uležet, máme dost času.

            Času spousta, ale plyne, a stále nic. Když jsem to nevydržel a napsal email na drážní společnost, přišla mi odpověď, která ve slušné formě zněla:“ Blbečku, je to snad jasný, klikni tady a tady a je to, ne!“. Jasný to je, ale nefunguje. Ono to bylo ve výsledku jedno, protože jsme se záhadným způsobem proklikali na cenu a ta nám vyrazila dech, takže jedeme po ose, a ještě ušetříme skoro dva tisíce. No bude švanda, takže 18. června nashle.

                                                          Den první 

            Je brzké středeční ráno, skoro ještě noc, a naše dvojka vstává a míří do místa srazu, které je vypsáno na šestou hodinu na čerpací stanici na Strakonické ulici. Já si to mastím dolů po Plzeňské s takovým divným tušením, které se stává v tunelu Mrázovka, skutečností. Po prvé za naší historie nemusím čekat na místě srazu, jelikož jsme se srazili s úsměvem už po cestě.

            Na benzínce, ale přesto zastavujeme a sdělujeme si ranní zážitky a tak trochu probíráme cestu. Ta je momentálně naprosto jasná, musíme na čáru. Takže dálnice na Přibram, pak Strakonice a poslední vesnička u nás Strážný. Tady zastavujeme a dáváme si snídani a tankujeme i holky. Na jednom se shodujeme, jako každý rok, teplo vypadá jinak. Ale že nás to překvapuje, jedeme přeci na dovolenou. Opět do sedel a míříme na Passau a dál přes německé území. Cesta je fajn, ale opět se pereme s navigací, která sice nastavuje dobrý směr, ale neustále nám střídá hlavní tahy se skoro polními cestami. Zatím to jde, problém přijde později.

 Jiný problém či zádrhel, přišel trochu dřív. Nacházíme se kdesi v německém městečku a staví se nám do cesty zákaz vjezdu, z důvodu rekonstrukce vozovky. Žádná značená objížďka, i auta za námi jedoucí to obrací zpět. Honza nakukuje podle zátarasu, kde to vázne a hlásí, že je to kousek a že to objedeme po chodníku. No tak teda jo. Honza projel a tak se hrnu za ním. Už předem dostávám informaci do sluchátek, že je tam podloubí, ale dá se z něj v pohodě vyjet. To se dá, ale nesníte zapomínat, že momentálně máte zadek jako hodně korpulentní dáma, a musíte si nadjíždět. Já zapomněl, ale rychlost připomínky mě málem položila na zem. Zasekl jsem se kufrem o sloup podloubí a moje pravá noha se stává hrdinkou dne, protože ať se klepala jako laciný ratlík, dokázala mě vrátit do stabilní polohy a já můžu pokračovat v jízdě. Odřený kufr o fasádu je jen malinká daň a ani mě nemrzí.

Míjíme Innsbruck a začínají se nám ozývat na tělíčka o palivo. Takže zastavujeme u Billy a děláme si piknik na trávě. Během hostiny nám na hlavy spadlo pár kapiček, ale to bylo jen jako, že dávejte si pozor. Dál nás čeká další překročení hranice a to do Itálie. To činíme silnicí na Brennero. Jsou tu krásné zatáčky, ale taky stanovená čtyřicítka a auta a motorky, které jedou proti nám, nás nutí jí dodržovat, protože tu někde číhají flojdi. Jedeme, jedeme a nic a auta stále vydávají varovné signály. Až v jedné levotočivé zatáčce zahlédneme toho mimozemšťana, který je zašitý v lese nad silnicí a schovává se za křoví. A za dalším ohybem nacházíme jejich zaparkovaný talíř, o který se opírá zbytek posádky. Smůla chlapci, zrovna dneska soutěžíme, kdo projede tu či onu zatáčku nejpomaleji.

Tak už nám pod koly ubíhá italský asfalt a my jsme u Bolzana. Při pohledu na Časovův vynález zjišťujeme, že jsme na tom dost špatně. Už se blíží večer a my máme před sebou ještě hodně kilometrů. Co se dá dělat, ještě popojedeme. Přijíždíme na předměstí Trenta a už se poohlížíme po ubytování. To jsme našli rychle hned u silnice a tak jdeme bydlet. Levný to zrovna není, ale lepší než spát někde pod mostem. Dáváme si za odměnu pivko a dohadujeme se, jak zítra. Bohužel brzký budíček a ještě větší bohužel, musíme na dálnici. No nic jde se na kutě.

Najeto: 720 km

                                                       Den druhý

            Budík zvoní už v šest hodin. Musíme opravdu takhle brzo, takže šramotem budím i Honzu a po sedmé se sypeme z hotelu. Při nabalování motorek nám, asi matka majitelky, přináší dvě cappuccina, což nás přivádí do rozpaků, aby je nechtěla zaplatit. Já to nepiju a tak se Honza rád obětuje a jeden šálek v něm mizí.

            Po chvíli dorážíme do Trenta a zastavujeme na benzínce, abychom doplnili nádrže. Při té příležitosti si dáváme snídani, skládající se z koblihy a plechovky Coly. No nic, vztyk a jede se na dálnici. Čeká nás pět set kilometrů okolo Verony na Modenu, pak kousek na Miláno a v Parmě dolů na Livorno. Dáváme si dvě pauzy, protože zadnice nás fakt bolí a musíme na chvilku slézt. Celou dobu se dohadujeme, kolik nás ta útrpná cesta vyjde. To se dozvídáme záhy, jelikož kousek před Piombinem, nás zastavuje mýtnice. Cena 37 euro za jednoho, no pěkné. Nic jiného nezbývalo, protože jinak bychom lodičce asi jen zamávali.

            Je půl druhé a my se ocitáme v přístavu. Zajíždíme na nákladové molo a zmateně se rozhlížíme, kde a co. Radši se vracíme zpět před přístav, kde jsou prodejní okénka na lodní lístky. Tady dostáváme informace, že jestli máme rezervaci, tak rovnou na bránu jedna a přímo k lodi. Zajíždíme do kouta parkoviště a převlékáme se do normálních věcí a přivazujeme kombinézy k motorkám a jdeme se nalodit.

            Obsluha nás na chvíli staví na bok a nakládá zatím gesty auta, která tu stojí ve frontě. Za chvíli směřuje pozornost k nám, odpípává si čárové kódy z našich rezervačních listů, dostáváme samolepku a pokyn k nalodění. Uvnitř nás další maník posílá nahoru do patra, kde si nás přebírá další týpek v modrácích a ten nám striktně ukazuje, ty tady, ty tady a nacpěte to ke zdi a přivažte. Tak tak činíme a jdeme na palubu.

            Nacházíme si místo na přídi a zabydlujeme se. Padla půl třetí a loď se dává do pohybu. Opravdu na čas. Honza jde na průzkum a já bráním vlastním tělem naše místa. Po chvíli zjišťuju, že se nějak pohyb lodi nelíbí mému žaludku. Co to jako je, nic jdu to rozchodit a po zbytek cesty je klid. Asi po hodině to zalamujeme na lavicích, které jsme zabrali a doháníme ranní deficit. Čas se najednou posunul víc jak o dvě hodiny a my procitáme. Ještě chvíli sedíme a pak jdeme courat po lodi.

            Přibližuje se sedmá hodina a nás znepokojuje, že ještě nevidíme pevninu. Za chvilku už vidíme obrysy, ale to ještě není vyhráno. V osm jsme měli být v přístavu a my vyjíždíme z podpalubí až po deváté. Rychle si nacházíme místo na převléknutí, fučí to od moře pěkně frišně, skáčeme do kombošek a vyrážíme směr Arbatax. Jelikož jsem to čekal, že pojedeme za tmy a vzdát se tmavého plexi jsem se nehodlal, zakoupil jsem si průhledné brýle a hned v přístavu sice instaluji do helmy. Ještě vzít benzín a vyrážíme do tmy.

            Jedeme po dálnici na Nuoro, kde odbočujeme na státovku, která míří na jih. Cesta probíhá bez komplikací, až na to že mě štve hvízdající otevřené hledí. To jsem málem taky ztratil a dvakrát se mi zaklaplo, ale pohodě. Noční kilometry mizí, ale někdo nás nemá rád. Kdesi v místních horách projíždíme tunel, který asi ústí na Sibiři, protože na druhé straně klesá teplota asi tak na pět stupňů. No šok je to velký a s přibývajícím časem i stále nepříjemnější. Už nám zbývá asi čtyřicet kilometrů a tak zatínáme, už tak zatnuté zuby, a jedeme dál. Ještě trochu bloudění a už jsme v cílovém městě.

            Ještě najít hotel a peklo je u konce. To nám naštěstí netrvá dlouho, vlastně to dáváme na první. Parkujeme a hrneme se dovnitř. Hodiny ukazují pět minut po půlnoci. Za pultem nás vítá mladý sympaťák, se kterým vyřizujeme potřebné formality a jdeme pro bagáž a hurá na pokoj. Ještě se mezi řečí ptáme po jídle, protože ta ranní kobliha byla jediná za celý den, ale dostáváme zápornou odpověď. Před chvílí prý kuchyně zavřela, ale on nám na baru něco vymyslí, tak kýváme a jdeme na pokoj vyskočit z výstroje. Vracíme se na recepci a na baru máme připravené dvě piva a misku s mixem tyčinek a oříšků. Týpek se evidentně nudí a tak tu s námi zabíjí čas. I s naší mizernou znalostí jazyků a malou slovní zásobou, tady kecáme až do tří do rána a probíráme věci od politiky až po jídlo. Opravdu super závěr místy krušného dne. No pak už je opravdu čas padnou do postele. Dobrou.

Najeto: 740 km

                                                        Den třetí

            Jelikož poslední dva dny byly opravdu namáhavé, tak si užíváme klidu postele a probouzíme se až po osmé hodině. Chvíli se válíme, ale pak nás hlad vytahuje z pelechů a tak se jdeme podívat, jak to tu probíhá. Snídaně vcelku bohatá a tak si plníme talíře a hrnky a jdeme si sednout ven, pěkně k bazénu, kde si to jídlo můžeme řádně vychutnat pohledem na hory.

            Napapaní se vracíme na pokoj a světe div se, zase usínáme. Ze spánku nás vytrhává klepání na dveře. Pokojská! No please, hlásí Honza, ale odpovědí mu je další zaklepání. No please, víc nahlas. Takže pokojský v hotelu nerozumí a jsou hluchý, protože ještě vtrhne dovnitř. Dobrý už pochopila, že tu jsme. Jdeme spát! Ne nejdeme, protože jsou tady pokojský jen hluchý a vlezlý, ale hlavně práskají, takže zvoní telefon. Trhněte si nohou, tady se spí. Už to drčí zase. Dobře zamávám svým majestátem a jdu to zvednout. „Hi, Monica from reception, půjdete jako ven z pokoje, my tam chceme poklidit?“. Co chcete poklízet, bydlíme tu asi šest hodin. „Ne, nikam nejdeme, zítra to stačí, díky.“ Už ale nespíme.

            Odpoledne jdeme ven, sedáme na motorky a jedeme se tu poohlídnout po okolí, abychom byli v obraze, kde a co. Nejdřív jedeme od hotelu doprava, směrem na přístav. Tam nic zajímavého, je tam přístav. Tak to zkoušíme jinou odbočkou, taky nic a tak se vracíme okolo hotelu a míříme do města. Nejdřív zastavujeme na benzínce pro šťávu a pak se jedeme podívat do zdejšího krámu. Nakupujeme si večeři a vracíme se na hotel. Zboucháme, co jsme nakoupili, opláchneme těžce zmožená těla a jdeme zase spát.

Najeto: 20 km

                                                        Den čtvrtý

            Po odpočinkovém dni, by to chtělo povyjet někam dál než za hotel. Takže se ráno v poměrně slušném čase hrneme na snídani. Tam jako každý den probíhá hodnocení místního osazenstva. No občas se i pobavíme. Dále se bavíme pohledem na kradoucí vosy. Na vysvětlení, Honza si dává míchaná vajíčka a ty pruhovaný potvory se objeví hned, jakmile člověk dobaští. Pak se vrhnou na talíř a zručný podhmatem si utrhnou nemalý kus vajíčka a jmou se ho odnést. To občas vypadá jako vzlet přetíženého dvojplošníku.

            Takže nechme přírodu na Discovery a jdeme se obléknout do sportovního. Jen tak mimochodem, já to říkal a na moje slova došlo. Honza se nám tak trošku nevejde do kombinézy a z toho důvodu byl nucen odložit páteřový chránič, aby se mohl aspoň trochu hýbat. Né, nic ve zlém, chyba je na straně materiálu. Tak navlečení v plné polní sedáme na motorky a jdeme naplno ochutnat zdejší silnice.

            Vyrážíme směrem na jih po státovce, kterou ale rychle opouštíme a odbočujeme do vnitrozemí na městečko Jerzu a dál pak na Perdasdefogu. Seznamujeme se záhy i s místními obyvateli. Značka: Pozor, krávy: tu má opravdu své místo. Není zde jako prevence, kdyby se zvíře náhodou zatoulalo, ne oni fakt courají po silnici. Je to sranda, když se člověk vyhrne ze zatáčky a najednou si koukáte z oka do oka. A že některý koukají fakt zle. Takže probíhá kličkovaná mezi sudokopytníky a tím, co po nich zůstává. Nechápu nejvíc toho je na mostech.

            No nic vlníme se dál na vesničku Dolianova a najednou Honza, který po většině jezdí vepředu, hlásí policii a jeho zastavení. Je to tak, dva Carabinieri, kteří dostali asi za trest hlídat tuhle pustinu, vystavují naší další cestě stopku. Zastavuji za Honzou a čekám, co bude. Starší z nich si bere na starosti Honzu a mlaďas se blíží ke mně. My už poučení od recepčního víme, že neumí jazyky a podle toho to taky vypadá. Příslušník dokráčí ku mě a první slova zní, zda mluvím italsky. Kde pak kluku, anglicky. Takže posunky a gesty, je mi naznačeno, ať jedeme pomalu, že tu běhají zvířata. Honza dopadá stejně. Carabiník se jej ptá na jméno: „Honza. Honza? . Honza !. Honza slowly, slowly, ok?“. Jasně kluku policajtská. Jedeme dál.

                        V Dolianově si dáváme na náměstí malou pauzu, protože teplo a žízeň dělá své. Po oddechu se zvedáme a míříme kola na nejjižnější městečko naší trasy, Villasimius. Tady vlastně po prvé, nebudeme-li počítat trajekt, se setkáváme s mořem. Pořizujeme fotky a popojíždíme dál. To už zase ručičku kompasu otáčíme na sever a podle pobřeží míříme do našeho přechodného bydliště. Honza zahlédl ceduli jakéhosi hradu a tak si děláme malou odbočku. Hrad to zrovna není, jen nad pláží, která se před námi objevuje, je pozůstatek majáku. Honzík neodolal, a i když zde není výškový bod, musí nalepit naší samolepku aspoň na svodidla, která oddělují parkoviště od pláže.

            Po cestě ještě nabíráme pár litrů pohonných hmot, máme je u hotelu totiž za lepší cenu, a jedeme směrem na hotel. Po cestě nás již nic zajímavého nepotkává a tak dorážíme do hotelu a vyskakujeme spaření z kombinéz. Jen drapneme ručníky a letíme zase dolů, do bazénu. Bože, to labůžo. Schladit rozpálené těla v příjemně teplé vodě bazénu je slast. Takže se tu asi hodinku rochníme. Dostavuje se však hlad a tak vyrážíme pěšky do supermarketu, který máme skoro za plotem. Pak už si děláme piknik na pokoji a příjemně unavení z prožitého dne se povalujeme na postelích. Na dobrou noc si pouštíme fotbal a postupně tuhneme.

Najeto: 300 km

                                                        Den pátý

            Ráno procitám až kolem osmé, včerejší výlet byl vydatný a začínám jako vždy dělat nenápadně šramot, abych vzbudil i spoluležníka. Ten sice otvírá oko, ale tím to tak nějak hasne. No lenora mu kouká ze zalepených očí. Ale vidina snídaně jej vytahuje z kanafasu a tak za chvíli hodujeme u bazénu. Vracíme se na pokoj a hoch zase zalézá do postele a nejeví známky aktivity. Hlásí suše, jsem línej.

            Najednou ho vidím zírat do mapy a po chvíli hlásí, vyrážíme. Tak zase do kůží, ještě se stavit na benzínce a můžeme. Na pumpě se potkáváme s Ostravákem s obytňákem a tak prohazujeme pár slov. No moc dobře jim to nezačíná, protože akorát míří do nemocnice, jelikož jejich malá holka má už třetí den horečky. Tak ať to dobře dopadne a my vyrážíme.

            Směr je Béčkem stanoven na jezero Lado Bau Muggeris. Po cestě ke stanovenému bodu projíždíme místním přírodním parkem Parco naturale S.Barbara, narážíme na hezké úseky zatáček a jak jinak potkáme všude přítomné krávy a tentokrát i divoká prasata. Dostáváme se na rozcestí, kde je odbočka na jezero. Stoupáme po úzké asfaltce, při té příležitosti se potkáváme s divokými kozami, a rozhlížíme se po kraji. Bohužel po chvíli skončila silnice a přešla v rozbitou cestu. Vypadá to, že to bude jen kousek a tak pokračujeme. Jo, byl to jen kousek. O pár metrů dál je to ještě horší. Honza by to klidně dal, což na něm vidím, ale já si na tohle fakt se svým drobečkem netroufám. Ano i potupně slézám a nechávám si Honzou vyvést motorku na lepší povrch. Hrdost stranou, lepší než se tu válet. Při zpáteční cestě narážíme na bandu Němčourů, kteří stojí na úpatí rozbité cesty. Jelikož jedu první, tak se mě ptají, zda stojí cesta k jezeru za tu terénní vložku. Já blbec, jsem měl říct, že jo. Později jsem litoval.

            Takže se vracíme na rozcestí, s Bavoračkama v zádech, a jedeme stejnou cestou zpět do nedaleké vesničky, kde jsem si všiml jiné odbočky. Najednou, i když zastavovali a vypadali, že jedou jinam, se přes nás přesypala ta banda Němců stylem, že to Honzovi leželo až do večera v žaludku. Odbočku jsme našli a jezero taky. Bohužel to není takové, jak jsme si představovali, ani žádný výhled, protože stojíme někomu skoro na dvorku baráku. Tak nic, jedeme a najdeme si něco jiného.

            Našli odbočku na passo, což je pro Honzu jako rozsvícená lampa pro můru. Stoupáme krajinou a vedle nás se vlní železniční koleje. Vyjeli jsme vysoko a najednou se silnice bez varování láme zase do údolí. No tak nic, samolepku lepit nebudeme, ale byli jsme tu. Projíždíme přes vesničku Taquisara, kde jak později zjišťujeme, vybíráme špatný směr. Ale to nám vůbec nevadí, protože je to tu zatím nejhezčí úsek zakrouceného asfaltu, který jsme jeli. Shodujeme se, že silnice na tomhle ostrově projektoval motorkář. I v místě, kde by v klidu mohla být rovinka, jsou nacpané zatáčky. Po cestě si dáváme pauzu u místního pramene.

Když vyrazíme na další cestu, tak přicházíme na svůj omyl, co se týče směru. Projíždíme vesničkou Seui a ta už měla být za námi. Takže uděláme čelem vzad a pojedeme zpět. Ještě přiděláváme kamery, což je v tom vedru a s Honzou velká psina. Najednou slyšíme kravál a Honza v něm poznává bandu Bavoraček, já se zblázním už zase. Zastavují, protože to vypadá, že něco opravujeme a tak je posíláme definitivně do pryč a už je snad neuvidíme.

Nastupujeme cestu zpět a přes Lanusei a Ilbono se vracíme na základnu. Po cestě přibrzdíme v jiném nákupáku pro večeři a pak splavení a hladový přistáváme na pokoji. Když si trochu oddáchneme, jdeme ještě zaskočit na bar na jedno. Při té příležitosti a opuštěnosti hotelového bazénu blbneme s foťákem a sami se sebou. Pak už jdeme na kutě.

Najeto: 220 km

                                                        Den šestý

            Ráno se nese opět v duchu nechtějícího vstávání. Sypeme se na snídani později, ze snídaně jak by smet a pak na pokoji přemýšlíme, co budeme vyrábět. Tak se asi půjdeme vykoupat do moře.“ Jak půjdeme, ty chceš šlapat pěšky, seš normální?“, namítal Honzík. A jak se tak dohadujeme o všem možném a nemožném, kde se vzala, tu se vzala, od vnitrozemí se přihnala mračna a netvářila se zrovna přívětivě. No máme sebou techniku a tak sledujeme na internetu počasový radar a fakt se to hrne sem. Takže chvilku vyčkáváme a pak Honza velí, jedeme, je to kousek a vrátit se není problém.

               Moře máme vzdušnou čarou asi dva kilometry, ale po silnici jsme si to museli nastudovat, protože je tu spousta uliček. Stejně to nakonec na první nedáváme, ale jsme kluci šikovní, a když to otočíme, tak už se trefujeme, jelikož teď je vidět konečně cedule, která byla umístěná za rohem. Parkoviště prázdné a pláž, jak by smet. Akorát je tu jakási škola či hlídání dětí, ale ty jsou v pohodě. Jsou tu i evidentně placená lehátka, na které si házíme věci a jdeme se vrhnout do vln.

            Já se po chvíli osmělování vrhám, ale Honzík odolává dlouho, protože se mu to zdá studené. Ale nakonec i on překonává obavy a skáče do vln. Ty jsou tu docela slušné. Po smočení postáváme na břehu a sledujeme frajera, který tu má na starosti lehátkový sektor. Chceme jí na průzkum a bojíme se, že jakmile si dojdeme pro věci, bude chtít peníze. Tak stále stojíme, kecáme, Honza občas poodběhne podívat se po nějaké vyplavené sépiové kosti, a čekáme. Nakonec se odvažujeme, bereme věci a odcházíme jako by se nechumelilo. Dobrý, nehoní nás a tak jdeme prozkoumat nedaleký val z kamenů.

            Našli jsme za ním něco úžasného. Další pláž a další val, famózní. Co jiného jsme mohli čekat, že. Je tu stará přistávací drahá, která dle vzezření již nějaký pátek nefunguje. Ale mohlo to být príma, ležet na pláži a nechat nad sebou přistávat letadla. Vracíme se zpět od valu, Honza ještě skáče znovu do vln a poté bere fotoaparát a jal se fotit zde ležící vyplavený kmen. No máme hodně fotek. Už se připozdívá a tak je čas na návrat, sprchu a jít se někam najíst.

            Po osprchování zjišťujeme, co sluníčko udělalo s našimi těly. Já se mazal a schovával, ale Honzík nám mění každou chvílí barvu na stále víc a víc červenou. No jo, ráno bude prča. Ale teď je důležitější hlad a tak jedeme do města. Je před šestou a všude, mimo barů, je mrtvo a zavřeno. Jedeme se tedy podívat ještě směrem na přístav, kde posléze objevujeme kemp a ceduli restaurace. Vrátný nám však sděluje, že otvírají až v sedm. Tak sedláme oře a jedeme zpět do města, kde mezí tím už začínají stolky restaurací ožívat.

            Vybíráme si jednu z nich a začínáme studovat jídelní lístek. Dáváme si oba pizzu. Než nám jí přinesli, tak se zabavujeme sledováním fotbalu a okolního ruchu. Pizza je zde, tak dobrou chuť. No, zasvištěli do nás pěkně. Chvilka trávení a vracíme se na hotel. Honza se po odpoledním pobytu na slunci necítí úplně v pohodě a tak si bere paralen a zalehá. Já si skáču na recepci pro jedno chlazené a pak jako vždy čučíme na fotbal.

Najeto: 15 km

                                                         Den sedmý

Jakmile ráno Honza otevírá oči, tak se ptám, jak mu je. Prý v pohodě, nic nepálí, jen ta humří červeň zůstává. Problém je opět v tom, že se nedá vykopat z postele. Chápu, jsme na dovolený a já ho pořád někam tahám. Snídaně se tedy oddaluje a tím i náš odjezd za objevy zdejší krajiny.

Večer jsme si řekli, kam bychom jako mohli a tak se tohoto plánu držíme. Jedeme menší silničkou směrem na Talanu a pak po státní na Nuoro. Tady nás čekalo velmi zajímavé setkání. Překonáváme zdejší kopec a na jeho vrcholu vidíme volně se pasoucí osli. Honza se toho nebojí a jede blíž. Jeden z dvojice ušáků si ho ihned jde prohlédnout. Očuchává mu bublající motorku a nechává se hladit. Jeho oslovení se projevuje vzápětí, protože chceme pokračovat v cestě a on se nehodlá hnout. Takže Honza se nucen couvat a milého oslíka objet.   Po cestě si děláme odbočku, protože Honza viděl to svoje magické slovo PASSO, ale z toho nic není. Vlastně jen lehce vyvýšená křižovatka nad okolním terénem, a tak se vracíme zpět a kopírujeme hlavní tak směrem na Mamoidu.

Ve městečku si dáváme pauzu a instalujeme kameru na speciální držák, kvůli akčním záběrům. Další kilometry vedou přes Olienu a po hlavní silnici směrem na Dorgali. Po cestě se nám staví do cesty zákaz vjezdu, ale vždy tak hloupě, že jej vidíme na poslední chvíli. A je to tu, zavřená silnice. Ale proti nám celou dobu jezdila auta? Aha, je tu objížďka, jako že. Je to prašná cesta, ale dáváme jí. Honza mi dělá předjezdce a hlásí mi průsery. Velmi rozklepaným hlasem, jeď vlevo je to tu sa..sa..samá díra. A už máme zase pod koly asfalt a míříme podle pobřeží na jih. Z Dorgali do Banuei je to opravdu krásný kus cesty s rychlými zatáčkami. Honza mi neustále ujíždí, já se zase bavím broušením špiček o silnici a najednou je to tady. Asi jediná cedule na celém ostrově, která označuje passo. Měli byste vidět, jak je ten kluk šťastný, když vylepuje samolepku. Radost nám kazí pohled na klips, kterým je pevněná kamera na Honzově motorce. Ten se sesunul a odhadem půlku cesty ho obrušoval řetěz. Odnesl to pěkně. Lepší držák než motorka. Co se dá dělat, jen jet dál.

V Banuei si dáváme pauzu a ledově vychlazené ovocné pivo. Pak už se po pár chvílích vyskytujeme v domovském městě a míříme do supermarketu pro večeři. Celý den nás provázelo dost nepříjemné vedro, takže jakýkoliv vychlazený nápoj do nás zasyčí jako nic. Honzu už druhý den otravuje kontrolka, která hlásí nedostatek oleje. Pořád se vyhýbá k jeho koupi, ale nic jiného nezbývá. Hned proti parkovišti kde stojíme, vidím olejářské reklamy a tak se tam jde zeptat. Chlapec je trochu zmatený a dává nám automobilový olej. Tak ten ne, ale nachází motorkový a tak jej bereme. Dvacet euro je drahá pomoc, ale nedá se svítit. Jsme zpátky na pokoji a konečně můžeme ven z kombinéz. Večeříme na pokoji a pak už jen ležíme a jsme natolik zmožení vedrem, že ani nemáme sílu jít do bazénu. Radši sprcha a relaxace na lůžku.

Najeto: 230 km

                                                        Den osmý

            Ráno, raníčko je stejné jako předešlé. Budím se, chvilku polehávám a pak jdu zase šramotit a budit Honzíka. Ten provádí svůj půl hodinový rituál vstávání a po něm sjíždíme výtahem na snídani. Ta provádí v obvyklém stylu, kdy Honza přemýšlí, zda sladkou či slanou krmi, většinou dojde na obé. Vracíme se na pokoj a na mě asi doléhá dění posledních dní. Ulehám na postel a za chvíli tuhnu jako kdybych tři dny nespal.

            Probouzí mě až drčící telefon. Zase otravují, že nemůžou uklidit. Nám to nevadí, jeden den se to nezblázní. Recepční se diví, ale má smůlu, protože já se dneska evidentně nehnu a hned to demonstruji, jelikož za chvíli zase tuhnu na další dvě hodiny. Tentokrát se probouzím samovolně, ale vyspání mi nepomohlo a ploužím se po pokoji jako mátoha. Honza se ptá, zda budeme něco dělat. Motorkový výlet odmítám, protože bych někde asi nepěkně vystoupil a tak se nechám ukecat na cestu na pláž. Koupel mě snad probere.

            Vlny jsou dnes ještě větší než minule a opravdu mě probírají a já začínám fungovat. Vyčvachtám se, Honza mezi koupáním a sluněním vyráží na lov kostí a musím říct, že úspěšný. Má jich dost. Ještě jednou se jde smočit a pak se vracíme do hotelu. Hned z motorek skáčeme do bazénu a ještě chvíli si užíváme chladivé vody modrého oka. Pak se definitivně vracíme na pokoj, dáváme se do kupy a razíme do objeveného kempu na večeři.

            Honza chce vjet dovnitř, ale mě se nechce. Určitě je to někde na kraji a tak se mi tam nechce na motce. Dobře jdeme pěšmo a po cestě se ptáme místního zaměstnance, kde že to je. On, že až na konci kempu a ať si tam dojedeme, protože vidí helmy v našich rukách. Nabízí nám, že nás hodí zpět k motorkám a já vím ten Honzův výraz: JÁ TI TO ŘÍKAL. Dobře příště poslechnu. Restaurace by byla a tak usedáme ke stolu.

            Obsluha se zdá příjemná, dostáváme jídelní lístky a dotaz na pití. Honza to riskne, protože má chuť na pivo. Já se držím nealka a říkám si o Coca-colu. Číšník se ptá, zda velkou či malou a tak říkám, že velkou. Dobře, velká znamená, že za minutu přede mnou stojí litrová pet láhev. Hustý, to vypiju a budu běhat na záchod jako koroptev. K jídlu si dáváme opět pizzu a dnes dochází i na desert. Honza si dává tiramissu a já konečně zmrzlinu. Budete se divit, ale jak si tak debužírujeme, tak k naší nelibosti slyšíme češtinu. Honza říká, že si to myslel, když viděl toho kluka. Prostě typický Čech. Otázka zní, jsme taky tak nápadní. No nic vracíme se na hotel a jdeme strávit večeři.

Najeto: 10 km

                                                        Den devátý

            Dnešní den má velké Dé. Honza má dnes narozeniny. Ale to na věcech nic nemění a my stereotypně jdeme na snídani. Zase pokukujeme po hostech, protože my jsme zde asi nejdéle a každé ráno nás překvapují nové a nové obličeje. Po návratu na pokoj nás opět přemáhá lenora a my se přemlouváme k nějaké akci. No je to poslední den, kromě zítřejšího přesunu, tak by to něco chtělo.

            Vyrážíme tedy v čase blížící se poledni. Jdeme zkusit najít zatáčky, kterými jsme sem před týdnem přijeli. Projedeme pár zatáček a Honza mi klasicky mizí z dohledu. Najednou slyším ve sluchátkách úpěnlivou žádost o pomoc. Vyjedu zpoza zatáčky a vidím jej, jak parkuje na krajnici. Stále mě popohání, ať dělám, že má v kombinéze něco bodavého. Přijíždím k němu s otevřeným stojánkem a spěchám na pomoc. Vyhrnu triko a hele jí potvoru, má jí zapíchlou v břiše. Chytám jí za křídla a vytahuji. Žihadlo však zůstává v těle a tak musím zakročit znovu. Vše je odstraněno a za chvilku se jed projevuje a tvoří se bolák. Ten Honzu trápí celý den. Vracíme se na hlavní a jedeme kousek na sever a uhýbáme z ní k moři k vesničce Santa Maria Navarrese. Tady nacházíme kiosek na pláži a jdeme se občerstvit. Tak né, nejdeme, protože Honza málem hodil motorku na zem. Někdo mu ukradl stojánek. Povolil se jeden ze šroubů, který jej drží a milá opora má teď rozsah 180 stupňů. Naštěstí šroub zůstal na svém místě, tak je za chvilku utažen a motorka stojí.

            Jdeme do kiosku a dáváme si ledovou tříšť. Sedíme si pod stromy a debatující sledujeme okolí. Je čas se zvednout a tak jdeme platit. To stojí za to, protože za dva kelímky ochuceného ledu chtějí šest euro. Já jim to snad načůrám zpátky, to je zlodějna. Jdeme pryč! Pokračujeme na sever a zkoušíme za Banuei trefit odbočku na Triei, což se nám však nedaří a po pár kilometrech děláme kolenotoč a po stejně trase vracíme domů.

Vracíme se do města a zastavujeme na nákup večeře a darů pro naše blízké. Dary jsou jednoduché, koupili jsme haldu plechovek místního piva. Tak teď bude sranda, jak to odvezeme. Jsme však kucí šikovní a dáváme to. Jdeme se najíst a Honza pak ještě dojíždí pro nějaké nealko, na které jsme v zápalu boje zapomněli. Vrací se a scházíme se u bazénu, který si chceme naposled užít. Chvíli se čvachtáme a pak polehávajíc na lehátkách, diskutujeme. Je tu živo a pobyt nám zde zpříjemňuje partička hotelových hostů. Dva chlapi se koupají a jejich kamarádka je najednou z ničeho nic začne koučovat jako akvabely. Během minuty jim vymyslí sestavu na deset kroků a chlapi jí statečně dávají, což baví nejen jich partičku, ale i ostatní u bazénu včetně nás. Když jsme zatleskali výbornému výkonu, tak se pozornost trenérky zaměřila na nás a prý teď my. Se smíchem odmítáme.

No nic je večer a my musíme dát věci dohromady a pobalit se. Honza to činí tak zvanými přískoky, protože udělá jednu věc a padne do postele. Po delší době se nám zadařilo a jako odměnu jdeme na jedno chlazené na bar. Pak už jen dobrou noc a zítra valíme pryč.

Najeto: 110 km

                                                        Den desátý

Máme tu poslední ráno v našem provisorním domově. Nechce se nám, ale musíme. Jedeme na poslední snídani, naposled zhodnotíme obyvatele hotelu s tím, že jsme tu asi jediný, kdo tu byl tak dlouho. Cestou na pokoj vyrovnáme hotelový účet a po příchodu snažíme dát do kupy poslední věci, co nám tu zbyly.

Blíží se desátá hodina, což je čas opuštění pokoje a my se s vypětím všech sil snažíme odnést naší bagáž dolů k motorkám. Honzův bágl naplněný tekutými dary poněkud ztěžkl a tak s ním zápasí jako Frištenský v nejlepších letech. Zavazadla připevněna a tak dáváme poslední sbohem hotelu a upalujeme na sever do přístavu.

Času máme habakuk a tak si cestu prodlužujeme o vnitrozemí. Z Tortoli jedeme na Lanusei a pak si prohlížíme okolí hlavního tahu na Nuoro, jelikož jsme tuto trasu absolvovali v noci a viděli jen svodidla a hvězdy. Z Nuora míříme dál na sever na Bitti a dál na Budosso. Je tu klid, krásná silnice a po cestě potkáváme náklaďáky plně naložené kůrou, které nám vysvětlují stromy, které se vyskytují v hojném počtu okolo silnice a jsou zhruba do metru oholené od kůry. Prý hlavní vývozní artikl, korkové špunty.

Nad Budossem najíždíme na dálnici směrem na Olbii. Musíme tankovat a tak si při té příležitosti dáváme pauzu. Obsluha benzínky asi dlouho nikoho neviděla, protože i když jí na prstech ukazuji stojan číslo pět, tak mi chce mermomocí naúčtovat stojan tři. No nic, holky jsou trochu zmatený.

Jsou tři odpoledne a my brázdíme ulice Olbie. Nakonec se vymotáváme z města a končíme na okruhu okolo města na benzínce. Je tu klid, obchod je zavřený, a tak si dáváme pauzu. Využíváme situace a převlékáme se už tady do normálního oblečení a vážeme kombinézy na motorky. Honza vymyslel ze svých věcí slušnou haldu vystavěnou do výšky a za úhel při náklonu motorky by se nemusela stydět ani šikmá věž v Pise. Ale ta je víc stabilní a tak si musí dávat pozor na parkování, aby mu neudělala hají. Honzík si odskakuje udělat lidskou potřebu kamsi za budovu. Najednou se na opuštěné budově spouští alarm. Honza se vrací s vyděšeným výrazem. To byl on, protože vzal za kliku od WC a ony nebyly zamčené, ale čidlo alarmu aktivní bylo. Tak to tu řve a my čekáme, zda se něco bude dít. Ale vlastně děláme, že my nic. Nikdo se neobjevil a tak mizíme i my.

Zajíždíme do centra a zastavujeme u krámu a jdeme si zakoupit pozdní oběd. Baštíme a vegetujeme na parkovišti před obchodem. Čas se vleče a my nevíme, co s ním. Nakonec sedáme na motorky a jedeme se podívat do přístavu, abychom byli v obraze, jak to tam probíhá. Je to tu trochu chaotické, ale ptáme se obsluhy a ta nás směřuje na bránu jedna, ze které bychom měli vyplout. Tak bereme kurz zpět na město a jdeme si koupit zásoby na palubu. Přece to nebudeme platit dráž.

Obtěžkaní bagáží a nákupem se vracíme do přístavu. Předjíždíme zde stojící kolonu aut a kamiónů a Honza se jde optat jakéhosi vrátného, jestli jsme správně a v kolik začne program nakládky. Vrací se s informací, že bránu otevřou v šest, což je za pár minut. Motorek je okolo nás spousta a tak si tipujeme, jak moc bude na lodi narváno. Hle, brána se otvírá a tak startujeme stroje a míříme vnu. Zřízenec prohlíží papíry a uděluje pokyny, kdo a kam. K našemu překvapení jsme jediní, kdo míří k lodi do Livorna. Všechny ostatní motorky jedou do Janova jinou lodí.

Jsme tedy první na place před lodí. Čekáme, co bude. No tak tohle bude na dýl. Takže Honza naráží už druhou plechovku piva, jednu už vychrupnul před branou, a se slovy „ Pod vlivem jsem se ještě nenaloďoval“, vyprazdňuje její obsah. Trávíme na přímém sluníčku, které ohřívá plac před lodí asi hodinu a půl. Za tu dobu se prostranství slušně zaplnilo, tak bude boj o místa na spaní. Konečně dostáváme pokyn od obsluhy a vjíždíme do útrob lodi. Chlapci nás směřují tentokrát do spodního podlaží a uklízí nás až do nejzazšího kouta podpalubí. Super, už se na nás kupí další motorky, takže vyloďovat se asi budeme poslední. Mizíme a jdeme na palubu. Tak jsme opět první a tak intuitivně míříme na příď, kde při první cestě byly místa, kde se dá ležet. Tam odtud nás obsluha baru vykazuje, že tady se spát nebude. Tak si nacházíme flek uprostřed lodi. Je to fajn až na zde umístěný dětský koutek. Bude asi rachot.

Roztahujeme se po rohové polstrované lavici a smějeme se kolem pobíhajícím lidem, kteří hledají místa jako my. Po chvíli se u nás zastavuje manželský pár, ze kterého se klubou Češi. Zveme je k nám do klubu, aspoň bude s kým si povídat. Využíváme navzájem přítomnost spřízněných duší a vždy jedna dvojice jde na kukačku po lodi a druhá tělem brání spací místa. Pak se opět scházíme a vyměňujeme si zážitky s cest. Během povídání se zaplňuje u našeho bivaku ležící dětský koutek, takže hovor mezi námi přechází v křičení na sebe. Snad s přibývajícím časem se to zase vylidní.

Parchanti postupně mizí a my se jdeme ještě podívat na noční palubu a oblohu a pak se vracíme na své místa a steleme si a snažíme se usnout. To se nám v celku daří a tak upadáme s přestávkami do limbu.

Najeto: 250 km

                                                         Den jedenáctý

             Neustálým usínáním a buzením, se čas dosypal až do brzkých ranních hodin. Už se nám za okny míhá pevnina a jak to tak vypadá, že přistaneme. Lodivod udělal obrat, kterého jsme si ani nevšimli a už stojíme zaparkovaní na molu. Teď začíná mravenčení po lodi a všichni se hrnou do podpalubí. My si dáváme sbohem s novými přáteli ze Vsetína a míříme k východu taktéž. Ocitáme se v podpalubí a nevěříme vlastním očím, protože naše motorky jsou zasypané ostatními a ty zase zablokované haldou obytných vozů.

            Takže musíme čekat, až se to všechno vymotá ven. To by nebylo tak hrozné, nebýt šíleného horka a dusna, kterým je podpalubí zalito od motorů lodi. Už se to začalo hýbat a tak i my startujeme a vyjíždíme na čerstvý vzduch a pevninu. Mizíme z přístavu a trochu bloudíme po městě, ale po chvíli nacházíme správný směr a zastavujeme za městem na odpočívadle a převlékáme se.

            Další cesta nás vede směrem na Florencii, kterou dobýváme po státovce a těsně před ní sjíždíme a míříme na sever. Opět se trochu dohadujeme s navigací a zjišťujeme, že bez tištěné mapy to opravdu nejde. Ale bojovat se musí a tak okresními silničkami míříme na Boloňu. Po cestě narážíme na McDonalda a tak zastavujeme na pozdní snídani. Posilnění míříme dál a podle předchozí dohody se napojujeme na dálnici. Jedeme směrem na sever, tudíž  na Rakousko.

             Cesta nudná a útrpná. Honíme se po cestě s mračny, které nevěstí nic dobrého a také nás občas počastují pár kapkami. Bohužel nám po cestě docházejí pohonné hmoty a tak jsme nuceni tankovat nejdražší benzín za celou dovolenou. Bez centu za dvě eura. Opět nám dopadají na hlavu kapky a tak je čas ujet jim. Kousek za benzínkou pod mostem vidíme nějaké zoufalce, jak se montují do pláštěnek. Asi nějací změklouši, protože je to opravdu jen pár kapek, které za chvíli přestaly a udělalo se krásně a teplo. Když je vidím v zrcátkách, jak se na nich ty pláštěnky tetelí, musím se smát, protože jim musí být hrozné vedro.

            Chtěli jsme někde za Udine z dálnice sjet, ale měníme plány a míříme po ní až na hranice s Rakouskem. Ještě před koncem sjíždíme na odpočívadlo a dáváme vydechnout nám i našim zadnicím. Stojí tu kamion s českou espézetkou a tak na něj pokřikujeme, ať nám to naloží a odveze domů. Odpovědí je nám pokynutí, ať jdeme k němu a k našemu údivu dostáváme meloun, kterými je naložen. Má toho 28 tun, tak se jeden ztratí. Celý nedáme a tak dostáváme každý po kousku a dáváme si svačinku.

            Původně jsme se chtěli zastavit v Kaprunu, kde má Honza známého v hotelu, ale plány měníme a míříme kamsi do středu Rakouska. Hned za hranicemi špatně uhýbáme a děláme si zajížďku přes Slovinsko. Při cestě zpět si zapisujeme další rekord do našich análů, protože značka u silnice hlásí kopec se sklonem 18 stupňů. Šílený padák.

            Při brázdění rakouského asfaltu se dostáváme do kopců. To by tady nebylo nic divného, nebýt však okolnosti, kterou jsou prázdné nádrže naši holek. Já jsem ještě v klidu, ale Honzovi už svítí žebravé očičko už nějakou chvíli a dochází i na situaci, že to z kopce chcípá. Ouha, zase to jede nahoru, tak to zase navrkni, ale vše se v dobré obrací a v malé vesničce nacházíme spásu, teda benzínku. Plníme nádrže a zjišťujeme, že to bylo o fous a Honza do své bandy o obsahu 17 litrů, tankuje 16 a půl. No nic sranda musí být.

            Jedeme dál cestou necestou a dostáváme se z kopců na rovinatější část Rakous. Když tak koukám zpětně na mapu, vůbec netuším, kde že jsme se to toulali. Důležité je, že nastává opět situace, že se Honza kochá cenami benzínu tak dlouho, že se mu znovu objevuje na palubce červená výstraha docházejícího benzínu a benzínky nikde. Takže na další opět přijíždíme prázdní a ještě při odpolední svačině zjišťujeme, že mu někde z motorky teče olej, protože má od něj špinavé plasty. No príma, snad to bude v pohodě.

            Už se blíží večerní hodiny a tak je čas, poohlédnou se po nějakém asylu na noc. Projíždíme krásným údolím okolo říčky a dokonce překonáváme další místní kopec, po jehož sjezdu se dostáváme do údolí k městečku St.Michael im Lungau. Uhýbáme a hledáme, kam hlavy složíme. Nacházíme vcelku rychle. Je to sice trochu dražší, ale peníze jsme vyšetřili a tak se můžeme rozšoupnout. Vítá nás příjemná paní domu a ubytování vypadá skvěle. Jdeme vyskočit z hadrů a jdeme si dát pivko. Paní říkala, ale mi tomu moc nevěříme, protože jsme v hodovní místnosti a před námi je narvaná lednice a nikde nikdo, ale máme si vzít, co chceme. A tak si bereme a zapisujeme na papír, co jsme spucli. Koukáme na fotbal, kecáme a přiblížil se čas jít do hajan. Dobrou

Najeto: 660 km

                                                        Den dvanáctý

            Ráno se probouzíme vyspinkaní do růžova. Fakt se nám tu skvěle spalo, ještě je to umocněno ze spánkového deficitu z trajektu. Dáváme si ranní sprchu na osvěžení a jdeme na snídani. Jestli nás překvapilo ubytování, tak snídaně nám vyráží dech. Paní domu nás zve do vedlejší místnosti, kterou večer zakrýval paravan a tam se nachází hody. Člověk neví, kam se dřív vrtnout. Jsou tu uzeniny, pečivo, ovoce, zelenina, džemy, no prostě haldy. Nakládáme si talíře a jdeme hodovat. Honza si dává hned tři chody. Ani se nám odtud nechce, ale musíme dál. Jdeme sbalit saky a paky a jdeme nabalit motorky. Honza na mě významně kývá, ale já netuším, o co mu jde. Oslovuje dívčinu, co tu kmitá a dostává se nám české odpověď. Zase Slovenka, která tu pracuje. Ptáme se, kde byla včera a ona, že hodinu odtud na koncertě. Škoda, mohla být sranda.

            Platíme a pokračujeme dál do naší domoviny. Projíždíme přes místní kopečky krásnými údolími směrem na Lienz. Počasí se zatím drží, ale kdesi v rakouské pustině, před námi objevuje bílá stěna. Ty vado, to bude slejvák. A jako na potvoru nikde nic. Naštěstí přijíždíme do městečka a tak mizíme na benzínku. Bylo to o fous, už je to tu. Takže si dáváme oraz, tankujeme a čekáme, jak se situace vyvrbí. Jsme tu asi hodinu a déšť ustává. Chvilku na sebe hledíme a snažíme se dohodnout, zda polezeme do pláštěnek nebo ne. Vyhrává varianta dvě a tak jedeme.

            Zdá se, že jsme se rozhodli dobře. Sice občas na nás dopadají kapky, ale to není nic hrozného. Takže se ubíráme směrem na Linz a pak už vyhlížíme čáru oddělující naší republiku od rakouské. Ta se objevuje docela rychle a tak si můžeme pogratulovat, do Čech jsme dorazili. Zastavujeme na benzínce v Loučovicích, zaprvé proto, abychom si dali pauzu a za druhé se otočili, protože jedeme špatně. Bohužel během našeho pobytu na pumpě se počasí mění. Začíná foukat, což by nevadilo, ale začíná hlavně pršet. Takže už není zbytí, musíme do pláštěnek. Já se vzdávám návleků na boty, nemám je rád, Honza do nich jde, situaci s rukavicemi si otáčíme, jelikož on je má roztrhaný a tak s ním držím basu.

            Otáčíme to na České Budějovice a pak na Tábor. Ten objíždíme po dálnici a šmakujeme si, jak nám cesta ubíhá. Ale to nám moc dlouho netrvá. S koncem dálnice, skončila i naše cesta. Asi bouračka, protože je tu štrůdl aut, která se sotva vlečou. Takže se dáváme do předjíždění. Lidi jsou docela v pohodě a uhýbají nám. Za každý úhybný manévr od nás dostávají palec nahoru, aby věděli, že činí dobrý skutek. Probíjíme se dál a dál. Občas se to rozjede, ale důvod kolony se stále neukazuje.

            U Benešova nastává problém, neb Honza hlásí, že mu přestala motorka řadit a krom jedničky mu tam nejde nic. Tak se klidíme z cesty a zkoumáme příčinu. Nic a nic. Olej tam je a už tam nejde ani ta jednička. Najednou tam jednička opět skočí a tak Honza velí, že to na ní doskáče. Už skoro odjíždíme a najednou se příčina ukazuje. Povolila se mu tyčka řazení. Hurá, můžeme pokračovat. Takže zpátky na E55 a i provoz se hýbe. Žádná bouračka, prostě čeští řidiči. Pouštějí auta z bočních ulic a tím se to celý špuntuje. To je síla. Tak se plahočíme po Dé jednočce ku Praze. Ještě zastavujeme v Průhonicích, protože si nejsme jistí, zda doskáčeme na zbytek paliva domů. Na Zlíchově si dáváme sbohem a každý míříme ke svým domovům.

                                                          Závěr

            Co říci závěrem aneb jak to shrnout. Dovolená se vcelku povedla, počasí až na poslední extempore se také vyvedlo a zážitky jsou také. Mohlo to být asi o trochu lepší, ale stále se učíme. Hlavně poznali jsme zase další kus naší planety a to je nejdůležitější. Tak snad příští rok zase někam.

            Zdar a motu zvlášť

FOTO a ZÁPISKY

                Jak začít? Ani nevím kdy padla myšlenka na dovolenou s rodinkami a více dětmi než jedním. Začalo se plánovat – no moc ne já měl jasno cílem bude Černá Hora.

Ptáte se proč? Je tam: krásně, levno, hezká 13km pláž a hlavně se tam dobře jí. A tak tedy bylo naplánováno. Termín stanoven v délce trvání cca 14 dnů v měsíci srpnu.

Postupem času jak už je zvykem, postupně odpadají slabší kusy a tak v den odjezdu a to 3.8. odjíždíme ve složení Bendis, Markét ,Jenik, Lukáš a Lukáš. Ano je to tak, není to Karel a Karel. Po cestě volá ještě Markét pani Blani a tak jsme v očekávání zda za námi dorazí .

Tak tedy, odjezd stanoven na 11 hod. To bychom nebyli mi aby cca 3hod před odjezdem nebyla ani jedna taška plná. Lukáš doráží na Sucháč o hodinu dříve, jako by to tušil. V kvaltu balíme a házíme do auta.  Výborně v 11 opouštíme domov a s nutnou zastávkou v kauflandu pro markétiny prášky na blinkání, ano přiznávám a této zastávky využívám a zakupuji 2 kozlíky, které následně skrápějí mojí žízeň – jsem zvědav kdy bude Lukáš muset zastavit :-). Cesta pop brněnské probíhá v duchu kup si nové tlumiče, Jeník usíná, Markét Luští – snaží se neb okénko do kterého chce něco napsat je rázem někde jinde , L+L kecají a já píši tyto řádky. Zatím zdar.

Jsem zpět, je 14:40 a po malé pauze se zakoupením dálniční známky Rakouska na benzince v Mikulově přejíždíme hranice. Vedro je úporné něco kolem 36°C ve stínu. Co nás čeká u moře?

Je 18:30 a s malou zajížďkou ( neuhnutí na další dálnici ) zastavujeme na Slovinských hranicích s nutností zakoupit drahou dálniční známku. Za 7 dní chtějí ti pacholci 15eur. Co se nestalo, sotva vystoupíme z auta štípne mě pod koleno vosa, ach jo.

Čas a km uběhli, slovinská dlouhá dálnice skončila a začíná kolona na okrsce. Podle navi má cca 5km. No Zaplatit takovou sumu a pak si postát na čáru nemá chybu. Příště jedeme mimo dálnici – nechci vidět až jí dokončí na hranice, to budou chtít 30e????

Čára do Chorvatska překročena, vše ok jen Slovinec se nám jal prolézt motor atd. Hned první benzínka je naše kde nakrmíme káru za 650kuna se zjištěním spotřeby a to 8L/100km.

22:15 kdesi na dálnici hrajeme fotbálek abychom se trochu protáhli, vinou nepřesné přihrávky se míč dostává mimo nohy Lukáše 2, ten aby zamezil míči ve vstupu na dálnici a následné kolizi hází nádhernou rybičku a vítězí.

Párkrát se prostřídáme za volantem a najednou jsme u Dubrovníku – povinná zastávka a vyfocení mostu. Coby dup a jsme na hranicích s Černou Horou kde trávíme hodinu v koloně a to od 6:00 do 7:00. Blížíme se ke Kotorskému zálivu kde procitám. Zakupujeme lístek na trajekt, který nám ušetří nutnou dávku času. Při nájezdu na trajekt je nám sděleno, že máme špatný lístek – na malé auto. Takže neplatíme 4,5 ale 9euro. Po vylodění a pár km zastavujeme u letiště Tivat cca v 8:00. Koukneme na letadlo jak si to dává při startu a valíme směr Ulcinj.

Na místo dorážíme něco kolem 10hod, ubytování nacházíme na stejném místě jako loni, takže v pohodě. Rychlá sprcha a hurá na pláž. Z pláže návrat na pokoj kolem 16:00. Přes poledne to vůbec neopaluje a tak se já vůl nemažu. Kdybych tak učinil, nebyl bych teď jako ráček. No teď se budu mazat asi i ze spaní. Trocha odpočinku abychom vychladli a hurá na nějakou dobrotu.

Večeře proběhla v naší restauraci a to ve složení 4x čivouši, 1x hranolky, 1x hamáč, ošatka chleba, 2x pivo, 1x cola a 2x fanta. Kdyby Vás to zajímalo tak celková suma byla 26eur. Odcházíme a každý si funí po svém. V supermarketu nutné zakoupení tekutin ve složení RUM a COCKTA. Před ubikací to někteří završí zmrzlinkou – největší radost má Lukáš2 když vidí zmrzlinu redbull, po prvním líznutí dostává zmrzlinový orgasmus se slovy: to jsem ještě neviděl a fakt to chutná jako redbull.

Na balkoně popíjíme z kelímků a říkáme si jak na nás padá deka a tak se ubíráme každý do svého pokoje. Je 21:10 a já dopisuji tyto řádky a končím dnešní den.

NAJETO: 1450km, VYPITO: moc tekutiny, SNĚDENO: 30 toustů a ještě něco navíc.

To co se událo na místě je v kostce zde  ZÁPISKY

No a je to tu, nastal den kdy se nikomu nechce vstávat, ano je to jasné je tu poslední den. Plán je jasný, užít si pláž, večer se pořádně nadlábnou, zabalit věci a na kutě.

Je to tu 9:30 házíme věci do auta, platíme a loučíme se s paní domácí. Ještě nakoupit nějakej ten proviant v supermarketu. Nasedat vyrážíme. Cestu jsme si naplánovali okrskama směr Sarajevo, trochu Chorvatska, Maďarskou a Slovenskou dálnici a už brázdíme D1.

Cesta Bosnou je úchvatná, nádherná příroda no co popisovat to nemá cenu to se musí vidět – já to tam prostě miluju.

Ani nevím jak nám to uteklo. Je cca 7 hodin ráno a už parkujeme u baráku. Cesta zpět nám přišla rychlejší, úspornější a hlavně krásnější.

Uvidíme co bude v roce 2014 ahoj.

            Bylo nebylo, tak začíná asi každý příběh či pohádka. Tak začal i náš příběh. Musíme se však vrátit o několik měsíců zpět. Je leden, venku bílo a zima až praští. Náš milý Jeník sedí doma za pecí a nemá co dělat. A zde začíná naše štrapáce s dovolenou, kterou odstartovala jedna nevinná věta pronesená z mých úst.

„Honzo, nemáš co na práci, tak co kdyby si dal nějak do kupy motorku.“ Opravdu jednoduchá věta, která měla dobrý úmysl. Než jsem se nadál, byla Honzova motorka rozebrána na prvočinitele  .

            V tom to stavu, s menšími změnami, byla i na konci května, což už taková sranda nebyla, jelikož plánovaná dovolená se blížila. No tak uvidíme, jak to dopadne. Plánovaný odjezd je stanoven na 15. června. Zbývá pět dní do odjezdu a kolotoč začíná. Od pondělka je Honza zapikolovaný v garáži a dohání, co za ten půl rok nestihl. V úterý, díky jeho aktivitě máme nalezen a zaplacen hotel a tak půl starostí je pryč. Takže v sobotu, snad, jedeme do Itálie, do provenience Livigno. Je čtvrtek a Jeník statečně stříká plasty. Marně! Nic se nedaří a barva nedrží. Vše se v dobré obrací, když v pátek  popolední Honza přijíždí ke mně do práce na složené a funkční motorce. Hurá, můžeme jet.

Den první

            Ranní sraz je stanoven na klasickou šestou hodinu na benzínce na Rudné. Všichni dva členové se schází v čas a první co se řeší je, že Honza si na dovolenou mimo věcí veze i jakýsi moribundus, který mu sedí v krku. Je vybaven širokou paletou léčebných prostředků, tak uvidíme, jak to dopadne. Takže hurá za dobrodružstvím.

            Vyrážíme směr německé hranice přes Domažlice. S menší pauzou pro zahřátí, protože teplo vypadá jinak, jsme coby dup na čáře. Loučíme se s domovinou a brázdíme německý asfalt. Další pauza je ve městě Cham, kde musíme natankovat naše holky. Pádíme dál a je před námi Mnichov a už z Prahy nenáviděný velký kus cesty po dálnici. Navigace nás protahuje městem s menší zácpou. Přežili jsme, ale hned za městem si dáváme menší pauzu, protože dálnice dala našim zadnicím opravdu zabrat a ještě je kus před námi.

            Zbytek rychlostní silnice však nebyl tak hrozný a s jedním tankováním v Oberau se už nacházíme v Gapa. Tady zastavujeme na delší dobu, protože holky mají ještě co jíst, ale nám s pokročilou hodinou taky slušně kručí v žaludkách. Po dalších ujetých kilometrech překonáváme znovu čáru, tentokrát rakouskou a míříme na městečko Landeck. Zde si dáváme malou občerstvovací pauzu před zbytkem cesty.

            Po opětovném nasednutí míříme, po námi z loňska známé cestě, do Zernezu. To už je coby kamenem od našeho místa pobytu. Ještě pár zatáček z města a stojíme u ústí do tunelu, který spojuje údolí Livigna s okolním světem ze severní strany. Máme červenou, protože tunelem se jezdí střídavým provozem a tak musíme počkat. Padá zelená a tak startujeme. A jejé, je tu problém. Motorka mi vyplivla a nejde natočit. Tak kousek couvám, abych nepřekážel na cestě, a zkouším to znovu. Nic, nic, nic a blaf, chytla. Tak jedeme. Tunel je dlouhý tři a půl kilometru a teploto v něm značně klesá. Již před cestou jsme zkoumali tento kus cesty a google opravdu nelhal, tunel končí pravotočivou zatáčkou a to bez varování. Zajímavé.

            Cesta vede podle jezera, které se očividně plní tajícím sněhem, jelikož nyní je hladina hodně nízko. Nic méně na mapě vypadá velké, ale realita je jiná. Objíždíme ho opravdu dlouho, takže veliké je hodně. No a už nás vítá cedule LIVIGNO. Město je roztaženo po obou úbočích údolí. Řešíme menší problém a to že nevíme adresu. Tu jsme zjistili vzápětí, ale stejně to vlastně nic neřeší, protože se tu stejně nevyznáme. Řešení je jednoduché, jdeme se optat na benzínku. Obsluha ví a zná, a tak nás posílá jen o kousek výš, než stojíme, ke kostelu. Je to dobré hotel nalezen.

            Tak, jdeme se ubytovat. Recepční nám jde ukázat pokoj a pokládá otázku, zda chceme oddělené postele nebo manželskou, která je zde. Vybíráme první možnost a obsluha kyne, že to připraví. Jdeme si pro bagáž a hurá na pokoj. Týpek v recepci nám dává místo pokoje 22 ve druhém patře, klíč od osmičky v prvním. No nic, jdeme. Je to dobré, protože jsme díky postelím dostali větší pokoj se dvěma místnostmi. Tak aspoň bude místo na krámy. Probíhá rychlé zabydlení, sprcha a jdeme na průzkum okolí. Ještě musíme uklidit motorky do garáže. Opět problém, moje holka zase stávkuje. Asi rupla pojistka, tak sedlo dolů a hle, on se povolil plusový kontakt na baterce. Uff, závada odstraněna.

            Tak teď už jdeme na průzkum okolí. Krámky tu sice jsou, ale vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu jsou zavřené. Tak se pokorně vracíme zpět na ubikaci. Co dál, no co jiného jdeme na pivo. Čepují tu Calandii a tak okoušíme první doušky. Docela to jde. Najednou se zjevuje majitel, teda spíš asi provozní, a nese nám pizzu. Nic jsme si neobjednali a tak na sebe nechápavě koukáme, ale z jeho řeči a gestikulace usuzujeme, že je to pozornost podniku na uvítanou. Klobouk dolů. Tak si Honza pochutnává na pizze a já dojíždím kůrky. Honzík tam chrupnul ještě jednu zrzavou vodu a jde se na kutě. Platíme a zjišťujeme, že pivko za třipade není zrovna nejlevnější. No nic není tak hrozné, jak se zdá, protože třetí pivo nám zapomněli naúčtovat. Jsme Češi a tak mlčíme a jdeme spinkat.

Najeto: 650km

 Den druhý

            Ráno jako asi každý den, co jsme byli na dovolené, procitám první a odsunutím těžkého závěsu, který kryje vstupní dveře na balkon, zjišťuji, že venku je krásně modro. Ještě chvíli si užíváme teplo postele a pak nastává těžký úkol, vstát. Opláchneme si tlamy a hurá na snídani. Ta je hodobóžová a tak plníme naše těla palivem, aby nám energie vydržela dlouho. Fascinuje nás, jak je zde personál usměvavý a neskutečně milý.

            Tak je čas nasoukat se do našich druhých kůží a vyrazit někam na výlet. První kroky však vedou na benzínku a s radostí tankujeme, jelikož litr benzínu je za 1,1 eura a to je prostě paráda. Hrubý plán, kam jet je stanoven a tak opouštíme údolí východní stranou směrem na Bormio. Užíváme si první zatočené kilometry bez bagáže plnými doušky. V Bormiu jsme hnedle vedle.

            Tak a kam dál? Pereme to stále na jih, do města Tirano. Sluníčko hřeje a nám je blaze. Projíždíme město a točíme se na městečko Edolo a poté do města Ponte di Legno. Po cestě si s námi navigace hraje na schovávanou a tak trochu bloudíme. V Ponte se do ní i tak koukáme a Honza vidí nápis „passo“ a to je pro něj hlavní. Takže si dáváme výjezd na Passo del Tonale. Jelikož přes toto passo by nás cesta zavedla moc daleko, tak to na jeho vrcholu otáčíme a dáváme si cestu i z kopce dolů.

            Je to nevídané, ale jsme opět v Ponte, ale tentokrát se vymotáváme z města severní cestou a míříme zpět na Livigno. V cestě nám opět stojí další výjezd, a to Passo Gavia. To by nebylo ani tak divného, když je to tu samý kopec, ale jaká cesta na něj vede. Zpočátku normální cesta, která se z ničeho nic zužuje na průjezd sotva osobního auta. A i to, jak později zjišťujeme, má problém, když se zpoza zatáčky objeví jiné. Ještě že máme motorky, ty projedou všude. Uprostřed výstupu se objevuje cedule občerstvení. Sesedáme a po seskákání pár kamenů se ocitáme u jakési vysokohorské boudy s restaurací. Je tu nádherně. Sluníčko nás hřeje do tváří a nám se, při pití lahodného nápoje, naskytuje pohled na údolí, ze kterého jsme před chvílí přijeli.

            No je tu krásně, ale pokračovat se musí. A tak opět stoupáme výš a je to tu. První schůzka letošní dovolené se sněhem. Je to paráda, sníh kam se člověk podívá a dokonce na dosah ruky z motorky. Prostě kouzlo alp. Po sklouznutí z Gavie dolů, jsme opět v Bormiu a nastupujeme cestu zpět do naší přechodné domoviny.

            Zaparkujeme v garáži, jdeme si dát sprchu a šup do města. Nacházíme samoobsluhu, která včera zůstala skryta našim zrakům, a nakupujeme večeři. Při pohledu na ceny, hlavně alkoholu, nám dochází, že tu zase úplně levno není, ale něco se najde. Pochutiny nakoupeny a tak jdeme na piknik na pokoj. Po dobré večeři, vstřebáváme zážitky dnešního dne a pak slastně usínáme.

Najeto: 250km

 Den třetí

            Ráno je, bohu dík, jako přes kopírák. No prostě paráda. Přes kopírák probíhají i naše ranní úkony, takže nebudu zdržovat a přejdeme ihned k jádru melita a to je dnešní heslo. STELVIO. Ano dnes máme v plánu dobýt tuto italskou meku motorkářů.

            Takže natankovat holky a opět, už známou cestou na Bormio, mizíme z Livigna. Těsně před dojezdem do města uhýbáme doleva do hor. Ještě nutná instalace kamer, protože tohle se musí zdokumentovat. Tak připraveno a vyrážíme do kopců. Z této strany hory je cesta pozvolnější a rychlejší a tak si cestu užíváme. Občas zastavujeme a pořizujeme dokumentační fota. Stále stoupáme výš a výš a najednou se nám před očima objevuje zasněžený vrchol hory. Sníh se začíná postupem vzhůru prokousávat až k silnici až se objevuje cedule s nápisem Passo dello Stelvio. Zastavujeme a zanecháváme zde svou stopu v podobě samolepky, jako vždy když je to kam nalepit. Chvilku tu pobýváme a fotíme a laškujeme se sněhem.

            Pak startujeme motorky a vyjíždíme na nejvyšší bod průjezdu silnicí. Tady se nacházejí stánky s nesmysly a občerstvení. No Václavák je proti tomu klidné a tiché místo. Lidí jak much a motorek ještě víc. Lidi se courají přes cestu a vůbec neberou ohled na to, že bychom rádi projeli. Když jsme se prohrnuli na druhou stranu, naskytl se nám pohled na druhou stranu hory. Impozantní pohled. Už jsme to viděli na fotkách, ale skutečnost je jiná, lepší. Prostě to se musí vidět, jak se silnice zakusuje do srázu. No cesta dolů je taky velmi zajímavá. Tomu se říká autoškola, vyjed si zatáčku, která je sakra úzká, a zůstat ve svém pruhu, chce hodně umu. V půlce sjezdu si dáváme oraz u místního hotýlku a kocháme se proudy ostatních motorek, které brázdí zdejší kopec. No abych nezapomněl, nejen motorky ale i náklaďák, který musí při každém průjezdu zatáčkou couvat aby se tam vešel – no nezávidíme mu to.

            Za chvilku se zvedáme a jdeme pokořit i zbytek kopce. Po pár kilometrech dorážíme do městečka Pratto allo Stelvio. Tady nacházíme Billu a dáváme si oddech s občerstvením a zakupujeme dva losy, co kdyby náhodou – nic. Teplo je velké a tak se nám ze stínu, kde vegetíme, nechce. Ale nedá se nic dělat, jdeme si to dát ještě jednou na druhou stranu. Vyjet prudší stranu Stelvia je, aspoň pro mě, fyzicky náročnější. Když vyjedeme nahoru, tak necítím zápěstí. Prostě se s tím moc peru v zatáčkách. Chce to cvik a lehkost. Pak už si zbytek cesty až domů do garáže dáváme na jeden zátah. Doma bohužel zjišťujeme, že nám jedna kamera nenahrávala, protože byla plná. Sakra!

            No nic se nedá dělat, život je potvora. Po koupačce, bereme mojí motorku a jedeme dolů do města, podívat se co tam mají. Krámů spousta, ale ceny nic moc. Jediný krám, který nás (mě víc) uspokojil, je stánek se zmrzlinou. Za jeden a půl éčka jsme dostali takovou nálož, že nevíme co s tím. Venku teplo a zmrzka taje hodně rychle, ale je výborná.  Holt Itálie. Po oblízání všech prstů ( B: každej svoje) se vracíme zpátky na hotel a jdeme na pořádnou večeři. Honza si dává obligátně pizzu a já testuji špagety. No pochutnali jsme si oba dva. Pak už nezbývá nic jiného než složit své unavené kosti do postele.

Najeto: 180 km

 Den čtvrtý

            I toto ráno počasí opět nezklamalo a tak mohu Honzu opět probudit prudkým rozhrnutím závěsu. Sluníčko je nejlepší budíček na tvrdošiné spáče. Po vytáhnutí našeho ospalého sluníčka z postele, ranní hygieně a snídani, jsme opět připraveni k akci. Cíl dnešního dne – Svatý Mořic.

            Zkoušíme dnes cestu směr Švýcarsko, kterou jsme ještě nejeli. Hodláme se dnes podívat do Mořice, kde jsme trávili loňskou dovolenou, zda-li se něco nezměnilo. Cestu údolím si užíváme v pohodové až hodně výletním tempu. Přejíždíme hranici autonomního území a hrneme se k přechodu se Švýcarskem. Hned pod kopcem vidíme stát pár motorkářů a motorku hozenou mimo silnici na stráni. Zastavujeme, jestli je vše v pohodě a dostáváme kladnou odpověď. Trochu nechápeme, jak se tam dostal, ale budiž.

            Už jsme ve Švajcu a cestou necestou se relativně rychle ocitáme na starých známých místech. Dáváme si pauzu, a koukáme do navigace kudy kam. Honza vidí o kus dál, jak se tam cesta kroutí a je rozhodnuto. Čeká nás Albulapass. Musím Honzu pochválit, protože to byl zase hezký kus cesty. Krásná cesta, klid a ticho.

            Klidná cesta se však změnila, když jsme se ocitli na úpatí cesty na Julierpass, kde jsme řádili minulý rok. Dopřáváme si trochu oddechu a vychystáváme techniku. Ani nevím, zda mám tento kus cesty popisovat, vzhledem k rodinným příslušníkům a policejním složkám. No udělali jsme si z toho tak trošku závodní okruh. Motory se točili ve velmi vysokých otáčkách a naše kolena se míhali jen těsně nad asfaltem. Dokonce tak nízko, že se Honza těsně pod úpatím Julieru podepsal do švýcarského asfaltu hned oběma koleny, z čeho měl nevýslovnou radost. Budíš mu to přáno.

            Splavení jak psi v potoce zastavujeme opět v Mořici na náměstí a občerstvujeme se. Mno bylo to vydatné. Pak nastupujeme cestu zpět do našeho zeleného údolí, už v klidném tempu (z toho by měl i hajný Horyna radost). I když zbytek cesty byl na pohodu, upadneme zmoženi v garáži z motorek. Jdeme se zkulturnit do sprchy a vyrážíme si vyrazit koupit něco k večeři. Pak si dopřáváme odpočinek na pokoji a na dobrou noc si pouštíme film z počítače.

Najeto: 202 km

Den pátý

                 Dnešní ráno je trochu jiné než ty předešlé. Při pohledu z okna už není azuro, nýbrž se přes okolní vrcholky převalují mračna. Nic ale není tak hrozivé, jak vypadá, protože jakmile se mraky odpojí od bílého sněhu hor, jsou to už zase ty staré dobré bílé kopule. I internet hlásí maximálně přeháňky navečer.

            Po snídani se naše kroky řídí podle plánů stanovených Honzou, které vymyslel večer. Chce se podívat k jezerům, která leží kousek od Bormia, s názvem Lago di Cancano. Takže hurá do sedel. K úpatí, kde se cesta zvedá k vodním ploše, se dostáváme velmi rychle, protože cestu už máme nadrcenou. Instalujeme kamery a vyrážíme. No nebyla to daleká cesta, jelikož po ujetí ani ne kilometru před námi mizí asfalt a tak cesta končí (já to říkal, že mi navigace hlásí nezpevněnou vozovku). Takže otáčíme a přecházíme na plán B.

            Vracíme se na hlavní a míříme znovu na Passo Stelvio. Ovšem tentokrát si projíždíme jen severní pozvolnější výstup, na jehož vrcholu uhýbáme doleva a míříme opět na švýcarské území přes Umrallpass. Hned za jeho vrcholem Honza něco huláká do interkomu a začíná brzdit. A hele, místní svišť se povaluje na vyhřátém asfaltu. Sotva nás zmerčí, tak bere roha. Honza se snaží vytasit foťák, ale ta chlupatá potvora je rychlejší. Sjezd z passa nám nabídl asi vše, co se dá na silnici potkat. Kus cesty nám cvakají zuby, protože povrch připomíná valchu. Pak se objevují námi oblíbené cedule „Práce na silnici“, takže tu běhá pár maníků v oranžovém a ty parchanti nám někam schovali asfalt. Zbytek cesty dolů už je krásný zakroucený povrch. Dole v městečku si dáváme malou pauzu a jedeme dál.

              Teď nás čeká Ofenpass po cestě do Zernezu. Těchto pár kilometrů si opět dáváme v lehce závodním tempu, které nás drží až do doby než se silnice definitivně narovná do podoby nalinkované přímky. Mineme odbočku na Svatý Mořic, ne tam už opravdu letos po třetí nepojedeme a míříme jižní cestou domů. Po cestě nás zklamává opět technika, protože se nám ulomil držák kamery z Honzovi motorky a milá holka jde k zemi. Už víme, na co jsou ty bytelné obaly. Zastavujeme ještě u průjezdu přes víceméně hraniční přechod Itálie-Livigno. Z okolo projíždějící motorky se ozývá hláška „Čao kluci.“.  Řidič zastavuje a jde k nám. Je to starší člověk, který se hned napráší, že není Čech, ale Ital žijící v Čechách. Prý ho Italové štvou svou náturou a tak vzal roha. Chvilku debatujeme a pak se hrneme ku domovu.

            Zaparkujeme holky do jejich budoáru, jdeme se zkulturnit a vyrážíme na nákupy. Večer pak probíhá v obvyklém stylu. To znamená, že se nabaštíme, poválíme a jdeme dolů na pivko, které si zpestřujeme hraním stolního fotbálku. Pak už jen film na dobrou noc a tuhneme.

Najeto: 180km

 Den šestý

                  Ráno koukáme na internet, jak se to bude počasí vyvíjet během dne a vypadá to dobře, až možná na večer by se mohlo něco přihnat. Jdeme na snídani a po návratu jsme, teda spíš Honzík, poněkud línější a nemůžu ho donutit k nějaké akci. Nakonec se to povedlo a my vyrážíme na další výlet.

            Plán opět stanovil pan Bé, který si na googlu vyhlédl další jezera. Prostě chce vidět nějakou vodní plochu. Takže opět míříme jižní cestou od Livigna, ale s tím rozdílem že na švýcarském přechodu odbočujeme doleva a míříme přes jejich území zpět do Itálie, a to na město Tirano. Po cestě míjíme Lago di Poschiavo, ale to Honzu opravdu neuspokojuje. Je moc snadno dosažitelné. Dorážíme do Tirana. Zde nás udivuje, že trans alpský vlak Bernina expres, který nás provází skoro každý výlet, se zde z ničeho nic objevuje v centru města a projíždí mezi domy jako tramvaje v Praze. Zajímavé.

            Z Tirana míříme na západ do městečka Sondrio. Bohužel se držíme navigace, kterou jsem si zapomněl zkontrolovat, a ta potvora nás tahá nahoru a dolů okolo hlavní silnice. Úplně nesmyslně. Aspoň jsme se podívali na místní sady, a jak se tu těm Taliánům žije. Město však i přes zajížďky dobýváme. Začíná pěkně připalovat a tak zahazujeme přebytečné svršky a frajersky si rozepínáme kombinézy.

            V Sondriu odbočujeme kamsi nahoru do hor. Cesta je zpočátku rychlá, ale postupem času se silnice začíná kroutit víc a zužuje se. Stoupáme opravdu statečně. Výchozí bod byl podle navigace 356 m.n.m.. Cestu nám zpříjemňují průjezdy tunely, kde je aspoň trochu nižší teplota. Pod vrcholem se silnička zamotává statečně a zatáčky se utahují. Pohled do údolí, ze kterého jsme vyrazili je impozantní. Ještě dva tři tunely a jsme nahoře.

            Po levé ruce míjíme Bacino di Campo Moro a jedeme dál. Tady bohužel cesta končí a dál již vede jen polňačka. To však Honzíka nezastavuje a mizí mi v prachu cesty. Vlastně to musím upřesnit, jelikož se nejedná o jezera, ale o uměle vytvořené přehrady. První zmíněná působí jako jezero, protože se tu voda válí mezi skalami zcela přirozeně, ale druhá nádrž teda přehrada, ke které se vydal Honza a která je na mapě uvedena pod jménem Bacino di Alpe Gera, se mohutně tyčí nad okolím, zakousnutá svými betonovými výztuhami do okolních skal. Tato stavba působí v této výšce zvláštně. Když je řeč o výšce, tak musím poznamenat, že jsme zhruba za dvacet kilometrů vystoupali do dvou tisíc metrů nad mořem.

            Honza se mi vrací ze soukromého výletu, ještě se zchladíme v potoku, který padá ze skály vedle silnice, a vyrážíme zpět do údolí. Po cestě pořizujeme fotky a ještě zastavujeme v půli cesty u jakéhosi muzea, které dokumentuje těžbu minerálů v okolí. Mají ale zavřeno. Po pár chvílích se vracíme do vedra města a míříme zpět do Tirana. Horko je spalující a tak zastavujeme v Tiranu u Lídla, abychom se občerstvili.

            No svačinka probíhá v hodně rychlém tempu, jelikož i přes neustávající vedro, se obloha nad městem neuvěřitelně rychle zatáhla, což nevěstí nic dobrého. Takže skáčeme na oře a upalujeme pryč. Schytáme sice pár kapek, docela velkých, ale ujet se nám podařilo. Dokonce mám štěstí, že po trase potkáváme zmiňovaný vlak, jak se protahuje jednou myší dírou mezi domy. Honzovi se dokonce málem povedlo plácnout si s týpkem, který kouká z okna z posledního vagónu. Škoda, mohl to být efektní záběr na kameře.

            Cestou zpět domů, se nic zvláštního neudálo, jen po návratu do údolí zjišťujeme, že nás bouřka předběhla a už tu sprchlo, z čeho mi sušší máme radost. Na uvítanou si dáváme pivko, aniž bychom vyskočili z kombinéz. Jak tak postáváme na terase restaurace, tak se Honza rozhlíží po prknech, ze kterých je terasa udělána a začíná studovat škvíry mezi nimi. To bych se na to podíval, kdyby někomu neupadli peníze. Začíná lov na bohatství. No chvilku se komicky motáme mezi stoly a ten kluk měl pravdu. Po nějaké době třímáme skoro tři eura a dokonce jsem našli 700 lir, kterými se tu  notný čas  již neplatí.. Jsme doma asi hodinku a venku se opět pěkně rozpršelo. Na to se za oknem dívá dobře. Takže zalovíme nějaké zajímavosti na internetu a jdeme na kutě.

Najeto: 215km

 Den sedmý

                  Ráno obloha opět vymetená, modro až oči bolí. Co se bude dnes odehrávat? Bude tak zvaný aktivní odpočinek. To znamená, že po pozdní snídani se jen s obtížemi vykopáváme z hotelu, bereme motorky a jedeme na druhou stranu údolí ke kabinkové lanovce.

            Zakupujeme za jedenáct éček obousměrnou jízdu a necháváme se vyvézt na jeden z místních kopců. Sluníčko sice hřeje, ale intenzitě paprsků, zdatně sekunduje svou vytrvalostí vítr. Uděláme si malou, ale opravdu jen malou procházku po okolí (Honzovi nedělá řídký vzduch dobře). Pořídíme pár fotek a pak se vyhříváme na lavičce u stanice lanovky a pozorujeme okolo nás projíždějící cyklisty, kteří tu mají postavenou pěknou sjezdovou dráhu ( Motolino ).

            No vyslunění jsme dost a tak nastupujeme cestu dolů. Usedáme do sedel a vracíme se do města. Musíme natankovat na zítřejší cestu domů. Zní to jednoduše, ale v naše provedení to tak jednoduché není. Dvě pumpy, které máme hned u nosu, vyhlásili maňánu a mají pouze samoobsluhu, kde mi však nefunguje karta. Takže si dáváme cvičně ještě jednou kolečko kolem města a tankujeme na druhé straně u Shellky. Pak se vracíme zpět a připravujeme motorky na odjezd. Poté se vydáváme na nákup dárečků pro rodinné příslušníky. Chodíme krámem sem a tam a vybíráme a přebíráme. No ve výsledku tu necháváme pěknou sumu, ale jsme neskutečně překvapeni, když nám obsluha kasy jen tak dá slevu asi tři eura. Není to moc, ale ten zájem o zákazníka potěší.

            Vracíme se s nákupem na hotel, chvíli se povalujeme a surfujeme na internetu a pak jdeme na poslední večeři. Dáváme si každý po pizze a po dvou kouscích piva. Honzík se nechává ukecat servírkou a dává si navrch tiramisu. No a tak dobře najedení a napití, jdeme na pokoj zpacifikovat ten náš élent, co tam máme a trochu se pobalit. Pak už jen dobrou noc, jelikož ráno brzo vstáváme.

Najeto: 28 km

 Den osmý

            Bohužel dnešním dnem nám končí dovolená v alpském ráji. Ráno si dáváme budíka na půl sedmou, abychom vypadli včas. Plány nám hatí obsluha hotelu, protože jsme počítali s tím, že je snídaně od sedmi. Když se vykutálíme z pokoje, jsou dveře do restaurace ještě zavřené. No a co teď, přece nepojedeme s prázdnými žaludky. Honza jde v půl osmý na průzkum a hlásí, že už je to dobrý. Tak hurá, poslední snídaně a jede se.

            Jdeme odtáhnout s velkou nevolí bagáž k motorkám a vyrážíme. Dáváme městu vale a podél jezera míříme k tunelu. Pak už se ubíráme známou cestou do Garmische. Trochu se nám po cestě nedaří a nechtěně najíždíme v Rakousku na dálnici. To už naše taková tradice. Modlíme se, abychom nepotkali kliftóny a po chvíli sjíždíme jako by nic na normální cestu. První dvěstěkilometrový úsek si dáváme na jeden vrz a první pauzu je kousek za Garmischem. Po cestě se nad námi honí mraky a teplo se taky tváří jinak. Zastavujeme na benzínce a chvilku pozorujeme proti nám projíždějící motorky, jelikož nám na hlavu dopadají drobné kapky.

            No chlapci jezdí v pláštěnkách a tak i mi volíme tuto možnost. Hrdinství stranou, sucho a teplo je důležité. No rozhodně jsme neprohloupili. Další zastávku máme po pár kilometrech a lovíme v navigaci kudy tudy domů. Zkoušíme to nějak vymyslet, ale nakonec se podvolujeme umělé inteligenci a jedeme podle navi. Takže nás čeká hodně nudných kilometrů po dálnici okolo Mnichova a ještě dál do vnitrozemí. Uprostřed obchvatu uhýbáme, protože Honzovu legu svítí žebravé oko a už moc daleko nedojede. Takže hledáme pumpu, což se po chvíli daří a my můžeme zůstat v klidu. No musíme konstatovat, že italský benzín holkám chutná, protože jsme najeli 330 kilometrů a aspoň já bych ještě notný kus ujel. Občerstvujeme se a vyskakujeme z pláštěnek, snad už nás kapky deště minou.

            Po odjezdu z pumpy, si chvíli užíváme okrsek a pak opět najíždíme na dálnici a musíme přetrpět ještě 80 kilometrů do Deggendorfu. Honza si užívá cestu v poloze ležmo s hlavou na nádrži a nohama na stupačkách spolujezdce. Já si vystačuji s občasným poposedáváním po celé délce sedla motorky. No přežili jsme to a míříme k našim hranicím přes Regen na Železnou Rudu.

            A je to tu, překračujeme hranice naší vlasti a jsme skoro doma. Zastavujeme na první benzínce a dáváme si delší oraz. Po troše válení se na trávě, opět nasedáme a podstupujeme poslední díl cesty k domovu. Musíme ještě jednou doplnit palivo, kousek za Klatovy, a pak si zbytek cesty dáváme na jeden zátah. No a už jsme před naší matičkou Prahou a tak si za Rudnou dáváme sbohem a rozjíždíme se k domovům. Přežili jsme.

Najeto: 698 km

            No co dodat závěrem. Jelikož přípravy na tuto dovolenou byly poněkud hektické a ani počasí předchozích měsíců nevypadalo zrovna vábně, moc jsme od toho nečekali. Ale realita byla naštěstí naprosto jiná. Počasí vyšlo na jedničku, bydlení (díky Honzovi) bylo taky dobré a my jsme si na horských silnicích parádně zajezdili, takže jak by řekli na televizi Noha „Borec na konec – dáváme palec nahoru“.

             Tak sportu zdar a motu zvlášť

 ZÁPISKYz cesty

FOTO

Povídání o cestě po Švýcarsku a okolí.Na foto tu.

Dovolte mi, abych vám podal poněkud podrobnější informace o naší letošní cestě. Jako již tradičně se myšlenky na další cestu formovali v našich hlavách hned, co vychladli motory po té minulé. Stále jsme nevěděli co a jak, až padla myšlenka trochu jiný typ dovolené.

Vždy jsme jezdili z místa na místo, ale letos jsme to chtěli změnit. Zůstat na dvou místech déle a podnikat výlety, na což se výborně hodí Švýcarsko a jeho Alpy. Dovolená měla být jiná i v tom, že nás mělo být víc, konkrétně tři. Měl se k nám připojit o chvíli později Jirka, ale to se nezdařilo, což pochopíte později. Takže 1.červenec odjezd směr expedice Šifra (Švýcarsko, Itálie, Francie, Rakousko).

1.den

            Čas odjezdu jsme stanovili na šestou hodinu ranní z první benzínky na Dé pětce. V noci je tropická noc a mi netrpělivě sledujeme počasí, které neslibuje nic dobrého. Ráno se ukazuje, že předpověď nelhala. Prší a je vskutku nevlídno. Vyměníme si s Honzou pár sms a odkládáme odjezd, s tím, že si dáme vědět. Další komunikace probíhá o dvě hodiny později po ICQ. Během konverzace se počasí umoudřuje a tak si stanovujeme odjezd na hodinu devátou.

Přijíždím na místo srazu tradičně dřív, ale Honza doráží o pár chvil po mé maličkosti a hned mě odbourává. Na svém cestovním válci má přidělané dětské lyže. No co, jede se do Alp, tak se bude lyžovat. Pár minut debatujeme o počasí. Pak zapínáme kombinézy, nasazujeme helmy a vyrážíme na Plzeň (bez Vávry). Za Plzní se odchylujeme od D5 směrem na Folmavu.

Na čáře tankujeme stroje a dáme první pauzu. Pak již opouštíme republiku a brázdíme německé okrsky. Počasí drží a tak se nám jede dobře. Kdesi v okolí Augsburgu zastavujeme na benzínce, za účelem občerstvení. Jen co sesedneme, tak je tu vydatná dešťová přeháňka. Tu zde přečkáváme a jen co oschne asfalt, zase vyrážíme. Dešťové kapky nás opět dohánějí před Ulmem. Zastavujeme pod mostem, kde je trochu toho sucha a dohadujeme se co dál. Najednou se k nám přihrnul cyklista a s úsměvem u nás zastavil. Lámanou angličtinou si vyměňujeme informace a dozvídáme se, že je z Bulharska, má na tachometru 2500 kilometrů a jede do Londýna na olympiádu. Neskutečné.

Jedeme do centra Ulmu s tím, že do cíle v Kostnici asi nedorazíme, jelikož jsme pozdě vyjeli. Pokoušíme se něco najít tady. Našli jsme Etap s Ibisem, ale cena hovoří pro další cestu. Ještě doplníme vyprázdněné bandy a jedeme dál. Jen co dorazíme na kraj města je tu parádní slejvák. Tak hned obracíme zpět na opuštěnou benzínku. Chvíli koukáme, jak leje a pak usuzujeme, že to jen tak nepřejde a navlékáme pláštěnky, návleky, no prostě vše co nás udrží v suchu.

Ani jeden z nás netuší, jak dlouho v tom dešti jedeme, ani kam jsme to vlastně dojeli, ale vjíždíme do tajuplného města a hledáme nocleh. Nacházíme v centru hotel, ale nemají zde internet a Honzovi se nezdá pokoj. Tak popojíždíme dál a vedoucí zájezdu vidí cedulku hotel, tak jedeme podle ní. Ta nás dovádí nad město k hotelu Panorama. Bendis vyráží a za okamžik pozoruji, jak debatuje s chlapíkem mezi dveřmi. Přináší zpět informace, že chce 80 eur za nocleh. Motorkářům dává deset procent slevu, protože je taky motorkář, a Honza ho ukecal na 55. Bereme a parkujeme v podzemní garáži. Majitel nás vede hned do převlékárny – sauny a tam nám pomáhá z mokrých nepromoků.

Jdeme bydlet. Hotel hezký, čistý a prázdný. Vybalujeme nutné věci a jdeme se optat na jídlo. Majitel kroutí hlavou, že nevaří. Ale nemá problém a my najednou sedíme v jeho autě a on nás někam veze. Jsme z toho dost zmateni. Zastavuje u restaurace, ale je zavřeno z důvodu slavnosti. Opět nemá problém a točí to na město. Z toho úmyslu jej vysvobozujeme a otáčíme ho na hotel. Nemá večeři, tak sem dej aspoň pivo. Takže večeříme na pokoji a zhodnocujeme uplynulý den.

Najeto: 498km

2.den

      Když ráno promneme oči a pohlédneme ven, tak se dostáváme do depresí. Venku panují velké tmavé mraky, a co chvíli se z nich spouští provazy vody. No to bude zase den. Už je čas a tak vyrážíme na snídani.

Vítá nás usměvavý pan domácí a zve nás ke stolu. Na to, že je hotel prázdný, přichystal opravdu královskou krmi. Tak si poroučíme čaj a latté a hodujeme. Jídlo nám zvedá náladu, ale ta nám zase klesá, když se soukáme do pláštěnek. Jelikož se mi špatně řídí v návlekách na rukavice, hrdě hlásím, že jedu bez nich. Ujel deset metrů z garáže a už jsem si je navlékal.

Odjíždíme a jedeme do původně míněné Kostnice. Chvíli prší, chvíli ne. Občas nás provokuje sluníčko, když vykoukne malou dírkou v mracích. Navigace nás dovádí do Meersburgu, ale když se objevuje Bodamské jezero, zjišťuji, že dál cesta nevede. Je tu však náhradní řešení, se kterým navi počítala. Trajekt. Takže Honza u obsluhy zjišťuje, kolik pak to stojí. Vrací se s částkou 11,60 za oba. Není co řešit, odplouváme za pět minut a tak šup na palubu. Plavba je rychlá a tak se asi za 15 minut vyloďujeme na druhé straně jezera v Kostnici.

Projíždíme městem a dostáváme se na švýcarské území. Dáváme si pauzu u prvního supermarketu a poprvé platíme ve frankách. Občerstvujeme se a pozorujeme, jak se před námi začíná krajina jemně zvedat. Další cesta nás vede před město Will, za kterým máme krásné kopečky a tak fotíme a fotíme. Dál projíždíme přes Rapperswil-Jona, Schwyz, okolo jezer do Altdorfu a pak Adermattu. Cestou pozorujeme zřejmě potok, který teče podle trasy. Vody je spousta, je kalná a vaří se ve velkém stylu. Když se dostaneme na kopec, vidíme to zblízka na vlastní oči “video jak se to vali tu ” Asi jsme si vybrali období dešťů.

Cestou nás provázejí informační tabule s průjezdností pass v okolí. Jediná tabulka je červená. No to bychom nebyli my, aby se nás to netýkalo. Odbočujeme na kruhovém objezdu, jak si žádá navigace a dojíždíme do vesničky Realp. Na jejím konci nás čeká značka zákaz vjezdu. Jedeme dál a po dvou, třech kilometrech je tu značka další a tak to obracíme. Zastavujeme ve vesnici a přemýšlíme, co bude dál. Honza zkouší zastavit auto, které jede ze shora, ale on nerozumí nám o nic víc než my jemu. Za chvíli projíždí okolo dvě motorky a za nimi auto s libereckou značkou. Motorky jedou dál a Češi zastavují vedle nás. Jsou to dva mladí kluci, z nichž jeden jde rozpačitě k nám. Už se nadechuje, když mu vyrazíme dech pozdravem „ Čau“. Chudák prý přemýšlel, jak se s námi domluví. Tak se chvilku bavíme a zjišťujeme, že je pod námi železnice, na které jezdí auto vlak. Chlapec se jde zeptat a vrací se slovy, že to odjíždí za pět minut. My letíme dolů, ale je už pozdě. Nic se však neděje, kupujeme v klidu lístky, ono to tu pendluje po dvaceti minutách.

Tak jdeme do fronty. Vlak opravdu za chvíli přijíždí. Vyloží auta z druhé strany kopce a pak dostáváme pokyn k nástupu. Snaží se nás předběhnout machírek v Maserati, ale obsluha jej zadržuje. Motorky první. Moment to jako pojedeme na rampě, venku, tunelem? Né, projíždíme po celé délce vlaku a na konci je za lokomotivou jeden vagón a tam nás obsluha odkazuje. To je hustý. No tak si to drandíme s motorkami kdesi pod horským masivem. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale už jsme na druhé straně a probíhá vykládka. Všichni musíme z vagónu couvat, jenom Honza ne, protože si motorku po cestě obrátil na stojánku. Tak couvám, jako ostatní. Přes práh vagónu mi pomáhají nádražáci, ale trochu nešikovně, protože do mě strčil, když jsem to nečekal a málem jdu k zemi.

Na druhé straně je stejně blbé počasí jako předtím a tak se opět navlékáme a vyrážíme směr Sion. Cesta v dešti přes vesničky nám moc neubývá, ale nakonec těch necelých sto kilometrů překonáváme a vjíždíme do Sionu. Jezdíme po městě a hledáme ubytování. Nikde nic. Zastavujeme na benzínce a Honza jde zkusit štěstí. Vrací se smíšenými pocity a s tím, že tu mluví francouzsky. Dostáváme dva tipy. Zkoušíme první, což je takový hostinec u nádraží. Honza se jde podívat na pokoj. Je malý, ve čtvrtém patře a i se snídaní chce paní 110 franků. To se nám zdá dost a tak jedeme zkoušet dál. Druhý tip se nepovedl už vůbec a tak jedeme zkusit štěstí o vesnici dál.

To už se tedy docela připozdívá, ale neztrácíme víru. Když už padá tma, tak trochu propadáme panice. Zastavujeme v městečku a Bendis se jde zeptat do zdejší kavárny. Je pryč dost dlouho, ale vrátil se. Prý tam byl moc hodný pán, který ho odkázal na nějaký hotýlek, ale že neví, kolik to stojí, ale že nás tam odveze autem. To Honza s poděkováním odmítá a my se noříme do švýcarské tmy. Nakonec přijíždíme o půl jedenácté do města Martigny. První hotel, na který narážíme je náš. Cena je 105 franků za pokoj. To jsme si teda pomohli.

Jdeme se ubytovat, recepční nám ukazuje, že si motorky můžeme dát do prázdné garáže za hotelem, což vítáme a mají tu výtah, což po celodenní jízdě taky potěší. Velmi rychle se zabydlujeme a hurá do sprchy. Pak jen kecáme a v půl jedné padáme za vlast.

Najeto: 480km

3.den

Ráno se budíme rozlámáni po včerejším dni. Koukneme z okna a nad údolím sedí jednolitý mrak. Snad to bude dobré. Trochu se zkulturníme a jdeme na snídani. Píše nám Markéta, která večer sjížděla internet a hledala, kde bychom mohli složit hlavy. Dala nám tip na horské středisko La Tzoumaz. Probíhá snídaně a my pozorujeme, jak u vedlejšího stolu ordinuje jakýsi potulný doktor. Pánovi, který proti němu sedí, nacpal takových léků, že to sotva unese.

Jdeme si sbalit saky paky a pojedeme prověřit Markétin tip. Vracíme se kus cesty, kterou jsme absolvovali po tmě a pak ve vesničce Ridders odbočujeme kamsi do kopce. La Tzoumaz se nachází 13 kilometrů v kopcích. Přijíždíme na místo. Určený hotel nenacházíme a tak zkoušíme turistické středisko. Honza se noří v nu a za chvilku vychází s tím, že si ho nikdo nevšímá. Tak si děláme kolečko kolem střediska. Pak zkoušíme informace znovu a tentokrát úspěšněji. Dostáváme tip na hotel, který je hned pod námi. La Poste.

Zajíždíme na parkoviště a jdeme se optat. Vítá nás chlapík, řekl bych italského vzezření, a ptá se, jak může sloužit. Chceme ubytování na tři noci a on na nás vytahuje cifru 80 eur za noc. Takže smlouváme a stahujeme částku na 60. No později jsme si řekli, že to mělo jít na 50, ale vem to čert. Dostáváme pokoj ve druhém patře pro pět lidí a terasou. No aspoň tu máme místo na naše krámy.

Rychle vybalujeme, a jelikož si počasí venku dalo říct a svítí sluníčko, vyrážíme na průzkum okolí. Drandíme zase dolů a jedeme na protější stranu údolí. Ani nevíme, jak se nám to povedlo, ale udělali jsme si asi 20 kilometrový okruh přes spousty zatáček a jsme zase tam, odkud jsme vyjeli. Vracíme se na naší stranu údolí a jedeme někam na jídlo. Ve vedlejší vesnici si děláme klasický piknik u supermarketu. Po cestě Honza zahlédl jakýsi hrádek či hlásku a hned se tam chce podívat.

Tak posilnění jsme a tak hurá na hrad. No ono to asi tak jednoduché nebude. Nejdřív nás cesta vede úplně někam jinam. Tak se vracíme a vidíme auto, které jsme minuli, jak je téměř u hlásky. Tak to zkoušíme jinou cestou. A sakra. Dojeli jsme do meruňkového sadu a tady cesta končí. Honza si aspoň přímo z motorky trhá jeden plod. Tak je čas to zkusit opět jinou cestou. Ta nás odvádí zase úplně mimo. Ale vypadá to jako cesta na malé passo. Tak jedeme.

Hezká cesta, sem tam je proložená endurovou vložkou (né, dělám si srandu, prostě občas chybí asfalt). Po ujetí asi 25 kilometrů nás zastavuje lesní cesta. Podle navigace tato situace bude trvat asi 2 kilometry. Na Honzovi vidím, že by klidně jel, ale já to riskovat nechci, protože mám rád asfalt a nehodlám se ho vzdát. Tak to obracíme a jedeme zpět.

V Riddersu doplňujeme benzín a stavujeme se v místním Coopu a zakupujeme piva. Jedeme zpět na hotel a jdeme ještě do místní sámošky pro něco k snědku. Pak si zařizujeme piknik na terase a kocháme se pohledem na hory kolem nás.

Najeto: 88km

4.den

            Ráno nás vítá ve slunečném duchu. Trochu se dáme do gala a jdeme na snídani. No to jsme to dopracovali. Hotel je prázdný a tak chlapci snídani odbývají chlebem, máslem a dvěma pikslami marmelády. Takže si trochu poškádlíme žaludky a jdeme se odít do cestovního a vyrážíme na výlet.

Náš cíl je přejezd do Itálie přes Colle di Gran San Bernardo, ležící ve výšce 2473 metrů nad mořem. Jedeme do našeho oblíbeného Martinigu a točíme se na jih. Široká silnice se vlní stále výš, až se dostáváme na rozcestí. Rovně vede tunel, který vynecháváme a odbočujeme na silničku, která vede přes vrchol. Připevňujeme kamery a vyrážíme. Silnička se kroutí mezi skalisky a za necelých deset minut dobýváme vrchol a vylepujeme samolepku na ceduli.

Přejíždíme hraniční čáru a padáme krásnými zatáčkami na italskou stranu. Ta je hezčí a už se těšíme, až to pojedeme nahoru. Urazili jsme asi třicet kilometrů taliánských silnic a zastavujeme v malé vesničce, kde si dáváme pauzu. Po odpočinutí nastupujeme cestu zpět.

Měli jsme pravdu, silnice z italské strany nám dopřává opravdu krásné svezení. Na vrcholu přenastavujeme kamery k získání akčních záběrů a vracíme se zpět do Švajcu. Po cestě zahlédl Honza skupinku motorek o pár zatáček pod námi a jal se je stíhat. Já si držím své tempo a tak dojíždím k ústí tunelu o chvilku později „ o minutku J „ PS: kdyby mi dali ještě kilometr , možná půl, dojel bych je.

Je odpoledne a nemáme další plány a tak se vracíme na hotel. Pod stoupáním, které vede k našemu přechodnému bydlišti, děláme zastávku. Ta je za účelem sklizně, u silnice pěstovaných meruněk. Honza oškubal asi kilo a my vyrážíme do kopce, užít si zatáčky v trochu rychlejším tempu. Po cestě je jedna pravotočivá zatáčka, která vyčnívá nad ostatní a tak si jí Honza dává ještě jednou a já se jej snažím zachytit na fotoaparát.

Dorážíme na hotel, opět jdeme navštívit místní samoobsluhu a opět vegetíme na pokoji. Honza projíždí maily a předčítá mi zprávu od Jirky, který se k nám má připojit. Zpráva je špatná. Mistr si při rybaření asi zlomil nohu. My asi do svého okolí vypouštíme nějaké negativní vibrace,to není možné!!. No tak si to zase dáme ve dvou. Ještě trocha komunikace s domovem a jdeme do hajan.

Najeto: 206km

5.den

            Budíček nám připravilo sluníčko na modré obloze. Jdeme na snídani s tím, jestli to dnes bude lepší. No, dostali jsme víc másla. Tak nic. Jdeme se obléct a vyrážíme na další výlet. Tentokrát do Chamonix-Mont-Blanc.

Takže jako vždy naše startovní město Martigny, ale na kruháči odbočujeme jinam než včera. Široká a rychlá cesta nás dovádí na Forclazpass v 1527 metrech. Pak klesáme do údolí a cestu nám lemují vrcholky pokryté sněhovou přikrývkou. Netrvá to dlouho a vítá nás Chamonix. Popojíždíme městem a dorážíme na velké parkoviště u lanovky. Ta ovšem nejezdí.

Na protějším kopci vidíme jinou a tak se prodíráme městem k ní. Dáme motorky na parkoviště, samozřejmě že je placené, ale my se protahujeme přes závory. Zabezpečujeme stroje a jdeme na průzkum. Lanovky na vrchol vedou dvě a cena za cestu tam i zpět činí 26 eur. Lanovkou jsme letos ještě nejeli a tak zakupujeme jízdenky a za chvíli jsme stanuli na Gares den Planpraz ve výšce 1.999 metrů. Začíná nám poprchávat, proč my. Chvilku čekáme na kabinu druhé lanovky, s kterou dobýváme vrchol Le Brevent a zapisujeme si výšku 2.525 metrů. Tady už nám prší slušně. Pořizujeme fotky ze všech stran a hlavně co nám mraky dovolí.

Pak nastupujeme na cestu dolů. O pár chvil později už stojíme u motorek a vracíme se zpět. Po cestě déšť zesiluje a tak zastavujeme na zastávce autobusu a nacpáváme se do pláštěnek. Než tak učiníme, tak déšť oslabuje. No nic. Prostě jedeme dál. Před francouzsko-švýcarskými hranicemi, koukám na Honzovu motorku a nezdá se mi poloha jeho výfuku, což mu ihned sděluji.

Na hranicích zastavujeme a jen co Honza zpomalí, výfuk mu definitivně padá na zadní kolo. Upadla mu matka z držáku tlumiče. Chvíli zkoumáme motorku, kde by se dala vzít jiná a pak nám padne do oka matka od plexi. Takže probíhá oprava, výfuk drží a my jedeme dál.

Už jsme zase v Martinigu a Honza nabírá kurs kamsi nahoru úzkou silničkou. Ta nás dovádí na vyhlídku nad městem. Zastavujeme a vyskakujeme z nepromoků. Jen co tak učiníme, dopadají nám na hlavy velké kapky. Ale z toho naštěstí nic nebylo a za chvilku už zase svítí, ten žlutý nesmysl. Kocháme se výhledem na město a Honza si vzpomíná, že mi navigace, když jsme byli na hotelu, našla McDonalds. Takže se notnou dobu bavíme tím, že z naší výšky hledáme zlaté M.

Nic nevidíme a tak jedeme na průzkum města. Projedeme pár ulic a světe div se, my jsme ho našli. Tak si dáváme pozdní oběd a sledujeme cvrkot na ulici. Chvilku posedíme a pak se vracíme na hotel, neb je třeba zkrotit ten bordel, co máme na pokoji, jelikož je zítra čas dalšího přesunu.Dobrou noc.

Najeto: 155km

6.den

            Ráno nám budík otvírá oči v šest hodin. Nechce se nám, ale vylézáme s kutlochů a dobalujeme zbytek věcí. Bereme bagáž a jdeme nabalovat motorky. Honzovi stroj nějak špatně chytá, že by nadmořská výška?  Naštěstí to máme od hotelu z kopce, takže se odrážíme a mizíme pryč. Po pár metrech motor naskočí, sice kucká ale jedeme.

Na jeden zátah jsme ujeli přes sto kilometrů a první zastávku máme až před dnešním prvním passem. I když nám počasí celkem přeje, i přesto se oblékáme do pláštěnek. Teplo vypadá jinak. Vyrážíme na Nufenenpass. Vrchol leží ve výšce 2478 metrů. Po cestě několikrát zastavujeme, protože okolí svádí k focení. Jedna zastávka je výjimečná, protože u silnice leží velký pás sněhu a tak se Honza může konečně vytasit se svými lyžemi. No přípravy na sportovní výkon trvají déle než výkon samotný. Jen co se lyžemi dotkl sněhu, už se válí na krovkách. Ale bylo to tam.

Za pár okamžiků stojíme před cedulí určující výšku a vylepujeme naší další značku. Jen co se přehoupneme přes vrchol, jsme rádi, že máme na sobě pláštěnky. Projíždíme mraky, které se tu válí po kopcích, a nevidíme na krok. Když se mlha zvedne, tak začíná pršet. Sjíždíme dolů a zastavujeme u jakési usedlosti, kde si doplňujeme nepromokavé pomůcky. Za chvíli opět stoupáme na další přejezd. Tentokrát je to Passo San Gottardo, ve výšce 2106 metrů. Opět zde zanecháváme značku o své přítomnosti a znovu klesáme do údolí.

Projíždíme přes městečko Adermatt a opětovně stoupáme na dnešní třetí passo. Je to Oberalppass z výškou 2046 metrů. Tam nás opět obklopují mraky. Takže je čas udělat opět nějaké fotky a plácnout samolepku na sloup. Prodíráme se bílou tmou a ubíráme na výškových metrech. Pod kopcem se začíná spouštět slušný déšť a tak zastavujeme na malé benzínce a dáváme si oddech. Staví zde také dva týpci na hodně starých Harleyích, tankují a taky se při oblékají. Dozvídáme se, že jsou ze Švédska. Slušná práce.

Déšť neustává a nám nezbývá nic jiného, než vyrazit dál. Dostáváme se dolů z hor. Propršená cesta nás ubíjí a Honza mi do sluchátek hlásí, že začíná usínat. Přestává pršet a před námi je odbočka na Chur, ale my se stáčíme na opačnou stranu a míříme na jih. Ve městečku Sils, zastavujeme u supermarketu, jelikož je odpoledne a je čas si dát nějaké jídlo.

Než stačíme zdlábnout, to co jsme nakoupili, dává se opět do deště. Prostě máme pech. Opět v sedlech a to směr dnešního cíle Silvaplana. Cestu nám zpestřuje hra na dojezd na jednu nádrž. Honza s přehledem vyhrál, protože mu v jednom kopci dochází benzín. Takže koukám do navigace, která mi hlásí, že další benzínka je asi pět kilometrů před námi. Honza to otáčí zpět do vesnice, kterou jsme právě projeli, a já mažu kupředu pro benzín.

Benzínku jsem našel, ale problém na sebe nenechá dlouho čekat. Nebere mi to kartu a peníze nemám ani já ani Honza. Takže zase frčím zpět, předávám informace čekajícímu Honzovi a jedu cestou, kterou jsme sem přijeli, kde byly dvě velké benzínky. Tam už jsem úspěšnější. Bylo to o chlup. Mám nádrž na 19 litrů a tankuji 18,2 litru. Takže se vracím k sirotkovi s plnou nádrží a provádíme tankování na ulici. Když jsme hotovi, opět prší a my jedeme dál.

Těsně před městem Silvaplana překonáváme poslední passo dnešního dne. Julierpass s výškou přejezdu 2284 metrů. Spadneme do města dolů a začíná náš oblíbený čas, čas hledání ubytka. Popojíždíme sem a tam a rozhlížíme se. Všude hotely, již z venku draze vyhlížející. Jak si tak brouzdáme, dostáváme se do Svatého Mořice. Doplňujeme pohonné hmoty a hledáme dál. Cesta nás odvádí do slepé ulice, kde nacházíme hostel.

Jdeme se poptat dovnitř. Bodrý chlapík nám dělá nabídku na tři noci. První je dvoulůžkový pokoj s koupelnou za 468 franků. To je moc a tak ho popichujeme, ať to zkusí znova. Druhá možnost je 4 lůžkový pokoj se sociálkou na chodbě a snídaní za 255 franků. To už je lepší a tak si plácneme. Jako bonus dostáváme karty, které nás opravňují k využívání všech místních lanovek a hromadné dopravy zdarma. Tak to bereme.

Jdeme se zabydlet. Hostel je vybaven wi-fi sítí, ale ta bohužel na pokoji nefunguje a tak jsme nuceni uchýlit se do společenské místnosti, která je vedle recepce. Sjíždíme internet a odpočíváme, pak se jde na kutě.

Najeto: 335km

7.den

            Ráno roztahujeme závěsy a zdraví nás krásný den. Copak budeme vyvádět? V první řadě jdeme na snídani. Sláva, zase se vracíme k bohatému hodokvasu. Tak co teda? Jdeme na průzkum města a přilehlých kopců. V půl desáté stojíme před hostelem, kde má zastávku MHD. Vystupujeme v jakémsi centru města. Něco jako Pařížská ulice v Praze. Samé drahé obchody a tak. Ptáme se na cestu pána, který okolo nás prochází a ten nás odvádí ke stanici lanovky.

Jdeme dovnitř a jsme napnutí, zda čipové karty, které jsme dostali, fungují. Přistupujeme k terminálu a píp, jsme uvnitř. Bezva. Jdeme nejdřív jakousi zubatkou, něco jako na Petřín. Ta nás vyváží na Chantanellu (2005m), tam přesedáme na další, která nás posunuje na Corviglii (2486m). Tady čekáme na kabinovou lanovku, která nás vyváží na Piz Nair (3057m). Zde se citelně ochlazuje a my korzujeme po vrcholu a fotíme jak o život. Výhled nám trochu kazí mraky, ale i tak máme krásný výhled. No je čas jet zase dolů.

Dostáváme se opět do města a hodláme se přesunout na jiné místo. Trochu plaveme v místní dopravě, ale jsou tu ochotní řidiči a tak nás navádějí na správnou cestu. Jedeme do části Mořice, zvoucí se Surlej. Autobus nám zastavuje přímo u stanice lanovky. Tomu říkáme servis. Lanovka odjíždí za chvilku a tak nastupujeme. Kabina nás vyváží do mezi patra, Corvatsch Mittelstation Murtel (2702m), tam přesedáme na jinou kabinu a ta nás dopravuje na Corvatsch (3303m). Nejvyšší bod je dobyt. Lítáme z místa na místo, prodíráme se důchodci a japončíky, kterých jsou tu mraky, a snažíme se zachytit co nejlepší záběry.

Pak sjíždíme zpět do mezistanice, kupujeme si pivka a relaxujeme na sluníčku kochajíce se výhledem na hory. Vracíme se na autobus, který už na nás čeká a vracíme se do města. Bereme to přes nákupní středisko a kupujeme zásoby, jelikož je zítra neděle a tady se v neděli opravdu nepracuje. Vracíme se na hostel, hodujeme na pokoji a pak jdeme dolů, abychom se seznámili s novinkami, jak u  nás, tak  i ve světě.

Najeto: 0km

Nastoupáno: cca 2600m (to je bráno z výšky města, která je asi 1700m)

8.den

            Plány na dnešní den nám opět kazí počasí. Večer jsme se dohodli, že si dopoledne půjdeme zajezdit a odpoledne vyrazíme na výlet vlakem. Venku ale leje a tak plány obracíme. Jdeme si dát snídani a v devět stojíme na zastávce. Leje jako z konve. Vyrážíme na nádraží.

Po příjezdu jdeme na pokladnu zjistit co a jak. Kdy to pojede, jsme si vydedukovali, horší je to co nám oznamuje muž na okénku. Na kartách máme napsáno, teda jak jsme si mysleli, že máme Bus a RhB(vlak) v ceně, ale tento omyl nám týpek vyvrací. Takže jsme jezdili autobusem na černo. Tak se ptáme, kolik by stála cesta, kterou jsme si naplánovali, a je to drahé.

Tak sedíme ve vestibulu a jsme zkyslí. Pak se zvedáme a jdeme na malý šour městem a pak se vracíme na hostel. Tady se povalujeme a surfujeme na netu. Počasí se během té doby umoudřilo a tak vyrážíme na motorky.

Nejprve jedeme na západ na Malojapaas (1809m). Je to vlastně cesta po rovině, jelikož už jsme ve výšce 1700 metrů a pak se cesta láme prudce dolů. Z passa sjíždíme prudkými zatáčkami do údolí, čím jsme níž, tím se zatáčky více otevírají. Přijíždíme do vesničky Vicosoprano, kde se otáčíme a dáme si to zpět. Lítá tu jedna motorka za druhou. Opět jsme stanuli na vrcholu a pořizujeme fotky.

Pak se vracíme do Silvaplany a točíme Jublierpass, kterým jsme sem předevčírem přijeli. Tam už to známe a víme, že jsou tam dobré zatáčky. Sjíždíme si to několikrát nahoru a dolů a točíme akční záběry na kamery. Pak ještě zastavujeme u cedule a fotíme si motorky. Necháváme se vyfotit od Japončíků, kterých jsou tu dva autobusy. Dokonce si fotí i oni nás. Honza vylepuje samolepku. Moc dlouho tam však nevydržela. Nějaký akční domorodec se vyhrnul z místního kiosku a sloupnul jí. Blbec.

Vracíme se do města, trochu si ho projíždíme a pak se vracíme na hotel. Musíme zase udělat pořádek a zabalit věci, neb se zítra stěhujeme. Pak ještě internet a pak brou noc.

Najeto: 112 km

9.den

            A máme tu další den přesunů. Obloha za oknem hlásí modrou, tak doufáme, že nám to vydrží. Jdeme si naplnit břicha snídaní a pak odstěhovat ten ansámbl k motorkám. Vyrážíme směr východ, směr Rakousko. Je to hezká cesta údolím alpských štítů. V jedné vesničce upozorňuji Honzu na Coop a připomínám nákupy pro blízké. Mává rukou, že ještě na něco narazíme. No měl pravdu, cesta nás tak bavila, až jsme narazili na rakouské hranice. Hups. Ano přiznáváme se dobrovolně. Vše co jsme přivezli, jsme nakoupili v krámu na hranicích. Není však důležité kde, ale že jsme na vás nezapomněli.

Takže vyrážíme na rakouský asfalt. Máme zhruba vytyčenou cestu na Innsbruck a pak někam do hor, kde si najít ubytování. Takže drandíme cestou necestou, až dorážíme do Innsu. Projíždíme městem a pak dál a dál. Kopírujeme řeku a dálnici. Zastavujeme si na malý oběd a zase frčíme dál. Jak si tak jedeme a najednou se ocitáme na hranicích s Německem. To jsme jako nechtěli.

No nic, tak si ochutnáme zase německý asfalt a najdeme ubytování tady. Navigace nás vede mimo hlavní tahy. Cesta je to příjemná a klidná. Občas narazíme na Gasthaus a tak zkoušíme štěstí. Nikde nemají volno, což je nám divný. Jak si tak jedeme, tak zjišťujeme, že jsme kousek od českých hranic. Tak motorky pouštíme na dálnici a přibližujeme se k nim. Zkusíme to u hranic. Zkoušíme to tak moc, až zastavujeme na benzínce v Železné rudě.

Co teď, je skoro půl devátý a domů je to 160 kilometrů. Vzdálenost by nebyl problém. Zádrhel je v mojí maličkosti, konkrétně mé helmě s tmavým plexi. Já za pár minut nebudu nic vidět. Ale sranda musí být a tak informujeme rodiny, že se hrneme domů a v devět hodin večerních vyrážíme, směr Praha.

No to bude fakt sranda. Už při odjezdu vidím, teda spíš nevidím silnici a bude hůř. Honza mi dělá slepeckého psa a všemi možnými signály upozorňuje na komplikace na silnici. Už jsme v Klatovech, půl cesty je za námi. Při dalších kilometrech se modlím, ať už je tu dálnice. Dočkal jsem se. Zastavujeme na první benzínce, dáváme si něco pro zahřátí a trochu si odpočinout. Byl to náročný kus cesty, ale teď to bude lepší. Říkám Honzovi, ať jede za mnou. Najíždíme zpět na dálnici a pádíme ku Praze. Jede se docela dobře. Pruhy krásně svítí a tak nabíráme relativně normální rychlost od 110 po 130 kilometrů za hodinu.

Do Prahy přijíždíme celý a za Rudnou si dáváme sbohem a vydáváme se ke svým domovům. Já to mám blíž a tak je to spravedlivé, protože kdyby to bylo obráceně, tak by musel jet Honza se mnou, abych se někde nepřerazil. Nevím jak Honza, ale já jsem doma v půl jedné. A mám toho plné kecky, ale usnout nemůžu.

Najeto: 726km

Závěr

            No jak to shrnout. Plány byly velkolepé. Né vše nám však vyšlo. Těšili jsme se na výlety, což nám zkazilo počasí. Těšili jsme se, že nás bude víc, což nám překazila Jirkova nešikovnost. Ale viděli jsme zase kus světa a příště budeme snad chytřejší, dědečku.

Motu zdar a zápisky z cesty jsou ZDE

FOTO

Povídání o cestě po zemích Frabenelu.Na foto sem.

Dovolte mi, abych Vás podrobně informoval o naší letošní expedici. Ta se jako vždy plánovala chvilku po návratu z Balkánu. No plány, tak nějak jsme si řekli co bychom mohli absolvovat a nechali to u ledu. Občas jsme se na toto téma pobavili, ale nějak jsme přípravy nepřeháněli To se projevilo poslední měsíc před odjezdem, kdy se nám najednou čas nedostával a tak honem honem dát to do kupy. Shodli jsme se na názvu Frabenel (France, Belgium, Nederland a Luxemburg). Odjezd 1.července. Tak hurá na to.

Den první

Čas odjezdu byl stanoven na půl šestou ráno od mého domova. Takže brzký budíček čekal spíš Honzu, ale i já se nepovaluji. Jen co vytáhnu stroj z garáže, telefon hlásí sms od pana B, který prý bude mít lehké zpoždění, jelikož ho ranní metabolismus nahnal zpět domů.

Takže odjíždíme v šest. Moc se nám nechce, jelikož venkovní teplota není vůbec příznivá, asi kolem osmi stupňů. Já si radši beru větrovku, Honza to prý zvládne ( no u baráku mi taková kláda nebyla). No už u Berouna začal přimrzat k motorce. Hodiny hlásí něco po sedmé a my si dáváme pauzu u Mc´Donalda na Rozvadově. Zima byla větší než to vypadalo a tak tu hodinu rozmrzáme pomocí čajíčku.

Pak doplňujeme pohonné hmoty a hurá na nudné německé dálnice. Nuda netrvala ani moc dlouho, jelikož u Norinberka, zimu vystřídal déšť. Já jsem na tom trochu líp než Honza s perforovanou kombinézou, ale vlhnu taky. Jako na potvoru je tu uzavírka a tak nemůžeme sjet. To se povedlo až o pár kilometrů dál a tak kvapíme na první benzínku, která nám stojí v cestě. Tady se sušíme a natahujeme kompletní nepromoky. Sice přestává pršet, ale my nic nenecháváme náhodně a děláme dobře. Po návratu na dálniční tah, se déšť vrací a přidává na intenzitě. To nám to hezky začíná.

Další pauzu s tankováním děláme v Heilbronnu. Jdu platit a zdravím, obsluha mi odpovídá česky, no nic češi jsou všude. Chvilku posedíme a když skočíme do sedel, tak se opět spouští voda z mraků. Naštěstí je to už jen přeháňka, která trvá jen chvilku a počasí se začíná umoudřovat. Menší pauzu dáváme v městečku Speyer a vyskakujeme z pláštěnek. Pak jedeme dál a v městečku Tholey nacházíme Lídl a tak si děláme pozdně odpolední piknik.

Po uspokojení žaludků začínáme hledat uspokojení pro naše znavené tělesné schránky. Přímo v Tholeyi jsme neuspěli, je tu drahé ubytování, a tak jedeme dále. Občas to zkusíme po cestě, ale stále neúspěšně. Opět se spouští déšť a tak začínáme být nervózní. U městečka či vesnice Schmelz zastavujeme na benzínce a Honza se jde optat, jestli o něčem nevědí. Vrací se zpět s očima na vrch hlavy a slovy, že „tý buchtě vůbec nerozuměl“, ale máme se prý vrátit kousek zpátky a tam je penzion. Vracíme se a opravdu nacházíme.

Na verandě je pár chlapíků popíjející pivko a madam, která vypadá, že přebrala a nebo že spíš nic nepobrala.Honza měl pravdu, když promluví tak je to neidentifikovatelný jazyk. Ale máme kde složit hlavy. Jdeme do sprchy, pak si koupíme u tý divný domácí pivko, chvilku pokecáme na verandě a s obavami o počasí jdeme na kutě. Hurá do hajan.

Najeto: 670 km

Den druhý

Ráno se budím v sedm hodin a pochvíli budím i Honzu. No to jsem si naběhl! Ten frfňal a frfňal, ale vstal. Trochu s obavami vykukujeme z okna, super modrá obloha s bílými mráčky dává známku toho, že by dnes počasí mohlo vydržet. Takže probíhá obvyklá ranní procedura a před devátou už frčíme směrem na Lucembursko. Po cestě si chrochtáme jak je tu levný benzín, kterého taky na okraji hlavního města nabíráme plné bandy (i do přepadové hadičky). Kde si asi blízko centru města parkujeme a fotíme okolí. Honza při té příležitosti ztrácí klíče od motorky. No to jsou věci. Tak si prochází cestu, kde všude coural a nic. Už už se chystá odmontovat válec, kde má někde náhradní, když je najednou nachází spadlé do nohavice kombinézy (bych se po…). První zádrhel překonán.

Při odjezdu přiděláváme na mojí motorku kameru, abychom si natočily průjezd městem. To se trochu nepovedlo, protože jsme byli za dva kilometry z centra a cesta nebyla nějak záživná. Živo bylo později, kdy se kamera odlepila od plexi a já jí jen taktak zachytil. S plnou levou rukou se blbě mačká páčka spojky a tak nechávám motorku na trojku chcípnout na zastávce. To bylo o chlup, to by jsme tu kameru dlouho neměli (kdyby jste to viděli v mém zpětném zrcátku to byla bžunda, ale nebudu se smát, neb….. to až později).

Lucemburkem jsme projeli hnedle a již brázdíme francouzský asfalt směrem ku Remeši. Po cestě narážíme u cesty na postavené tanky a tak neodoláváme a jdeme na obhlídku. Další cesta nám moc dlouho netrvala a tak o pár chvil později parkujeme u paty vyhlášené místní katedrály Notre-Dame de Reims. Patří mezi nejvýznamnější církevní stavby ve Francii a gotiky vůbec. Vyniká čistotou slohu a bohatou sochařskou výzdobou ze 13.století. Stavba je to obrovská a dech beroucí. Jdeme pořizovat fotky. Po chvíli se mi Bendis ztrácí a tak sedím a hlídám věci. Chlapec se objevuje za chvíli s tím, že se byl podívat ve vnitř. No já si to pak prohlídnu na fotkách, nemusím být všude.

Hodina pokročila a tak popojíždíme dále ku Paříži. Nacházíme market s názvem Super-U a tak si dáváme občerstvovací pauzu. Ale teď už by to chtělo něco najít. Jedeme po jakési Route de Champain, což znamená, že je na každém domě cedule, že se tu ochutnává víno, ale nebydlí se asi nikde (tuto cestu bude míti Lukáš ve své mysli dlouho – byla dlouhá J). Vidíme hotel u cesty a jdeme se zeptat zda by nebylo možné zde složit dvě unavená těla, ale když nás asi viděli, tak měli najednou plno. Takže pokračujeme dál. Přijíždíme do města Chateau-Thierry. Tady hledáme podle cedulí hotel Campanile. Ať hledáme jak hledáme, hotel nikde. Jezdíme křížem krážem a po půl hodině zjišťujeme, že pořád jezdíme okolo něj.

Jdeme to zkusit. Recepce nikde, je zde jen platební automat a ten se s námi odmítá bavit, tak jedeme zase dál. Po cestě z města nacházíme něco jako P+R pro karavany. Honza chce zaparkovat zde, ale nějakým místním týpkům se nelíbíme a tak jdeme zkusit ještě hotel, který byl kousek zpátky. Ten je pro změnu zavřený a tak jedeme ven z města. Po pár kilometrech je cedule kempink, tak plni naděje jedeme tam. S paní, která nás přišla přivítat se nedomluvíme a tak volá svého synátora, který nám anglicky vysvětlil, že tu mají velkou oslavu a že tu je riziko nevyspání. To nám bere vítr z plachet. Týpek nám dává kurz na další kemp, který je asi o deset kilometrů dál.

Po cestě ještě zkoušíme hotel, ale opět plno. Kemp nacházíme vysoko na kopci  skoro za tmy, brána zavřená a kde nic tu nic. Pár lidí u karavanů, ale obsluha nikde. Jdeme prozkoumat terén a Honza velí, že se ubytujeme sami. Nachází plac, otevíráme bránu i závoru a stěhujeme se dovnitř (to je bojovka) . Bydlíme až po půl jedenácté. Dáváme polívku a pivko, co jsme zakoupili po cestě a pak do hajan. Já mám zlou noc, dostávám zimnici a z ničeho nic mi není dobře. Krizi jsem nějak překonal a usnul. Byl to těžký den.

Najeto: 422 km

Den třetí

Ráno procitáme kolem půl deváté. Moje maličkost se po předešlé noci moc nevyspala, ale je mi dobře. Kuchtíme snídani a Honza, při návratu ze sociálek, naráží na majitele kempu, který se připomíná o zaplacení slovy já jsem tu šéf. Takže platíme, spakujeme svoje věci a vyrážíme směr Paříž.

Po pár kilometrech dorážíme na předměstí Paříže kde zastavujeme a s námi vrozeným optimismem hledáme v navigaci, kde se asi tak ubytujeme.Honza v mezičase píše dopis dom malému Bendisovi a využívá vedle stojící poštovní schránku (ten měl radost) Něco jsme našli a tak vyrážíme do velkoměsta. No hledání se nám nějak nedaří, takže bloudíme ulicemi a hledáme jakékoliv ubytování. Lehce začínáme vyšilovat, ani né tak z hustoty provozu, ale ze semaforů, které jsou tu na každém rohu a vždy s rozsvícenou červenou barvou. Ani nevíme jak dlouho už tu jezdíme (dlouho). Něco jsme našli, ale bylo to drahé. Zoufalí nacházíme občerstvení Mc´Donald a tak zastavujeme, dáváme si něco na zub a využíváme volné wi-fi připojení a pátráme po ubytku na internetu. Moc jsme si nepomohli.

Takže zpět do sedel a cesta nás vede k Boloňskému lesíku, kde nacházíme kemp Camping de Paris. Kemp je to obrovský, ale obsazenost odpovídá jeho velikosti. Hlava na hlavě. Hned u brány propadá Honza depresi, protože první lidé, kteří vychází z kempu jsou Češi. Chvilku zevlujeme na recepci a pak jdeme ještě zkusit hotel, který jsem zahlédl po cestě. Ten zaprvé vypadá zavřeně a za druhé je opravdu drahý (drahý???). Tak se zase vracíme zpět do kempu, protože na recepci mají internet zdarma a tak si jde Honza vystát frontu a za čtvrt hodiny se vrací s dvěma adresami hotelů. První je hotel Ibis, kde jak se dočetl mají akci za 44 euro na noc. Takže adresa zadána do navigace a jedeme.

Hotel jsme našli v pohodě, ale člověk na recepci o akci nic neví. Cena pokoje je pevná, 66 euro. Takže zpátky na motorky a jdeme zkusit ten druhý, který je o kousek dál. Ten se nám však nepovedlo najít. Už jsme zoufalý a na malém kruháči Honza zkouší zastavit místní starší pár a ptá se na cestu. Hrozně hodní lidé,vysvětlují nám ochotně cestu, kreslí dokonce i plánek ale vše francouzsky což nám je na dvě věci. Tak to jdeme zkusit. Pán nám nakreslil tři kruhové objezdy za sebou a my po ujetí asi pěti kilometrů nenašli ani jeden. Za to jsme našli jakýsi hotel. S nadějí zastavujeme a jdeme se optat. Chtějí 44 euro a tak bereme a ubytováváme se. Málem bych zapomněl, že při hledání jsme našli ještě jeden hotel. Ale bylo to menší faux pas, protože nám obsluha sdělila, že jsou hotel ale sociální, tudíž pro chudé (no to mi jsme!). To jen tak mezi řečí.

Hotel není nějaká extra třída, ale je to střecha nad hlavou, motorky máme pod kamerami a tak se nám ulevilo. Bydlíme kolem deváté hodiny. Kuchtíme večeři i když někteří z nás i dvakrát, protože si to Honza vylil na podlahu, když si šlápl na ešus (brečel jsem neb to byla rajská a já na ní měl hroznou chuť a jiná nebyla).  Po západu slunce jdeme ještě ven zjistit, jak bychom se dostali místní MHD do města, protože bydlíme relativně na periferii. Autobus máme přede dveřmi hotelu, ale moudrý moc nejsme. Jeden autobus asi jede někam na metro, ale Bůh suď. Ještě se ptáme recepčního, který nám nabízí dvě alternativy. Jeden autobus přímo někam na metro nebo jiný na příměstský vlak, zvaný RER (myslím že bychom se asi dostali do Prahy). My volíme variantu třetí a ráno vyrazíme do města na motorkách. Tak do hajan, ráno musíme vstát včas.

Najeto: 200 km

Den čtvrtý

Ráno si dáme budíček na půl osmou. Dnes nás čeká opravdu kulturní den, který jsme si plánovali již doma. Tak nasnídat a hurá do vřavy velkoměsta. Cesta nám netrvala ani nějak dlouho, za to jsme poznali co je to ranní špička na městském okruhu pařížském. Aut mraky, ale jsou neuvěřitelně ochotní, netroubí a uhýbají. Mezi pruhy se tvoří další, který je evidentně vyhrazený skútrům a motorkám.(myslet si, že v pravém pruhu to půjde mezi auty taky omyl a tak hurá do leva) Ty zde lítají neuvěřitelně rychle. Do teď jsme si mysleli, že jsme hodně drzí. Nejsme.

Asi po dvaceti minutách se nám zjevuje první bod naší trasy Eiffelova věž. Takže si nacházíme plac mezi skútry na zaparkování (kde se hodí). Honzovi se při této činnosti podařil nalézt někomu vypadnuvší mobil, leč bez baterky,ale tu nalézá posléze a zkouší telefon zapnout. Funguje a tak při pěším přesunu k věži volá Markétě. Jde to. Tak i já posléze využívám nabídnuté šance a volám domů taktéž. Češi jsou prostě mrchy.

Už stojíme u kovového monstra pana Eiffela. Věž byla postavena v letech 1887 až 1889. Původně měřila 300,65 metrů, dnes i s anténou 324. Věž má tři plošiny, první je ve výšce 57 metrů, druhá ve výšce 115 metrů a třetí ve výšce 276 metrů. Je tu spousta lidí, čemuž se není co divit, když jí ročně navštíví 6,5 miliónů lidí ročně. No jo, ale ta spousta lidí tvořící neskutečně dlouhou frontu na vstup – to je na celý den, takže jen okukujeme monumentální stavbu a přes park se šineme dál.

Přes ulice Rue de Babylone a bulvár Raspaill nás kroky přivedli až k Luxemburské zahradě, která se rozkládá na ploše 22 hektarů. Procházíme nádherným parkem a slyšíme hudbu. V místním lesním parčíku se nachází přírodní pódium, kde nějaké hudební těleso předvádí svůj um. Na chvíli dopřáváme nohám klid a posloucháme. Zrovna dali k dobru ústřední melodii z filmu Piráti z Karibiku. Je to hustý, slyšet to na živo, až mi naskakuje husí kůže. Když někdo umí, tak je to skvělý.

Tak jde se dál a kroky nás vedou k Seině a chrámu Notre-Dam nebo-li katedrála Panny Marie. Jedná se o gotickou stavbu, která stojí na východní častí ostrova Íle de la Cité a slouží jako centrála pařížské římskokatolické arcidiecéze (fronta jakoby pokračovala od věže).Takže  přes ní kráčíme k Centre Pompidou, kulturní centrum Paříže. Poté se motáme křivolakými uličkami až ke známému Louvru, které patří mezi největší muzea světa. Tady se opět koncentrace lidí srocuje do útvaru nekonečné fronty a tak opět obdivujeme jen okolí a nakukujeme skleněnou pyramidou dovnitř. Přes park se dostáváme na Palace de la Concorde, kde se tyčí egyptský obelisk. Ten pochází z chrámu Luxor v Egyptě. Jedná se o dar egyptského místokrále Muhammada Alího francouzskému králi Ludvíku Filipovi. Je to nejstarší stavba Paříže. Pak se podle řeky vracíme zpět k našemu začátku cesty, kde jsme zanechali naše stroje.

Po nasednutí se vydáváme k další památce a to Vítěznému oblouku, který nechal postavit Napoleon Bonaparte jako znak své moci v letech 1806 až 1836. Zde se nachází asi největší kruhový objezd, který jsme kdy viděli a doprava s chaotickými pravidly, které nám jsou poněkud cizí. Je to masakr. Zastavujeme u okraje a pořizujeme fotky. Dáváme se zde do řečí se starším slovenským občanem a od něho se dozvídáme, že byl včera vstup do Louvru zadarmo, což nás trochu naštvalo. Ptáme se jak je nabito ve Versailles. Prý dost a tak jej z plánů vypouštíme.

Pak se prodíráme, tentokrát odpolední špičkou, zpět k našemu bydlení. Po cestě plníme prázdná bříška našich holek a i my si pořizujeme nějaké ty dobroty na večerní piknik. Poté debužírujeme na pokoji a dopřáváme zasloužený odpočinek našim nohám, které mají našlapáno asi 15 kilometrů pařížského asfaltu. Povedený to den. Honza se kasá, jak brzo půjde do hajan a najednou se usazuje v okně(to to pivo nebo to pivo?) Bydlíme mezi dvěma letišti a tak skoro hodinu honí objektivem prolétající letadla na obloze. Kdo si hraje, nezlobí.

Najeto: 50 km

Den pátý

Ráno procitáme po osmé hodině. Zase to všechno odnést k motorkám, nabalit a pak už opouštíme Paříž. Ještě jednou ochutnáváme místní provoz a po půl hodině už volní upalujeme na západ. Cesta vede přes Dreux, Alencon, Mayenne až do cílového města Fougeres.

Cesta nám ubývá v poklidu. V Alenconu si dáváme větší pauzu a fotíme místní hrad. Popojíždíme dál do Mayennu, kde nacházíme market Bio a vyhlašujeme náš klasický piknik. Zklamáním pro nás bylo, že v tomto krámě, i když se nachází v zemi baget, nemají pečivo. Tak kupujeme co dům dá a rozkládáme se na parkovišti. Trochu s obavou vyhlížím zatahující se oblohu směrem, kterým míříme.

Moje obavy se naplnili a tak asi dvacet kilometrů před cílovým městem dostáváme sprchu. Hned na kraji města Fougeres nacházíme hotel, který se tváří zavřeně. Po chvíli se však objevuje správce, který nám říká, že otvírají až zítra, ale pokud bychom měli zájem, nechá nám pokoj a dokonce zaparkuje i motorky do garáže. Je to lákavá nabídka, ale zase tu budeme úplně sami a odříznuti. Necháváme si nabídku v záloze a jdeme najít hotel F1, který patří do sítě hotelů po celé Evropě. Mělo by to být levnější než normální hotely. Je to vlastně taková lepší ubytovna.

Hotel jsme našli a tak to jdeme zkusit. Asi dvacet minut blbneme venku s platebním automatem, který mi odmítá vzít kartu. Kolem jdoucí anglický motorkář nás informuje, že to zlobí a odkazuje nás na recepci uvnitř. Recepční nás ochotně ubytovává a vysvětluje, jak to tu chodí. Dostáváme kód, kterým se dostaneme na pokoj a i do hotelu jako takového. Všechno je tu automatizované, včetně sprch a toalet, které se po použití sami čistí.

Vybalujeme věci a jelikož neprší jdeme na nákup. Carefour, který jsme po cestě viděli, je trochu dál než se nám zdálo. Nesledujeme hodiny a tak když dorazíme na místo je zavřeno. Prostě padne osmá a nikde ani noha. Tak nic jdeme zpátky a klohníme si večeři na pokoji.

Najeto: 320 km

Den šestý

Večer probíhala debata, že asi opustíme své předešlé plány jet až na západní cíp Francie. Chtěly jsme dobýt Brest, ale shodli jsme, že jet tři sta kilometrů tam a skoro to samé zpátky je nesmysl. Hlavně když Honzova zadní pneumatika není zrovna v dobré kondici, ale to už předbíhám.

Ráno vyrážíme v devět hodin a naše kroky či kola míří do středu města kde se nachází středověká tvrz z 12.století Castello di Fougeres, která je postavena na ostrůvku na řece Nancon. Stavba je to působivá. Objíždíme jí ze všech stran a fotíme okolí. Poté opouštíme město a míříme na sever k Mont-Saint-Michele nebo-li Hora svatého Michaela. Jedná se o 80 metrů vysoký poloostrov, na kterém je postaven gotický klášter a k němu přidružené budovy. Zvláštností je, že stojí na tekutých píscích a rozdíl hladiny moře mezi odlivem a přílivem činí skoro 15 metrů a voda zde ustupuje až 15 kilometrů od pevniny. Jako vždy je tu hromada turistů a my uznáváme, že je to výlet minimálně na půl dne. Tak jako vždy památku obdivujeme z uctivé vzdálenosti a kompletujeme fotodokumentaci.

Vydáváme se tedy na další cestu, která trvá asi tři kilometry, protože se opět spouští liják jako hrom a tak se schováváme u jakési stodoly. Co jsme komu udělali (no komu!!). Vyčkáváme až se počasí umoudří a pak cestou kopírujeme pobřeží dále na sever. V městečku Granville nakupujeme oběd a o kousek dál na pláži si děláme piknik, který si Honza spestřuje sběrem škeblí.

Stále kopírujeme pobřeží na nejsevernější část tohoto výběžku do městečka Auderville. Po cestě mě motorka upozorňuje na nízký stav paliva (mě taky J). Za nějakou dobu vidím benzínku a tak se hlásím o zastavení, ale Honza je proti, že to má ještě čas (myslím). Takže ujíždíme dál až dobýváme maják umístěn na severním výběžku. Honza na něj chce vylepit naší samolepku, na což se velmi těším, neboť je umístěn na moři asi kilometr od pevniny. Tak jej povzbuzuji, že to dá. Skončilo to jen lezením po skaliskách a lovením co nejlepších záběrů. Když jsme se dost vyblbli, startujeme stroje a jedeme do našeho cílového místa, města Cherbourg-Octeville. Po cestě mi palubní počítač motorky hlásí, že mám najeto 70 kilometrů. Vím, že na to ještě něco najedu, ale jsem lehce nervózní, protože tady benzínky nejsou. Byl jsem za sebe nervózní zbytečně, benzín došel Bendisovi. Bezva. Naštěstí v kufru mám láhev s Colou a Honza demontuje ze své motorky přepadovou hadičku a z těchto propriet sestavujeme provizorní čerpací stanici a sosáme zbytek mojí nádrže. Naštěstí navigace ukazuje čerpačku za pět kilometrů a my dojíždíme v pohodě.

Už se připozdívá a tak projíždíme městem a hledáme kemp. Ten jsme nalezli v klidu a tak se ubytováváme. Chtějí za noc 15 euro, ale nechtějí platit předem a tak stavíme stan a vracíme se kousek zpět do města na nákup večeře. Po jídle se jdeme projít k moři kde je vidět jakási pevnost a k ní vedoucí hráz. Po příchodu blíže je zjištění takové, že kus chybí ne asi zubem času, ale aby zde mohli proplout lodě.Konstatujeme, že teplo vypadá jinak a tak po chvíli a lovení pár fotek létajících racků a upalujeme zpět, šup do hajan.

Najeto: 300 km

Den sedmý

Ráno procitáme s obavami jak je venku, jelikož nás v noci budil vítr a déšť. Obloha je zatažena, ale neprší. Takže snídaně a balení probíhají rychleji, abychom to stihli za sucha. Jelikož jsme večer neplatili, tak činíme i ráno, protože je brána otevřena, tak mizíme po anglicku bez placení. Dnešní plán je projet pobřeží Normandie, kde se za druhé světové války událo vylodění spojenců.

První zastávka proběhla v Grandcamp-Maisy. Jsou zde bunkry a zem plná děr od dopadajících granátů. Moc dlouho prohlídka netrvala, neboť jakmile jsme opustili motorky, začalo pršet. Samozřejmě jen co se vrátíme kapky zmizeli. Pokračujeme do obce Colleville-sur-Mer, kde se nachází památník padlých amerických vojáků při operaci den D a následných operací. Areál se rozkládá na 173 akrech a je na něm 9.387 bílých křížů a na konci je půlkruhová zeď nesoucí dalších 1557 jmen padlých. Pohled na tento areál vám vezme dech a po zádech přeběhne mráz. Je to neuvěřitelné a člověku se vkrádá myšlenka, co se tu před lety muselo dít. Samozřejmě nás při prohlídce opět kropí provazy vody. Opravdu, proč my.

Popojíždíme dál po mokrém francouzském asfaltu a ve městečku Quistrehamu nacházíme naše oblíbené Super-U a tak zase piknikujeme. Pak už nás čeká jen kousek cesty do našeho cílového místa a to města Cabourg. Hledáme zde ubytování. Nacházíme hotel Etap na okraji města, což je to samé jako F1, ale zde poněkud dražší. Vracíme se zpět okolo kempu, který máme jako rezervu, protože já se přiznám, mě se dnes do kempu nechce. Míříme ještě o kus dál, kde je vlastně na opačném konci města hotel, který jsem viděl při příjezdu. Je to malý hotýlek a je o něco levnější než Etap. Honzovi se zde přebývat evidentně nechce, ale nechá se přemluvit a tak hostitelce kýváme.

Mimochodem hostitelka byla sympatická slečna, která při placení na poznámku Honzy „hele Calvados“ (láhev totiž stála na baru), nám jej ochotně nalila něco jako welcome drink. Tak jsme ho tam kopli, vybalili a šli na procházku. Zamířili jsme na promenádu, která začínala kousek od místa kde jsme zakotvili. Byla to hodně dlouhá promenáda po břehu moře. Všude to ale vypadalo jako město duchů, drahé baráky zející prázdnotou. Cesta kolem moře byla tak dlouhá, že jsme v půlce uhnuli do města a přes něj se vraceli zpět k hotelu. A jako vždy nám dělali společnost dešťové kapky. Pak jsme si dali na baru každý dva točené Heinekeny a šli do hajan.

Najeto: 200 km

Den osmý

Ráno se budíme v našem obvyklém čase, tedy kolem půl deváté. Dnes ani nevaříme čaj, jen slupneme na sucho sušenku a hrneme se ven, kde počasí hlásí opět pod mrakem. Balíme motorky, které jsou zaparkované na štěrkovém dvoře za hotelem a už to začíná. Nejdřív Honzovi padá helma z motorky, čímž rozbil prázdný velký hliněný květináč, na který helma dopadla. Při popojíždění se mu podařilo šlápnout do jakési dřevěné bedny, která byla vedle motorky a rozšlápnul další (tentokrát plastový) květináč. Konečně odjíždíme, ale trable nekončí, protože se na mě zubí prázdná guma Honzovi motorky. Ihned mu to hlásím do sluchátek. Tato zpráva ho opravdu nenatchla. Takže se pomalým šourem vydáváme na benzínku, kde se pokusíme zjistit copak se stalo.

Stal se zaražený kámen v oslabeném běhounu zadní pneumatiky. Co teď? Honza jde koupit sprej na opravdu defektů. Obal hlásá na dojetí 10 až 15 kilometrů. No asi budeme shánět novou gumu.(nechci L) Chvíli čekáme, zda se sprej uchytí. Kolo drží a tak vyrážíme na cestu. První větší cíl je přístav Le Havre.

Přístav jsme viděli v dáli při večerní procházce. Cesta k němu je poněkud zajížďka, která nás přivádí k unikátnímu mostu. Takové stoupání, se kterým se most zvedá nad záliv, jsme ještě neviděli. Čekáme kolik zaplatíme za průjezd a jsme příjemně překvapeni, protože motorky to mají gratis (no něco takového jsem četl,ale stejně najíždíme k závoře.Paní za oknem mi asi říkala že motorky jezdí okolo a tak se lekám že když už jsme u závory budeme muset cvakat –nestalo se). Překonáváme tedy záliv a nastává malá chybka, jelikož špatně sjíždíme, o jednu odbočku dřív, pádíme opačným směrem. Po chvíli však obracíme a jedeme již správným směrem. Projíždíme přístavním městem a míříme na vrchol osady. Menší pauza, Honza mizí na útes ulovit nějaké fotky a pak už svištíme podle pobřeží stále na sever.

Cesta vede přes město Fécamp do cílového bodu města Dieppe. Silnice se vlní podle pobřeží krásnou krajinou. Občas si zatavíme u moře nebo na kopci, abychom si užili výhled. I počasí nám začíná přát a sluníčko na nás občas vykoukne spoza mraků. Dlouho mu to však nevydrželo. Opět těsně před dojezdem, se definitivně schovává a nějaké pošahané individum, tam nahoře, opět otvírá stavidla s vodou a kropí nám hlavy.

V dešti nacházíme hotel F1 a z výrazu Honzy mizí poslední zbytky sil a nastupuje totální deprese z počasí. Jdeme se ubytovat a pak pěšky vyrážíme do nedaleké nákupní zóny pro večeři. Když jsme si nakoupili jídlo do mikrovlnky s tím, že si to na hotelu ohřejeme, objevujeme v nákupáku restauraci, stylu naber si co chceš, za přijatelné ceny. No jo, máme se lépe dívat. A tak upalujeme na hotel kuchtit večeři. Pak slupnout jedno či dvě pivka a do postýlky, brou noc.

Najeto: 220 km

Den devátý

Budíček máme nastaven na půl osmou, protože Honza večer nadatloval cestu do navigace a čeká nás kus cesty, tak musíme hnout zadnicemi. Nabalujeme motorky, zapínám navigaci a vyrážíme. Cesta je naplánována cestou necestou okolo Lille a přes hranice do sousední Belgie do hlavního města Bruselu.

Kilometry ubíhají, občas dopadnou na naše helmy kapky, ale v tak malé míře, že už nás to ani nevyvádí z klidu. Už se nám blíží hranice státu. Po jejím přejetí nám někdo schoval kvalitní silnice, na které jsme byli dosud zvyklý a někdo ubral místním řidičů půl mozkové kapacity. Co ty kašpaři tady vyvádí nám bere dech. Ale co, nakonec se přizpůsobujeme a vyrážíme do hlavního města.

Před ním si děláme lehkou odbočku, jedeme se podívat do Waterloo. Zde se udála 18.června 1815 slavná bitva, ve které Napoleon utrpěl drtivou porážku od koaličních vojsk evropských panovníků. I my jsme chtěli vybojovat malou bitvu, protože to byla první památka, kde nebyla fronta. Pak jsme si to nechali projít hlavou a dospěli jsme k výsledku, že zaplatit devět éček, vyšlapat haldu schodů a vidět zelený pole je blbost. Takže jak velí naše tradice pořizujeme foto z uctivé vzdálenosti a jedeme dál.

Dorážíme do hlavního města a zde se vydáváme hledat hotel F1, abychom pak mohli vyrazit na obhlídku města. F1 zde není, je to už Etap (zřejmě je zkupují) a je drahý. Tak jedeme na druhou stranu města, kde má být další a ejhle taky Etap a ještě dražší. Honza si staví hlavu, že chce vidět Atomium, které stačil překřtít na Imodium, a tak se jej vydáváme najít.Tuto stavbu navrhl inženýr André Waterkeyn u příležitosti Expa 58. Je tvořena devíti koulemi o průměru 18 metrů, které jsou spojeny dvaceti chodbami o průměru 3 metrů. Výška stavby je 102 metrů. Stavba je to opravdu nevídaná (stojím pod ní a při pohledu na koule se mi motá hlava, zajímavé J). Parkujeme motorky a vyskakujeme z kombinéz, protože chceme jít dovnitř a v kůži to není zrovna pohodlné. Kráčíme od motorek k hlavnímu vstupu a Honzovi definitivně kamenní tvář. Je šest hodin a oni v půl zavírají. Je snad ještě víc zkyslí než včera z toho počasí. Takže pokračujeme v naší tradici a fotíme si vše pouze z venku.

Jdeme zpět k motorkám, navlíkáme mundůry a nastavujeme na navigaci směr kemp na severu. Ten nacházíme v poklidu. Recepční a asi zároveň majitel je bodrý chlapík, který nám vysvětluje, že je to klidný a čistý kemp a jestli budeme po desáté večerní túrovat motorky, tak budeme umývat záchody. Tak za chvíli stavíme stan, dopřáváme tělům palivo i očistu a probíráme zítřejší cestu. Dojedeno, dopito, dohodnuto, tak spát.

Najeto: 390 km

Den desátý

Ranní procitnutí se koná kolem půl deváté. Obloha se opět halí do zamračeného hávu, ale nevypadá to tak hrozně (zajímavé). Takže probíhá ranní rituál vaření snídaně a balení stanu. Dnes už tak záhy chceme opustit belgickou půdu.

Během dopolední cesty na nás dopadlo pár kapek, prý abychom si nemysleli, že nám to projde nějak lehce. Najednou zjišťujeme, že jsme někde ve vesnici překročili čáru, což ani jeden z nás nezaznamenal. Krajina se hodně rychle narovnala a zesílil vítr, neklamné to znamení, že se blíží moře. Zastavujeme před ústím tunelu, kterým se hodláme dostat na velké ostrůvky, které jsou součástí Nizozemí. Chceme natočit průjezd tunelem na kameru, ale ta má vybité baterky a tak složitě instalujeme kabeláž, aby Honza mohl natáčet z ruky. Po chvíli montáže se přesvědčujeme, že zapůjčená rozdvojka s dlouhým kabelem nefunguje, takže nabíjení bude fungovat jen na kratší USB kabel. Hotovo, připraveno a vyrážíme.

Na druhé straně platíme každý za průjezd pět euro a jede se dál. Jednotlivé ostrůvky jsou propojeny uměle vytvořenými hrázemi. Je to sice placka, ale za projetí to určitě stálo. Člověk je tvor neuvěřitelně vynalézavý. Cesta nás vede okolo Rotterdamu do Den Haagu. Do cíle dorážíme v brzkém čase a tak se na benzínce, kde doplňujeme benzín, dohadujeme, že to docvakneme až do Amsterdamu. No tak rychle to zase nepůjde, protože pohledem na Honzovu motorku zjišťuji, že tahá řetěz skoro po zemi (no jo jak mi někdo napsal sms cituji : Honzo napadlo mě pár P z té tvojí dovolené Promoklá pláštěnka,prasklá páčka,prodřená pneu,parádní počasí,pro….prachy, pa pako). Takže nastupuje rychlý pit-stop a dopnutí řetězu. Jo už delší dobu jsem se nezmínil, že Honza jede stále na píchlé gumě vycpané antipichem. To už máme skoro 800 kilometrů. To jen tak pro zajímavost.

Takže dorážíme do Amsterdamu a rovnou míříme do námi oblíbené ef jedničky. Vybalujeme a sedáme na mojí motorku, protože Honza musí šetřit gumu a frrrrrr do centra. Cestu nám komplikuje uzavřený tunel, ale mi si cestu nacházíme se zastávkou v místním přístavu a už parkujeme kde si v centru a vyrážíme na obchůzku. Jelikož padáme hlady, tak zapadáme do Burger Kingu a velmi zdravě večeříme. Po uspokojení vyrážíme na procházku městem. Co by mělo město specifikovat? Kola, kanály a coffee shopy. Je to tu jiné, ale hezké a klidné. Nikdo se nikam nežene.

Ještě skáknout do krámu pro pivka a do hotelu. Mimochodem. Honza si každý večer kupoval nějakou specialitu. Dnes se mu to opravdu povedlo. Každý večer se vypínal pivem o maximálním obsahu alkoholu cca 8,6, tady ukořistil 11,6. ten bude vypadat.(povedlo se) Takže jsme v hotelu, kecáme venku a Honza konzumuje své zabijáky. Pak vypnutý upadá do kómatu, kam jej také následuji.

Najeto: 360 km a po Amsterdamu 40 km

Den jedenáctý

Ráno nás budí nastavený budík v osm hodin. Opět cestu nastavoval mistr B, tak tu máme porci kilometrů před námi. Míříme z Amsterdamu na sever, kde si chceme projet asi největší hráz, co jsme kdy viděli. Při každém zastavení probíhá rituál modlení se u zadní pneumatiky a ptaní se zda to vydrží domů (adrenalin musí být).

Začátek hráze dobyt a tak se vydáváme na její překonání. Je to síla má skoro 30 kilometrů. Nalevo voda, napravo voda. Chvilku nám její překonání trvá. Na jejím konci nás čeká i představení zvedání mostu, aby mohla projet loď (lodička která má akorát obr stěžeň). Cesta opět volná a tak pokračujeme po okrskách na město Enschede, za kterým už opět vstupujeme do říše německé. Chtěli jsme dojet za město Monster a tam zakotvit. Jsme docela rychlý a tak cestu natahujeme až do města Kassel.

Mezi těmito body je město Paderborn, kde nabíráme palivo pro naše vždy hladové holky. Když mají plné bandy, jde Honza zaplatit a po návratu vyhlašuje přestávku a odjíždí od stojanu a plac u benzínky (bože). To co jsem potom viděl jsem nechápal. Expert měl na zrcátku pověšenou helmu, která se mu popojížděním svezla dolů. Tím nastal zkrat a milý Honza se jí jal zachraňovat. Ovšem udělal to velmi nešťastnou formou, pustil v tří kilometrové rychlosti řídítka, následoval nevyhnutelný pád a zaklínění se pod lehlou motorkou. Výbuch smíchu z obou stran je nevyhnutelný. Pomáhám mu z pod motorky a pokoušíme se jí postavit na kola. Jde to s přivázaným válcem z těžka, ale daří se. První obhlídka neshledává velké škody. Po chvíli si všímám brzdové páčky v divné poloze. Honza mě po mé připomínce, že má ohlou páčku ujišťuje, že je zlomená. A tak milého Honzíka čeká 80 kilometrů brždění jen zadní brzdou.

Vyrážíme doklepat poslední kilometry dnešního dne a Honza se učí ovládat motorku. Dojeli jsme v pořádku a ubytovali se jak jinak v F1. Je to zatím nejlevnější a nejlépe udržovaný ve kterém jsme byli. Vybalujeme a šviháme do krámu pro večeři. Po návratu pátráme po obchodě s moto-díly, abychom šikulovi koupily novou páčku. Zjišťujeme, že je to vlastně za rohem. Potom si vychutnáváme poslední večer na cestách a jdeme do hajan.

Najeto: 460 km

Den dvanáctý

Končí nám dovolená, tak po procitnutí a vykouknutí z okna nás vítá modrá a vymetená obloha. Super. Opět zboucháme sušenku na sucho a jdeme balit. Během balení mi Honza sděluje, že na páčku kašle a domů to dojede bez ní. No je to jeho boj. Ještě poprosit pneu, aby vydržela a pádíme směr matička naše stověžatá.

Cestu máme naplánovanou po okrskách s vynecháním dálnic. Jedem tedy přes Eisenach, Gothu, okolo Erfurt do Jeny, kde máme větší přestávku. Doplňujeme nádrže a nastavujeme další trasu. Pohledem na Honzovu pneumatiku se začínáme modlit čím dál tím víc, protože to vypadá, že na nás každou chvíli vykoukne plátno. Ale zatím je to OK.

Takže jedeme přes Zwickau k našim hranicím, které překonáváme přes Vejprty. Další pauzu dáváme na benzínce za Chomutovem. Teď už se nám jede lépe. Nejenom, že jsme doma, ale hlavně proto, že už to máme kousek do Prahy (kdyby to nevydržela guma).

Podle plánu brzdíme u mě před barákem, kde to všechno začalo, kolem sedmé hodiny. Já odstrojuji motorku a mezi tím kopíruji Honzovi naší fotografickou dokumentaci. Pak se naše cesty rozcházejí. A to je konec cesty.

Najeto: 470 km

Závěr

Ani nevím jak tu naší letošní expedici zhodnotit. Začneme údaji, najeli jsme cca 4100 kilometrů, navštívili jsme pět zemí a utratili do hromady tisíc euro. Počasí se nám povedlo asi tak na půl. Místy to bylo hektické, hlavně co se týká hledání ubytování. Ale za mě můžu říct, že jsem spokojen. Viděli jsme zase kus světa, i když trochu jinak než jsme plánovali, ale ano.

zadní guma brak, jelo se to TAK

No uvidíme, co bude příště. Nechte se překvapit.A na zápisky z cest se můžete podívat SEM.

FOTO

Povídání o moto expedici po Balkáně 2.7-16.7.20010.Foto tu.

Dovolte seznámit Vás s naší letošní expedicí. Ta se nezrodila ze dne na den, nýbrž první myšlenky padaly již po návratu z loňského výletu do Itálie. Nejdříve jsme tedy, spíš já uvažoval o Francii, ale pak mistr Benda přišel s tím, co takhle jet do Řecka

Probíralo se co a jak, kudy a jak dlouho. Problémy nám dělali i naše dráhy, protože jsme uvažovali nad autovlakem do Splitu, ale ten nám zrušili. Bylo i myšleno, že se v Řecku setkáme s Markétou, která by tam trávila dovolenou s prckem, ale to také nevyšlo. Takže definitivní fárplán byl stanoven na cestu po ose do Řecka, s tím že projedeme všechny státy balkánského poloostrova a z Řecka trajektem do Itálie a domů. Takže trasa byla stanovena, problémy nastali i s datumem odjezdu, jelikož pan B. zapomněl, že má posledního června práci a tak se odjezd musel posunout o týden, tudíž nám z výpravy odpadl Karlos, který si posunout dovolenou nemohl. A tak jsme zůstali zase jen dva mušketýři. Málem bych opomněl říci, že jsem si na výpravu pořídil nový stroj, se kterým byli opravdu skvělé zážitky. To ale později. Vše připraveno, zaplaceno, naplánováno a můžeme vyrazit.

1.den – 2.července

Sraz byl stanoven na pátou hodinu ranní na naší oblíbené benzínce na začátku Dé jedničky. Kupodivu se opravdu scházíme na minutu přesně. Sdělujeme si jaké bylo vstávání. Já konstatuji, že jsem málem neodjel. Vysvětlení: k novému stroji byly i plastové kufry se kterými jsem ještě nejel a ty se staly důvodem mých obav. Po nabalení totálně změnili jízdní vlastnosti motorky, na což jsem si musel zvyknout, ale zvyk jsem si. No nic. Vyrážíme.

Jedeme směr Brno a následně Mikulov. První zážitek mi připravil Honza na dálnici, když mu z jeho bagáže vyklouzla plastová láhev s vodou, která mi začala tancovat před motorkou. V tu chvíli jsem se jen modlil, abych jí netrefil. Naštěstí netrefil, leknutí pominulo a tak jsme se tomu zasmáli. První zastávka Mikulov. Doplňujeme palivo a navštěvujeme supermarket a nakupujeme zásoby.

Poté překračujeme hranice s Rakouskem a pádíme po dálnici na Vídeň. Cesta ubíhá rychle a svižně. Míjíme Vídeň po obchvatu a po menší pauze na benzínce opouštíme nudnou dálnici směrem na Riegersburg, kde je cesta již zábavnější. V městečku Feldbach doplňujeme palivo. A to jak návštěvou benzínky, tak i nákupem v místním Plusu a následným malým piknikem v jeho stínu.

Další cíl je Slovinsko. Takže další překročení hranic. Slovinskem byl plánován jen průjezd, který nám komplikuje počasí. Pověsil se na nás mrak a nechtěl se nás pustit. Ze začátku pomáhalo zbabělé schovávání na benzínkách. Na jedné jsme zakotvili na delší čas a vyčkávali, jakým směrem se vydá bouřka, do které jsme neomylně mířili. Vše se v dobré obrátilo a my pokračovali již k třetímu hraničnímu přechodu. Tady už jsme byli nuceni vytáhnout pasy.

Tak a jsme v Chorvatsku. Místo přistání město Varaždin. Přistání se komplikuje, jelikož hledáme kemp, který by tu někde podle mapy měl být. Na dotazy směřované na domorodce dostáváme odpovědi ,které nás posílají od čerta k ďáblu. Je z toho hodinová prohlídka města a nakonec svištíme směr Záhřeb. Po cestě se dozvídáme na benzínce, že tu žádné kempy nejsou a tak hledáme jiné ubytko. To nacházíme ve vesnici Soblinec. Pokoj pro dva 40 euro. Je to sice drahé, ale je už pozdě a tak to bereme. Zabydlení, sprcha a už máme první pivo do sbírky a pak už dobrou noc.

Najeto: 722 km

2.den – 3.července

Ráno se vykopáváme brzo a už v devět jsme v sedlech. Míříme na Bosenské hranice do městečka Hrvatská Kostajnica. Cestu si chceme zpříjemnit přes jakýsi národní park. Nastavujeme navigaci a vyrážíme. Je nám sice divné, že nás navi protahuje městem, ale nevyznáme se tu a tak věříme a jedeme. Po asi hodině jízdy se dostáváme do vesničky Laz Stubički. Tady zastavujeme a zkoumáme mapu a nemůžeme se zorientovat. Tu pozvedá Honza ukazováček se slovy: „ už vím kde jsme“.  Špatně! Místo parku na jih od Záhřebu jsme na od něj na sever. Takže na dopolední rozcvičku stodvacetikilometrová zajížďka – B: ale krásná příroda. No nic, sranda musí být.

Správný směr byl nalezen a po nějaké době stojíme na hraničním přechodu. Jsme odbaveni a opět bereme lehce jiný směr než jsme původně plánovali. Ale nic se neděje. Chtěli jsme původně někam k Sarajevu, ale kvůli dopolednímu zdržení to zkracujeme. Nacházíme klidný kemp u města Jajce. Takže stavíme poprvé stan. Já zjišťuji další problém s motorkou. Od výfukových plynů se mi propálila dírka do kufru – B.dírka???. No nic, ráno na to koukneme, velí Bendis. Jedeme se podívat do blízkého parku, ve kterém je něco jako skanzen. A pak už rozšiřujeme sbírku piv v místní mini restauraci. Pak si ještě Honza uklohnil plechovku fazolí a pak hajdy na kutě.

Najeto: 370 km

3.den – 4.července

Ráno se budíme s nejistým pocitem, co nás čeká za den. S obavami otevíráme stan, jelikož v noci řádila pěkná bouřka. Ale obloha je vymetená a je sucho, takže pohodička. Pan Bé vyráží na obhlídku kempu a po chvíli přináší kovový typový štítek od čehosi a tak můžeme opravit můj propálený kufr. Klohníme snídani a balíme. Vše se to trošku protáhlo a tak začínáme zahřívat gumy až po desáté hodině.

Vyrážíme směr Sarajevo, ale chceme se vyhnout hlavním tahům a něco vidět a tak, po projetí Jajci a Travniku, odbočujeme v Kaoniku z hlavní. Viděli jsme to hodně. Hlavně to, že po cca 20 kilometrech končí v jakési vesnici silnice a do lesa vede jen šotolina. Zkoušíme to jinou cestou, ale tam jsme také neúspěšní a tak se potupně vracíme do Kaoniku a najíždíme zase na hlavní tah. Ten nás dovedl kousek na západ od Sarajeva. Tam se rozhodujeme, že z důvodu zajížďky a nedostatku času, vynecháme prohlídku města a radši se hrneme směr Mostar a pobřeží Chorvatska. Cestou míjíme Jablaničko jezero s nádhernou okolní krajinou. Už zase stojíme na hraničním přechodu. Sedí tam mladá celnice a chce být hrozně důležitá a tak chce vidět úplně všechno. Nakonec se v dokladech ztrácí, což nevydržel její kolega. Bere jí naše papíry a mi můžeme pokračovat dál.

Honza tvrdí, že tak 20 kilometrů a budeme na místě. Tak si pro jistotu dáváme další padesát kilásků, během nichž se zase vracíme do Bosny a zase do Chorvatska. Ale nic ve zlém. Už odbočujeme z přímořského tahu na poloostrov Pelješac a hledáme kemp. Ve Stonu uhýbáme špatně a po jakési hrázi se dostáváme do malebné vesničky na konci světa. Je to tu kouzelné, ale bydlení zde není. Místní, zřejmě rybář, nás posílá zpátky do Stonu a ještě asi 10 kilometrů za něj a zde nacházíme v městečku Prapratna kemp stejného jména.

Takže si nacházíme plac a stavíme stan. To jsme si vyzkoušeli asi třikrát, protože jsme ho vždy postavili na mraveništi. I na potřetí se moc nezdařilo, ale rezignujeme a jdeme se poprvé smočit v moři. Honzovi se tam nechce, páč je to studený ale ponořil se. Pak vyrážíme do restaurace dodat tělům opět trochu alkoholu. Už se nedivíme, že jsme se prali s mravenci. Ty mrchy se zrovna líhly a bylo jich všude spousty – B:zde jsem netušil, že létající mravence budu mít raději než komáry. Pak už jen obligátní fazole k večeři a už spokojeně chrupkáme.

Najeto: 445 km

4.den – 5.července

Ráno jsme se vykutali ze spacáku kupodivu včas, nasnídali se, vyklepali všechny hormidy(mravence) z bagáže a jali se krájet chorvatský asfalt směrem na Dubrovník – B:nemám rád slovo hormid. Zde jsme byli v cukuletu a již hledíme na jeho přístav. Opět se rozhodujeme vynechat prohlídku města vzhledem k teplotě a hustotě provozu a tak putujeme k dalšímu hraničnímu přechodu. Tentokrát s Černou horou. Celní kontrola tentokrát probíhá v pohodě a tak už ochutnáváme místní cesty. Již doma jsme plánovali zakotvit ve městě Budva a tak míříme do tohoto města. Před Budvou se nachází Tivatski záliv. Hned na jeho začátku narážíme na trajekt, který zkracuje cestu přes něj. My ho ale statečně míjíme a dáme si to okolo tak říkajíc po svých. No je to skutečně kus cesty, ale nelitujeme. Po okružní cestě dorážíme do města. Tady jen doplňujeme pohonné hmoty a dáváme obsluhujícímu mladíkovi, který nás chválí že jsme dobrý, naší samolepku. Ten jí hned vylepuje na námi obsazený stojan.

Jedeme tedy dál a po pár kilometrech odbočujeme na město Sveti Stefan. Tady hledáme ubytování. Kemp tu není a tak zkoušíme Zimmer frei. Zastavili jsme u lehce luxusního hotýlku a zde dostáváme informaci, ať to zkusíme o patro výše, že je to levnější. Levnější, za to větší výšlap, ale bereme to. Obligátních 30 euro za noc za oba. Tak zase šlapeme naše oblíbené schody do pokoje. Než jsme to všechno vynosili, tak z nás lilo jak za letní bouřky. Takže rychle do sprchy a pak opět hurá k moři. Já se tentokrát nekoupal, ale Honza se rozplýval nad teplým mořem. Následovala krátká procházka po okolí a pak zpět na ubykaci.

Pan Bé opravil tekoucí klimatizaci (když aspoň něco neopraví je nesvůj) a pak do města na nákup večeře. Po návratu si děláme piknik na balkóně ( B:2 litry jelena jsou dva litry ) a kocháme se krásným výhledem na moře a staré město, které leží v jeho objetí. Bohužel probíhala jeho rekonstrukce, čehož jsme moc litovali. Počkali jsme si na západ slunce a jak zaplulo za hory, jsme my zapluli do peřin.

Najeto: 185 km

5.den – 6.července

Ranní procitnutí je rozpačité. Vyspali jsme se dobře, ale několikrát jsme se v noci budili, jelikož se vypínala klimatizace a byl tu opravdu hic. No nic. Zase jsme odtahali bagáž na motorky a vyrazili po pobřeží dál. Po pár kilometrech jsme udělali pápá moři a zahnuli do vnitrozemí Montenegra směr na Podgoricu okolo Skadarského jezera. V Podgorice jsme nabrali špatný směr, ale hned se zorientovali,ale po chvíli zase špatně sjeli z hlavní, což jsme si hned uvědomili a hledali odbočku zpět na hlavní tah. Než jsme ho našli ozval se za námi klakson a objevil místní motorkář, který se kvůli nám otočil, a gestikulací nám ukazoval, že tudy ne a ať jedeme za ním. Protáhl nás uličkami a už jsme na hlavní. Tak jsme poděkovali a shodli se, že to by se u nás nestalo.

Okolní krajina se mění. Zelení se a zvedá se profil krajiny. Jedeme krásným úsekem lesů, hor a zatáček někam na sever k městu Bijelo polje. Při dobytí asi vrcholu místních kopečků si dáváme pauzu a kocháme se panoramatama. Pak už zase následuje klesání k městečku Kolašin, kde opouštíme hlavní černohorskou tepnu a na potřetí trefujeme vedlejší silnici, kterou jsme chtěli dobýt kosovské hranice. Po této cestě jsme projeli skoro čtyřmi desítkami delších či kratších tunelů.

Opět se kroutíme po silnici směrem vzhůru a dobýváme asi nejvyšší bod naší cesty (podle navi 1803 m.n.m.). Báli jsme se zda zde bude hraniční přechod,ale máme štěstí. Je tu. A je tu znovu i celní procedura a s ním související úřední šiml. Kluci, kteří tak trochu u hranic žebrali, na nás co si pokřikují, ale mi je ignorujeme s myšlenkou, že chtějí, abychom si vyměnili eura za jejich měnu v jakém si budníku u cesty. A tak popojíždíme přímo na čáru. Zde na nás celník požaduje předložení zelené karty. Kupodivu se mu naše karty nelíbí a ukazuje na ten budník u cesty z čehož usuzujeme, že ho budeme muset navštívit. Zde nám za úplatek 15 euro vystavují místní zelenou kartu. S tou už je celník spokojen a propouští nás na kosovské území.

Sjíždíme serpentýnami do údolí a do města Peć, kde odbočujeme na město Dakovica. Zde kvůli blížícímu se večeru hledáme ubytování. Město se neustále mění z luxusu do bídnější tváře. Rozhlížíme se a stále nevíme. Skoro na konci města zajíždíme na benzínku s tím, že se otočíme a projedeme to ještě jednou. No huba nám neupadne a tak se obsluhy ptáme, zda o něčem neví. Přichází jakýsi mladík, který kýve,že ví a že má padla a ukáže nám cestu. Chvilka čekání až si dojde pro auto či motorku. Hups, on šel pro kolo. Tak se s cyklistou jako předvojem motáme uličkami až před hotel jména Jakoba. Mladík s úsměvem ukazuje, že jako tady. Ptáme se zda nevím kolik to stojí. On krčí rameny a mizí dovnitř. Už se vrací s recepčním a částkou 30ti eur za noc. Souhlasíme a recepční nám ukazuje kam zaparkovat stroje a ujišťuje nás o jejich bezpečí, které zajistí noční hlídač.

Po zabydlení a pochybách o ceně za ubytování, protože jsme si nebyli jistí zda to bylo za oba, vyrážíme od města. Končíme v restauraci, kde si dáme konečně pořádné jídlo a další pivo do sbírky. Po návratu si pouštíme televizi a s blaženým pocitem usínáme u probíhajícího zápasu mistrovství světa ve fotbale.

Najeto: 360 km

6.den – 7.července

Brzké ranní probuzení po příjemném spánku. S pocitem očekávání, balíme a zaplňujeme žaludky sušenkami z předchozího nákupu. Popadáme naší bagáž. Sakra jak jsme to včera sem dostali!? Aha, pomáhal nám portýr. Sešli jsme na recepci a čekali kolik na nás vybalí. V pohodě. Padla dohodnutá cena a tak nabalujeme motky, za pozorování zvědavého číšníka, motorky a mizíme v prachu místních cest na hranice Makedonie.

Po ujetí pár kilometrů se dostáváme do města Prizren. Zde se odehrála nejhorší epizoda naší cesty. Ale pro mě. V polovině průjezdu městem končí cesta, tedy asfalt, a odbočuje se na promoklou, tankodromickou cestu. To je pro mě šok a dostávám se do schýzi, že sebou plácnu. V tu chvíli by mě asi Honza nejradši zabil B. ano, ale já se fakt bál. Mám krátký nohy, nevyváženou motorku a kdybych zastavil nad dírou, tak jsem jasný. Nechávám si radši odstup od aut, abych viděl kam jedu a držím se zuby nehty. Naštěstí to netrvalo tak dlouho a byl tu, v tu chvíli mnou milovaný asfalt. Víc si asi oddychl Honza, že už nemusel poslouchat mé nářky. Promiň.B: OK J

Tak pokračujeme průjezdem a lehce bloudíme. Vymotáváme se však zdárně a upalujeme vzhůru do hor a hledáme hraniční přechod. Ten, po hezké projížďce zdejší krajinou, také nacházíme. Probíhá obvyklá kontrola pasů a již stojíme na Makedonské půdě.

Nabíráme kurz po státní na Tetovo. Zde plníme naše stále hladové oře a dáváme menší oraz. Najednou u nás zastavuje octávka a hrne se k nám řidič se slovy: „čau kluci, já jsem Zigi“. Koukáme na sebe trochu vyjeveně. Brněnská značka a místní, jak jsme hned zjistili, domorodec. Prý že bydlí ve vedlejší „dědině“ vesnici. Využíváme situace a hned se vyptáváme na poměry a na cíl dnešního dne, tudíž Ohridské jezero. Zigi pěje chválu na zdejší krajinu a při otázce co s ubytováním, říká: „smlouvejte!“. Rozloučil se a jak se zjevil, tak zase zmizel. To jsou věci.

Tak se zvedáme a pokračujeme dál. Za chvíli nás zastavuje mýtnice na zdejší dálnici. Bendis jde zjistit jestli berou eura a prý není problém, tak jedeme vyzkoušet kvalitu zdejší dálnice. Po cestě platíme ještě jednou, což jsem trochu nechápal. Po skončení dálnice pokračujeme ještě kus po státní a za městem Gostivar odbočujeme na vyhlídnutou silnici v mapě, která slibovala hezkou cestu. Skutečně nelhala a my projíždíme hezkou krajinou a ukrajujeme kilometry po kvalitním asfaltu. Musím sem přihodit vtipný zážitek. Projížděli jsme okolo Debarského jezera na jehož konci byl most a vodní elektrárna. Zastavujeme a děláme fotky, když zaslechnu divný zvuk. Jakýsi podivný človíček stojí u svého budky na konci mostu a mlátí železnou tyčí a gestikulací nás vyhání z mostu. Ono se tu nesmí fotit! Tak bereme roha, aby nás nezabásli „ foto máme“ B: i toho pána.

Po ujetí několika kilometrů dojíždíme do města Struga, kde si hledáme ubytování. Projíždíme městem a dostáváme se na silnici, která přímo kopíruje jezero. Tady nacházíme hotel Princ. Jsme trochu vyplašení, protože to tu vypadá vymřele, ale po chvílí našeho okukování se objevuje jakási slečna a my se ptáme na ubytování. Dostáváme již klasickou odpověď. 30 euro. Tak si plácneme a už zase rveme bagáž kamsi po schodech vzhůru. Jak po sléze zjišťujeme, hotel je liduprázdný. Až tak, že nemáme ani funkční žárovku v koupelně, ale bereme to s humorem. Po zabydlení vyrážíme k jezeru, pořizujeme pár fotek a pak si přidáváme další druh piva do sbírky. Poté, jelikož se už přehnal malý deštík, jdeme ven a nacházíme malý krámek, kde učiníme lehký nákup a pádíme na pokoj klohnit večeři, protože v prázdném hotelu se nevaří. B: vše na balkóně na plynovém vařiči – když musíš tak musíš.            Pak pan Bé provádí klasickou večerní činnost, něco opravuje. Tentokrát je to anténa a ladí televizi, protože dávají fotbal B: žárovka nejde vyšroubovat grr. Já za chvíli tuhnu jak malé dítě a po mě i Honzík.

Najeto: 305 km

7.den – 8.července

Honzovi se krutě nechce z pelechu, ale nakonec vstává. Dáváme si snídaní a balíme saky paky, které s velkým úsilím snášíme k motorkám. Hned se nás ujímá pan hoteliér a žádá smluvených třicet euro za ubytování a čtyři za zkonzumovaná piva. Tak mu vysvětlujeme, že piva grátis za nefunkční světlo a mizivý tlak vody. Nechce to chápat, tak mu vrážím stovku do ruky, což ho nepotěšilo ještě víc. Skáče do své limuzíny a mizí. Vrátí se? Vrátil a vrací mi 70 éček, takže i pochopil. Ale radši bereme roha.

Vracíme se do města a obligátně bloudíme. Dokonce se dostáváme do konfliktu s místními policisty, protože jsme vjeli do pěší zóny. Ti nás zastavují a po česky znějící otázce: „Odkud jste?“ nás směřují správným směrem. Oni fakt mluvili česky?!?

Takže jedeme již správně a to okolo jezera k albánským hranicím. Ty se objevují po projetí opět pohodové cesty. Odbavení s nezbytnými špiónskými fotkami policejních aut, které Honza musí vždy pořídit, a zase jedeme dál. Krajina se rázem mění. Zelená mizí a nahrazuje jí červená a šedá barva místních kopečků, sem tam prošpikovaná vojenskými bunkry. Ten si Honza musí vyfotit a tak střílí za jízdy jednou fotku za druhou.                                    Přechod byl položen ve větší nadmořské výšce a tak nyní sjíždíme do údolí ku městu Korce. Cesta v pohodě a najednou, kde je asfalt? Pryč! Promiň, děláme tu novou silnici. V pořádku. Je tu jakási uválcovaná šotolina, po které se dá jet. A už je tu zase náš černý kamarád. A tak zase ne. Teď už na delší dobu, ale zase jsme ho našli a už se ho nepustili.

Zdejší krajina a její obyvatelé se neustále mění z chudoby a oslích spřežení na zvyšující se životní úroveň zastupující hotely a kavárnami u cesty. Projeli jsme Korce s lehkým zablouděním a již se neomylně blížíme k řeckým hranicím. Hele velký bunkr u cesty, to chce fotku a tak zastavujeme. Bendis fotí a já koukám, jak se z protilehlého pole hrne místní zemědělec. Co se bude dít? Chlap přichází i se svým synem a hned okukují motorky a vyptávají se, odkud jsme a kam jedeme. Bavíme se rukama nohama, ale je to fajn. Dostávají od nás samolepku, ať jsou v obraze. Ještě najíždíme na téma ženský, ale o tom se rozšiřovat nebudu, bůhví jestli to čtete po desáté večerní. Hi.

Opouštíme domorodce a než se stačíme srovnat v sedle jsme na hranicích B: stavíme na benzínce těsně před čárou a já se pokouším urvat od obsluhy jejich měnu, tu ještě nemám. Dlouhá procedura, ale povedlo se a tak hurá na čáru. Opět nás válcuje úřední šiml, ale vysvobozujeme se a už krájíme první řecké kilometry. Hned po chvíli hlásí Honza, že to klouže. Nevěřím, jen do chvíle než mi utíkají kola taktéž. Od té chvíle jezdím s respektem. Projíždíme rozpálenou krajinou, cestu si urychlujeme dálnicí, která zde vyrostla a už se blížíme k našemu dnešnímu cíly. Meteoře.

Do Meteory dorážíme vcelku přijatelném čase a poohlížíme se po bydlení. Viděli jsme kemp, ale popojíždíme dál. Konec města se blíží a tak jedeme zpět. Zastavujeme u privátu s názvem Sofia rooms a ptáme se na ubytování. Je to divné, ale je to zase za tři pětky. Dohadujeme se s majitelkou, že se ještě podíváme. Vracíme se, abychom se zeptali v kempu, ale ten zmizel a my bloudíme ve městě. Nakonec to vzdáváme a vracíme se k Sofii. Konečně máme pokoj bez schodů, ale pan Bé zase remcá, že chce výš kvůli výhledu. Tomu klukovi se nezavděčíte.

Vyskakujeme z našich mundůrů a dopřáváme si sprchu. Čistý a voňaví razíme do města. Tady si konečně dáváme první gyros B: pan L. slintá blahem – without tzaziky. Procházíme městem a kocháme se výhledem na slavné skály. Ještě rychlý nákup a už sedíme na verandě a přidáváme do sbírky i žaludků další pivko.

Najeto: 315 km

8.den – 9.července

Dneska poprvé nuceně vstáváme a to v sedm hodin, jedeme na výlet do skal. Sedáme na Honzovu motorku a pádíme vzhůru. Jestli jsme včera potili krev, tak dneska fakt mrzneme. Naštěstí je to kousek a už jsme nahoře a ohříváme se zesilujícími se paprsky ranního sluníčka. Pohled na skály a do údolí je opravdu nádherný. Pořizujeme fotky a pak hledáme klášter, do kterého bychom mohli na prohlídku. To bude ten, kde je nejvíc turistů a autobusů. Tak parkujeme a jdeme na to. Ranní rozcvička na hojně se vyskytujících se schodech je moc fajn, ale stojí to za to. Po prohlídce sedáme na motku a pádíme zpět. Ještě se zastavujeme ve městě na snídani. Pak zabalit, zaplatit a už jedeme vstříc východnímu pobřeží Řecka.

Cesta ubíhala v poklidu. Kochání a focení. Jen Honza pořád brblal nad cenami benzínu. No nenaděláme nic. Míjíme město Trikala a v Lamii si vybíráme severní část zdejšího zálivu. Za městem Stylida nacházíme u hlavní velmi pěkný kemp a tak neváháme a kotvíme. Stavíme stan, samozřejmě s asistencí mravenců, a už mizíme k moři. Povalujeme se na trávě a chytáme bronz. Pak jdeme do místního obchodu, kupujeme si pečivo, pivo a jde se klohnit večeře v podobě polívky. Při příchodu ke stanu zjišťujeme, že nám motorky poněkud mizí v rozpáleném asfaltu. Tak vytahujeme zabořené stojánky a stavíme motorky na beton.

Sluníčko už se chystá zapadnout a tak vyrážíme opět na pláž pořídit nějaké ty diapozitivy. U moře se koná druhá nečekaná večeře. Nedobrovolným chod je Honza, kterému komáři sežrali doslova kotník B: miluji létající mravence. Fotodokumentace pořízena a tak do hajan. Po cestě jsme zvládli ještě pivko na dobrou noc. Tak dobrou noc.

Najeto: 165 km

9.den – 10.červenec

Procitáme kolem osmé, ale než se vykutáme a pobalíme tak je po půl desáté, ale neděláme z toho vědu, jsme přece na dovolené. Vyrážíme zpět na Lamii a poté do středozemí směrem na Karpenissi. Cesta se začíná klikatit a stoupat vzhůru. Občas je cesta zpestřena nějakou tou vesničkou.

Dostáváme se na jaký si pomyslný vrchol, který přejíždíme a začínáme klesat. Tady se asi stala chyba, jak jsme se později shodli, a my nabíráme jiný směr, než je ten hlavní. Později toho nelitujeme, i když cesta byla místy docela krutá. Motali jsme se po strmých úbočích místní kopců. Zatáčka střídala zatáčku. Občas se stalo, že chyběla silnice kvůli sesuvu, ale jinak docela zajímavá cesta. Mě ji ještě vylepšuje místní hafan, který se mi z ničeho nic přebíhá před přední kolo. Brzdím vším co mám a čekám průser. Naštěstí to čokl v poslední chvíli obrací a mizí pryč ze silnice. No měl menší zástavu srdce.

Vymotáváme se z kopců opět do civilizace do města Agrinio, kde nacházíme Lídl a tak nastává náš oblíbený piknik na parkovišti. Poté pokračujeme dál a už vyhlížíme moře. A je to tu, vidíme moře. Za tím je to jen záliv, ale voda to je. Přejíždíme záliv přes malinké městečko Aitoliko, které vlastně tvoří most mezi břehy zálivu a pokračujeme dál mimo dohled moře přes jakýsi poloostrov nebo spíš výstupek pevniny. Už zase vidíme moře a jsme v městečku Astakos. Tady zkoušíme štěstí na ubytko, ale chcíp tu pes. Já zjišťuji, že mám v kufru zase větší díru a jsem z toho hodně zkyslý. Pokračujeme dál po pobřeží až do města Mytikas, kde se nám líbí.

Ptáme se po ubytování a posílají nás na takovou místní pěší zónu, kde jsou dva tak říkajíc hotely vedle sebe. Asi majitel, takový šedivý strejda, chce za noc 50 eur, což mu hned vymlouváme a tak snižuje na 40 a dvě frapé zdarma. Jdeme se ještě po něčem podívat a hned z vedlejšího hotelů přichází od majitelky nabídka, ale za stejnou cenu a tak jí odmítáme. Jak viděl dědoušek, že jsme byli vedle, tak nás opět táhá dovnitř a ptá se kolik říkala. Tak nám nabízí konečnou cenu 35 eura a 2 frapé. Jelikož už je dost hodin a my jsme fakt utahaní, tak to bereme.

Opět vláčíme propriety do schodů. Máme tu klímu, žárovky i telku. Vše funkční až na sprchu, která kropí vše jen ne zmožená těla. A tak nastupuje pan údržbář Honza a je to spraveno. Jedeme na obhlídku města a na nákup plechovek, kterými chceme opravit děravý kufr. Chceme si dát gyros, ale ten se ještě peče a tak sebou plácáme u moře a relaxujeme. Po cestě zpět bereme gyros a jdeme do restaurace a na slibovaná frapé. Obsluha o ničem neví a strejda je pryč a tak to platíme. Později na pokoji látáme díru v kufru a za zvuků televize usínáme. B: opravdu nádherná vesnička – klid a pohodička.

Najeto: 309 km

10.den – 11.července

Ráno procitáme již v klasickou dobu, vaříme snídani a balíme. Před desátou již upalujeme směr Lefkáda. Jedeme podle pobřeží a užíváme si výhled na moře. Sem tam se potkáváme s místními kozami, kterými jsou obsypány pláže místo turistů. Některé nám křižují cestu, ale opravdu nemá cenu troubit. Jsou už hodně zvyklé na provoz.

Asi po hodince docilujeme města Lefkády, kterou jen projíždíme a u zavřeného Lídlu si upřesňujeme další cestu. Ta vede na jih po pobřeží přes město Nydri a kousek přes vnitrozemí do města Vassiliki. Tady vyhazujeme kotvy a sháníme bydlení. Zkoušíme místní kemp, ale chtějí tři pětky za den a tak popojíždíme asi 300 metrů a zkoušíme soukromé ubytování. Pan domácí chce za dva dny 70 eur, ale Bendis ho ukecává a stahuje na 60. To je tak standart a tak si plácáme. Než jsme si nastěhovali věci do pokoje, tak nám za slevu vzali ovladač od klimatizace, ale nevadí v noci tu není takové horko“ dá se zapnout odklopením hlavního krytu – češi“.

Jelikož se žaludky hlásí ke slovu, jdeme na menší nákup a děláme oběd v podobě instantní polévky. Oběd nás zmohl a tak se Honza svaluje na postel a během chvíle tuhne. Já jsem si trochu schrupnul v židli na balkoně. Po odpolední chrupce jdeme na pláž. Málo lidí, teplé moře a spousta surfařů, tak to tu vypadá. Když jsme se dostatečně okoupali a počkali až zmizí sluníčko, vyrazili jsme do města na véču. Co jiného si dát než gyros B: hoďo hoďo porce a pan L. pěkně funí, no jsem rád, že mu chutná – without tzaziky . Ještě menší procházka po městě a vracíme se domů. Po cestě se dáváme do řeči s holkou, která proti našemu domu pracuje v půjčovně skútrů. Dozvídáme se, že je to vysokoškolačka z Třebíče a je tu na brigádě. Ještě nezbytné balkónové pivečko na dobrou noc a šup do postýlek.

Najeto: 106 km

11.den – 12.červenec

Dnešní ráno je zvláštní. My nikam nejedeme a tudíž nemusíme balit, to je paráda. Tak se povalujeme. Po snídani se jdeme, k nové známé, zeptat zda-li je možné si půjčit čtyřkolku jen na pár hodin a ne na celý den. Jsme neúspěšní a tak ještě chvíli klábosíme a pak jdeme do města na oběd. Po o si dáváme náš oblíbený ležing na pokoji a pak vyrážíme k vodě.

Po cestě zpět se zastavujeme na menší nákup a pak už jen lenošení na balkoně. Dokonce si dáváme partičku karet a kostek (pozn.ve všem jsem Honzu porazil) a pak už jen sledujeme okolí a popíjíme.

Najeto:  0 km

12.den – 13.července

Ráno se probouzíme až kolem deváté, což nám ale nevadí, protože máme před sebou jen pár kilometrů. Tak v klidu balíme a vyrážíme. Plán je popojet blíže k přístavu, odkud nám jede patnáctého trajekt.

Dokončujeme okružní jízdu po Lefkádě a míříme na město Preveza. Navigace mi hlásí trasu o vzdálenosti 320 kilometrů, což je totální nesmysl a tak jí zadávám, ať se nevyhýbá všemu placenému a ejhle ono je to je padesát. Cestu nám totiž zkracuje tunel, který se platí. Takže platíme 0.70 eura za motorku a po ujetí kilometru a půl se vynořujeme na druhé straně.

Plán, že se přiblížíme ku přístavu se poněkud změnil, protože jsme to docvakli nějak rychle a už jsme tu. Tak toho využíváme k obhlédnutí situace a vyzvednutí lístku. To zas tak lehká věc není. Lodní společnost tu má x kanceláří a oni nás posílají od čerta k ďáblu, což Honza velmi kvituje, protože po informaci je to za rohem, při šel splavený a s informací ještě dál. Na potřetí se trefujeme a již třímáme lístky.

Vracíme se asi deset kilometrů po cestě, kterou jsme přijeli, jelikož jsme si všimli kempu. Tady chtějí třicet euro za dva dny, což je super. Nacházíme si plac a hned se hrneme do moře smočit upocená těla. Moře je tu klidné a plné mořských potvor, což se Honzovi velmi líbí. Ujeli jsme sice jen pár kilometrů, ale jen co lehneme na pláž tak spíme.

Poté se vracíme ke stanu, dáváme si sprchu a večeři v místní restauraci a pak už jen relaxujeme. Když vlezeme do stanu, chtíc spát, je tu hrozné vedro, ale spánek je naštěstí silnější a my nakonec usínáme.

Najeto: 176 km

13.den – 14.července

A opět je tu flákací den. Ráno se budíme v klidu ničím nehoněni. Po snídani a menším poflakování se jde k moři. Bendis hned vyráží na pěší obhlídku útesů a dokonce se vrací s úlovky. Našel dva kraby a nějaké mušle, ale prostě se chce potápět a tak vyrážíme do zdejšího krámku, jestli nemají šnorchl, protože má jen brýle. Mají a levný a tak za chvíli Honza mizí ve vlnách.

Po dokonalém vydovádění se soukáme na jednu motorku a jedeme do města nakupovat dárečky pro příbuzné. Už chápeme, proč tu všichni jezdí jen v kraťasech. I v nich je za jízdy hrozné vedro a my v tom jezdíme v kombinézách. Ale my se máme rádi. Po návštěvě dvou supermarketů máme vše, co jsme chtěli a tak ještě skákneme na poslední řecký gyros B: no jaký asi že?? J a mažeme zpátky do kempu.

Zde jsme zase úspěšně prolenošili zbytek dne. Večer jsme se zabalili a připravili na ranní odjezd na trajekt. Vše sbaleno, ráno jen stan a zbytek. Nastavujeme budík a můžeme na kutě. Dnes je ještě větší vedro než včera a tak usnout je problém, ale přece jenom usínáme.

Najeto: 22 km

14.den – 15.července

Budík je nastaven na půl sedmou, ale my se budíme samovolně. I když úplně ne. Může za to komár, který nám bzučel okolo hlav. Jak posléze zjišťuji, není jen jeden. V noci se mi chtělo na malou a když jsem se vrátil, tak jsem nedovřel zip až do konce a tou malou dírou se k nám nastěhovalo asi deset bzučilů. Ten vražedný pohled Honzy byl výmluvný. Stane se B: doufám, že už ne!

Balíme, bouráme stan a vyrážíme do přístavu. Jdeme do odbavovací haly, kde nám vydávají palubní lístky a instrukce, že loď bude na desítce. Tak čekáme venku a sledujeme zdejší cvrkot. Loď přijíždí opravdu na čas a tak si jdeme stoupnout do fronty. Po chvíli vidíme, že všechny motorky stojí vepředu a tak se tam vydáváme taky, ale to už začínají najíždět. Obsluha nám trhá lístky jako v kině a posílá nás do útrob. Ty už jsou zpola zaplněny kamiony. Zde nás navigují a cpou nás mezi ně. Jsme tu namačkaný jak sardinky. Rychle sebrat věci sebou a už nás vyhánějí, protože sem najíždějí další náklaďáky.

Původně jsme si mysleli, že trajekt jede přímo odsud, ale on vyrážel z Patrasu. Takže při průchodu lodí vidíme všude se povalující a spící lidi. Taky si hledáme místo kde zakotvíme, jelikož spíme taktéž na palubě. Nacházíme místo na sedmé palubě přímo u schodů. Už tu sice dvě igelitky jsou, ale místa je dost a tak si značkujeme plac a jdeme na palubu podívat se na odjezd.

Odjíždíme na čas a tak sledujeme pomalu se pohybující krajinu okolo nás. Koukání z lodi nám vydrželo až do okamžiku, kdy jsme minuly Korfu. Poté mizíme do útrob a zjišťujeme, že během naší nepřítomnosti se vedle nás objevily dvě nafukovačky a s nimi dvě  postarší dámy. I my si rozkládáme postele. Já doznávám svůj omyl, jelikož jsem si zabalil všechny věci na loď do jedné brašny a v tom fofru dole jsem si samozřejmě vzal tu druhou, což velmi baví pana Bé a zbytek cesty do mě rejpe. Blbost holt bolí. B: stane se.

Jak jsme si ustlali, tak jsme usnuli. Po procitnutí jdeme na průzkum lodi a pak opět na palubu. Zde se odehrává něco jako bílá tma. Je vidět jak se přes loď valí něco jako mlha a není vidět dál než na padesát metrů. Tento jev trval asi půl hodiny a pak zase azůro. Stylem povalování a chození jsme to dotáhli až do večerních hodin, kdy byl zase čas zalehnout. Jen co jsme usnuli, tak spustila diskotéka. Výborný. Honza to jde okouknout a já zmožen nudou usínám i přes hlučnou hudbu.

Najeto: 10 km a neznám kolik po moři

15.den – 16.července

Probouzíme se kolem sedmé a kolem je klid, všichni ještě chrupkají. Jdu se podívat jaká je situace venku. Pevnina nikde, bezva. Zbývá nám teda ještě kus cesty. Po osmé procitá i zbytek lodi a lidi zase začínají courat sem tam. Balíme věci a jdeme na horní palubu vyhlížet Benátky.

Už je na obzoru něco znát a země se začíná blížit. To co však netušíme, že musíme projet šnečí rychlostí prakticky celé Benátky k přístavu. To lodivodům zabírá dost času a my přistáváme s hodinovým zpožděním. Bereme věci a pádíme do podpalubí. Musíme počkat až odjedou kamióny, které nás blokují a pak můžeme i my vyrazit na pevnou zem.

V přístavu se navlíkáme do kombinéz a vyrážíme směr italské vnitrozemí. Bereme to směrem na Treviso po dálnici a pak okolo Belluna a dál na Cortinu di Ampezzo. Cesta je rychlá a tak kilometry rychle přibývají. Z Cortiny projíždíme krásnými horskými průsmyky a míříme na rakouské území a to konkrétně na Lienz. Před ním v Mittewaldu zastavujeme u Billy a dáváme oběd.

Počítáme peníze a zjišťujeme, že na průjezd přes Glosglockner nemáme a tak bereme za vděk vedlejším průjezdem tunelem. I ten je dražší než jsme čekali a tak musíme při doplnění benzínu platit kartou. Při cestě k tunelu potkáváme spoustu VW Té jedniček. Někde se koná zřejmě sraz. Jsou mezi ni opravdový krasavci.

Po průjezdu tunelem nabíráme kurz na Kitzbuhel a pak na Salzurg. Před ním uhýbáme a míříme silnicí na Passau. Je to široká silnice a tak volíme svižnou jízdu a předjíždíme jak o život. V Passau trochu bloudíme a tak tentokrát nám pomáhá navigace a vymotává nás ven. Pak už je pár kilometrů na hranice. Po cestě se opět rozzáří červené očíčko nádrže pana Bendy a tak ten ubohý chlapec dělá co může, aby na tu čáru dojel. Ten kluk to dokázal a to doslova o chlup. V nádrži mu zůstal podle natankovaného množství jen půl litr.

Takže jsme konečně zase doma a mažeme dál. Cesta ubíhá a za hodinku jsme u Příbrami. Zde se naše cesty rozdělují, protože Honza míří na chalupu. Tak se loučíme. Mě čeká ještě zábavná cesta domů za tmy s tmavým plexi. Ale i já před desátou zastavuji před barákem.

Konečná, vystupovat!

Najeto: 792 km

Celkem: najeto cca 4300km

Útrata : cca 17.000 kč na hlavu

Co říci závěrem? Ano. Byla to fajn dovolená s novými zážitky. Splnilo se vše, co jsme asi čekali a chtěli. No uvidíme, kam nás to zavede příště.

FOTO

Povídání o mojí a Lukášově cestě do Itálie.Na fotky tudy.

Myšlenka na dlouhodobý pobyt v cizině padl již minulý rok na dovolené na Slovensku. První plány vypadali tak, že se pojede do Itálie zhruba na deset dní s tím, že pojede auto s Markétou a ještě s někým a s věcmi a asi čtyři motorky. Chyba lávky, začali odpadat lidé a najednou nebyl kdo by jel autem a samotnou Markétu jsme nechtěli nechat jet.Takže se začali spřádat jiné plány a to že se pojede jen na motorkách a bude se cestovat. Vypadalo to, že pojedeme ve čtyřech.Ale jak se říká „neříkej hop, dokud nepřeskočíš“

Odpadl Karel, který jel autem se svou partičkou lidí. A tak jsme zbyli tři,což byl ideální počet, ale zase hups, Víťa si nestihl udělat papíry a tak jsme zase zbyli jen já a Bednis. Tak abych to neprotahoval, plán byl definitivně stanoven tak, že chceme projet za deset dní devět států Evropy a to:Německo, Rakousko, Itálii, San Marino, Francii, Monako, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a naší matičku. Odjezd 4.července. Tak do sedel.

První den 4.července – sobota

Start: Praha
Cíl: Marebe – kemp Al Plane
Najeto: 700 km

Sraz byl stanoven na půl pátou ranní na benzínce na strakonické ulici. Kupodivu jsme se sešli v čas a k mému překvapení již Bendísek čekal. Natankoval jsem a šel pomoc uvázat Honzovi jeho batožiny, pak jsem ho donutil natankovat také, ať jsme na tom stejně. Už se chystáme k odjezdu, když na mě Honza kouká a říká: „nesvítí ti světlo“.Takže helmy dolů a jdu koupit žárovku. Oprava dořešena a tak vyrážíme vstříc nevšedním zážitkům.
Cesta vede z Prahy na Strakonice a pak na Strážný, kde zastavujeme a plníme nádrže za českou měnu.Poté vyrážíme na Německo na Passau a pak do dalšího státu a to Rakouska a to konkrétně do Salzburgu.Děláme nějaké foto, prohlížíme město ze sedel a začíná naše obvyklá činnost.Bloudíme. Vyrazili jsme na Zell am See, ale špatným směrem a udělali si asi 25 kilometrovou zajížďku, ale do cíle dorazili. Po průjezdu Zellu začíná poprchávat a tak Bendis velí jdem do pláštěnek.Kvůli dešti vzdáváme překonání horských štítů přes Grossglockner a uchylujeme se k myšlence projet tunelem. Nějak se nám povedlo odbočku přejet a tak zastavujeme na benzínce a doplňujeme nepromokavé oblečení, páč leje čím dál tím víc. Ptáme se obsluhy na tunel a ta nás posílá po cestě zpět. Odbočku nacházíme a za chvíli mizíme v útrobách hory.
Po zaplacení 8 euro za průjezd a sjezdu do údolí, přichází změna počasí na vedro a tak vyskakujeme ultra rychle z nepromoků. Pokračujeme do města Lienz, kde si dáváme pauzu. Po nasednuti upalujeme směr Itálie.Těsně před hranicemi tankujeme za levněji a přejíždíme hranici. Za ní míříme na městečko Valdaora, kde se klasicky ztrácíme. Ptáme se místního chlapce kudy do Marebe. Ten mě totálně odboural. Nedá se to popsat, ale on tu angličtinu zvracel.No nic. Jedeme kam nás vítr nese.
Trocha vzrušení po cestě. Hledali jsme cestu podle navigace a při odjezdu si Bendis zapomněl gps modul na batožině a jak se rozjel, tak mi spadla pod kolo. Tak troubím, ale mistr mi mizí za horizontem. Tak lezu z motorky, posbírám náhradní díly a jedu za ním. Po padesáti metrech mě míjí s vytřeštěnýma očima a slovy „já se lek, že jsem tě ztratil“. Vzrůšo musí být. Jedeme dál a překovánáme náš první průsmyk Passo Furcia (1789 m) a zanecháváme svou stopu v podobě naší samolepky. Klesáme dolů do údolí a hledáme kemp. Už je zavřená recepce a tak se ubytováváme sami. Vaříme večeři v podobě polívky a přemýšlíme jak ujet bez placení. Jdeme na kutě asi v deset.

Denná výdaje: 72 euro

Druhý den 5. července – neděle

Start: Marebe
Cíl: Sirmione
Najeto: 347 km

Procitáme v půl sedmý, vaříme snídani a využíváme kempové sociální zařízení. Balíme a vyrážíme až půl desáté. Trochu jsme se trápili s upevněním bagáže, holt je to poprvé, ale ono se to zlepší. Mizíme hrdě bez placení přes recepci. Kdyby to tak šlo pořád. Hned po vyjetí z kempu nabíráme špatný směr a tak to hned po pár kilometrech otáčíme. Chtěli jsme projet přes Passo di Campolongo, ale chyba nastala záhy. Konal se zde cyklistický závod a tak nás místní carabinier žene zpět. Bendis se snaží projet přes jiný průsmyk a tak dvakrát stoupáme podle tohoto scénáře: uhne z hlavní, silnice vypadá normálně, po chvíli se začíná zužovat postupně 4 – 3 – 2 – 1 metr a pak už jen skoro stezka a na konci nějaké stavení. Na potřetí se daří a míříme na Passo di Erbe (…….. metrů).
Cesta znamenala nastoupat asi 12 kilometrů zatáček vzhůru a po překonání nás čekal 17 kilometrový sjezd zatáčkami do údolí na druhou stranu do vesničky Funes. Pak jsme najeli na rychlostní komunikaci směr Bolzano. Tady jsme si dali větší pauzu a první zmrzlinu v Itálii. Tady to Bendis zná, protože tu jednou s autem zůstal viset pět dní. Po vymotání z města nabíráme směr Trento a pak na Arco. Po telefonu se domlouváme s Karlem, že se sejdeme v Sirmione v kempu, jelikož jsou nedaleko. Po cestě podnikáme malý nákup v místím Penny marketu a zjišťujeme, že když nákup, tak v těchto zařízeních, jelikož to vyjde levněji. Cesta nás dál vede podle jezera Lago di Garda, která jak později konstatujeme neměla chybu, ale pro motorku, jelikož je neděle a provoz narůstá.
Přijíždíme do města Sirmione a hledáme kemp, kde Karlova partička ubytovala.Chvilku to trvá, ale podařilo se a tak se ubytováváme a stavíme stan. Naše první kroky míří pod sprchu a pak do místního marketu pro místní pivo, protože na něj máme hroznou chuť. Po celodenním hladovění to s námi pěkně mává. Jdeme se podívat k jezeru a pořizujeme nějaké noční fotky. Během toho probíhá záchranná akce, spadla mi do vody záložní SD karta, která naštěstí byla v pouzdře, takže vše dobře dopadlo. Asi v jedenáct jdeme na kutě s myšlenkami na další den.

Denní výdaje: 59 euro

Třetí den 6.července – pondělí

Start: Sirmione
Cíl: Riccione
Najeto: 380 km

Ráno nás budí podmračenou tváří i v noci trochu skráplo. Bendis straší, že půjdeme zase do pláštěnek.Já si myslím, že se to vybere. Děláme si snídani a jdeme se trochu zkulturnit. Během této procedury a balení, mi dává počasí za pravdu a ukazuje zase vlídnou tvář. Karel a jeho ansábl je sbalen dřív a odjíždějí s tím, že se večer sejdeme v kempu Riccione. Tak i my po pár minutách odjíždíme. Tentokrát musíme i zaplatit a to 32 euro za poskytnutí ubytování.
Ze Sirmione vyrážíme směrem na Veronu, kterou včera courali Kaďasovci. My ale volíme lepší způsob a to prohlídku ze sedla motorového oře. Poprvé se seznamujeme s provozem ve městě. Jsme z toho trochu vyděšení. Je to chaos, který ale kupodivu funguje. Začínáme se otrkávat a za chvíli jsme tu jako doma. Po projetí a záznamu obrázků míříme na Padovu. Zde dáváme větší pauzu a vedoucí výpravy odchází do místní Billy na nákup oběda (párky a housky). Děláme piknik přímo na ulici a po lehkém trávení vyrážíme směr Benátky. Bohužel kvůli urychlení cesty najíždíme na dálnici, který jsme se chtěli vyhnout. Urážíme asi 30 kilometrů rychlého italského asfaltu. Po sjetí z dálnice platíme za průjezd tohoto úseku 1,7 euro. Zastavujeme hned za mýtnicí a Honzík mi sděluje, že jsme najeli na dálnici špatně a tak jsme si neurychlili cestu do Benátek, ale do Rimini. Nu což, aspoň že jsme ještě v Itálii.
A tak pokračujeme tímto směrem a už očima pátráme když už uvidíme vytoužené moře. Projíždíme Rimini a jedeme ještě asi 20 kilometrů pod, do města Riccione. Zde hledáme kemp stejného jména, který si Bendis našel ještě doma na internetu. Reklamu jsme našli, ale kemp ne. Bohužel ani po konzultaci cesty s místními carabiniery. A tak najíždíme na místní promenádu a zajíždíme do kempu s názvem Fontanelle, který se nám líbí. Sdělujeme svou polohu Karlovi, který nám vzápětí volá, že jsou v kempu Riccione a už se skoro ubytovali. Tak se zase sebrali a jeli za námi. Hned na nás vytáhli kritiku, že ten kemp je hned za rohem a jak to, že jsme ho nenašli. To se jim to kecá, když mají navigaci, kterou můžou stále dobíjet a ještě jsou na to čtyři hlavy. My jsme našli zase kemp, který je jen kousek od moře na rozdíl od toho zamýšleného.
Bydlíme zhruba v půl osmé a hned se hrneme k moři na první vykoupání. Po návratu si dáváme sprchu, pivko a vyrážíme ještě na prohlídku promenády. Pak už jen na kutě. Brou

Denní výdaje: 66 euro

Čtvrtý den 7.července – úterý

Start: Riccione
Cíl: Riccione
Najeto: 90 km

Podle plánu zůstáváme na stejném místě a hodláme učinit výlet do San Marina a na místní atrakci Italiano de miniature, což je park kde jsou všechny italské památky ve zmenšené podobě. Bendis reje do Kaďase, že jsi měl vzít helmu sebou a mohl jet s námi. Dohadují se tak dlouho až se jde Karel zeptat na recepci jestli nemají nějaký ten kyblík na půjčení. Vrací se s nepořízenou, ale s informací, že asi půl kilometru odtud je půjčovna. Bere si Honzovu motorku a jede na průzkum. Za chvíli se vrací a světe div se, on má helmu. Prý chtěli 8 euro za půjčení, což odmítl a uhádal to na 4. No tak se oblékáme na lehko a vyrážíme nad Rimini na miniatury.
Ty nacházíme vcelku bez obtíží. Zajišťujeme motorky a helmy proti odcizení a jdeme k pokladně. Tam probíhá debata nad vstupným, které činí 19 éček. Ale nakonec kupujeme vstupenky a vcházíme do světa zmenšenin. Fotíme jak o život. Naštěstí v ceně vstupného jsou i jiné atrakce jako třeba pojížďka po umělém kanále malými Benátkami. Tím si vynahrazujeme trochu náš blouděním vynechaný cíl. Dále v parku nacházíme katapult, což je obrácený bungee jumping. Karel se hned zamiloval a přemlouvá nás, ať s ním někdo jdeme. My ale nejsme sebevrazi a tak zarputile odmítáme. Radši jdeme na vedlejší atrakci, což je mírumilovněji vyhlížející jízda na umělé kládě ve vodním korytě. A je to zadarmo, čehož chlapci využívají a jedou dvakrát. Po vyblbnutí si prohlížíme zbytek parku a jdeme na parkoviště.
Odjíždíme vstříc druhému cíly San Marinu. Projíždíme městem a stoupáme po silnici směrem k hradu. Kousek od něj parkujeme motorky a zbytek kopce dobýváme po svých. Po cestě se posilňujeme zmrzlinou a ledovou tříští. Po výšlapu k hradu, zjišťujeme, že vstup je placen a tak zůstáváme před branami a pořizujeme fotky. A zase šlapeme dolů k motorkám. Přicházíme k nim z druhé strany než se odešli a s vyděšenou tváří pozorujeme jak se kolem nich motají san marínští kliftóni. Tak se klidíme stranou a vyčkáváme. Když odešli tak, jsme se šli podívat blíž. Máme na gripy strčenou pokutu za špatné parkování ve výši 50 euro. Ty asi upadli. Stejně dopadli holandští motorkáři, kteří stáli před námi. Pohledy se jich ptáme co s tím a oni nám posunky odpovídají, že si s tím můžou vytřít pr….l. To nás pobavilo.Radši ale rychle mizíme než přijdou zpátky.
Po návratu do kempu míříme zase svlažit své těla moři. Po vyčvachtání vyrážíme na večeři, což z důvodu laxnosti místní obsluhy měníme na nákup v místním krámu a radši si děláme piknik v kempu. Dojídáme, dopíjíme a jdeme na kutě, zítra nás čekám zase další přesun.

Denní výdaje: 61 euro

Pátý den 8.července – středa

Start: Riccione
Cíl: Viaréggio
Najeto: 320 km

Ráno jsme se probudili celkem brzo a už v devět hodin byli připraveni k odjezdu. Trochu potu obav mi připravila moje motorka, protože nechtěl běžet startér. Chvilku to trvalo,ale naskočila. Ještě několikrát to po ránu zopakovala, ale během dne fungovala jako hodinky. Za to Bendis se pral se spínačkou při každém startování. Zaplatili jsme za ubytování 59 euro a vyrazili.
Jeli směrem zpět na Rimini a potom nás plány stočili do vnitrozemí, jelikož jsme chtěli přejet na druhé pobřeží. Takže za Rimini jsme jeli na Cesenu a pak jsme nasměrovali oře na město Firenze. Po projetí malé vesničky Soci nás čekalo zatím nejlepší svezení. 70 kilometrů zatáčky na zatáčce. Bylo to opravdu super. Nadšení z jízdy z nás hodně rychle opadlo při dojetí do Firenze. Bohužel jsme se tam zamotali a vypadlo z toho asi dvaceti minutové bloudění městem, které nás fyzicky a duševně vyčerpalo. Naštěstí vše jednou končí a tak také dopadlo naše bloudění. Po vydýchání této stresující situace jsme nasměrovali řídítka na Pisu. Tu už jsme našli v pohodě. O to horší bylo hledání parkoviště, ale i to se nám povedlo(1 euro na hodinu). Zaopatřili jsme motorky a kombinézy a vyrazili si prohlédnou tu pokřivenou nádheru.
Václavák je proti tomu opuštěné místo. Lidu haldy. Všichni tvoří fotku ala „ koukej mami, já tu věž podpírám“. Bendis chtěl taky. Nebudu tady dělat trapku. Musím konstatovat, že ta věž je opravdu nakřivo. To jsou věci, oni nelhali. Udělali fotky ze všech stran a při návratu na parkoviště zakoupili zmrzku. Po posilnění,šup do kůže a jdeme hledat ubytko. Z Pisy jsme obligátně vyrazili špatným směrem, takže jsme si prohlédli dokonale místní zastrčené obydlí, ale jako vždy cestu našli a dorazili do Viaréggio.
Navštívili místní nákupní centrum a nakoupili něco k večeři, něco k pití (což byla naše oblíbená Coca-cola senza caffeina) a něco na posilněnou čili rum (jak říkal Bendis: „ za sedm éček,ten chutná“). Po chvíli ježdění a skoro vyprázdnění našich nádrží, jsme objevili kemp Europa. Hned na recepci Bendise naštvali, protože mu řekli ať si vezme kolo a jde si vybrat místo a nahlásit jim číslo placu. Ale i to nějak překous a lehce před desátou hodinou bydlíme.Dorazil i Karlospol a byla pokořena sedmiéčková láhev rumu. Je to naše poslední společná noc, ráno se naše cesty rozdělí.

Denní výdaje: 86 euro

Šestý den 9.července – čvrtek

Start: Viaréggio
Cíl: La Vesima
Najeto: 230 km

Ranní plány zněli jasně vyrazit co nejdřív, jelikož jsme se chtěli dostat někam před Monako. Člověk míní, ale Bendis mění. První překážka byl Bendis. Hned jak se probudil proletěl kolem pták netahák a značně jej klovl. Nemohl jsem ho u ničeho donutit k rychlejší akci a tak odjíždíme až kolem dvanácté. Platíme kemp a naposledy máváme Karlově grupě.
Nabíráme kurz na Portovenere. Hned jak vytáhneme paty z kempu, už zase bloudíme. To bude den. Konečně cedule ukazuje správným směrem a my se blížíme ke skalnímu městu. Projíždíme a pořizujeme fotky. Poté zase začíná naše oblíbená zábava. Bloudění. Nějakým záhadným způsobem jsme se zamotali okolo městečka Levanto. Před Janovem zjišťujeme, že se blíží pátá hodina. Marně přemýšlíme, kde jsme se tak dlouho cajdali. Ale když to vezmu zpětně, tak se ani nedivím. Stále bloudění, k tomu neskutečný provoz po pobřeží a jako třešnička na dortu tunely. Ptáte se proč tunely? Ono když přijedete k tunelu, kde stojí, že zelená padá po deseti minutách, tak se podivíte. Důvod samozřejmě je, protože tunel je úzký jen na jedno auto a jejich více za sebou. To jsme projeli. Hups, další tunel a cedule hlásá: „ zelená padá v celou, čtvrt, půl a ve tři čtvrtě). Bylo těsně po půl když jsme přijeli. Takže neplánovaná pauza.
Tímto stylem jsme se dostali před brány Janova. Někdo se nad námi smiloval a my, teda Honza, trefil magistrálu skrz město. Je na pilířích, takže vidíme město z vyšší perspektivy a hlavně jeho ucpané uličky. Skoro na konci města si Bendis všiml cedule camping a jel podle ní. Mě tak napadá, že se těšil na koupání v moři a přitom upaluje do kopce na opačnou stranu. Ale zase našel bydlení a to se cenní. Neříkej však hop, dokud nepřeskočíš. Bydlení sice je, ale recepční nám sděluje, že motorky si necháme na parkovišti a tu těžkou bagáž potáhneme asi dvě stě metrů po schodech dolů. To Bendis rezolutně odmítá a tak nevíme co včíl. Jde se ještě jednou zeptat a dostává tip na kemp u silnice asi o patnáct kilometrů dál. Bereme a jedeme. Po cestě dolů jsem málem sejmul blba B., protože v zatáčce viděl růst na stromech pomeranče a musel si jeden utrhnout, což já málem neustál.(stejně nebyl zralý!!!).
Po ujetí předeslaných kilometrů opravdu nacházíme kemp Caravan park. Nic moc na pohled, ale bereme všechno. Recepční opět říká, že motorky máme dát na parkoviště. Co s tím všichni mají, do teď nebyl problém. Dohodneme se s ní, že si zajedeme na místo vybalíme a pak je odvezeme. Souhlasí. Takže stavíme stan a vybalujeme. Jdeme odvést motorky. Bendis stojí přede mou na vyvýšeném chodníčku. Vidím jak odjíždí a snaží se otočit motorku. Všiml jsem si, že má otevřený stojánek. Mé varování přišlo o vteřinu pozdě. Stojan se mu při sjezdu vzpříčil o chodník a pád byl nevyhnutelný. V první chvíli ve mě hrklo, ale hned mě přemohl smích. Ten jsem rychle zahnal při výhružném tónu Honzy, kterému pod motorkou zůstala noha. Zvedli jsme jí. Dobrý nic se nestalo. Trochu prasklin plastů a laku a odřené zrcátko víc než předtím. Nejhůř dopadl Bendisův palec na noze, na kterém mu zarůstá nehet a co čert nechtěl motorka mu spadla na něj. Jestli tohle bylo to nejhorší co nás mělo potkat, tak díky bohu.
Šli jsme s pajdou najít pláž, jelikož se nemohl dočkat koupele. Paráda. Černý písek a konečně vlny, už jsem si myslel, že je tu nemají. Mě se do vody nechce a tak koukám jak Bendis řádí ve vlnách. Pak se odebíráme do sprch a jdeme si uklohnit polívku k večeři. U té probíráme proběhlé události a následující den. Jdeme chrupkat.

Denní výdaje: 70 euro

Sedmý den 10.července – pátek

Start: La Vesima
Cíl: La Gaude
Najeto: 220 km

Ráno se vůbec nic nezměnilo, stále se budíme včas, ale vidět to na odjezdu není. Tentokrát je to způsobeno Bendisovým ranním koupáním v moři. Poté ještě v umývárkách dobít trochu baterky v aparátech, naházet věci na motorku a hurá do víru italských silnic. Dnes nás čekal na provoz ten nejhorší den.
Vyjeli jsme po pobřeží směrem na Monako přes město Sanova a San Remo. Nic moc se neděje, stále jen nekonečné šňůry aut. Občas uděláme nějaké to foto. V Remu zastavujeme a dáváme si oběd, každý pořádnou porci zmrzliny. Sedíme ve stínu a rozplýváme se nad drážděním našich chuťových pohárků místní skvělou zmrzlinou. Pak uděláme pár fotek v přístavu a už jen dál.Monako volá.
Už vidíme cedule, ale je nám to na dvě věci, protože se v nich neorientujeme a tak jedeme tam kam jsme nechtěli. Zastavuje nás mýtnice, která definitivně naznačuje, že jsme špatně. Otáčíme zpět a na po druhé trefujeme nájezd do města. Doprava začíná houstnou a já hledám známé místa, které znám ze závodu F1. A světe div se, už vidím střechu kasina. Přijíždíme k němu ze severní strany. Zastavujeme před ním a děláme nějaké fotečky. Potom sjíždíme serpentýnamy dolů k tunelu. Bendis zastavil před ním a fotí si lodě. Já jsem neodolal a vletěl do tunelu. Už jsem jich po cestě projel hodně, ale tenhle je opravdu jiný.Vytáčím trojku do vysokých otáček a vychutnávám si akustiku a rychlost průjezdu. Kdo to nezkusil neví. Za tunelem opět stavíme a fotíme místní hogo fogo přístav. Já chci taky.
Po nasednutí nás čeká nejzajímavější část dnešního dne. Bloudění v Monaku. To město je hotový labyrint. Objíždíme přístav po trase formule a vjíždíme do tunelu směr Nice. Po chvíli jedeme jiným tunelem dle našeho soudu směr Nice, ale ejhle. Vyjíždíme opravdu myší dírou zpět do přístavu. Tak zkusíme jiný směr. Proplétáme se mezi domy a najíždíme na odbočku, která už vypadá slibně. Už jsme zase v tunelu. Tady je to samý tunel. Město je podkopáno jako mraveniště. Je mi divné, že jsou na zemi zpomalovací pásy, ale jedem. A sakra, už vím proč tam byly. Vjeli jsme totiž do podzemních garáži nákupního centra a hotelu. Tento obrázek v nás vyvolává výbuchy smíchu. Až takové, že se Bendis válí po zemi. Po vychechtání to otáčíme a na potřetí to zvládáme.
Přijíždíme do Nice a jelikož se hodina nachyluje hledáme cedule s ubytováním. Průjezd městem je nekonečný. Jedeme po tří proudové silnici, která nemá konce. Po další hodině jízdy si Honza všiml cedule s kempem a tak jedeme. Směřujeme do vnitrozemí a skutečně po ujetí pár kilometrů nacházíme kemp. Velmi milá recepční (možná majitelka) nám vyráží dech cenou, v pozitivním smyslu. Chce 20 euro za oba. To je nejlevnější kemp kde jsme spali, krom toho z prvního dne. Stavíme stan a zjišťujeme, že vedle nás bydlí češi. Dáváme sprchu, já si dávám hranolky k večeři a probíráme další cestu na další dny. Vypadá to asi komicky, když si na trávě rozkládáme a skládáme k sobě stránky okopírované mapy, ale funguje to. Tak na kutě a spát.

Denní výdaje: 65 euro

Osmý den 11.července – sobota

Start: La Gaude
Cíl: lago Maggiore – Angera
Najeto: 410 km

Ráno jsme se vybavili na cestu v našem obvyklém čase okolo desáté. První metry mířili hned na benzínku, protože jako už po několikáté jsme měli večer prázdné bandy, jelikož nás večer vždy zajímalo pouze hledání kempu a ne pohonné hmoty. Vrátili jsme se kousek po cestě kudy se večer ubírali naše kroky a přilepily oči na cedule ukazující směr Torino. Vše šlo hladce i směr jsme trefili správně. Projížděli jsme krásnou hornatou krajinou s našimi oblíbenými zatáčkami. Zádrhel přišel ve vesničce Sospel, kde byla zavřená tvz. Alpská dálnice. Objížďku se podařilo najít a tak kilometry ubíhali dál. I styl krajiny zůstával stejný, dokonce místy gradoval v krásné úseky, které by nenechali chladným žádného motorkáře. Tímto způsobem jsme se dostali na francouzsko-italské hranice.
Projeli jsme tunelem a už zase brázdí naše gumy italský asfalt. Krajina se silně zplošťuje a silnice narovnává, takže je po zábavě. K svačině si jdeme nakrást trochu kukuřice. Později nás hlad přemáhá a tak zastavujeme ve městě Mortara a navštěvujeme místní market. Jak je naší tradicí děláme si piknik přímo na hlavní třídě. Po posilnění uháníme dále k našemu cíly Lago Magiore, kde jak doufáme najdeme místo kde hlavu složit.
Jezero i kemp nacházíme bez větších problémů a tak se ubytováváme v kempu Okay Lido. Tváři se dobře, i když cena pro nás oba činí 30 euro, ale za takovou cenu plus mínus bydleli vždycky. Problém nastal když jsme sjeli k louce, kam nám řekli ať postavíme stan. Vydávám se k místu činu, ale pozdě jsem si všiml, že mi stojí v cestě blátivá plotna. Motorka se mi začíná plašit pod nohama a tak radši zastavuji. Když jsem se ohlédl tak zjišťuji, že Bendis stojí na svém místě, směje se mi a čeká jak se z toho vylížu. Sice s obtížemi, ale vylízal a ustál to. Ten parchantík si počkal a objel to přes improvizované fotbalové hřiště. No nic. Stavíme stan a Honza se hrne do plavek, že si jde svlažit tělo v jezeře. Já ne a tak jdu dělat fotodokumentaci. Hodně se chlapec vykoupal! Jen co tam strčil kotníky už byl zase venku. Že by to bylo studený?!
Skončilo to zase rozkládáním map a hledání ideální trasy na příští den. Pak už je bereme věci na hygienu a nabíječky na přístroje. Jedeme si dát očistu a hajdy na kutě.

Denní výdaje: 104 euro

Devátý den 12.července – neděle

Start: Angera
Cíl: Dorf
Najeto: 338 km

Vyhrabali jsme se v našem obvyklém čase a kolem desáté nabíráme směr na Švýcarsko a to konkrétně na Locarno. Jedeme podle jezera. Nebýt hojnosti aut byla by to super cesta. Kolem poledního dosahujeme italsko-švýcarských hranic. Ještě chvíli jedeme na Locarno a potom se stáčíme na východ na město Bellinzona. Po jeho projetí upalujeme směr Lichtenštejnsko a to konkrétně město Vaduz. Po této trase překonáváme asi poslední průsmyk San Bernardino (2066 m). Cesta byla sice krásná a Bendis z ní byl nadšen, ale já jeho nadšení nesdílím. Silnice typu schody do nebe nebo spíš do pekla, dává zabrat mým zápěstím, které už mají dost. Po překonání průsmyku najíždíme na rychlostní silnici, která vede překrásnou krajinou. Ve měste Thusis si dáváme oraz a dohadujeme se jak dál. Rychlostka vítězí a tak za nedlouho máme splněnou poslední předsevzatou zemi. Dosáhli jsme Vaduzu.
Jdeme na obhlídku hradu, který se tyčí jako majestátný klenot nad městem. Děláme fotečky a dáváme Vaduzu vale. Ujeli jsme asi ještě 60 kilometrů, tankujeme a zjišťujeme, že je čas poohlížet se po ubytování. Už jsme zase v Rakousku a kolem nás je samý nápis Zimmer frei. Začíná poprchávat a kemp je v nedohlednu. Domlouváme se, že na poslední noc, bychom mohli využít pohostinství některého z místních penzionů. Prší stále víc a tak výběr zrychlujeme a zastavujeme u jednoho z nich. Ani si to neuvědomujeme, ale už jsme v Německu.
Vítá nás usměvavý majitel a tak se ptáme na cenu na jednu noc. Nevím, prý jde zavolat ženu. Ta se vzápětí objevuje a informuje nás, že si účtují 25 euro za pokoj včetně snídaně. Neváháme ani chvilku a odstrojujeme motorky a ve chvíli se ocitáme v příjemně zařízeném pokoji s koupelnou a balkónem. Usazujeme se a přemýšlíme co s našimi stále více se ozývajícími žaludky. Že bychom si dali konečně pořádnou večeři? Majitelka nás zklamává tím,že oni nevaří a odkazuje nás do asi pět minut vzdálené vesnice. Jen co vytáhneme paty z domů, už zase prší. Hlad je však silnější a tak šlapeme. Ve vesnici jsou otevřeny jen čtyř hvězdičkové hotely s jejich restauracemi. Chvíli se rozhodujeme zda vejít či ne. Ale co, je to poslední večer tak se rozšoupneme. Vítá nás krásně zařízená restaurace. Po usazení nám ihned servírka klade otázku co si dáme k pití. My se dohadujeme, že si dáme asi pivo, když náš rozhovor přeruší věta servírky: „Vy jste češi?“. Jak je svět malý.V tomhle, podle slov servírky, zapadákově, jsme našli osobu slovenské národnosti. Takže obsluha byla super. Dali jsme každý dvě pivka a na doporučení řízek s hranolkami, zaplatili 36 euro a odpotáceli se do přechodného bydliště. Takže umýt a spát. Zítra nás čeká matička země.

Denní výdaje: 86 euro

Desátý den 13.července – pondělí

Start: Dorf
Cíl: Praha
Najeto: 470-570 km

Ráno se vyhrabáváme s postele už ve čtvrt na osm. Provedli jsme nutnou ranní očistu, něco pobalili a šli na snídani. Ta byla luxusní, takže naše žaludky hned po ránu zaplesali.To bylo ale jediné co to ráno plesalo. Honza šel srovnat účet za nocleh a vrátil s naštvaným výrazem a slovy, že si řekli za pokoj 50 euro. Jdeme si o tom ještě promluvit s paní domácí, ale ta nám odpovídá slovy: „It is a normal price“. A tak bereme batožiny a bez rozloučení mizíme pryč.
Po pár kilometrech ujetých po okrskách,najíždíme na dálnici a valíme k našem hranicím. Cesta ubíhá v poklidu.Občas zastavíme, abychom si odpočinuly. A tak to pokračujeme dál. Kousek od našich hranic mi motorka začíná vyluzovat podivné zvuky. Holka musíš vydržet a dojet domů. Ukazuji na Honzu, ať to někam ohne a zastaví. Nechávám motorku vychladnout a Bendis čte z mé tváře lehkou naštvanost. Olej je v pořádku a tak startuji a zjišťuji, že se uvolnili šrouby na svodech výfuku. Uff. Vybalujeme, trochu krkolomě, imbusy z Bendisových zavazadel a odstraňujeme závadu. Frčíme dál. Už vidím ceduli k našemu přechodu. Po přejetí zajíždíme k Mcáči, aby jsme si dali typické české jídlo.Haha. Po nášupu pokrčujeme k matičce Praze.
Ujeli jsme asi 40 kilometrů a já cítím hrozný smrad. Podívám se do zrcátka jaká je dopravní situace za mnou, jelikož jedu v levém pruhu. Zjišťuji, že nevidím nic jen kouř. Podívám se pod sebe a vidím, že mám nahozenou levou nohu od špičky ke kolenu olejem. Bezva, olej v trapu. Troubím a blikám na Bendise, ale ten vesele upaluje dál. Řadím neutrál a zhasínám motor. Naštěstí je to na kopci a tak ještě kus cesty dokloužu odstavákem. Pod kopcem nacházím vyděšeného Honzu, který mě vítá slovy: „tebe změřili?“. Koukám do zrcátka a objevuji blikající policejní estéčko. Tak mu hned objasňuji situaci. Vystoupivší policista na nás hned, ať odjedeme na nedalekou benzínku a tak radši než se s ním dohadovat, startuji motorku a opatrně mizím na čerpačku.
Co teď? První záchrana je táta, volám mu ať splaší vozík a přijede. Za chvíli volá, že vozík má, ale nejde na naše auto a ono je to stejně jedno, je tam nějaké ohnuté tažné. Takže druhá šance je Honza z práce. Naštěstí si zrovna půjči v práci dodávku a ochotně přislibuje pomoc. Doráží kolem půl osmé. Nakládáme motorku a valíme domů. Jsme tu. Živí a zdraví.

Denní výdaje: 60 euro

Shrnutí: Najeto celkem: 3600 kilometrů
Projeto: 9 zemí Evropy
Útrata: asi 750 euro (denní výdaje jsou přibližné)

Co dodat, až nějaké problémy, které jsou normální to byla super dovolená. Tímto velké díky vedoucímu a hlavnímu agitátorovi naší výpravy Honzovi. Jsem zvědavý co upeče na příště.
Dálkám zdar

FOTO

Povídání o dovolené na Slovensku.Foto zde

Den se dnem se sešel a naše plány na strávení dovolené mimo naší vlast dopadl dobře a odjezd se přiblížil. I když se osazenstvo poněkud ztenčilo oproti původním plánům, nic nemohlo zkazit naší radost z odjezdu.Takže partička dobyvatelů krás Vysokých Tater v obsazení Bendis, Markéta, Lukáš a Eva se svými ratolestmi Aničkou a Elou mohla vyrazit.

1.den – Cesta

Já s Bendisem jsme si stanovili odjezd na sedmou hodinu ranní. Markéta musela vyrazit již dřív, jelikož musela dojet k Evě, kde museli přeložit naše věci do jejího auta.

Kupodivu jsme se vypravili včas a nabrali kurs po D1 na Brno. Dé jedničku jsme vzali na jeden vrz a po deváté jsme měli první pauzu s tankováním kousek za Brnem. Po zjištění situace, jsme zjistili, že holky ještě nevyrazily. No nic, je to jejich věc a my pokračujeme dál směr Bratislava. Sice je to podivné jet na jih, když jsme se hodlali dostat do Tater, ale chtěli jsme si projet úsek zatáček přes Malé Karpaty mezi Pernekem a Pezinokem. Poté jsme nabrali kurs na sever přes Piešťany, Nové Mesto nad Váhom, Trenčín, Žilinu, Martina a Liptovský Mikuláš, což je už co by

kamenem dohodil do našeho cíle Tatranské Štrby. Cesta probíhala v poklidu, až na trochu větší dešťovou přeháňku, kterou jsme přečkali na benzínce.

Po příjezdu do Tatranské Štrby, jsme vyhledali správcovou chaty p. Dvorského, kde jsme měli být ubytováni. Z ní se vyklubala milá dáma paní Gábi, která nás mile provázela po celou dobu pobytu. První šok nám připravila tím, že i když jde o dámu staršího věku, tak si na přepravu své osoby na chatu, která je ukryta v lese, vzala čtyřkolku. Druhý šok byla chata sama o sobě. Nádherná budova na pohled z vnějšku a ještě krásnější uvnitř. Prostě přepychové zařízení na luxusní pobyt, co víc jsme si mohli přát.

Holky dorazily asi půl hodiny po nás, takže po zběžném seznámením se s chatou nás Gábi vyzvala, ať si dáme motorky k ní, jelikož garáž v chatě byla plná, a dala nám k dispozici svou mašinku na přepravu zpět k chatě, s čehož byl Bendis naprosto nadšený.

Takže jsme byli v cíli. Zbývalo vybalit, zabydlet se a dovolená mohla začít.

2.den – Seznamovací

Když jsme se ráno probudili a sešli se v obýváku, naplánovali si tento den následujícně. Já, Bendis a Markéta jsme se vydali na nákup do nepříliš vzdáleného Popradu a po návratu jsme všichni vyrazili na odpolední výlet na Štrbské pleso ( 1351 m.n.m). Zubačku jsme měli, dá se říct, za humny, takže doprava byla v pohodě. Ještě že jsme věděli, že máme v chatě jízdní řád, protože jsme na zubačku čekali skoro hodinu. No nic, příště. Procházka probíhala v poklidu a velmi pomalu, jelikož špunti zjistili, že u cesty rostou jahody, takže následovala sklizeň plodů. Po návratu na nástupiště zubatky opět došlo k zjištění, že to zase ujelo. Ale nám, kteří byli plní

sil, to nevadilo a vyrazili jsme dolů pěšmo. Při přistání v našem přechodném bydlišti, jsme zjistili, že prckové jsou k neutahání. Lítaly po chalupě asi do půl jedenácté, což jsem s Bendisem nechápali. Ono je to časem přejde. Haha. Dali jsme si s Honzou pivsona a naplánovali si výlet na další den pro nás dva. Na mapě to vypadalo hezky, ale realita byla jiná!

3.den – Masakr na Teryho chatě

Ráno jsme si přivstali a vyrazili na motorkách do Starého Smokovce s plánem dobýt Teryho chatu (2015 m.n.m.) a Zbojnickou (? m.n.m.) chatu. Ve Smokovci jsme našli parkoviště s ochotnou obsluhou u které jsme si nechali věci na moto (parkovné pro moto 100 SK/bez PP). Jediné co nám bylo divné, když se zeptali kam jdeme, jejich opakované ujišťování zda se do šesti vrátíme, protože zavírají. Později jsme pochopili.

Koupili si jízdenky na lanovku na Hrebienok (1285 m.n.m.) za 190 SK. Odtud jsme vyrazili na první styčný bod a to Zámkovského chatu (1475 m.n.m), kde jsme si dali první větší pauzu. Byli jsme sice splavení, jelikož bylo teplo, ale relativně v pohodě. Po odchodu z chaty se začal terén měnit a jak bych tak řekl houstnout, ale šlapalo se dál. Opustil nás les, kterým jsme až doposud šli, což byla neklamná známka toho, že stoupáme do vyšší nadmořské výšky. Neustále nás provázel šepot potoka, který se vinul podle stezky po které vedly naše kroky. Postupně jsme zjišťovali, že čas neúprosně ubíhá a náš cíl je stále v nedohlednu. Když se nám konečně na obzoru objevila chata pana Teryho, tak mě definitivně zmrzl úsměv, jelikož se dala spatřit jen hledáčkem fotoaparátu a to jen na maximální zoom.Začali jsme pochybovat, zda našeho cíle dobudeme. Zbojnická chata z našich plánů definitivně zmizela .

Postupem času nás opustili i zbytky  kleče, kterou vystřídali už jen kameny sem tam proložené zbytky napadlého sněhu. Dosud přijatelná cesta se s konečnou platností změnila na prudké traverzy po kamenech po ještě prudším svahu. No co vám budu povídat. Náš styl stoupání se změnil na sto metrů skoro chůze a pět minut umírání na některém z přítomných kamenů. Nakonec, při vzájemném hecování, jsme cestu zdolali a mohli si gratulovat. Náš vrchol byl dobyt.

Následovalo občerstvení ve formě piva a párků ( párek s hořčicí 80 SK). Po oddechu a pořízení několika fotek z vrcholu, jsme nasadili k sestupnému úprku, protože nás tlačil čas. Jestliže jsme šli nahoru asi tři hodiny, pak cesta opačným směrem nám zabrala polovinu. Vše dobře dopadlo a obsluhu parkoviště jsme pořádku stihli a tak jsme se s bolavými končetinami vydali na cestu domů. Při večerní relaxaci a popíjení zlatavého moku, jsme přemýšleli jak nás budou bolet ráno nohy. Musím přiznat, že jsme byli hodně optimističtí!

4.den – Karle, vystup!

Je sobotní ráno a musíme vstávat, protože přijede Karel na víkendový výlet. Mám problém! Nemůžu chodit! Takhle mě nohy snad ještě neboleli. Je to dobrý, nejsem v tom sám. Bendis taky sotva leze. No nic, vyrážíme na nádraží, i když nevím proč tak brzo, když víme, že má vlak zpoždění. Ale co doma.

Tak trávíme dvě hodiny na nádraží a na každý projíždějící vlak ( i nákladní) řveme „ Karle, vystup!“. Já teda víc, protože Bendisovi začíná hrabat a neuvěřitelně mě otravuje. Kdybych nevěděl , že má v chatě těhotnou Markétu, tak bych řekl, že je přihřátej. Konečně Karel vystupuje z vlaku, ale na jiném nádraží než jsme čekali, ale to nic.

Po prohlídce chaty, jsme všichni po spolu vyrazili na stanici zubačky s úmyslem dojet na Skalnaté pleso ( 1751 m.n.m.). Na Štrbském plese tudíž kupujeme lístky na místní železnici s místem dojezdu Tatranská Lomnice (jízdné 80 SK zpáteční). Cesta ubíhala v pohodě až na to, že jsme zapomněli ve Smokovci přestoupit a tak jsme popojeli kousek na Poprad, ale vše se v dobré obrátilo a my jsme stanuli na nádraží v Lomnici. A teď kudy tudy na lanovku, protože já pěšky nejdu. Bendis s Karlem vzali dráhu a zmizeli, ale po dvou telefonech jsme se opět sešli a po krátkém občerstvení si zakoupili jízdenky na lanovku ( 390 SK zpáteční). Po asi dvaceti minutové jízdě jsme stanuli na Skalnatém plese. Po předchozím varování, že se lanovka na Lomnický štít (2632 m.n.m.) musí dopředu zamluvit, jsme zjistili, že je tomu tak i skutečně a proto nám zbyl pohled na vrchol jen od plesa. Ale po nějaké době pobytu na plese, kde jsme zuřivě lovili super fotky okolní krajiny, se na Lomničák přihnali mračna a dokonce i hřmelo, takže návštěvníci měli po výhledu a naše lehké zklamání opadlo, protože by to byli vyhozené peníze (jízdné na štít 600SK).

Po procházce okolo horského oka, jsme nastoupili cestu dolů s pocitem hladu, takže po výstupu jsme nabrali směr hospoda. Jak už bylo naší tradicí, opět nás tlačil čas, kvůli odjezdu vlaku zpět na Štrbské pleso. Ale vlak i večeři jsme úspěšně stihli. Co nám ale nevyšlo byl odjezd zubačky ze Štrbáku. Další jela skoro až za dvě hodiny a pěšky se nám dolů nechtělo, jelikož se za chvíli začalo stmívat. Co teď?

Bendis zavolal Gábi, zda-li by nebyla tak hodná a nemohla pro nás přijet, protože jsme s Honzou u ní viděli velké auto. Zlatá to žena, přijela. Ale na čtyřkolce, čímž nás trochu vykolejila. Tak jsme za ní posadili Karla, ať se taky sveze a dojede pro auto. Tak jsme se už za tmy dostali domů, ale prča musí být.

5.den – Zima je zima

Na neděli jsme si naplánovali návštěvu Demanovské ľadove jaskyňe a aquaparku v Bešeňové. Holky s Karlem jeli autem a já s Honzou na mašinách. Po příjezdu na parkoviště u jeskyně zaúpěli naše stále bolavé nohy, jelikož na ceduli stálo: ke vchodu do jeskyně převýšení 90m, v jeskyni 370 schodů. Bomba! Tak jsme se posílili párkem v rohlíku (45SK) a vydrápali se k pokladně u vchodu a zakoupili vstupné (200 SK). Cedule na parkovišti také hlásala, že se uvnitř teplota pohybuje mezi 1-5 stupni Celsia a mistr Bendis neměl nic teplého na převlečení a tak šel v kraťasech a motorkářských botách. No on Karel na tom nebyl o nic líp, páč měl páskové boty a byl na boso. Chlapci jak myslíte. Uvnitř byla opravdu pěkná kosa a už jsme se těšili na sluníčko. Ale bylo to tam hezké.

Na parkovišti jsme se nasypali zpět do kombinéz a holky s Karlem do auta a vyrazili jsme do aquaparku. Vstupné možná trochu vyšší ( 470 SK na 3 hodiny), ale rozhodně to stojí za to. Relaxace v bazénu, který má 39 stupňů a nebo ve stejně teplé vířivce opravdu nemá chybu. Štěstí nám přálo, protože během našeho pobytu v bazénech se přehnala bouřka. Po vylouhování naši unavených těl v místních ozdravných pramenech jsme nastoupili cestu domů.

Dali jsme si večeři a udělali Karlovi papa, protože musel jet zpátky do Prahy. Bohužel musím poznamenat, že neděle byla poslední hezký den. příští týden se nesl v podobě stále uplakané oblohy, ale to jsme ještě netušili.

6.den – Prší, prší, jen se leje

Pondělí byl skutečně ošklivý den. Zataženo a stále pršelo, takže jsme celý den prováleli v chatě. Jen Eva se svými ďáblíky vyrazila na malou procházku po zdejším okolí. Ale když to shrnu, tak povalovací den taky není na škodu, jen není o čem psát.

7.den – Další lenošení

V úterý se situace s počasím mnoho nezměnila. Dopoledne jsme vyrazili na nákup nejnutnějších věcí do blízko položené Štrby. Po obědě se Markéta s Honzou vydali na průzkum okolních chat, Eva jela na pleso s prckama a já zůstal v chatě.

Večer jsme s Bendisem načli láhev s vodkou „1L“a skoro celou jí pokořili a při té příležitosti si naplánovali výlet na další den.

8.den – Koprovský štít vs. Rysy

Skoro brzo ráno jsme naskákali všichni do auta a vyrazili na Popradské pleso (1495 m.n.m.). Na parkovišti (160 SK za auto) jsme se rozdělili, protože náš cíl s Honzou byl Koprovský štít (2363 m.n.m.) a holky šli jen k plesu. I když stále mrholilo, nic nám to neubíralo z dobré nálady. U plesa mě Bendis začal přesvědčovat, že by jsme měli změnit trasu na chatu Rysy (2250 m.n.m.), i když věděl že podle mapy je ta trasa náročnější, o čemž jsem ho neustále přesvědčoval.Neúspěšně.

Když jsme došli k poslednímu rozcestníku, musel jsem rezignovat a šlapat dle přání šéfa výpravy na chatu Rysy. Přestalo sice pršet, ale voda nás neopustila, jelikož to chvílemi vypadalo, že nejdeme po stezce, ale korytem potoka. Po nějaké době chůze nám cesta začala připomínat cestu na Teryho chatu. Po překonání zhruba 2/3 cesty a přehoupnutí se přes první větší terénní zlom, nás definitivně opustil úmysl zdolat námi vytyčený cíl. Ocitli jsme se u Žabiech ples (1919 m.n.m.), kde se nám naskytl neuvěřitelný pohled na další cestu vzhůru. Teryho chata byl proti tomu to výlet do Prčic. Traverzy po úpatí strmého svahu byly neskutečné, lidé na nich ztráceli orientaci a nevěděli kudy dál a navíc teplota šla prudce dolů a přidal se nepříjemný vítr. Bylo na čase zapojit rozum, vzdát výšlap, uznat že hora vyhrála a otočit nazpět. Toto bychom opravdu nezvládli, snad příště.

Vrátili jsme se k Popradskému plesu, našli se s holkama a vyrazili k autu. Evu s dětma jsme nechali doma a jeli do Tatranské Štrby do motorestu Sava na vytouženou večeři. Musím říct, že tam měli super palačinky (ty jsem měl místo dortu, ten den jsem slavil narozeniny). Pak už jen domů a naplánovat další den. Měli jsme dva plány. Když bude hezky jedeme na moto a když bude jakž takž, tak na výlet pěšmo. Uvidíme.

9.den – Motorky a déšť

Ráno nás vítá slunečným počasím a tak je volba jasná. Motorky už dlouho stojí na dvoře a je čas jim provětrat ventily. Nejprve jsme zajeli do nedalekého Svitu dotankovat nádrže (litr Naturalu 42SK) a přidělat na Bendisovku kameru, abychom pořídily nějaké akční záběry. Úsek Tatranskou Štrbou a Štrbským plesem je totiž pro motorky jako stvořen, konec konců i celá Tatranská magistrála. Pěkný asfalt a krásné zatáčky. Takže vyrážíme vzhůru na pleso a jedeme celkem slušný kalup. Veškeré naše nadšení kazí zastávka na benzínce, kde zjišťujeme, že kamera zřejmě neodolává elektromagnetickému poli motorky a není na ní žádný záznam.

Co se dá dělat, jedeme dál. Přes Starý Smokovec do Tatranské kotliny. U Belianské jaskyně zastavujeme a dohadujeme se kam dál. Pokračujeme směrem na Ždiar a Javorinu. Ale jak rychle jsme vyjeli, tak rychle otáčíme zpět. Ani jsme nedojeli do Ždiaru a chytla nás přicházející bouřka od polských sousedů, takže měníme směr na jih, a to na Kežmarok a Poprad. Dešti jsme ujeli, ale ne na dlouho. Před Popradem nás opět dostihl a donutil nás ukrýt se v místním nákupním centru. Tady jsme si aspoň dali svačinu a zjistili, že holky, které šli na výlet (popradské pleso-????), jsou zalezlé v kolibě, protože venku leje jako z konve.

Po uklidnění dešťové situace opět nasedáme na stroje a odjíždíme domů. Čím blíž jsme, tím je lepší počasí. Komu jsme co udělali. Zaparkovali jsme u Gábi, dali si pivko,teda dvě,poklábosili a přesunuli se do baráčku. Zatopili v krbu a s horkým čajem čekali na děvčata. Ty dorazily asi hodinu po nás, otočily se na podpatku a jeli nakupovat na Tesca v Popradu. Po návratu udělala Markéta večeři a následoval relax u krbu.

10.den. – Každý sólo

Tuto kapitolu moc popisovat nebudu, jelikož mě přepadla lenost a zůstal jsem doma. Zbytek jel na výlet, ale i ti se rozdělili. Honza s Markétou šli na svou trasu a Eva s dětmi na svou. Já si v klidu doma pospával. Takže další řádky doplní pan Benda.

Mno výlet začal na štrbském plese, zatím všichni vyrážíme lanovkou  na solisko.Na vrchu oblékáme co se dá jelikož se udělala pěkná zima a řešíme co dál.Po uvážení vzdáleností a hendikepu (klokan,prckové) se plány na společný výlet mění.Holky (Eva a mrňata) vyrážejí směr štrbské pleso po trase kolem rozcestníku kde se loučíme a ( já,Markéta s klokanem) vyrážíme směr Furkotskou dolinou na Wahlenbergovo pleso nižné – višné přes Bistré sedlo na pleso Nad Skokom „ plán pěkný,ale….“ Trasu měníme po druhé a to když Markétka začíná pěkně funět a říká si jestě kousek,ještě kousek alespoň na plesa.Plesa nezdolána, zůstáváme těsně pod nimi a děláme pár foteček na památku.Zdlábneme tatranku, napijeme se a pomalinku vyrážíme směr Štrbské pleso.

Po sestupu se dáváme u rozcestníku do leva kde se asi tak po 10min potkáváme s druhou polovičkou a pomalinku jak je zvykem šupajdíme na zmrzlinku ( já hamburger ) na pleso.

Když usedneme začíná poprchávat a do toho volá Gabi kde má mašinku,že jí potřebuje.Takže do lížeme, šup do auta a hurá na chajdu kde nás čeká velice odpočatý Lukáš.Honem klíče,skáču na čtyřkoly a hurá za Gabi.Vracím se pěkně mokrý a tak hurá do sprchy.Ještě nějaký dlabanec,pár pivek,vychutnat poslední večer a hurá na kutě.

Zejtra dom ach jo.

11.den – Odjezd

Ano, je tu.Ten den, který nechtěl nikdo z nás aby přišel. Ale co se dá dělat, vše hezké jednou skončí a my musím jet domů.

Já s Honzou jsme se snažili vyjet nějak v čas, ale daří se to těsně před jedenáctou. holky jedou až na večer, aby malé princezny po cestě spaly a cesta byla rychlejší. Nespaly! ( a próóč? )

My jsme vyrazily po okrskách směr Liptovský Mikuláš a pak přes Rožumberok, Martin na Čadcu a šup na naše území. Tuto cestu jsme si opravdu užili. Krásná zatáčkovitá silnice, sice se silnějším provozem, ale o to zajímavější jízda. Super.Bendis říká: fakt dobrý

Po přejezdu již neexistující hranice měl Honza v plánu jet přes Opavu a potom přes Hradec Králové do Prahy. Člověk míní, situace a směrové cedule mění. Nějak jsme se zamotali a než jsme se nadáli upalovali vstříc Olomouci a následnému Brnu. Tak jsme v Bílovci dotankovali palivo a v místním Motobaru Hanka si dali výborný pozdní oběd a ve čtyři odsvištěli na Brno. Čekalo nás ještě 300 kilometrů, ale i s dvěma zastávkami a jedné zácpě na D1, jsme tuto trasu do Prahy zvládli za necelé čtyři hodiny (Policie ČR by z nás měla radost). Jo motorka je motorka.Landa je Landa.Kdo je rychlejší?

V Praze jsme se rozdělili a upalovali do svých domovů. S pozdějších informací jsem se dozvěděl, že Markéta dorazila i s překládkou domů po jedné hodině v noci. Ale podle jejích slov to nebylo tak hrozné.

Závěr

Jak shrnout tuto naší akci? Super dovolená, bomba relax. I když nám moc nepřálo počasí, tak se nám to moc líbilo. Na motorkách jsme najeli cca 1800 kilometrů a pěšky našlapali moc, ani to nechci počítat. Příští rok bychom to chtěli zopakovat a dohnat, co jsme letos nestihli.

Takže vzkaz pro ty, kteří to letos odmítli: „Bylo to super, měli jste jet taky!“

Snad na přes rok.

FOTO

]]> http://www.jenblbni.net/archives/3159/feed 0 http://www.jenblbni.net/archives/3180 http://www.jenblbni.net/archives/3180#respond Wed, 20 Feb 2008 11:50:59 +0000 http://prod.jenblbni.net/?p=3180

Jak bylo za rovníkem 6.2.-19.2.2008.Foto zde.

Zdravím příznivce cestování.Tímto bych Vám chtěl přiblížit cestu do Egypta tedy na Mauritius.

Už kdysi padla myšlenka vyrazit v zimě na dovolenou do teplých krajin.Všelijak se přemýšlelo a vymýšlelo co, jak, kam a vůbec. Jednoho dne přišla mamka s nápadem vyrazit v dubnu do Egypta, že jsou tam krásné korály a to prý musíme vidět. No nic, začalo plánování a vymýšlení termínu odjezdu za těmi krásnými a barevnými korály. Abych nezapomněl to vše začalo probíhat někdy v prosinci roku 2007.

Čas utíkal jak voda a stále nebylo rozhodnuto zda ano nebo ne. Jednoho krásného dne, ani nevím jakého se rozhodlo, že Egypt ne. Proč? Je tam zima pouhých 22 stupňů. Toto rozhodnutí udělala Markéta a v tu chvíli moje myšlenky byly tu tam. Dobrá řekl jsem si, jsem naladěný někam vyrazit a tak musím vymyslet kam, aby se to naší madam líbilo. Začal jsem brouzdat po netu a koukat kde je teplo jak na souši tak ve vodě. Podmínkou bylo, že tam musí být korály pro mojí maminku, která se nepotápí, ale za to šnorchluje. Ptáte se proč se nepotápí? Vysvětlení je jednoduché no a nebo zeptejte se sami.:-)

Tak abych se vrátil k vybírání destinace, prst na mapě ukázal na ten malinký ostrov v Indickém oceánu. Ano, jmenuje se Mauritius. Teplota  ukazuje : vzduch 30, voda 27 dodatek: korálový atol kolem ostrova. No ideální, a tak jsem začal plánovat  termín a plán cesty. To už nastalo datum něco kolem 12. ledna. Najednou mne trknul měsíc únor, proč ani sám nevím, jen mě to tak napadlo – asi proto, že jsem chtěl už na dovolenou a to co nejdříve. To teprve začalo vymejšlení konkrétního data, abychom si mohli nahlásit v práci dovolenou.

Rozhodování zda-li s cestovkou nebo na blint padla varianta číslo dvě. Tudíž jsme začali dávat dohromady s kým, odkud a za kolik poletíme. Nejlépe se jevilo vybrat  letenky přes nějaký rezervační systém. To se ukázalo s ohledem na cenu letenek nereálné a naprosto zbytečné. Přeplácet někoho v nadsázce řečeno o milióny je naprostý nesmysl. Mezi tím dohadování, že to nemá cenu a že je to drahé a že se teda na to vyprdneme. To se mě jakožto vedoucímu výpravy vůbec, ale vůbec nelíbilo. No nic začal jsem dál hledat a informovat se o cenách atd. Jednoho dne, což bylo cca 15.ledna jsem narazil na agenturu Etravel, která nabízí charterové lety z Německa. Začalo studování jejich rezervačního systému a ceny letenek se jevily jako uspokojivé, ale ne zdaleka tolik  jak bychom si představovali. Nebudu rozvádět ceny, prostě byly někde kolem cca 20tis a to prostě ne. Řekli jsme si, že cena musí jít dolu, což bude reálné před odletem a tak jsme určili datum odletu na 4.2. s termínem na 14 dní. Uznejte sami, že na týden to nemá cenu. Cena letenek nespadla o tolik jak bychom si představovali, a to už bylo datum 28.1. No nic ještě počkáme. Co se nestalo –  náš vybraný termín byl již vyprodán. Co teď,  hrklo už v nás všech! Dobrá, bude náhradní termín a to s odletem 6.2. Vzniká panika jakpak to bude s dovolenou a zda termín na 14 dní projde „prošel“.

Jediné co víme je odlet z Německa a to Frankfurt „dále pouze Frank“ 6.2. 16.50 hod. Tak řešíme další dilema – jak, v kolik, čím a za kolik se dostaneme do Franku. První byl Student agency, cena tam zpět pro jednoho 1950,- Kč, takže nesmysl a dál? Že by letadlem? Cena pouze tam cca 6tis Kč, takže taky nesmysl. Ještě jezdí i vlak, tak šup najít cenu, naivně si myslím, že pro tři lidi by to mohlo být levnější než bus, ale omyl – cena za jednoho tam cca 4800,- Kč – nepochopil jsem paní na telefonu co tou cenou myslí. No nic,  propadám panice i já. Spásný nápad přichází a to je mé krásné autíčko (Seat Toledo 1,8 LPG,  r.v.1993). Dobrá, nápad prošel na schůzi a tím pádem můžu řešit co dál. Musím nakoupit potřebné věci, které jen tak v Praze nepotřebuji: žárovky, pojistky, lékárničku, trojůhelník atd. Autu věřím a nedávám na sobě znát že, vnitřní pocity mi říkají, co když nedojede – letadlo uletí, prachy fuč, dovolená fuč a já kdesi v Německu brrrrrrr. Tak prohlédnout auto, připadám si jak na závodech vše musí být ok.

Cesta a den první:  6.2.2008 + 7.2.2008

Tak vyrážíme!!  Ráno cca v 5 hodin odjezd naším Toledem směr Frankfurt.

Tak jako obvykle – je to už taková naše tradice – vyrážíme na dovolenou a PRŠÍ. Prší celou cestu do Franku, ale to nás nemůže nijak rozházet – letíme přece na tropický ostrov :-). Cesta proběhla hladce,  jen s malým zaváháním, kdy jsme nějak neodhadli kapacitu naší nádrže na LPG a jentaktak jsme se už doslova na výpary doplížili k benzínce.

Ve Franku jsme hladce (s pomocí navigace) našli na netu doporučované parkoviště P+R. No, řekněte sami,  parkovné na 15 dní za pouhých 21 EUR jsme si nemohli nechat ujít. Na letiště je to odtud co by kamenem dohodil – místní MHD s jedním přestupem nějakých cca 30 minutek.

Tak a jsme tady!  Obří Frankfurtské letiště. Je ale super značené a tak naše místo odbavení letecké společnosti Condor nacházíme hnedle. Máme nějakých necelých 5 hodin do odletu,  hned si odbavujeme zavazadla (dostáváme i pěkná místečka u okýnka – hurá budeme moct fotit!!) a pak si už v klidu užíváme čekání na odlet.  Prohlédli jsme si obří Boingy 747, dali si nějaké to plechovkové pivko a už se letí. 12ti hodinová noční cesta proběhla super, žádné turbolence, příjemný servis a už se pod námi rýsuje Mauritius.

Doba příletu je po ránu místního času a tak máme celý den na to vybrat kam vlastně na ostrově pojedeme a  kde najdeme naše ubytování. Podle průvodce nejlépe na šanci najít vlastní ubytování v soukromí vychází severozápad ostrova a tak vyrážíme směr Trou aux Biches. Naléhání místních taxikářů odoláváme a vydáváme se místní MHD. Do cíle jsme dorazili během cca 2 hodinek s přestupem na nádraží Jana Palacha v místním vnitrozemním městečku Curepipe a dále s 2 přestupy v hlavním městě Port Luis. Na jízdném jsme utratili za nás všechny 3 dohromady 214 MR což je přepočteno na Kč cca 100,-.  Nabízený taxik by nás pro srovnání vyšel na 30 EUR.

Máme štěstí,  pár minutek po příjezdu narážíme na pláži na místní stánek s občerstvením a tam na chlapíka, který nám hned nabízí ubytování. Je z toho vilka s apartmánem v patře, ve veliké tropické zahradě. Apartmán je krásně zařízený ratanovým nábytkem a tak kýváme že to berem – cena 27 EUR/apt/noc. (jen pro představu, apartmán měl obývák s kuchyňským koutem,  barovým pultem,  koupelnu, WC a 2 ložnice,  z každé z nich byl přístup na obrovskou terasu). Při pohledu z terasy objevujeme v zadní části zahrady bílá vrátka a tak je jdeme prozkoumat – vedou hned na krásnou bílou písčitou pláž! A tak program na zbytek prvního dne je celkem jasný

Den druhý: 8.2.2008

Dopoledne opět koupání, šnorchlování a zkoumání místní podmořské „korálové“ fauny a flory – jedním slovem nádhera, které ne a ne se dost nabažit

Po poledni alespoň krátký výlet přes Grand Baie na úplný sever ostrova do Pereybere Beach (cena jízdenek pro všechny 3 je neskutečných 48 MR). Odtud je super výhled na ostrovní přírodní rezervaci Coin de Mire.  Děláme nějaké fotky a pak už přichází první místní tropický déšť. Ještě neznalí  místních poměrů vyndaváme větrovky a okamžitě jsme od potu mokrý zevnitř a od deště zvenku. Jakmile déšť během několika minutek přestane, schne všechno včetně nás neskutečnou rychlostí. Pěšky se přesouváme do Grand Baie, místního „profláklého“ turistického střediska. Po cestě ještě ochutnáváme poprvé místní ananasy (25 MR za kus). Tak sladký a šťavnatý ananas ještě nikdo z nás nikdy nejedl. Ananasy se od této chvíle stávají naší hlavní poživatinou během horkých dnů. V Grand Baie trávíme zbytek dne a děláme spousty a spousty fotek západu slunce.

Den třetí: 9.2.2008

Ráno opravdu vedero, holky vykoupat, Jéňa na nákup. Potom jsme vyrazili autobusem, na který jsme šli pěšmo cca 1 km k autobusovému depu v naší vesnici. Autobus jel cca za 15 min. Po 15 min jsme dorazili do Pamplemousses, kousek od botanické zahrady (Sir Seewoosagur Ramgoolam Botanical Garden). Vystoupili jsme a šli kousek po směru jízdy, zahli doleva kolem kostelíčka po levé ruce a až na konci ulice se před námi objevila veliká bílá brána – vchod do zahrady. Vstupné je od PO do SO 100MR  a v neděli je vstup zdarma –  tak si každý rozmyslete kdy půjdete V každém případě ta jejich stovka za to stojí. Je to veliká tropická botanická zahrada pod širým nebem. Pokud chcete projít vše a v naprostém klidu, vyčleňte si na prohlídku určitě aspoň 5hod. Doporučujeme s sebou vodu a nějakou malou sváču. V zahradě není možnost si cokoliv koupit, pouze až po vylezení druhým vchodem na velké parkoviště. Zde se nachází pár stánků – voda 0,5l 40MR – jak myslíte. Opodál ve vesnici ve směru z parkoviště doleva najdete určitě nějaké jiné prodejce. Po silnici jsme došli zpět k hlavní bráně, odkud najdete cestu zpět na zasátvku. Po dalších 15min jízdy jsme zpět ve vesnici a hurá na pláž! Teda ještě před tím samozřejmě do obchodu milanovi pro pivko a nějaké ty dobroty. Šli jsme si trochu zašnorchlovat než se vzadu za atolem začaly dělat velké vlny – po asi půl hodině bylo po a to už holky staví různá zvířata z písku. Jéňa si trochu zdřímnul a pak si šel pro foťák,  aby zachytil nádherný západ slunce. Večer na terase  popíjíme místní drink TROPPO a zapíjíme to samotnou ledovou vodou s limetkou, kterou jsme utrhli na naší zahradě. Mamka dokouří, dopíší se SMS a hurá na kutě. Jo pardon ještě nastříkat Markétu proti komárům. V pokoji je někde jeden schovanej, na nikoho nejde, až na Markétu, která má asi 10 štípanců. No tak nic, dopíjíme a jdeme na to.

Den čtvrtý: 10.2.2008

Den čtvrtý aneb odpočinkový. Jak se ráno ukázalo, ten jediný komár si v celém apartmánu opět jako  svou oběť v noci vybral Markétu. Množství štípanců na jejích nohách se pěkně zvětšilo. Jak je vidět  český OFF na místní moskyty nezabírá   Berte jako dobrou radu se místním přípravkem proti komárům vybavit hned před vaší první nocí. Proto jsme ráno nakoupili kromě snídaně i místní driák proti těm kousavým „sviním“.  Ten už konečně zabíral.  Jako kompenzaci Jéňa Markétě koupil i pěkné letní šatičky :-).

Po snídani se šlo na pláž a šnorchlovalo se a šnorchlovalo. Večer jsme šli prozkoumat místní vísku. Zjistili jsme že to není zrovna živé turistické středisko. Tak jsme jen udělali pár fotek pláže a nás samých a šli spát. Teda samozřejmě jsme poté ještě poseděli na naší terase a zchladili se místním pivkem Phoenix – mimochodem mimořádně podařeným.

Den pátý:  11.2.2008

Celodeňáček do hlavního města Port Luis. Vyrazili jsme hned po ránu. Město nás uvítalo neskutečným mumrajem ohromného množství lidí všech možných etnik, krámků, trhů,…  Vyrazili jsme tedy podle doporučené trasy z průvodce. Nejprve jsme prošli místní hlavní obchodní třídou s vysokánskými palmami, došli k Parlamentu a minuli místní Městské divadlo. Dále jsme zamířili do místního Přírodopisného muzea (vstup zdarma). Je tu jakási vycpaná napodobenina místního, bohužel už vyhynulého ptáka Doda a dále popisy, vycpané exempláře, nebo kostry od místního ptactva, savců až po ryby.  Při dalším proplétání se úzkýma uličkama jsme se opět občerstvili naším oblíbeným ananasem. Došli jsme až na poměrně veliké náměstí s dominantou pěkného křesťanského kostela. Nás ale zaujalo na opačné straně náměstí KFC – do této chvíle jsme totiž stále neměli odvahu ochutnat místní, vesměs Indické bufáče – což nás později velice mrzelo. Při posilňování se nějakým tím pikantním křidélkem a hranolkama jsme si všimli kopce tyčícího se nad městem s nějakou tvrzí na vrcholu. Všichni 3 jsme svorně podotkli, že v takovém hycu by nás tam nikdo nedostal.  No, pouhou čtvrthodinku po zdolání poslední hranolky už jsme i my zdolávali kopec ke tvrzi – když už jsme tady tak si to přece nenecháme ujít, ne? I když si už v půlce kopce myslíte, že vypustíte duši – stojí to za to.  Výhled je to prostě úžasný.  Při dobré viditelnosti nevidíte jen pouhé město,  ale dohlédnete až na samý sever ostrova. Na druhou stranu se tyčí místní, zvláštně tvarované a neskutečně zelené hory. Sestup z kopce už jde podstatně lehčeji :-).  Sešli jsme přímo k  dostihovému závodišti,  vedle kterého se podle průvodce nachází původní domy z koloniální doby. Ať jsme koukali jak jsme koukali nikde jsme nic neviděli. Nezbývalo nic jiného než se zeptat. Narazili jsme na chlápka, který jak se později ukázalo byl správcem místní školky. Zavedl nás za vysokou zeď,  kde se před námi konečně ukázaly hledané budovy. Je z nich udělaná místní školka a tak jsme to měli i s místní ratolestí . A hurá opět do mumraje tohoto města. Procházeli jsme místní ulicí látek – doopravdy je tu obchod na obchodu jen s látkama – teda na chodníku sem tam nějakej ten pouliční bufáč nebo občerstvovna s ananasama.  Minuli jsme největší muslimskou mešitu a zamířili do čínské čtvrti.  Zde jsme se moc nezdrželi,  v tom strašném horku sušené ryby a vše další možné i nemožné fakt dost smrdělo……  A tak hurá do vyhlášeného tržiště.  Jak se ukázalo ceny jsou dost nadsazené a i při sebevětším smlouvání se například u cen koření nedostanete na ceny jakéhokoliv supermarketu. Zamířili jsme proto radši do Poštovního muzea ulovit nějakého toho Modrého Mauricia. Po asi půlhodinovém smlouvání s místním prodavačem se nám podařilo nemožné – sáhl do šuplíku a vyndal kolekci asi 8 známek (kopie Modrého Mauricia), které jsou prý vydávány vždy jen k určitému výročí a které podle něj jsou už 2 roky vyprodané. Další emise prý má být zase asi za 3 roky.  Tak nevím čí kouzlo osobnosti z nás třech na něj zapůsobilo :-). Po celodenním cabrtání po městě jsme si tedy ještě prošli a vyfotili přístav,  posilnili se v kavárně dobrým presíčkem,  koupili podvodní foťák a vyrazili k domovu.

Jelikož toto byl poslední večer v našem prvním působišti, vyrazili jsme si ještě do hospůdky, která se nacházela přes ulici od našeho sídla. Dali jsme si obalované cibulové kroužky v těstíčku z kukuřičné mouky, v tom samém těstíčku obalované krevety, nějaké ty závitky,  vše jen tak na zobání k již řečenému místnímu, tentokrát točenému pivku.  Jo, a nakonec se nám od obsluhy ještě podařilo na památku získat pulitr teda „čtyřku“ s logem Phoenixu .

Den šestý:  12.2.2008

Jelikož je na další noc náš apartmán již objednán někým jiným musíme o dům dál. Balíme tedy a vyrážíme dále na jih. Ještě děláme poslední fotky pláže zalité sluncem – prostě kýč :-). Bágly zase na záda a jedeme. Tak, jak nám místními bylo doporučeno míříme do Flic en Flac. Nasedáme opět do   autobusu – taxikem přece nepojedeme –  to je nuda….. a hurá do Port Luis. Místní nádraží už dobře známe, z jakého nástupiště pojede náš autobus již také víme a tak je ta pravá chvíle konečně ochutnat (když to jedí všichni ostatní, tak proč by zrovna nám po tom mělo něco být) jídlo z  bufáče. Poprvé jsme neodolali místním plackám plněnýma mixem brambor a fazolí na kari. Chvíli nevíme co dalšího na nás  prodavačka chce – prostě s místní rozdílnou výslovností angličtiny až po nějaké době chápeme to, že se nás ptá zda chceme přidat také chili. Kýveme tedy že jo – ať je to trošku pikantní :-). No, že to bude až tak pikantní jsme nečekali, ale budiž……. Markéta si musí jít koupit ještě jednu placku – tu svojí původní si šikovně hodila na zem – tak aby o nic nepřišla ! A už se jede. Do Flic en Flac jsme dorazili asi po 45 minutách jízdy. U místního obchodního centra se ptáme kolemjdoucích na ubytování. Ty nám ukazují alespoň směr, kde se nějaké ty apartmánky nacházejí. Po zabočení do vedlejších uliček narážíme hned na místního, který se sám ptá jestli nehledáme ubytování – podle těch báglů na zádech se tomu říká telepatie :-).  Je to majitel hotýlku a dalších pár vil s apartmány. Hnedle nás vede do krásně vypadající vily opodál. Nabízí přízemní apartmán (obří obývák, ještě větší kuchyň, samostatná ložnice,  a další 2 samostatné ložnice s vlastními koupelnami – prostě komfort pro minimálně 6 lidí) my jsme jen 3 a tak nám to stačí dvojnásob.  Cena nějakých 32 EUR za celou tuto ratejnu na noc – BEREME! Platíme zatím jen na tři noci – na konec pobytu se ještě plánujeme přesunout na druhou stranu ostrova blíže k letišti.  A  hurá na pláž a prozkoumat místní městečko. Zdá se, že to byl dobrý tah.  Opět nádherná pláž i s občerstvením a nějakým tím slunečníkem a městečko se zdá o poznání rušnější oproti  Trou aux Biches. Supermarket, obchodní centrum a nespočet restaurací a kaváren všeho druhu v ulici podél  pláže. Samozřejmě jdeme hned také zkontrolovat místní podmořskou faunu a floru jestli je také tak hojná jak na severu a s překvapením zjišťujeme že je ještě pestřejší. Po kukuřičných plackách z Port Luis nám zatím nic není a tak zkoušíme ještě plážový Kebab – i s majonézou – když už tak už. Také nás na této pláži odchytává beachboy Bangary, který vehementně nabízí masáže a výlety všeho druhu. Bangaryho jsme překřtili na lépe se pamatující Margarín a nechali se zlákat na lodní výlet za delfínama (celodeňáček – plavání s delfínama, fish picnic na jednom malém ostrůvku + okružní plavba podél pobřeží), který se měl konat za dva dny. Nechali jsme se zlákat hlavně fotkama opravdových hejn delfínů, a to ne z jeho brožury, ale od lidí kteří se právě z tohoto výletu vrátili a vylodili se na pláži přímo u nás. Mezi těmito lidmi byla také sympatická Tuniská rodinka (mamka, taťka, 2 krásní malí černouškové a 2 sestřenky – jedna z nich správně střeštěná).  Abychom si ukrátili dvoudenní čekání na delfíny domluvili jsme si s touto rodinkou na zítřejší den pronájem pěkného autíčka i se šoférem a vyrážíme na výlet po krásách jižního okraje ostrova.

Den sedmý:  13.2.2008

Tak jak bylo dohodnuto, vyzvedává nás před naší vilou se svým nafešákovaným Nissanem Urvan sympatický řidič a dále již společně vyzvedáváme ještě onu již zmíněnou Tuniskou rodinku. Jako první cíl je určen pro dnešní den  vyhaslý vulkán Trou aux Cerfs – je to vlastně taková širší otevřenější a pravděpodobně mělčí zelená Macocha. Nachází se ve vnitrozemí blízko městečka Curepipe a je odtud překrásný výhled do okolní krajiny ostrova. Zde jsme pořídili první z nespočet následujících foto tohoto dne. Po krátké domluvě vyrážíme směr Grant Bassin – nejznámější hinduistické poutní místo. Po cestě však ještě zastavujeme u největšího rezervoáru pitné vody ostrova Mare aux Vacoas. Vzhledem k tomu, že leží ve vyšší nadmořské výšce, rázem si připadáme trošku jako na Šumavě, je zde chladněji a jezero obklopují krásné borovicové lesy – jen vyrazit na houby :-).  Ale hurá dále. Po několika minutách na nás již kouká obrovská socha bohyně Šivy – je tak obrovská, že se nám stěží vejde na fotku. Odtud je to už jen kousek ke Grant Bassin. Je zde opravdu co fotit, různé sochy bohů, chrámy a místní ženy v překrásných barevných sárí. Ještě vylézt  na místní vyhlídku (původně opět proběhla naše oblíbená hláška „tak tam nás v tom vedru nikdo nedostane“), vše vyfotit pěkně z výšky a hurá dál. Naše nejočekávanější zastávka – park La Vanille s obříma želvama. Jen škoda že na vše nemáme více času – želvy jsou tak fascinující, že se od tud nemůžeme odtrhnout. Roztomilí obrové, kteří vám klidně žerou z ruky zelený lupení :-).  Zbytek zahrady s krokodýlama, opicema, chamelonama a tak bereme už doslova jako z rychlíku. Ještě přeci chceme stihnout vodopády a berevnou zemi Chamarel. To už se ale opravdu skoro stmívá a tak jako poslední návštěvníci tohoto dne fotíme vodopády a krásně barevnou zemi, která při západu slunce hraje všemi barvami. Na zpáteční cestě míjíme mangrovové močály a zastavujeme na vyhlídce u Le Morne, abychom si vyfotili západ slunce. S klidem můžu napsat, že kdyby tento den neměl 24 hodin, ale klidně čtyřikrát více, pořad by to nebylo dost na to vše pořádně prohlídnout a vychutnat. Zpět do Flic en Flac jsme dorazili pozdě večer a tak jsme si jen koupili k večeři bagetku, zapili jsme to Phoenixem a šli na kutě.

Den osmý:  14.2.2008

Osmý den jsme se rozhodli strávit povalováním na pláži, šnorchlováním a čekáním na zítřejší výlet za delfínama. Jen večer jsme se sešli s naší známou Tuniskou rodinkou. Byli jsme v jedné  restauraci na přímořské promenádě. Porovnali jsme si fotky ze včerejška a navzájem postahovali jedni od druhých to co se nestihlo vyfotit. Vypili jsme nějaký ten koktejl nebo kafíčko, potěšili jsme se s malýma černouškama a zamířili do apartmánu. Prostě pohodový den. Jen SMS od „Margarína“ nebyla zrovna vítána – oznamoval nám, že se bohužel blíží hurikán Ivan (přišel nečekán, nezván) a tak se delfíni nekonají – musí se počkat na lepší počasí. Dali jsme tedy hlavy dohromady a rozhodli se, že se už nikam na druhou stranu ostrova přesouvat na konec pobytu nebudeme a až do odletu vydržíme ve Flic an Flac a budeme si držet palce, že se počasí umoudří.

Den devátý:  15.2.2008

A tak tedy čekáme. Rozhodli jsme se dopoledne strávit nějakým tím nakupováním. Odjeli jsme do nedalekého městečka Tamarin,  do místního nákupního centra, abychom tu nakoupili suvenýry a dárky pro známé. V košíku se nám postupně objevovalo několik lahví místního bílého rumu s ptákem Dodo, a samozřejmě nemohlo chybět nějaké to koření a také pivo Phoenix – po tom se bude opravdu stýskat. Po návratu do Flic an Flac jsme ještě nákupy doladili v místních buticích a každý jsme si odtud odnesli nějakou tu maličkost – tričko, kraťasy a tak. V rámci oběda jsme nemohli minout náš Indický bufáček a nakoupit zásobu plněných kukuřičných placek, lilku , brambor a krevet v těstíčku a výborných rybích kuliček. To všechno za neskutečně nízké ceny. Doma jsme rychle vyložili nákup, snědli oběd a zase hurá na pláž. Je pravda že vlny s blížícím se hurykánem opravdu trošku zvedaly, ale to nás od šnorchlování neodradilo. Na pláži jsme si ještě dali naše oblíbené ananasy a večer hurá sledovat v telce předpověď počasí. Bohužel nebyla příznivá, druhý den se měl Ivan přiblížit k Mauriciu a to zrovna z naší strany ostrova – no uvidíme co nás čeká. Náladu nám alespoň trochu zvednul nový díl Doktora Hause na AXN – sice francouzsky, ale aspoň něco

Den desátý:  16.2.2008

Ráno se budíme a hned poznáváme, že se hurikán opravdu nějak přiblížil, je zataženo, poprchává no prostě nic moc. To nám ale nevadí a vyrážíme na pláž kouknout jak vypadá moře. Foťák kvůli deštíčku ani nebereme. I když prší, je stále teplo. Vlny jsou opravdu obří. S neskutečným hlukem se lámou o korálový útes v pozadí. K pláži už dorážejí jen trošku slabší – asi jako v Bulharsku při nějaké té černější vlajce. Šnorchlovat tedy nejde – vše je úplně zčeřený, viditelnost skoro žádná a tak alespoň blbneme ve vlnách a pokoušíme se ustát dost silný proud, který má tendenci unášet na moře. Zase začalo pršet a Jéňa si užívá chladivý deštík vyvalený na pláži (a nenamazaný) – je přece úplně pod mrakem. Ženy zatím probírají a sbírají moře vyvrhnutých úlomků korálů a mušliček. Samozřejmě nemůže chybět plážový kebab a ananas. Také jsme zkusili koupit místní ovoce – nevíme jak se jmenuje – prý se jí s čili – no zkoušíme ho ale nic moc – je hodně trpké. Na večer Jéňa zjišťuje, že místní slunce opaluje i přes husté mraky……..

Den jedenáctý:  17.2.2008

Do rána se Jéňovo opálení vylouplo do obřích puchýřů skoro po celém těle. Markéty první cesta tedy vede do supermarketu pro litrovku jogurtu a do lékárny pro Panthenol. Ještě že máme s sebou notes – Honza může v tichosti trpět alespoň při nějakém tom filmu. Markéta a mamina opět na pláž, vlny už jsou menší, ale místní průvodce ve společnosti, která organizuje výlety za delfínama nám vysvětluje, že už sice není problém vyjet lodičkou na moře, ale dokud se moře úplně neumírní, stejně bychom delfíny ani neviděli. Proto s výletama vyčkají ještě tak 3 dny – to je pro nás bohužel trošku pozdě, to už budeme zase sedět v Praze a makat…… No nic – musíme se sem zase někdy vrátit

Den dvanáctý:  18.2.2008

Tak a je tady náš poslední den. Viděli jsme skoro všechno, co jsme měli v plánu – jen těch delfínů jsme se nedočkali – no nic, jdeme si tedy užít posledního dne na pláž. Markéta a mamina vyrážejí už dopoledne, spálený Jéňa se přidává až odpoledne. Ještě doznívá ošklivé počasí, které nám přinesl Ivan, ale to nám nevadí. Snažíme se nabažit moře co nejvíce. Voda je sice ještě hodně zčeřená, ale každou hodinou se více a více uklidňuje a tak se nám zase vracejí hejna našich známých rybiček. Snažíme se ještě na poslední chvíli udělat nějaké podvodní foto, tak uvidíme jak to vyjde. Odpoledne ještě na chvíli začíná pršet a Markéta letí z vody jako splašená, že se žene tornádo – no na obloze se skutečně něco takového zformovalo, ale naštěstí se to také během pár minutek rozplynulo. Větrné nebezpečí je zažehnáno, a my si jdeme vychutnat poslední ananasy a kokosové mléko v našem pískovém lehátku. Na večer se smutkem balíme bágly a vydáváme se na naší poslední véču. Mamina a Markéta si dávají oblíbené chobotničky a Jéňa obřího hamburgra s ještě většíma hranolama. Do poslete jsme se dostali až kolem půlnoci a tak vstávání ve 3 ráno asi nebude nic moc……

Den třináctý:  19.2.2008

3.00 – budíček a hurá na letiště – tentokrát v těchto ranních hodinách využíváme místo MHD předem objednaného taxíka. Na letišti jsme docela brzo a tak utrácíme ještě naše poslední rupie – nějaké ty dárečky a pořádnou snídani. V 8.00 startujeme a smutní, že jsme tu nemohli zůstat déle koukáme naposledy na ostrov z výšky. Cesta nazpět byla klidná, stále jasno a tak i z letadla bylo co fotit – Afrika se nám měnila před očima – z červených hor na jihu až po saharu na severu. Co ale nejvíce překvapilo Markétu, a proto to také náležitě vyfotila, byla zasněžená Kréta :-).  Ve Frankfurtu jsme přistáli na čas, který jsme rázem trošku ztratili naším zakufrováním na přestupu v metru, ale do prahy jsme se i s večeří u McDonalda na Rozvadově dostali docela podle původního plánu.

Tak snad někdy příště, zase v Egyptě

FOTO

Povídáni z cesty do Thajska a Kambodži. Na fotky z cesty se můžete podívat zde.

2.2 23:55 – Bod 0 nastupujeme na Florenci do autobusu nach Deutschland.

3.2(4.2)
Přijíždíme okolo osmé ráno a přemýšlíme, jak budeme trávit spoustu času do odletu. Nakonec skoro celou dobu sedíme v Mekáči na strategickém místě, odkud je vidět na plochu.

Z Frankfurtu odlétáme asi v 15 hodin SEČ. V letadle před námi sedí rodinka s malou holčičkou, která si nutně musí hrát s naším okénkem a rodičům to je úplně šumák… Stále nám stahuje roletu na okénku a má hroznou legraci z toho, jak se nám to nelíbí… O několik (6) hodin později přistáváme v Aschabadu, je asi 21 hodin SEČ, zdejší hodiny ukazují něco po půlnoci.

Po průchodu tranzitem usedáme v hale na zem (i s Markem a Sabinou, se kterými jsme se seznámili už v autobuse z Prahy) , popíjíme drahé lahváče a kouříme levná cíga z baru, kde je kurz USD a EUR 1:1 :). Za 4 hodiny čekání jsme se stihli mírně přiopít a tak v letadle ihned usínáme a budíme se až nad Thajskem. Budili nás jen, když nosili jídlo (…jakoby vám nestačilo, že sedíte v kovový rouře 10 km nad zemí a ještě žerete).

Po přistání a průchodu přes imigration berau vyrážíme ještě ve 4 na Khao Sarn. Marek se Sábou sháněli pokoj s lednicí, my jsme hledali pokoj za co nejmíň peněz. Bylo asi 14 hodin místního času, tak jsme se vydali hledat nádraží, ze kterého nás odveze vlak do Kanchanaburi k mostu přes řeku Kwai. Vlak jezdí z Thomburi, je to snad jediný vlak, který jezdí z tohoto nádraží, ostatní vlaky jezdí z toho hlavního… Cestou jsme trošku bloudili, kus cesty jeli lodí a kus pěšky. Lístky jsme koupili na ráno a vzali si TukTuk na cestu zpět na Khao Sarn – hrozně nás okradl….

Večer jsme se sešli s Markem a Sábou na pivo. Nakonec jsme chlastali asi do půlnoci, na benzínce snědli strašně pálivý jídlo (hlavně Ondra) a v hotelu si museli vzbudit recepční, aby nám dala klíče od pokoje.

5.2
Vlak do Kanchanaburi nám jel před 8 hodinou. Vzali jsme si za 100b TukTuk – hrozně nás okradl…

Vlak jel na čas a po ránu byla trochu zima (aby ne, vždyť je Únor:). Dohodli jsme se, že vlakem pojedeme až na konečnou do NamToku, tam si to prohlédnem a ještě týž den se vrátíme do Kanchanaburi. NamTok nás moc nezaujal, strašná díra, ale cesta po železnici smrti byla zajímavá. Našli jsme tam jednoho člověka, který má guesthouse v Kanchanaburi a zajistí nám na druhý den i půjčení motorek.

Večer nás vyzvedl u mostu přes řeku Kwai a odvezl do C&C guesthouse. Bydlíme přímo na řece Kwai v plovoucí chatrči- paráda a pro oba 100b za noc. A výborně se tu vaří.

6.2
Ráno jsme vstali celkem brzo, posnídali, půjčili motorky a vyrazili na cestu. Měli jsme z toho trošku strach, zvyknout si na jízdu vlevo a neznali jsme místní poměry na silnicích. Ale šlo to supr, silnice jsou v bezvadném stavu, perfektni asfalt. Brzo jsem začal litovat, že nemam nějakou lepší motorku (třeba Yamaha YZF R1, to by byl kotel).

Dojeli jsme do Etawan parku, vstupné bylo 400b, ale viděli jsme nádherný vodopády, stálo to za to. Potom jsme se jeli ještě podívat na Hellfire pass, velice působivý místo, které je památníkem strašných věcí, které se tu děly za 2. světové války. /odkaz na wiki/

Cestou nazpátek do Kanchanaburi mi začala trochu stávkovat motorka, tak jsme dojeli až za tmy. Ale provoz je tu OK, ne jako v Indii. Večer jsme šli do internetové kavárny a cestou k chatrči potkali ne moc dlouhýho, ale zelenýho hada a Ondra hrozně legračně poskakoval :).

7.2
V našem domečku na řece jsme vstali asi v 9 hodin, nasnídali se, zabalili batohy a checkoutli se. Šli jsme se podívat na muzeum války, což se ukázalo jako ztráta času a peněz. Na vlak jsme potom čekali asi 3,5 hodiny. Já jsem ochutnal vychlazené kokosové mléko přímo z kokosu, výborná záležitost.

Za zmínku ještě stojí železnice Bangkok – NamTok, pro turisty je drahá (relativně). Lístek pro turistu stojí 100b, i kdyby jel jen jednu zastávku. Všechna ostatní železnice stojí třetinu na dvojnásobně dlouhou trasu. Holt je to turistická atrakce.

V Bangkoku jsme se ubytovali ve stejném hotelu jako po příletu (tam budem pokaždé, když se tam mihnem). A šli jsme prozkoumávat noční Bangkok – stojí to za to!

8.2
Ráno jsme se vzbudili asi v 9, bylo takové vedro, že se prostě spát nedalo. Po 10 jsme vyrazili na Kambodžské velvyslanectví pro visa. Jeli jsme busem a pak pěšky, a na místě na nás čekala cedule, že se v lednu přestěhovali. Nějaký lidi nám poradili, že musíme na metro, pak jsme se ještě ptali v recepci nějakýho hrozně drahýho hotelu, tam nás nasměrovali dobře, chytli nám taxika a vysvětlili, kam nás má odvézt. Dorazili jsme tam asi ve 2, ale žádosti o visa příjímají jen do 12 prostě legrace :). Ale prý se dá opatřit na hranicích. Jeli jsme ještě na nádraží koupit lístky na hranice, stály asi 30b – to je lepší cena než to Kanchanaburi.

Taky jsme se zastavili v místním Cafouru dát si k jídlu něco jiného než nudle. Zvítězila Francouzká bageta.

Ondra psal ještě Greplikovi, který má dorazit. Prý mu posunuli let, tak jsme zvědaví, jestli dorazí (…nedorazil).

Zpátky na Khao Sarn jsme jeli lodí, lístky na vlak máme na 6 ráno. Večer se potloukáme po Khao Sarn a Ondra ještě zkouší, jak fungujou Thajský bankomaty. Vyhrál spoustu peněz.

9.2
Budíček je ve 4am, v noci bylo hrozný vedro, skoro se nedalo spát. Jsme totálně utahaný. Na nádraží berem taxika a nutíme ho zapnout taxametr. Velice neochotně ho zapíná, cesta stála 45b dostal 60b.

Vlak nám málem ujel. Vždy jezdí z desítky…. No leda, že by jel dneska ze šestky :/ no doběhli jsme ho asi minutu před odjezdem. Na hranice jsme dorazili asi ve 12. Hranice je od nádraží ještě asi 5km, jediný způsob dopravy je TukTuk nebo pěšky. Berem TukTuk

Na hranici vyřizujeme visum a necháváme se odvézt na autobusové nádraží. Tam se nás pokoušeji přesvědčit, že dnes už žádný autobus nepojede a že nám seženou taxika. Ale my jim na to neskočíme. Autobus jede za chvíli. Sedíme na předních sedadlech, tak máme to silniční peklo v přímém přenosu. Cesto dlouhou asi 120 km jedeme asi 5 hodin. V Sieam Reap autobus zastavil přímo před hotýlkem, je už večer, tak se tam rovnou ubytujem. Pokoj usmlouváme na 5$ na noc. Pokoj je se sprchou a televizí s HBO, StarMovies, CineMax a spousta dalších…

10.2
Po včerejší cestě jsme nedělali skoro nic. Asi v 10 jsme zašli do vedlejšího hotýlku na snídani, podívali jsme se na tržiště, trošku po městě a pak asi do 15 hodin koukali na telku :). Potom jsme šli na net a Ondra našel průvodce Angkorem.

Okolo 16 nás vyzvednul rikšák a odvezl nás na západ slunce do Angkor Watu. Potkali jsme tam kluka a dvě holky z Čech, chvili jsme se tam bavili. A s klukem se dohodli, že zajdem večer na pivo; na holky jsme chvili čekali, ale neobjevily se, tak jsme jeli bez nich. Jeli jsme na starý tržiště, pěkný a taky levnější jídlo. Zpátky na hotel jsme šli pěšky, pouliční osvětlení není nebo nefunguje a baterky máme samozřejmě na hotelu.

11.2
Vstáváme před pátou ráno, vy v Čechách máte před půlnocí. Vyzvedává nás rikšák ze včerejška a jedeme na východ slunce do Angkoru. Hned po východu slunce začalo být hrozné vedro. Angkor je velice zajímavý, ale vydrželi jsme to asi jen do 13 hodin, pak jsme byli již upečení.

Vrátili jsme se na hotel a já jsem hned usnul a spal až do večera, Ondra koukal celou dobu na televizi. Večer jenom rychlá večeře v hospodě, kde běhala obrovská krysa, nějaký pivko na dobrou noc…

12.2
Vstávali jsme v půl sedmé, odhlásili se z hotelu a v 7 pro nás přijel chlápek z cestovky. Zjistili jsme, že nám nezaúčtovali první večeři – okradli jsme je :). Bus na hranice měl jet v 8, ale nakonec odjížděl skoro v 9. Cesta na hranice byla ještě horší než ta minulá, v autobusu není skoro místo na nohy a nefunguje klimatizace. Hranice překračujem asi ve 14 hodin. V Thajsku nás odchytávaji nahaněčí, že nám lístky platí až do Bangkoku. My si je až tam objektivně nekoupili, ale co sedime v busiku, mnohem luxusnějším a frčíme. Bus nás vyhodil asi v půl sedmý pobliž Khao Sarn, zamířili do našeho Bangkokského azylu a chytli poslední volný pokoj – klikaři

13.2
Vzbudili jsme se dost pozdě, dali jsme pozdní snídani. Já jsem odmítal cokoliv dělat, tak jsem zůstal na hotelu a Ondra vyrazil sám do města. Dojel až k ZOO a pak nachodil asi 15km, prý dobrý.

14.2
Vzbudili jsme se přiměřeně a posnídali jen sušenky za 10b – šetříme… Vzali jsme si taxika do královského paláce, je to hrozná turistická atrakce přecpaná lidma. Celkový dojem – spousta blejskááátek (…co to jééé? To je blejskáááátko, dobrý viď.).

Cestou nazpátek jsme jsme jeli lodí a zastavili se na nádraží, kde jsme koupili a částečně zaplatili lístky na Phuket. Na sever Thajska kašlem, chceme trošku relaxovat.

15.2
Ráno taxikem na nádraží. Ve směnárně jsme vyměnili peníze (už jich moc není) a doplatili listky na Phuket. Koupili jsme si lístky do Ayuthayi, vlakem za 30b dohromady a vyrazili na výlet do bývalého hlavního města. Cesta trvala necelé dvě hodiny, prošli jsme dva největší komplexy. Zajímavé. V 16 hodin jsme seděli zase ve vlaku zpět do Bangkoku.

A večer jsme seděli zase na Internetu – dva ajeťáci na dovolené :). Já jsem dokonce i pracoval, musel jsem umravnit přes SSHčko jeden server v Čechách.

16.2
Přes den jsme courali po Bangkoku, jeli lodí až do zastávky 0, tam přestoupili na zatím nevyzkoušený Sky Train a jeli k Victory Monumentu. Tam jsme za chvili znovu nasedli na Sky Train a tou samou cesto se vrátili. V hotýlku jsme si akorát vyzvedli batohy a v půl sedmý jsme už byli na nádraží.

Nastoupili do busíku – fakt pěknej – a v půl osmé vyrazili na cestu. Promítali nám Lord of War s N. Cagem – určitě měli na veřejnou produkci koupená práva

17.2
Ráno jsme byli v Surat Thani, kde jsme poněkud překvapeně přestoupili z luxusního busu do dodávky a jeli až někam ke Krabi, tam jsme znovu přestoupili a v Phuket Town byli asi ve 12.

Zavolali jsme Markovi, půjčili si motorky a jeli za nima na Phatong. Ubytovali jsme se za 700b ale v luxusnim pokojiku :). Potom jsme jeli s Markem a Sábou na Lion Beach, kde jsou oni ubytovaný. Poseděli jsme, konečně si zaplavali v teplym moři a domluvili, že tam budeme moci od zítřka stanovat na pláži – ušetříme :). Večer jsme si šli koupit večeři do Cafoura a šli spát. Do žádnýho bordelu, jak nám všichni doporučovali, jsme nezavítali.

18.2
V našem klimatizovaném pokojíku jsme vzbudili asi v půl desátý, od zítřka budeme ve stanu, to už nebude takové pohodlí. Zašli jsme do Sedmičky na snídani a pak do Cafoura pro dva kartony piva. Zrovna jsme se chystali vyrazit na cestu na Lion Beach, když se venku spustil tropickej deštík. Tak jsme přešli k plánu bééé – koukat na televizi. Zavolal nám Marek a dohodli jsme se, že přijede za náma autem aby nám totálně nezmokly věci v báglech. Tak jsem naložil pivo a batohy do auta a vyrazili ještě do Phuket Town koupit nezbytný stan. Koupil jsme nějaký za 1000b, vypadá docela dobře (přivezl jsem si ho domů, taky ho budu muset někdy vyzkoušet v Čechách). Vrátili jsme jednu motorku, druhou zaplatili na 4 dny a vyrazili jsme se odhlásit z hotelu a dále na Lion Beach.

Za stan na pláži jsme zaplatili 300b na 4dny – příjemná cena :).

19.2
Začalo období poflakování. Ondra se teda moc neflákal, šel s Jirkou (další příjemný človíček, kterého jsme tam potkali) do místní posilovny. Pak jsme si prošli tržnici a samozřejmě nezbytný Internet. Večer jsme udělali grilování u Marka a Sábi pod domem.

Když jsme se vrátili na pláž ke stanu, šli jsme se ještě koupat. Moře bylo plné světélkujícího planktonu, něco naprosto úžasného.

20.2
Zase poflakování, hlavně nikam nespěchat….

Přes poledne jsme jeli na Patong do Cafoura. Nakoupili jsme si houpací sítě (na tom písku se spí hrozně blbě), karton piva, karton RedBullu a Ondra si nakoupil strašný množství Tabasca (zásoba snad na 5 let). Velikou zábavou byla cesta zpět na Lion Beach – jeden scooter, dva lidi, karton piva, RedBull a spousta tašek.

Večer jsme zase grilovali, ale tentokrát přímo na pláži. Přišel i Kay (domáci Marka a Sabiny). Ondra se pokoušel překládat co Kay říkal a na co se ho ostatní ptali, ale vzhledem k tomu, že neuměl moc anglicky a docela dost se opil, tak to moc nešlo. Kaye daleko vic zajímal Ondra a snažil se ho stále otlapkávat… Nakonec ho Ondra zahnal. Kay se pokoušel na kole dojet z pláže domu, ale alkohol mu docela kecal do řízení.

Pak ještě noční koupel v moři a šli jsme spát do sítí.

21.2
V sítích se spalo perfektně, mnohem lepší než ve stanu na písku. Šli jsme k Markovi a Sábě na kafe, Kayova žena na nás koukala dost špatně, asi měl Kay doma docela uragán za to, v jakém přišel stavu. Seděli jsme ve stínu přemýšleli, co uděláme se svýma spálenýma kůžema, ani opalovací krém nás moc neochránil, jsme prostě skoro na rovníku. Jirkovi nebylo po včerejšku taky moc dobře, ale někdy po poledni přišel a vytáhnul Ondru hledat nějaký Belgičany s karavanem, aby se jich Ondra zeptal, jak sem ten karavan dostali. Nenašli je, prostě měli karavan a odjeli…

Já jsem mezitím zaujal strategické místo v houpací síti a zabýval se myšlenkou, že bych tu nejradši zůstal. Ceny mírné, každý den na dvě hodiny do internetové kavárny dělat něco přes SSHčko, celkem tak za 15 tisíc KČ měsíčně a budu si tu žít jak král. Mám ale důvody, proč se vrátit domu. Takový chvilkový sen…

Večer nezbytná večeře na grilu

22.2
Odpoledne jsme vyráželi na cestu do Bangkoku. Naposledy jsme se vykoupali v moři, zabalili stan a vyrazili na cestu do Puket Town. Našli jsme si místo odkud pojede autobus. Ondra čekal na nádraží s věcma a já šel vrátit motorku a koupit pití na cestu. Normálnim autobusem jsme jeli do Surat Tani (kde nás zatracená ženská okradla o 100b chacha), tam jsme přestoupili do luxusního busu a vyrazili do Bangkoku. Opět promítali Lord of War.

23.2
Do Bangkoku jsme dorazili dříve, než jsme počítali, asi v 6 ráno. Šli jsme zase do našeho hotýlku, našli tam pro nás volný pokoj, ačkoliv se normálně ubytovávalo až po 11. Byl sice volný jen na den, ale to nám bylo jedno, protože o půlnoci odjíždíme na letiště. Trošku jsme se prospali. Odpoledne vyrazili ještě na internet, dali si poslední nudle, pivo a šli zase spát. Budík byl nastaven na půlnoc. Zítra v pět ráno nám to letí. Já dostávám splín.

24.2
Z hotýlku naposledy odcházíme asi v půl jedné, bereme si taxika na letistě. Vyšel nás na 300b a to nás určitě okradl, v půlce cesty začaly na taxametru naskakovat peníze hrozně rychle, asi měl turbo.

Letadlo odlétalo v 5. Měli jsme před sebou 14-ti hodinový let plus mezipřistání v Aschabádu.

Do Frankfurtu jsme dorazili před druhou hodinou odpoledne SEČ. Listky na autobus do Prahy jsme měli ale až na druhý den večer. Čekali jsme s Markem a Sábou, kterým to jelo už dneska v 21 hodin, že se pokusíme do toho autobusu nacpat, vůbec se nám nechtělo trávit noc a den na letišti. Nakonec se vše povedlo, do autobusu jsme se vešli.

25.2
Je pět ráno a jsme v Praze. Loučíme se s Markem a Sabinou a rozjíždíme se domů.

Já to mám domů do Holešovic jen kousek. Jsem docela rád,že jsem zase doma a nabitej dojmama. Vyřizuju spoustu mailů, píšu spoustě lidí, že jsem nezahynul, ale byl na dovolený.